Spořivost (sklon k úsporám) je tou z ctností, která v posledních letech rychle mizí z rejstříku většiny moderních společnosti. Život nad poměry, půjčovat si od cizích lidí a budoucích generací se staly součástí každodenní praxe vyspělých zemí. O obrovských dluzích milionů Američanů se hovoří již dlouho, mimo jiné jsou uváděny jako jeden z důkazů, že se blíží nevyhnutelný konec hegemonie této velmoci. Nicméně v poslední době se naplno ukázalo, že, až na několik výjimek, podobný nepořádek byl také v Evropě. Bankrot ( krach), v minulosti věc hanby, kvůli které si v lepších evropských rodinách raději sami stříleli do hlavy, přestala být společensky nepřijatelnou.

Státy sice nejdou do dražby, nicméně nemají možnost získat další půjčky na finančním trhu, nebo musí zaplatit výrazně více za nové úvěry. To není žádná teorie, to už zažili mnozí – kdysi v 80. letech např. i Poláci, pak řada zemí latinské Ameriky („nejslavnější“ je asi Argentina), dnes Řekové, pomalu také Portugalci, Španělé a kdo bude další……teď se zdá, že usilovně do tohoto klubu sprintují např. Maďaři.
USA se dokázaly v průběhu života jedné generace přeměnit z největšího věřitele na světě na největšího dlužníka. V posledním roce vlády Billa Clintona měl americký rozpočet přebytek ve výši 236 miliard dolarů. V loňském roce činil schodek rozpočtu 1,4 bilionu dolarů. V období 2000 - 2009 vzrostl veřejný dluh spojených států více než dvojnásobně z 5,6 bilionů USD na 11,9 bilionu USD. Odhaduje se, že v příštím roce dosáhne více než 15 bilionů dolarů, což se zhruba rovná velikosti HDP Spojených států.

V Evropské unii je situace jen o málo lepší: 27 dnešních členských států mělo dohromady v roce 2000 bilanci veřejných financí přebytkovou na úrovni cca 19 miliard eur. V loňském roce deficit překročil 800 miliard eur. Vládní dluh se ve stejném období zvýšil o 3 biliony EUR: z 5,7 až na 8,7 bilionu EUR, to je, z 61,9 % na 73,6 % HDP Evropské unie. Za těmito průměry se ovšem skrývá radikálně odlišná situace v jednotlivých zemích. Na jedné straně máme zde skandinávské země s přebytky nebo schodky rozpočtu do 3 % HDP, na druhé pak Irsko, Řecko, Velkou Británii a Španělsko, kde deficit překročily i 10 % HDP.

Podle Kennetha Rogoffa, profesor na Harvard University a hlavního ekonoma Mezinárodního měnového fondu v letech 2001 až 2004, bylo velkou chybou lídrů Evropské unie příliš rychlé přijetí do eurozóny zemí, které na to nebyly zralé. Maastrichtská smlouva je podle něj příliš shovívavá, zejména pro země s pochybnou platební a rozpočtovou disciplínou.
Řecko vyřešilo svou předchozí platební krizi teprve v polovině 60. let. Portugalsko čerpalo pomoc MMF ještě v roce 1984. Nedávná historie Španělska sice vypadá v tomto o mnoho lépe, nicméně tato země prošla, podle Rogoffa v posledních 800 letech celkem dvanácti epizodami platební neschopnosti. Státy na okraji eurozóny výrazně přesáhl úroveň 90 % veřejného dluhu na HDP, což podle Rogoffa není žádoucí ani pro rychle se rozvíjející ekonomiky.

V posledních letech Jižní Korea, Turecko a Mexiko se vyhnuly bankrotu pouze díky masivní vnější pomoci. Avšak řada firem v těchto zemích zkrachovala. Bohužel však častějším případem v posledních letech bylo, že země to nezvládly ani při adaptaci často velmi bolestných receptur MMF – viz např. Argentina, Indonésie, Uruguay, Dominikánská republika.

Šetřit, ale jak?
Bez pochyby na obou stranách oceánu, elity konečně pochopily, že nelze žít na úvěr trvale. Odtud tedy obecná politická shoda na tom, že je třeba obnovit fiskální rovnováhu, snížit schodky a zajistit přiměřenou velikost dluhu v poměru k potenciálu země. Chybí ovšem shoda v názoru jak na to: jak rychle snížit deficity, kde krátit výdaje více a kde méně, a jaká bude cena selhání nebo zpoždění v takovýchto nepopulárních krocích. Jinými slovy, zda z redukcí výdajů spěchat či nikoliv.


Řecká krize a problémy v oblasti veřejných financí dalších zemích jasně připomenuly Evropě důležitost a obsah slov „fiskální disciplína“. Nastal čas reflexe a korekce minulých hříchů, a najednou se všichni pouštějí do boje s deficity. Vláda USA je o něco umírněnější. Před summitu G-20 v Torontu, Barack Obama zaslal svým partnerům dopis s jednoduchým poselstvím: Oživení globální ekonomiky je křehké a vyžaduje podporu. Ujistil je o tom, že chápe nutnosti fiskální disciplíny a vyjádřil odhodlání snížit deficit USA. Avšak narýsoval jasný časový rámec svých kroků. Prohlásil, že do roku 2013 sníží deficitu rozpočtu USA na polovinu, a bude pracovat na tom, aby do roku 2015 klesl pod 3 % HDP (i když to už nájemníkem Bílého domu může být někdo jiný.) Vyjádřil však obavu, že příliš rychlé škrty veřejných výdajů by mohly utlumit stále slabé hospodářského oživení. Washington trápí obava, že po etapě nezodpovědné rozpočtové expanze dojde k příliš rychlému utažení opasků, spíše pouze jako zoufalé gesto pro záchranu kredibility na finančních trzích, jako výsledek promyšlené dlouhodobé strategie. Pokud by tak stalo, pak podle Washingtonu může být újma o nic méně závažná než v důsledku předchozích hříchů bezuzdné spotřeby.

MMF radí, jak krátit s rozumem

Dnes je to právě Evropa, která představuje největší hrozbu pro oživení globální ekonomiky. To je alespoň závěr nejnovější prognózy MMF z poloviny července. To předpokládá, že v roce 2010 světová ekonomika poroste tempem 4,5 procenta. Ale bude to velmi geograficky diverzifikovaný růst: 3,25 % v USA, o 2,5 % v Japonsku, 6,75 % v rozvíjejících a rozvojových zemích a jen 1 % v eurozóně. Podle MMF právě nejistota ohledně některých zemí eurozóny a možnost jejího šíření jsou nejzávažnějším zdrojem nejistoty pro globální finanční stabilitu.

V bohatých zemích, růst v příštích měsících bude slabší, říkají ekonomové z MMF, v důsledku snižování schodků utrpí totiž rovněž soukromá poptávka. Nicméně MMF neodrazuje tyto země od potřebných kroků k obnovení udržitelnosti jejich veřejných financí. Naopak, silně volá po rozhodnosti vlád a současně po provedení strukturálních reforem, které budou podporovat růst ve střednědobém a dlouhodobém horizontu a posílí konkurenceschopnost ekonomik. Doporučuji většině bohatých zemí počkat utahováním opasků až na příští rok, a zároveň omezit okamžitě stimulující akce.

Mezinárodní měnový fond současně připravil a vydal v posledních týdnech, Desatero o fiskálních reformách ve vyspělých ekonomikách, autorství Oliviera Blancharda, který je profesorem ekonomie na MIT působí jako vedoucí výzkumného oddělení MMF, a Carlo Cottarelliho, ředitele Fiskálního oddělení MMF. V největší zkratce: při přípravě škrtů je nutno jasně uvést záměry, kalibrovat fiskální cíle a provádět strukturální reformy.

Desatero MMF pro politiky:
1. Připravte střednědobý plán s viditelnými parametry (cíli) (může to být tempo změn nebo cíl, který má být dosažen do čtyř-pěti let).
2. Neřežte příliš ostře z voleje, pokud to nevyžaduje akutní finanční situace [příklad Řecka]. Nicméně nutné jsou reálné kroky. Nestačí pouze přísliby budoucích akcí.
3. Cílem má být pokles dluhu k HDP nikoliv pouze jeho stabilizace.
4. Používejte nástroje přívětivé silný potenciálnímu růstu ekonomiky - ochraňujte chudé, brzdí růst mezd ve veřejném sektoru a vyhnout se sliby "žádné nové daně", protože v tom není špetka realismu.
5. Začněte rychle reformovat důchody a zdravotní péči, protože současné trendy jsou neudržitelné.
6. Aby změny byly udržitelné, musí být vnímány jako sociálně spravedlivé - boj proti daňovým únikům je jednou z cest jak toho dosáhnout.
7. Nic nepodporuje rozpočet tak jako rychlý růst, takže se soustřeďte na prorůstové fiskální reformy, dnes, při nedostatku efektivní poptávky, jsou reformy na podporu investic naléhavější než ty, které vedou pouze k úsporám.
8. Posilujte fiskální instituce.
9. Pečujte o koordinace měnové a fiskální politiky – dnes buďte velmi opatrní na růst úrokové sazby.
10. Koordinujte své politiky s ostatními zeměmi.

Cesta směrem k vyrovnanému rozpočtu, je trochu jako hubnutí - příliš rychlé a nepromyšlené může dotyčnému přinést více škody než užitku. Na druhé straně by to nemělo být omluvou pro úplné odmítnutí diety, nebo odložení na neurčito.

Které přikázání z Desatera jsou nejdůležitější pro Česko? Co to znamená v praxi? Tváří v tvář jakých dilemat se ocitáme? Škrtání výdajů a zvýšení daní, je opravdu nejjednodušší způsob, jak snížit deficit, ale ne vždy dobrý recept. Kde a jak snížit? Co je politicky možné a co je nejvíce ekonomicky efektivní? Co zalepí díru na chvíli a co pomůže vyřešit strukturální problém? Odpovědi na některé z těchto otázek se čas od času objevují. Ale stojí za to toto hledání opakovat. Podívat se na alternativy. A co je nejdůležitější, neustále opakovat analýzy. Potřebujeme jasnou, srozumitelnou, společensky přijatelnou, i když ne nebolestivou cestu z místa, kde jsme dnes, na místo, kde bychom měli být. Nadcházející měsíce budou klíčové, proto je třeba o tom mluvit.