Když v USA chtějí seriózní noviny sdělit svůj názor na důležitou věc, například koho preferují ve volbách, můžeme si přečíst tzv. editorial, což je obvykle kolektivní dílo--vyvážený výsledek společné práce vedení redakce, komentátorů a novinářských hvězd. Když chtějí takový názor sdělit české pravicové deníky, vylezou z novinářského záhrobí jejich šéfredaktoři, kteří nejsou jinak známi ani jako dobří novináři, ani jako přední komentátoři, ani jako intelektuální kapacity na cokoliv.

Zatímco řadoví komentátoři sdělují své názory obvykle na názorových stránkách nebo jiných místech k tomu v daném deníku určených, názory šéfredaktorů jsou evidentně natolik zásadní, že své stati začínají (a někdy i končí) na titulních stránkách. V den začátku konání voleb do Poslanecké sněmovny dostali pisatelskou slinu všichni šéfredaktoři českých pravicových deníků, takže čtenářům sdělili, že mají volit pravici, hned tři: Dalibor Balšínek z Lidových novin, Robert Čásenský z MF Dnes a Petr Šimůnek z Hospodářských novin.

Všichni nabízejí, s obměnami, v podstatě stejný názor. Je prý třeba zabránit nástupu populisticko-komunistické koalice, která by jenom dále zadlužila naší nebohou zemi. Je prý čas na změnu (kterou zaručeně nereprezentuje ČSSD), ba co víc, je třeba to říci ještě jasněji, takže název Balšínkovy agitky je „Vpravo hleď!“

Je to všechno dost trapné. Ani dvacet let po pádu komunismu nejsou přední média schopná nahlížet věci střízlivě, informovat místo agitování, mluvit normálním jazykem místo výkřiků z časů třídního boje. Dopředu vědí, jak to s námi dopadne, zvítězí-li levice.

Trapnost nezmírňují ani svatouškovské úlitby ve stylu, že nikdo nemůže mít nic proti skutečné sociální demokracii, ale naše ČSSD takovou stranou prý není. V HN to dokonce na názorových stránkách tvrdí i většinový majitel deníku Zdeněk Bakala, který se zaštiťuje svojí západní zkušeností. Žil jsem na Západě též mnoho let; ve skutečnosti není česká ČSSD o tolik jiná než mnoho západních sociálních demokracií. „Jiná“ je jen v hlavách našich neo-liberalismem zmámených médií a podnikatelů.

Intenzita démonizace, kterou si od těchto médií vysluhuje předseda ČSSD Jiří Paroubek, by byla namístě, kdyby se k moci dral s nejvyššími procenty nějaký Vandas. V případě politika, který je občas populistický, a jehož vystupování může být leckomu nepříjemné, ale který se nedopustil ničeho nedemokratického, ani nic nedemokratického nehlásá, je taková démonizace selháním médií.

Tento typ rétoriky bohužel vykopává příkopy, které se budou po volbách jen těžko překonávat. Je možné, že přání zmíněných šéfredaktorů, aby příští vládu sestavovala pravice (ať už to v českých podmínkách znamená ve skutečnosti cokoliv) se naplní. Je ovšem pravděpodobnější, že bude nutné hledat kompromisy přes politický střed. V atmosféře třídního boje, kterou výše zmíněná média pěstují, se takové kompromisy budou opět hledat jen těžko.

Ať tak či onak, jisté je, že část našich médií opět zoufale selhává. Fungují v podstatě jako součást volební kampaně když ne jedné pravicové strany, tak několika. Bohužel se tak svým obsahem, k němuž patří i výše zmíněné texty jejich šéfredaktorů, zařazují na úroveň propagandistických billboardů, kterými je zaplavena celá země. Jejich deníky neinformují o volební kampani a volbách; naopak, volební kampaň aktivně dělají.