Už dlouho se tolik lidí tak intenzivně nezajímalo o politiku, jako nyní. Alespoň mám ten pocit z diskusí, kterých jsme denně svědky. Mnohem více, než změny v daních a sociálních platbách od státu, přitom občany vzrušují poplatky u lékaře, za vydání receptu, či pobyt v nemocnici.
Zavedení těchto plateb se jeví jako absolutní prolomení nepsaného společenského statutu, že stát má občanům zajistit naplnění práva na bezplatnou zdravotní péči. Už dávno přitom občané doplácejí na řadu léků. Dokonce platí, že je-li člověk nemocen chronicky, musí platit často vysoké doplatky k užívaným medikamentům, a to v zásadě bez jakéhokoliv horního limitu. Některé služby v oblasti zdravotnictví či péče o zdraví jsou běžně předmětem komerčního prodeje. Mám na mysli práci některých psychiatrů, fyzioterapeutů, gynekologů asistujících u porodu, homeopatů, poradců v oblasti stravování apod. Platbě u zubaře se vyhne málokdo. Systém veřejného zdravotního pojištění už dávno negarantuje vše, co člověk od zdravotnictví potřebuje. Zavedení plateb plošně a téměř pro každého se ale tváří úplně jinak než skryté zdražování „kus od kusu.“ Jde totiž o politické rozhodnutí postihující každého pacienta bez ohledu na náročnost výkonu. A má nastoupit nikoliv plíživě, ale najednou. Proto vyvolává takovou pozornost a následně odpor.
Že to bez spoluúčasti nepůjde, je přitom jasné. Člověk nemusí být odborník na zdravotnictví, aby viděl, že se zvyšuje kvalita zdravotní péče, nové technologie a léčebné metody vyžadují stále vyšší investice a prodlužující se délka života mimo jiné znamená také to, že se stále více občanů takříkajíc „dožívá“ nemocí spojených se starším věkem. V konečném důsledku je tak třeba ošetřit stále více pacientů.
Je zde ale ještě jeden moment. Služeb je víc nejen co do objemu, ale i spektra. Péče o zdraví je chápána v mnohem širším kontextu než dříve. Zjevně rostou počty hodin psychoterapeutů, lidé chodí více i k fyzioterapeutům a masérům, vyhledávají alternativní metody léčby, užívají potravinové doplňky. Kdyby měl veřejný systém zajistit bezplatnost veškeré péče o zdraví, musel by platit například i trenéry ve fitcentrech (a kontrolovat jejich kvalifikaci!).
Více než patnáct let se zabývám otázkou transformace důchodového systému a tvrdím, že stát musí nejen provést nutné změny, ale také jasně říct, jak a k čemu bude nový systém sloužit. Aby občan věděl, co má od něj očekávat. Jsem přesvědčen, že u zdravotnictví je to podobné. Jestliže nelze dlouhodobě financovat z veřejného pojištění veškerou péči o zdraví, musí být jasně řečeno, jakou roli tedy bude napříště tento systém hrát.
Návrh ministra zdravotnictví do jisté míry tyto aspekty obsahuje. Vystihuje je především roční omezení plateb a doplatků na 5000 korun. Tím, jakoby bylo řečeno, že veřejný systém představuje jakýsi mix proporcionálního a nadlimitního zajištění. Osobně bych ale ještě radši definici explicitní a jasně vyřčenou. Například i v tom smyslu, jaký typ péče a proč hodlá pojištění garantovat. Právě proto, aby občan věděl, co od něj má očekávat. Mohl předvídat a nemusel se bát, zda jej „příští rok“ nečeká další překvapení. Jinak totiž může mít pocit, že s ním někdo hraje nečistou hru a třeba začít volat po zdravotním pojištění čistě a pouze na komerční bázi. Což by třeba pro důchodce mohl být skutečně problém.