„Když nemají na chleba, ať jedí koláče. To prý pravila Marie Antoinetta, z boží milosti královna francouzská, roku 1789, když jí vysvětlovali, proč se pařížský lid bouří. Výrok byl brán jako ukázka cynismu a nadutosti, ale Marie Antoinetta, díky životu, který vedla a společnosti, ve které se pohybovala, si ani nedokázala představit, že by někdo jiný mohl žít jinak, neřkuli hůř. Francouzská královna byla zákonitě odtržená od reality, od všedního života většiny společnosti... tak jako jsou odtrženi od reality naši i světoví politici.“

(http://spidlova.blog.idnes.cz/c/114268/Kdyz-nemaji-na-chleba-at-jedi-kolace.html)


„Tvrdím, že by si lidé v počáteční situaci zvolili spíše dva různé principy: první postuluje rovnost základních práv a povinností, kdežto podle druhého platí, že sociální a ekonomické nerovnosti, například nerovnosti bohatství a pravomocí, jsou spravedlivé pouze tehdy, jestliže vyúsťují v kompenzující blaho pro kohokoliv, zvláště pak pro nejméně zvýhodněné členy společnosti … Může snad být účelné, ale nikoliv spravedlivé, že někteří lidé mají méně, aby jiní mohli prosperovat. Není však nespravedlivé, má-li několik málo osob větší výhody, pokud se tím zlepšuje situace lidí, kteří takové štěstí nemají. Intuitivně tu jde o tuto myšlenku: jestliže blahobyt každého jedince závisí na kooperaci, bez níž by nikdo nemohl vést uspokojivý život, měly by být výhody rozděleny tak, aby přiměly k ochotné spolupráci každého člověka, včetně těch nejméně dobře situovaných.“ (John Rawls – Teorie spravedlnosti)

John Rawls píše v druhé části své propracované teorie o distributivní spravedlnosti, kterou pro potřeby této úvahy chápu především interpretativně jako přesvědčení lidí o spravedlivém rozpětí existujících nerovností, do nichž zahrnuji nerovnosti majetkové, informační, kompetenční, neméně však nerovnosti v přístupu ke vzdělání, zdravotní péči, ke kulturním hodnotám, k právu atd., přičemž míra souhlasu společnosti s rozpětím nerovností určuje ve společenském vědomí legitimitu systému a sebeidentifikace v něm.

Moje prateta i babička platily tzv. „milionářskou dávku“, která zcela decimovala jejich úspory. Obě to přirozeně nesly nesmírně úkorně z hlediska osobní situace a osobního zájmu. Milionářskou dávku platily z nemovitostí, které nemohly prodat (navíc jim byly následně znárodněny) a vzhledem k penzijnímu věku životní úrovní poklesly na úroveň chudých lidí. Obě však v rodinných polemikách připouštěly, že majetek, kterým disponovaly před válkou, nemohly rozumně spotřebovávat, zatímco část společnosti za I. i II. republiky žila pod hranicí chudoby.

Podobně vnímala napjaté hranice distributivní spravedlnosti i moje maminka – často vzpomínala na služebnou Růženu, která pracovala v rodině mého dědečka, a která nesla úkorně, že nemá srovnatelnou sociálně-ekonomickou šanci dosáhnout obdobného vzdělání, jako moje maminka, a žít v únosném „fluktuačním pásmu“ dobového životního a kulturního standardu.

Moje maminka na postavení služebné Růženy vždy vzpomínala, ne-li s pocitem viny, pak určitě s převědčením, že by si byla zasloužila spravedlivější osud.

Jinými slovy – podle mé životní zkušenosti existovala po válce i v majetných vrstvách představa těžce obhajitelného neúměrného rozpětí sociálních rozdílů (distributivní spravedlnosti systému). A toto vědomí velmi snížilo ochotu majetných vrstev k radikálním formám odporu proti hypotetickému modelu poměrů, které měly nastat, a jejichž výrazem bylo ve volbách 1946 velmi vysoké % hlasů pro komunisty.

Systém I. republiky od poloviny 20. let (kdy pominula euforie z existence samostatného Česko-Slovenského státu) postrádal v tehdejším vnímání a hodnocení, nejen sociálně deprivovaných, ale i části příslušníků střední a vyšší střední třídy, dostatek systémové legitimity, přičemž tento deficit nevyplýval z nedostatku politických práv a svobod, nýbrž z pocitu neospravedlnitelného rozpětí fluktuačního pásma sociálních nerovností, které zahrnovaly i přístup ke vzdělání a kulturním hodnotám.

Tuto historickou reflexi nepíšu proto, že by mohla cokoli významného změnit v pohledu na poměry po roce 1948. Jde mi o analogie současnosti.

Distributivní spravedlnost současnosti

Na rozdíl od vzdělané buržoasní třídy I. republiky, současní majetní disproporci fluktuačního pásma životního standardu vůbec nevnímají a situace příjmově slabých sociálních skupin je jim zcela lhostejná.

Přitom ve vědomí vzrůstajícího počtu lidí podlamuje sílícím způsobem legitimitu politického i ekonomického uspořádání intenzivní pocit distributivní nespravedlnosti, která se zdá být ukotvená v podstatě systému. Nejde přitom pouze o egalitařské resentimenty a pocit není ani podmíněn příslušností k sociálně slabým vrstvám.

Již jsem citoval J.Rawlse: „…Jestliže blahobyt každého jedince závisí na kooperaci, bez níž by nikdo nemohl vést uspokojivý život, měly by být výhody rozděleny tak, aby přiměly k ochotné spolupráci každého člověka, včetně těch nejméně dobře situovaných…“.

V současných sociálních poměrech jsou výhody rozděleny tak, že podíl na společenské kooperaci nižších příjmových skupin je vynucený hrozbou sociálního pádu. J.Rawls považuje za spravedlivé „…má-li několik málo osob větší výhody, pokud se tím zlepšuje situace lidí, kteří takové štěstí nemají.“ Avšak v současné situaci ty, kteří mají „větší výhody“, situace lidí, kteří takové štěstí nemají, vůbec nezajímá.

Ralf Dahlendorf píše o významném nebezpečí pro věrohodnost demokracie – ztrátě sociální koheze. Příčiny vidí m.j. v „…kasinovém kapitalismu 80tých let (na Západě) s jeho hledáním rychlých peněz, které rozdělilo společnost a na cestě zanechalo množství poražených. Ve vyspělých zemích se rychle rozšiřuje nová chudoba…atd.“. (Ralf Dahlendorf – Od pádu zdi k válce v Iráku)

Je příznačné, že v devadesátých létech (minimálně do jejich poloviny) napadlo v ČSFR jen zcela okrajové názorové proudy argumentovat výší platu prezidenta, či premiéra. V těch létech to byla argumentace politicky neúčinná, protože převažující část společnosti hodnotila odměňování členů vlády, soudců a poslanců, jako spravedlivé a přiměřené. V politice se objevovalo množství lidí - nositelů étosu osvobození z asiatského područí Sovětského svazu.

Jestliže otázkám platů a různých náhrad politické reprezentace a justice dnes věnují média neobyčejnou pozornost, pouze reflektují rostoucí přesvědčení veřejnosti, že hodnota práce politiků, soudů a státního aparátu nereprezentuje veřejný zájem a nemá odůvodnitelný ekvivalent rozpětí sociálních a ekonomických nerovností ve vztahu ke zbytku společnosti.

Podle zveřejněných dat CVVM 2/2010 vyjádřilo Poslanecké sněmovně důvěru 19%, Senátu 20% respondentů.

Byť jsou sociologická šetření alarmující, politické elity přestávají vnímat nízkou úroveň vlastní legitimity ve vědomí společnosti jako významný faktor a opírají svou existenci o ekonomicky silné skupiny, které zajistí masivní prostředky pro marketingovou volební kampaň (vnitřní potřeba důvěryhodnosti demokratické politiky je nahrazena vírou v reklamní manipulaci voliče).

Politická reprezentace se navíc stala zcela necitlivá vůči tomu, že příkré sociálně-ekonomické nerovnosti nejsou z velké míry založené na umu a pracovitosti, přinášející obecný prospěch, nýbrž na „kasinových kapitálových spekulacích“, působení ve sféře šedé ekonomiky a v neposlední řadě na kooperaci s organizovaným zločinem.

Je v principu popřen soulad hodnot kapitalismu a protestantské morálky (Max Weber: Protestantská etika a duch kapitalismu).

Politické a ekonomické elity, jako „nová třída“, se, spolu s na ně navázanou byrokracií, vzdalují v zájmech i hodnocení od sociální báze a ve vědomí společnosti nabývají parazitického charakteru.

Hovořím-li o neakceptovatelném fluktuačním pásmu distributivní spravedlnosti, mám na mysli skutečnost, že manažeři velkých firem mají v řadě případů příjmy, které přesahují 20.000% průměrného výdělku v ČR (kupř. NWR, OKD, ČEZ, Sazka).

K podlamování důvěry v systém velkou měrou přispívají causy Gross, Hřebíček, Pitr, Hušák, Dalík, Topolánek, Čunek atd., tvořící pouze medializovanou špičku ledovce. Tyto causy přestávají být vnímány jako deviace jedinců a začínají být (možná už jsou) chápány jako podstata systému. A to včetně vazeb některých příslušníků politické reprezentace na vlivné lobbisty i na organizované kriminální podsvětí (Jaroslav Kmenta: Kmotr Mrázek).

Hodnocení míry korupce v ČR, kde se v mezinárodních srovnáních pohybujeme mezi africkými státy s převážně kmenovým uspořádáním, svědčí o hluboké devastaci současného politického systému.

Kasinový kapitalismus, krize a devastace sociální soudržnosti

Pocit nezbytnosti systémové korekce není přitom v současné době jen specificky český, ba dokonce ani specificky postkomunistický problém – západoevropští politikové uvažují o výrazném zdanění odměn bankovních manažerů; prezident Obama deklaruje záměr zdanění příjmů bankovního sektoru slovenský Parlament přijal zákon o odnětí majetku, jehož původ držitel nemůže prokázat, do držení státu.

O co jiného jde, než o narovnání povědomí distributivní spravedlnosti systému? Alespoň kosmetické. Vzhledem k síle transnacionálních ekonomických elit, které ovládají politiku, lze i o reálnosti těchto kosmetických korekcí důvodně pochybovat.

Krize, deficit rozpočtů a postižení nevinní

V debatách posledních měsíců se v globálním měřítku stále rasantněji hovoří o nebezpečném deficitu státních rozpočtů, které výhledově hrozí způsobit státní bankrot, nebudou-li seškrtány všemožné sociální výdaje, zkráceny příspěvky v mateřství, zavedeno školné, placená zdravotní péče atd.

Každého občana Velké Británie přišla záchrana krachujících bank na 30 tisíc liber (zhruba 875.000 Kč na jednoho občana). Británie vydala v důsledku hospodářské krize na záchranu bank stamiliardy liber - 94 procent svého HDP.

Ještě za prezidenta Bushe vyčlenily USA na pomoc bankovnímu sektoru 700 miliard dolarů (cca 12.600.000.000.000 Kč).

Je pošetilým omylem a výrazem krátké paměti tvrdit, že se to českého bankovního sektoru netýkalo – on pouze předběhl finanční krizi a s ní spojené náklady o cca 10 let. A české domácnosti zachránila před osudem zahraničních (především amerických) nízká důvěra v kapitálové investice, vyvolaná pověstí investičních fondů 90.let. Naštěstí se nepodařilo privatizovat důchodové fondy, které by dnes byly postižené obdobnými ztrátami.

Sanace bankovního sektoru V ČR

Celkové náklady a sanace za Agrobanku v polovině 90. let jsou odhadovány střízlivě na 50 mld. Kč.

Ztrátové úvěry přivedly Čs. spořitelnu na konci 90. let do stavu, kdy bylo nutné na její záchranu vynaložit asi 60 mld. Kč.

Vláda Miloše Zemana v roce 2000 schválila pomoc Komerční bance, která se pohybovala na hranici krachu, převzetím nedobytných úvěrů ve výši asi 65 miliard Kč.

IPB v době jejího prodeje ČSOB v roce 2000 se stát zaručil za špatné úvěry a dluhy do výše 180 mld. Kč.

Tak by bylo možné pokračovat i v případě dalších bankovních ústavů (bylo jich více než patnáct). Všechny problematické úvěry byly později převedeny do Konsolidační agentury, jejíž bilance představovala jednu velkou černou díru, kterou zmizely řády stovek mld.Kč.

Podle odhadů MF v roce 2001 představovala rizikovostí vážená výše závazků bývalé Konsolidační banky přibližně 10 % HDP. HDP v roce 2001 dle oficiálních údajů dosahoval výše 2.352 mld. Kč. Z toho 10% představuje 235 mld. Kč. Ztráty České konsolidační agentury byly hrazeny z prostředků státního rozpočtu na následující rok či několik následujících let.

Nehovoříme o ztrátách odhadovaných na více než 100 mld. Kč na daních při státem dlouhodobě trpěných kamuflážích s LTO.

V tom množství dílčích údajů nesmíme ztrácet ze zřetele, že jejich souhrn by pokryl současný deficit státních financí.

V té qusiodborné ekonomické hantýrce, které rozumí jen nejzasvěcenější (kupř. pan M.Kalousek, který ještě v horkém běhu finanční krize odhadoval deficit rozpočtu na řád 35 mld. Kč, zatímco výsledek překročil šestinásobek) se přitom ztrácí úvaha, kde zmíněné stovky mld. Kč (a řády milionkrát vyšší ve světové ekonomice) zmizely! Došlo k jejich odpaření? Nebo i ekonomika podléhá nějakým způsobem zákonu o zachování energie a hmoty?


Stávající situace, do které se světový finanční systém dostal, ukazuje, že soudobé bankovnictví je doprovázeno morálním hazardem. Morální hazard se může uplatňovat tam, kde lze důsledky neodpovědného jednání převalit na někoho jiného, kde ten kdo přijal rozhodnutí, nenese jeho následky.

Pokud nepoužiji ošklivé podezření, že se manažmenty zmíněných institucí přímo podíleli na zločinném spiknutí
při jejich vyloupení, každopádně se dopustili trestných činů porušení povinnosti při správě cizího majetku.

Nedotknutelní a stát blahobytu

„Od bankéřů lze očekávat, že budou jednat ve vlastním zájmu na základě pobídek. Zvrácené pobídky vyvolaly nadměrné podstupování rizik a banky, které jsou na pokraji zhroucení, ale příliš velké na to, aby skutečně padly, budou riskovat ještě víc. S vědomím, že vláda v případě potřeby škody napraví, budou oddalovat řešení hypoték a vyplatí miliardy na bonusech a dividendách.

Socializace ztrát a privatizace zisků je ještě znepokojivější než důsledky znárodnění bank. Američtí daňoví poplatníci dělají čím dál tím horší obchod. V prvním kole peněžních infuzí dostali za každý dolar, který zaplatili, aktiva v hodnotě 0,67 dolaru (ačkoliv tato aktiva byla téměř určitě nadhodnocená a rychle na hodnotě ztrácela). Během posledních peněžních infuzí ale Američané podle odhadů za každý dolar dostávají nanejvýš 0,25 dolaru. Špatné podmínky obchodu vyústí v rozsáhlé národní zadlužení v budoucnu.

Jedním důvodem, proč nám vnucují špatné podmínky, je, že kdybychom za své peníze dostali spravedlivý díl hodnoty, byli bychom teď už dominantním akcionářem přinejmenším v jedné z velkých bank.

Nepleťte si zachraňování bankéřů a akcionářů se zachraňováním bank. Amerika mohla zachránit své banky, ale akcionáře ponechat jejich osudu, a to za mnohem míň, než utratila.

Éra, kdy se věřilo, že je možné něco vytvořit z ničeho, by už měla být pryč. Krátkozraké reakce politiků – doufajících, že jim projde obchod, který je dost malý na to, aby potěšil daňové poplatníky, a dost velký na to, aby potěšil banky – problém pouze prodlouží. Na obzoru je slepá ulička. Bude zapotřebí více peněz, ale Američané nemají chuť je poskytnout – rozhodně ne za podmínek, které se prozatím nabízejí. Peněžní studnice možná vysychá a totéž se může dít s legendárním americkým optimismem a nadějí.“

Napsal Joseph E.Stiglitz, nositel Nobelovy ceny za ekonomii

Ani ve světě, ani u nás, však žádný z úctyhodných manažerů s ročními odměnami v řádu desítek milionů Kč. v kapse nezahřívá vězeňskou pryčnu – jsou nepostižitelní. Platí si politiku a politiky – lze předpokládat, že by prezident USA komplikoval nadměrně život finančním magnátům, pokud se náklady na prezidentskou volební kampaň pohybují v řádu 1 mld. USD (náklady na volební kampaň Baracka Obamy).

Ani náhradu škody od jmenovitě známých viníků ztrát nikdo nežádá, přestože by bohatě stačila na podporu natality formou větších příspěvků v mateřství, valorizace důchodů a všemožné další vymoženosti tzv. „státu blahobytu“, který je, jak mě ti zasvěcení přesvědčují naprostou iluzí.

Za výše popsaných parametrů distributivní spravedlnosti iluzí samozřejmě je.

Ať jedí koláče!

"Ekonomická krize nesmí sloužit jako záminka ke zničení sociálního státu, ke snížení životní úrovně seniorů a mladých rodin s dětmi," řekl šéf sociálních demokratů, Jiří Paroubek, na adresu zamýšleného tzv. 2. Janotova balíčku. (MEDIAFAX)

„Společnost, která splňuje principy spravedlnosti jako slušnosti, se natolik přibližuje společnosti s charakterem dobrovolného systému, pokud je to jenom možné. Uspokojuje totiž principy, s nimiž by svobodní a rovnoprávní lidé za slušných podmínek souhlasili. V tomto smyslu jsou její členové autonomní a závazky, které uznávají, přijímají dobrovolně.“ (John Rawls – Teorie spravedlnosti).

Politické strany, kterým naskakuje husí kůže při zmínce o zrušení poplatků u lékaře a v lékárnách, valorizaci důchodů, či dávek v mateřství, v duchu tohoto pojetí distributivní spravedlnosti, získají-li od voličů dostatečný mandát, nepochybně prosadí další příkré prohloubení nerovností (sblížení sazeb DPH zdraží fakticky všechno, včetně potravin; posílení poplatků ve zdravotnictví vytvoří propast mezi novodobými sanopsy a chudinskou nemocnicí).

„Když nemají na chleba, ať jedí koláče. To prý pravila Marie Antoinetta, z boží milosti královna francouzská, roku 1789, když jí vysvětlovali, proč se pařížský lid bouří. Výrok byl brán jako ukázka cynismu a nadutosti, ale kdepak... Marie Antoinetta, díky životu, který vedla a společnosti, ve které se pohybovala, si ani nedokázala představit, že by někdo jiný mohl žít jinak, neřkuli hůř. Francouzská královna byla zákonitě odtržená od reality, od všedního života většiny společnosti... tak jako jsou odtrženi od reality naši i světoví politici.“

(http://spidlova.blog.idnes.cz/c/114268/Kdyz-nemaji-na-chleba-at-jedi-kolace.html)

Distorze celého systému je přitom zjevně patrná:

Na jedné straně hrozba bankrotem důchodcům, kojencům, státním zaměstnancům, na straně druhé konsolidované ekonomické výsledcích firem: ČEZ (zisk 54 mld.Kč), RWE transgas (pouze 5,7 mld. Kč), ČSOB (17,3 mld.Kč), KB (11 mld. Kč), Česká spořitelna (12 mld. Kč).

Transnacionální ekonomické elity – Západní civilizace na rozcestí

Přitom stojíme na prahu nových hrozeb distorze sociální soudržnosti. Stále sofistikovanější zdravotnictví exponenciálně navyšuje výdaje, nezbytné pro jeho aplikaci. Vývoj se neobejde bez stanovení standardů léčebné péče, které nutně povedou k dalšímu dělení společnosti. Je otázka, zda a jak dlouho bude česká společnost k těmto diferenciačním procesům stejně tolerantní jako společnost americká. K tomu přistupuje stárnutí populace a s ním vyhrocený mezigenerační konflikt.

„…reforma (míněno: reforma zdravotního pojištění, o kterou usiluje Barak Obama) o níž se tady v USA už pokoušejí od roku 1912, až dosud neúspěšně, by měla přijít v platnost asi až 2012. Soukromé zdravotní pojišťovny a Republikáni dělají vše pro to, aby se zdravotnictví dostupné i chudým nikdy nekonalo.

Soukromé zdravotní pojišťovny v tom vidí konkurenci, Republikáni zase podporují radši válečná tažení, než aby dopřáli trochu sociálních potřeb chudší části vlastního obyvatelstva. Amerika má cca 40 milionů nepojištěných.

Zdravotní pojištění si mohou dovolit platit pouze lidé, kteří pracují a vydělají alespoň 3000 USD měsíčně. Poplatky pro tříčlenou rodinu totiž klidně činí 1000 USD za měsíc. Zdravotnictví je zde byznys a na člověka je pohlíženo jako na předmět výdělku.

Kdo sežene dobrou práci v company, kde jsou odbory, má to tak říkajíc v suchu. Pojištění zaměstnancům platí firma, někdy se spoluúčastí pracovníka několika procenty platu. Ale to jsou většinou jen veliké korporace. Dost dobře jsou na tom státní zaměstnanci. Zaměstnanci malých soukromých firem jsou na tom sociálně dost bídně, ve srovnání třeba Kanadou a Evropou…“
http://www.svarforum.cz/forum/viewtopic.php?id=1746

Situace bude nepochybně dále eskalovat. Energii tomuto procesu dodává především extrémní sobectví a odpoutání ekonomických elit od sociální i národní loajality (privatizace zisků a socializace ztrát v současné krizi).

Aniž bych Benedikta XVI. chtěl uvádět jako odborného experta v otázkách ekonomických procesů, jeho autoritativně pronesený soud v Encyklice „Caritas in Veritate“ (zveřejněné v minulém roce v době schůzky lídrů skupiny G8 v Římě) není pominutelný. Chodí-li pan M.Kalousek ještě do kostela, měl by si ho podtrhnout červenou pastelkou:

„Globální pandemii ekonomické krize nezavinily spekulace, nadhodnocení hypoték a toxická aktiva bank, ale chamtivost, hamižnost a sobectví…!“

Mnohé pasáže z knihy Samuela Huntingtona: „Kam kráčíš Ameriko“, mi v této souvislosti připadají neobyčejně diagnosticky přesné:

„Ekonomický přístup se zaměřuje na ekonomickou globalizaci jako na transcendentní sílu, pod jejímž náporem padají národní hranice, splývají národní ekonomiky do jednoho globálního celku a rychle upadá autorita a funkčnost národních vlád… Příslušníci transnacionálních ekonomických elit sotva budou klást přehnaný důraz na národní loajalitu, národní hranice budou vnímat víceméně jako překážky, které bohudík pomalu mizejí a národní vlády budou chápat jako relikty minulých epoch, jejichž jediným zbylým posláním je vytvářet prostor pro globální aktivity této transnacionální elity… (s:271-3)“.

Huntingtonova kniha má podtitul „krize americké identity“. Nesvědčí ale snadnost, s níž naše veřejnost akceptovala schválení Lisabonské smlouvy (faktickou politicko-ekonomickou „protektorizaci“, faktické odstranění principu demokracie – šance občanů změnit volbou alespoň jednou za čas politickou reprezentaci), o zásadní krizi české identity?

Krizi české identity, která je na jedné straně soustavně podporována deimunizací národní historie, jež dnes už nemá prakticky žádné opěrné pilíře (adorace pobělohorské rekatolizace a na ni navazující stále živený spor o její symbolické vyjádření - reinstalaci mariánského sloupu na Staroměstském náměstí a odstranění Pomníku Jana Husa; mlčení o osobnostech evropského rozměru, jako byl třeba Alois Rašín; pokračující mlčení o působení Československých legií v Rusku [žádný román, žádný film]; programová dehonestace prezidenta E.Beneše; soustavné komolení událostí po konci II. sv. války, atd.), na straně druhé neomezenou expanzí televizních soap-oper, sit-comů a obecně seriálů, které nezasahují pouze vkus, nýbrž celou kulturní bázi, včetně schopnosti rozlišit podstatné a bezvýznamné, rozpoznat zájem a uskutečnit volbu (sledovanost „Ordinace v růžové zahradě“ dosahuje pravidelně 2,2 milionu diváků; u každodenního seriálu „Ulice“ dosahuje sledovanost průměru 1,3-1,5 milionu diváků).

Enormně narůstá vliv mediokratické manipulace, což lze v krajní míře dokumentovat na tzv. „vajíčkové aféře“, jejímž terčem byla ČSSD ve volební kampani v minulém roce, za zcela neuvěřitelné shovívavosti médií, včetně tzv. médií veřejné služby. Jakoby zcela zřejmé překročení všech únosných mezí politické soutěže nikomu z hlídacích psů demokracie nevadilo. Analogie s pouličními fašistickými bojůvkami 30. let v Německu byla přitom zřejmá na první pohled.


Je současná tendence systému změnitelná?

Zde doporučím pozornosti knihu Davida Rothkopfa: „Supertřída“ (autor je insider – byl členem Clintonova týmu, Kissingerův obchodní partner a bývalý vysoký úředník amerického ministerstva obchodu).

Rothkopf zajímavě popisuje proměnu ekonomických elit, jejichž většinu dnes netvoří elity „dědičného bohatství“, nýbrž špičkoví manažeři, vlastníci transnacionálních firem, mediální magnáti a zejména manažeři ve sféře virtuálního „finančního průmyslu“. Rothkopf do této proměny zahrnuje globalizaci zájmů nových elit, jejich absolutní denacionalizaci – tedy odtržení nejen od domácích ekonomik, ale i jakkoli definované národní sounáležitosti.

Pro dokumentaci této teze pro naše poměry není třeba chodit příliš daleko:

„Právník miliardářů, Robert Amsterdam, který již několik let zastupuje kupř. Michaila Chodorkovského, se pustil do právní bitvy za Zdeňka Bakalu. …“ – IDnes ke cause Bakala vypověděl část smlouvy o nabytí OKD, která se týkala nájemních bytů. Dle rozhovoru chce Amsterdam zažalovat ČR u arbitráže za nedostatečnou ochranu zahraniční investice. Firmy, akciově vlastněné Zd.Bakalou, nejsou české.

"Jsem euroobčan a za svůj domov jsem zvolil místo, kde žiji. To znamená Menorku," - prohlásil ředitel společnosti Sazka, A.Hušák v TV pořadu „Otázky Václava Moravce“.

Národní státy se postupně stávají rukojmím transnacionálních ekonomických elit. Vlády a parlamenty nad nimi nemají moc. Elity disponují možností přesouvat své aktivity kamkoli, kde jsou požadavky na sociální konsenzus a z něj vyplývající podmínky měkčí a daně menší. Vzhledem k úplatnosti politiků a mnohdy jejich přímé participaci na zisku transnacionálních společností, jsou tomu přizpůsobovány zákony.


Tzv. Lisabonská smlouva je výslednicí této tendence – transnacionální ekonomické elity mají za partnera politickou reprezentaci bez mandátu, koncentrovanou ve vzdáleném centru, kam občan pronikne svým hlasem s menší pravděpodobností, než Zeměměřič Franze Kafky pronikne do Zámku.

Pro důkazy směřování stačí letmé analýzy příčin a důsledků zrušení Glass–Steagall Actu v USA z roku 1933 Billem Clintonem, 60 let po jeho přijetí pod tlakem Velké hospodářské krize. Nebo všeobecná legislativní rušení omezení pro finanční spekulace velkých bank, která jen o několik let předcházela velké bankovní loupeži, které se eufemisticky říká finanční krize.

Zdá se, že „nový světový pořádek“ má fatální povahu. Vzhledem k hodnotovým orientacím na zisk a konzum, iniciovaným propracovanými persvazivními metodami reklamního průmyslu, vysoké koncentraci moci, nefunkčnosti justice (jejíž dominantním zájmem jsou vítězné soudní spory o výši platů soudců a státních zástupců), je systém vysoce náchylný ke koruptivním jevům, které umožňují ekonomickým elitám bez velkého úsilí vědět, co si kdo myslí v nižších stupních mocenské pyramidy a eliminovat potenciální škůdce svých zájmů.

Nově vytvořený hodnotový model ve vědomí společnosti zcela popřel principy sociální koheze – sociální neúspěch je vnímán jako individuální selhání, přijímané psychologicky se studem, nikoli jako selhání systémového principu distributivní spravedlnosti a solidarity.

Bohatství znamená samo o sobě vysoký společenský kredit, bez ohledu na to, jestli u jeho kořenů stála píle, práce a odříkání generací nebo zločin (Honoré de Balzac).

K tomu přistupuje masifikace vysokoškolských titulů s nepřímou úrovní kvality vzdělání, zejména v úrovni schopnosti samostatně uvažovat a provádět komparace ve sféře sociálních modelů. Uměle vyvolávané úzkosti z terorizmu („Patriot act“ v oblasti lidských práv fakticky revidoval Ústavu Spojených států), úzkostí z pandemií (vyvolávané farmaceutickými giganty, které z nich za asistence politických elit těží miliardy USD), doprovázené nekontrolovanými investicemi do zábavního průmyslu, jehož produkty postupně ovládají mysl jeho konzumentů (modely vzorně popsané Adornem, Marcusem či Horkheimerem).

Tím chci jen říct, že vzdor vůči asociální politice v dílčích projevech je sice záslužný a podpory hodný, nicméně systémové příčiny jsou velmi hluboké. Vajíčková pouliční válka z minulého roku je výstrahou disentujícím politickým silám a flagrantním důkazem, že militantní skupiny ekonomických elit použijí bez váhání jakýchkoli silových prostředků k potlačení snah o narovnání sociální distorze současnosti.