Přímá volba presidenta - kdo je vinen
Politici, jejichž tváře již více než deset let denodenně vídáme a výsledky jejich práce máme tu čest sami na sobě pocítit se obávají přímé volby presidenta. Přesněji řečeno, mají strach z úsudku občanů.
Co nám vzkázal Václav Havel?
Zbabělost se ptá: Je to bezpečné?
Sobectví se ptá: Je to výhodné?
Domýšlivost se ptá: Je to populární?
Svědomí se ptá: Je to správné?
A pak přijde čas, kdy člověk musí zaujmout postoj, který není ani bezpečný, ani výhodný, ani populární – člověk jej musí zaujmout jednoduše proto, že je to správné.
Martin Luther King
Václav Havel se řídil právě tím, co považoval za správné a ukazoval tak směr i v dobách, kdy to bylo nebezpečné, nevýhodné, nepopulární. Na rozdíl od dnešních „lídrů“, kteří právě v těchto dnech horlivě argumentují o tom, že je nevýhodné zachovat se k EU jako spolehlivý týmový hráč. Dramatik Havel si snad záměrně vybral tuto chvíli pro svůj finální kontrapunkt.
Prodávání hlasů = výprodej demokracie
Polemika s článkem JUDr Petra Kolmana Každý máme právo svobodně prodat svůj hlas, MFDnes, 11.2.
ODS - kam se podíváš, samý pragmatik, žádný Lennon. Ani Michálek.
Českou politiku a tím i společnost drtí korupce. Jejím ideologickým rámcem je primitivní pragmatismus.
F.A.Hayek použil v jedné z kapitol v jeho Právo, zákonodárství a svoboda titulek: Svoboda může být zachována jen sledováním principů a je ničena sledováním účelnosti. Principy pak Hayek rozumí všeobecně platná pravidla správného chování. Podívejme se, jaký je výsledek souboje principů a účelů v současné realitě samotné české politiky, která by měla nastavovat úroveň pravidel správného chování.
V devadesátých letech u nás halasně rozbujel zprimitizovaný pragmatismus. Takový, který nechtěl rozlišovat mezi čistými a špinavými penězi. Jaká pravda a láska, jaký právní rámec, když jde o peníze, že. Šlo a jde o dogmatické sledování účelnosti, jehož trpké ovoce sklízíme v těchto dnech. S ohledem na to, jací staří a noví dnes sedí ve vedoucích křeslech, budou naše sklizně nepochybně ještě dlouho bohaté. A hodně drahé.
Zastánci pragmatismu považovali za ideologicky správné naprosto odideologizovat společenské dění a tím spíše politiku. Nebýt pragmatický znamenalo být diskvalifikován až na úroveň obecního blba. Praktické uplatňování pragmatismu se naopak stalo klíčovým kvalifikačním předpokladem pro raketový růst po kariérních žebříčních stranických i úřednických hierarchií směrem k dosažení dokonalé singularity – jak explicitně vyjádřil hlavní aktér korupčního skandálu, poradce ex-ministra Drobila: koncentrace kontroly (rozuměj rozkrádání) veřejných peněz do jednoho místa.
Odideologizování nepadly za oběť jenom chudinky pravda a láska. Stejně špatně dopadl i boj proti korupci. Hned od počátku se mu dostávalo posměšného přívlastku populistický, aby snad voliči nebrali sliby politického protivníka vážně. (Naneštěstí, korupční praxe samotných protivníků potvrdila tento nomen omen.) Pragmatici přitom jaksi nepochopili, že pravda, láska i kategorické odmítání lorupce nejsou ideologické, ale etické kategorie, pro mnohé životní principy i to, co by nám mělo jasně ukazovat směr v situacích těžkého rozhodování.
Dnes si nechtěná záře reflektorů posvítila na předsedu a místopředsedu ODS. Přirozeně. Ex-ministr Drobil se v konfrontaci se záznamy hovorů marně snažil svou naivní suverenitou přesvědčovat o své čistotě. Premiér Nečas skrýval třes z megaprůšvihu, do kterého se namočil se špatně zahranou razancí. Oba dva zpívali svoje party tak falešně, že jejich výkon musel fascinovat kdekoho. Stejně jako hvězdná pěchota.
Silné světlo namířené na uvedené aktéry však způsobilo, že v šeru okolo téměř zanikly jiné charakteristiky stále téhož. Den před erupcí na MŽP citovala média věty nového pražského primátora MUDr.Svobody : „Jestli je výběrové řízení takové či onaké je rozhodnutím o tom, že přijdeme o bruselské peníze. Musíme udělat všechno pro to, abychom peníze dostali.“ Obavy demonstrantů proti koalici ODS a ČSSD na pražském magistrátu byly oprávněné. Řeč totiž byla právě o výběrovém řízení na údajně drasticky předraženou rekonstrukci čističky vod, která měla posloužit suverénním chlapcům z ODS.
Před volbami i po nich nabádal primátor Svoboda voliče a posléze i protestující, aby mu v jeho plánu pro boj s korupcí důvěřovali. Několik umazaných figur magistrát již skutečně opustilo. Aby se ovšem pouze uhnízdili jinde. Citované prohlášení však potvrzuje , že korupce není věcí jenom mladých psích deček z ministerstev či magistrátu utržených z řetězu. Korupce je stav mysli i seriózně se tvářících politiků - pragmatiků. Primátor na sebe prozradil, že je ochoten obětovat princip poctivosti, férové soutěže, povinnosti řádně hospodařit s penězi daňových poplatníků (a své sliby) účelu získat peníze třeba i podvodem. S takovou nemůže nikdy korupci z magistrátu vymést, nanejvýš se stává její součástí. Nemůže být ani dobrým politikem. Protože pokud rouškou pragmatismu i on toleruje korupci, jenom se tím podílí na dalším prohlubování celkové demotivace společnosti . Nebo ji naopak pomáhá nahnat do náruče extrémistů. V lepším případě se společnost zradikalizuje jenom do té míry, že bude tleskat třetí defenestraci.
Snad někdo zavčas upozorní primátora, že právě v okamžicích složitého rozhodování je nejlepším kompasem jednoduchá úvaha – správné je to, co je etické. Možná přijdeme o peníze z EU. Současně je ale velká šance, že zastavením a přehodnocením celého výběrového řízení na čističku zabráníme rozkradení miliard z našich vlastních daní a ušetříme si grandiózní ostudu v celé EU, pokud by odtud peníze skutečně přišly. Strana mu to jistě spočítá. Občané však sotva. A návdavkem získáme alepoň první náznaky hrdosti, že jsme schopni si zorganizovat vlastní věci sami a za vlastní peníze.
A konečně, za důkladnou pozornost stojí postoj Václava Klause, otce všech českých pragmatiků k současné kauze. Je nešťastný z toho, že se ta věc vůbec stala. Nikoli snad pro její podvodný charakter, nikoli pro katastrofální morální profil většiny účastníků, nikoli pro negativní dopad aféry na důvěru veřejnosti v politiky a politiku. Ty jsou jistě pod jeho rozlišovací schopnosti. Je nešťastný proto, že vláda možná nebude moci vládnout, třeba i s korupcí, ale vládnout. A také že odešel ministr, který si vytkl za cíl „odideologizovat“ ministerstvo životního prostředí. Že ztratil souputníka ve svém vlastním ideologickém boji proti ochráncům kvality životního prostředí.
V jak silném kontrastu ke Klausovu „principiálnímu“ postoji k této kauze jsou celoživotní postoje skutečné světové osobnosti, o které referovala před pár týdny média. Při příležitosti nedávného výročí zabití Johna Lennona zaznělo z úst různých povolaných hodnotitelů hudebníkova života hodnocení, že z dnešního pohledu byly Lennonovy postoje údajně naivní. Nebyly, byly principiální a byly prožité. Lennon byl aktivním pacifistou. Protestoval proti válce, ať už byly důvody jejich obhájců jakkoli vysvětlující. Držel se své víry v princip, že násilí plodí násilí. Princip prověřený věky.
Aniž bych znal skutečné a celé pozadí celé dnešní kauzy na MŽP, jeví se mi, že jediný, kdo se v této kauze přiblížil k Lennonovi byl Libor Michálek. Ten, o kterém premiér Nečas řekl, že je jediným, kdo selhal. Jediný obklopený pragmatiky. Pokud má F.A.Hayek pravdu, naše svoboda je ohrožena. Měli bychom s tím zavčas něco udělat.
ČEZ: Ty půjdeš a ty nastoupíš! Premiére zařiď to!
Politici se předhánějí ve slibech, jak po volbách zatočí s korupcí. Mnozí komentátoři a odborníci již dnes varují, že jde pouze o slovní cvičení s líbivým obsahem. Že s korupcí nebude hned tak v Česku konec silně naznačuje i to, jak se jednotlivé strany zaměřily na zprůhlednění a zpřísnění pravidel pro veřejné zakázky, zatímco cudně mlčí o tom, jak naloží s klientelismem ve svých vlastních řadách. Důvody pro to, aby se právě tento druh korupce dostal minimálně na stejnou úroveň jsou nasnadě.
Není dnes již žádným tajemstvím, že kontrolu nad všemi dosavadními parlamentními politickými stranami, s vyjímkou strany Zelených, mají manažeři společnosti ČEZ. A náklonnost politickýc stran pak ČEZu umožňuje zasahovat do obsazování klíčových pozic na ministerstvech. Kombinací kontroly nad poslanci a senátory stejně jako úředníky ministerstev dosahuje ČEZ schvalování všeho, co si jenom zamane.
Několik příkladů par excellence: v létě 2009 prošel poslaneckou sněmovnou a později senátem tunel ČEZu na státní rozpočet ve výši cca 70 miliard. Příjmy z prodeje povolenek na emise CO2, které si měly energetické firmy kupovat, aby byly nuceny k investování do čistějších technologií a které se měly stát příjmy státního rozpočtu byly přiděleny zdarma prakticky téměř výhradně ČEZu.
Ing. Tomáš Chemlík, svého času člověk odpovědný na Ministerstvu životního prostředí za žádosti směřované do Bruselu o přidělení volných povolenek na emise CO2 požadoval přidělení povolenek ve výši 99mil tun/rok, zatímco skutečné emise byly na úrovni 82mil tun, což docela přesně předvídaly ekologické organizace. Po úspěšném přidělení nadměrných povolenek odešel Chmelík pracovat do ČEZu.
Opačným směrem – z ČEZu přisla na MŽP paní Ruth Bízková. Stejně jako Chmelík byla odpovědna, světe div se, za žádosti o přidělování volných emisních povolenek. A stejně jako její předchůdce žádala podstatně více než bylo třeba. (http://www.stuz.cz/view.php?cisloclanku=2007030012) Na základě zkušeností s vyčuranou ČR, tentokrát komise přidelila množství podstatně se blížící k realitě. ČR vzápětí komisi zažalovala (http://www.vlada.cz/scripts/detail.php?id=23288). Ostuda pro ČR? No a? Když jde o peníze pro ČEZ...
Jestliže se ČEZ již rozhodl ohledně Temelína, jakpak je na tom Prunéřov? Zde se ČEZ rozhodl, že prodlouží provoz největšího tuzemského zdroje znečištění - elektrárny Prunéřov, o dalších 25 – 30 let. Chce přitom ušetřit na zdraví Severočechů i ochraně klimatu – odmítá použít nejlepší dostupnou technologii s vyšší účinností. Když se do případu vložila i Mikronésie, která se cítí ohrožena podobnými projekty z důvodu stoupající hladiny světových oceánů jako dopadu klimatických změn a hladké schválení se zadrhlo, nechal se ČEZ slyšet, že případné negativní stanovisko MŽP k EIA bude respektovat. Lhal. Martinu Romanovi bylo již v té době úplně jedno, co bude nějaký státní úřad říkat. Výrobu technologie dávno zadal a předplatil. Teprve dnes se ukazuje, že nové kotle už jsou vyráběny. Matin Roman vůbec nepočítal, že by se objevil nějaký potížista. Ten se ukázal v zelených ministrech životního prostředí Bursíkovi a následně Dusíkovi. Váhový a vlivový rozdíl mezi ministrem a ČEZem se ukázal hodně nevyrovnaný. Dusík odstoupil. Po frašce s ministrem zemědělství Šebestou je dnes na stole konečné řešení ala ČEZ – ministryní se stane Ruth Bízková. Pochybujete po téhle rošádě ještě o samostatnosti českých politických stran a úřadů , jejich objektivitě, samostatnosti a nezastupitelné roli v demokracii a při správě země?
Jsou manažeři ČEZu korupčníky, kterým v téhle zemi ostantní nesahají ani po kotníky nebo jenom já příliš inklinuji ke spikleneckým teoriím. Možná, že vše je jak má být a výše uvedené je jenom jedna veliká náhoda – stejně jako dovolené v Toskánsku. Ale vsadím se, že kdybych jezdil do Toskánska každý měsíc deset let já, při mé smůle se u mé jachty s Martinem Romanem,ex- ministrem Urbanem a s Markem Dalíkem nepotkám.
Referendum v Česku – cesta k přímé demokracii nebo nepřímá cesta k autokracii ?
Téma voleb v Severních Čechách je na stole – limity těžby hnědého uhlí a bourání dalších měst. Prolomení limitů v sobě zahrnuje celé koncepce budoucnosti České republiky. Láme se na něm postoj politiků k obyvatelům, krajině, demokracii, ekonomickému rozvoji. Láme se na něm to, zda tato země nabere dostatečnou únikovou rychlost nutnou k přetrhání pout od totalitního myšlení o vládnutí jako ovládání směrem k vládnutí jako spravování. Pouze ovládat lze jak co, tak také koho. Láme se na něm, zda se tato země ještě hlouběji zakope do „starostrukturního“ pojetí ekonomiky na úkor možného vyšvihnutí se do popředí v nových technologiích. A konečně láme se také, zda se Česká republika stane surovinovou kolonií Evropy – dodavatelem elektrické energie – což se skrývá za progresivně znějícími slovy o proexportně orientovaném energetickém sektoru.
Zatímco většina stran se vyjádřila pro neprolamování limitů těžby hnědého uhlí, sociální demokracie, zemanovci a komunisté jsou pro. U těch posledně jmenovaných není pokračování jejich předlistopadového vztahu ke krajině a lidem, v ní žijícím a koneckonců i k pojetí ekonomiky žádným překvapením. Stejné kuchaře mají zemanovci, kteří svůj volební guláš opepřili typickým hegemonistickým pojetím pravdy v podání jejich předsedy.
Předseda ČSSD Paroubek se však snaží tančit mezi vejci. Vše, co dosud jeho strana k limitům řekla, směřuje jasně k prolomení limitů těžby ve prospěch dvou pánů – Tykače i Romana, kteří se zřejmě mají stát zárukou prosperity české ekonomiky. Ex-ministr Urban si stěžuje na nerespektování „jeho“ Státní energetické koncepce z r.2004 (rozuměj tu tvořenou ČEZem). V té se výslovně hovoří o „racionálním přehodnocení limitů těžby“ a o „definování pojmu veřejného zájmu…a možnost jeho individuální aplikace i v podmínkách těžby hnědého uhlí“. Nejnovější snaha ČSSD odejmout pravomoc nad schvalováním energetické koncepce exekutivě a dostat ji pod poslaneckou sněmovnu není ničím jiným, než elegantní snahou o zrušení platnosti usnesení vlády č.444/1991, tedy cestou uzákonění rušení limitů prostřednictvím nástroje s vyšší právní silou.
Do stejné kategorie patří i právě sněmovnou schválený zákon o krajském referendu prosazovaný ČSSD. Principiálně nelze proti referendu nic namítnout, naopak. Je však nutno hlasitě namítat proti referendu v kontextu současné politické a legislativní reality v ČR. Aby jakékoli referendum splnilo svůj účel, tedy rozhodnutí v zájmu občanů, musí mít v první řadě sami občané pocit, že se rozhodují ve svém zájmu. K tomu potřebují sumu objektivních informací a to včetně různých variant řešení dané věci. Česká politika i úředníci jsou však pověstní absolutní neochotou poskytovat informace. Stačí si vzpomenout na úroveň podávání objektivních informací vládou ve věci plánovaného radaru v Brdech (zavádějící informace o výkonu radaru, z toho vyplývající chybná studie o zdravotních dopadech atp.). Podobných případů je mnoho. Alternativní názory, data, studie nejsou vůbec brány v potaz.
Návrh zákona o krajském referendu ani jiné legislativní nástroje přitom vůbec nepamatují na nutnost poskytnutí všech informací nutných pro kvalifikované osobní rozhodování. V případě prolomení limitů se lze dočkat informační masáže za stovky milionů od energetických firem o nezbytnosti bourat města. Možná vloží i vzorek šampónu. To vše za současného bagatelizování nebo potlačování informací, které ukazují možnosti dosažení energetické soběstačnosti a bezpečnosti bez další destrukce krajiny a měst. Realita posledních 20 let přitom přesvědčivě ukazuje, že to byli právě „laici“ z různých nevládních organizací, kteří předpovídali vývoj potřeby elektrické energie nesrovnatelně přesněji, než energetičtí „odborníci“.
Dokud nebude právo na informace, rovnoprávnost přístupu k nim a povinnost poskytovat je voličům v celé šíři zajištěno, budou političtí machiavelisté používat referendum pouze jako nástroj k dosažení autokracie prostřednictvím hry na přímou demokracii. Jiří Paroubek by měl vysvětlit, jak hodlá referendum pojmout jeho strana.
(Editovaná verze tohoto textu byla dne 12.3.2010 publikována v MFDnes pod titulkem Referendum? Proš, když chybí informace)
Nastane holocaust české krajiny?
Requiem za 116 vesnic – ČT 2, úterý, 9.2. 22,25. Neuvěřitelné, smutné a bezmocný vztek vyvolávající záběry, které ukazují arogantní uvažování a jednání předlistopadové politické garnitury. Huby plné socialistické vlasti a nutnosti její ochrany, realita však formovaná lžicemi bagrů, které drtily to, co v Severních Čechách vytvářely lidé desítek generací. Tisíciletý dub podpálen, jenom aby se náhodou nestal záminkou k zastavení nesmyslného rozšiřování těžby uhlí a k ochraně vzácné krajiny. Záběry demolic historických památek královského města Mostu. Pod kamerou ubíhá nikde nekončící krajina hald hlušiny a prachu a v ní tu a tam obrovské rypadlo. Oči sledují v prachu se řítící odstřelené budovy ze sedmnáctého století a duše s hrůzou šeptá – to snad není možné! Jakou hloubku musela mít negramotnost soudruhů, kteří i z takové bestiality dokázali udělat perverzní business, když samotné demolice uzpůsobili požadavkům filmových štábů - amerických stejně jako stejně jako sovětských? Ti druzí zde natáčeli válečný film s příslovečným názvem – Osvobození. Od čeho? Od našich kořenů, od historie, od hrdosti, od odpovědnosti? Jenomže to přece byli ti soudruzi, polovzdělanci , kterým již samotné slovo“ svaté“ nebylo svaté. To je přece dávno pryč. Dvacet let máme demokracii. Změnila se naše starost a péče o vlast – bez přívlastků, kromě toho, že je naše a že je krásná?
Téměř týden vstřebávám reakce současných politických a úřednických elit na tlak soukromých i polostátních energetických společností na další devastaci země. Jmenovitě Mostecké uhelné ( dnes Litvínovské uhelné) ze skupiny Czech Coal a i v pozadí stojící ČEZ. Sleduji premiéra Fischera, velmi citlivého na slova o korupci, sleduji prohlášení předsedy Paroubka, sleduji ostrou kritiku ze strany Zelených. Již v době schválení Politiky územního rozvoje v červnu 2009, jež je ve skutečnosti otevřením závory pro mnohačetné znásilnění české krajiny a osudů tisíců lidí v ní žijících, jsem napsal, že premiér Fischer se stal, možná aniž by to tušil, bílým koněm politických stran, za které odvádí špinavou práci. Vedoucí politické strany – ODS, ČSSD, KSČM si mohou jenom mnout ruce, že na ně už zbude jenom vysvětlit, jak za nic nemohou, jak jenom dokončují, co Fischerova vláda započala. Naznačil to již předseda Paroubek, který je náhle pro prolomení limitů těžby a tím pádem pro zboření dalších českých vesnic a měst a rozšiřující se devastaci krajiny.
Nemyslím si, že premiér Fischer je zkorumpovaný. Spíše jen úpřimně věří slovům Pavla Tykače, která mu tlumočí ministr Tošovský - že bez další tragédie české krajiny se neobejdeme. Je Jan Fischer natolik kulturní člověk, aby proti statistice vytěženého uhlí položil na druhou misku vah ztrátu dědictví a krajiny? Je dostatečně odolný, aby pečoval o dobro této země a jeho obyvatel a nikoli o dobro soukromých společností na úkor těch prvních? Je dostačně informovaný o skutečných potřebách hnědého uhlí pro vytápění domácností nebo důvěřuje nepravdivým údajům, jak mu Pavel Tykač podbízí? Co zbude z této země, když politici dají v plen kterýkoli kus země, na který si podnikavci ukáží a zahlaholí – stát to potřebuje, občané to chtějí ? Horní Jiřetín, Frenštát, Beskydy – to jsou jména na červené listině ohrožených míst. A mají přibýt další. Opět není nic svaté? Komu pánové Fischer, Paroubek a další „lídři“ věří víc – Pavlu Tykačovi s jeho více než vypovídajícími loupeživými „track records“ nebo obyvatelům měst, míst a vesnic, kteří se snaží tato místa chránit a kultivovat ku prospěchu nás všech? Nechají jmenovaní pánové tato místa nakonec proletět komínem?
Pokud ano, měl by si lidé jejich jména a případně další velmi dobře pamatovat – budou totiž zopodvědni za holocaust české krajiny. Kulturně se zařadí do stejného šiku s Bilaky,Jakeši a dalšími polovzdělanci doby zdánlivě minulé. Nemylme se ovšem! Tak jako při jiných tragédiích minulého století, nebude vina jenom na nich. Bude na každém jejich spolustraníkovi, který se nepokusil jim v tom zabránit. Bude na každém občanu této země, který jim k tomu dá mandát.
P.S. Zkrácená a editovaná verze tohoto textu byla publikovaná v HN 16.2.2009
Dánské království: Žít nebo těžit?
Moderní drama hodno Shakespeara dnes začalo. Kodaň se rozrostla na dva týdny o nějakých dvacet tisíc hostů. Oči dalších miliónů či snad miliard lidí spočinou na soše Malé mořské víly v kodaňském přístavu. Lze očekávat, že tento symbol lásky budou světová média používat k přiblížení místa „konference desetiletí“ čtenářům hned vedle kouřících továrních komínů a vrtulí větrných elektráren.
Poslední dva symboly budou také ilustrovat různé cesty, kterými se můžeme vydat směrem k budoucnosti. Pro úspěšné řešení je minimálně prospěšné, že nás již nezdržuje diskuse o tom, zda se jedná o historicky běžné nebo o anomální klimatické změny. Času je totiž proklatě málo. Dokonce již odeznívá i diskuse o tom, zda se na současných změnách klimatu podílí člověk, či nikoli. Dnes řešíme otázku co s tím. Názorová frontová linie se dnes táhne mezi zákopy třech armád, které již naštěstí proti sobě nejdou až za hrob: jedna tvrdí, že stejně nemá cenu nic dělat, protože to, co bychom činili bude stejně neúčinné a navíc velmi drahé a bude odčerpávat peníze na daleko bezprostřednější hrozby (např. malárii apod.), druhá tvrdí, že je již velmi pozdě na jakékoli snahy o snížení emisí skleníkových plynů a to s jedinou výjimkou - masivního nasazení jaderné energetiky (což je také prakticky nerealizovatelné hned z mnoha důvodů) a ta poslední je stále ještě plna optimismu, že přece jen nemusí být na snižování emisí pozdě (což dnes pro složitost zpětných vazeb nikdo neumí říci) a snaha i počáteční náklady se lidstvu v budoucnu bohatě vrátí. Osobně jsem členem armády posledně jmenované.
Rozporuplnost cest řešení ilustrují dva klíčové články v dnešních předních českých médiích. MFDnes otiskla rozhovor se Steve Runningem, klimatologem university v americké Montaně. Ten zastává názor, že nám již dnes nezbývá nic jiného, než snížit ekonomickou aktivitu a tím snížit emise skleníkových plynů. Návrh, kterého se politici celého světa děsí. Hospodářské noviny přetiskly článek „skeptického ekologa“ Bjorna Lomborga, který naopak tvrdí, že snižování emisí už ničemu nepomůže a je nutno investovat do výzkumu a vědy. Jak už to bývá, řešení není černobílé. Jediné nesporné je, že úspěch řešení bude vyžadovat pochopení každého občana této planety. Pokud pochopí občané, přestanou se bát i politici.
K tomu, aby občané pochopili rozměr problému, o kterém se vede spor a vytvořili si ucelený názor, na základě kterého by případně sami dobrovolně přistoupili k uvědomělé skromnosti však musí být plně informováni. Opět zde klíčovou roli hrají média. Aby mohla média řádně informovat, musí se v problematice komplexně, byť ne detailně orientovat redaktoři, kteří o problematice píší. První výkop z dílny MFDnes nebyl v tomto směru skutečně úspěšným počinem. Dokonce to vypadá spíše na zastrašování. Jiří Fencl v článku „Bojovník proti CO2? To jste vy“ vyjmenovává všechna negativa snah o snížení emisí skleníkových plynů: úsporné žárovky – špatně, vítr a slunce – drahé, biopalivo – podezřelé, peníze na zateplování domů pochází z Japonska – špatně. Není zjevné proč. Snad jedině proto, že celkové podprahové vyznění má být negativní. Pokud má být autorova argumentace relevantní, musel by čtenářům dodat i informace o tom, kolik nás stojí to, že nebudeme používat úsporné žárovky, že budeme nadále budovat historicky překonanou energetickou síť, jejímiž základními stavebními kameny budou uhelné elektrárny. Tato čísla jsou k dispozici a jsou velká. Dokonce tak velká, že si je lidé nedovedou, v porovnání s rozdílem cen mezi klasickou a úspornou žárovkou, kterou v obchodu vezmou do ruky, ani představit. Jak známo, to že si něco nedovedeme představit neznamená, že ono něco neexistuje. Lépe řečeno, v tomto případě – že za to občan vracející úspornou žárovku zpět do regálu nezaplatí.
A jaký symbol má v těchto souvislostech představovat Malá mořská víla? Přece stále stejný.
Bez něj nemá žádné řešení smysl.
P.S. Ta čísla, která zaplatíme při nicnedělání tak jako tak, příště.
www.zitnebotezit.cz
www.greenpeace.org/czech/blogeri/klimaticka_konference_v_kodani
Na střeše vlády šlo o bezpečnost
Svou pondělní akcí na budově Strakovy akademie nechtěli aktivisté Greenpeace poukázat na ohroženou bezpečnost ministrů, jak by se mohlo zdát ze zpráv a komentářů některých médií. Chtěli upozornit na ohrožení bezpečnosti nás všech, kteří, zdá se, nemají u ministrů žádný hlas, či nemají odvahu ozvat se. Nebo, a to je ta nejhorší varianta, již dávno rezignovali na svá práva.
Jde o ohrožení mnohavrstevné. Prvními „na odstřel“ jsou obyvatelé Horního Jiřetína. Zde netřeba více dodávat, vše již bylo mnohokrát řečeno. Vystěhovat, zbourat, spálit.
Hned za Horním Jiřetínem půjde ke zdi krajina, příroda, spodní vody, tedy „věci“, na které jsme, na rozdíl od hnědého uhlí a uranu, skutečně životně závislí. Citace z materiálu ministra Tošovského: „Vzhledem k prognóze vývoje světových cen uranového koncentrátu…je stále otevřena možnost modifikovat sanační procesy tak, aby za maximální kontroly mohl být proces loužení ve vybraných částech ložiska obnoven.“ Hovoří se zde o oblasti Stráže, kde se dnes nachází podzemní jezero chemického koktejlu o rozloze cca 25km2, které ještě v dobách bývalého režimu vzniklo v důsledku loužení uranové rudy kyselinou sírovou. Jeho dalšímu rozšiřování brání pouze tzv. hydrobariéra, což znamená nepřetržité pumpování čisté vody do podzemí, které bude probíhat ještě desítky let (nikdo neví jak dlouho). V r. 2005 se náklady na sanaci odhadovaly na 70mld korun – zatím. Nic z těchto nákladů nebylo zahrnuto do cen elektrické energie. Ložisek navrhovaných k těžbě uranu (jinou formou) je však více – Rožná, Bržkov, Vežnice. Že vám ta jména nic neříkají, tak co?
Snad vás tedy bude více zajímat, kdo bude třetí na řadě. Obyvatelé vybraných krajů, kam hodlá ministr Tošovský (ČEZ) umístit nové jaderné bloky – Temelín, Dukovany, Blahutovice, Tetov. Pokud máte obavy z jaderné elektrárny ve vaší blízkosti, máte i svobodnou volbu odstěhovat se do jiného kraje. Tedy alespoň dokud je kam. Protože soudě podle záměrů jaderné lobby jsou kraje Jihočeský, Vysočina, Pardubický, Moravsko-slezský pro vás již mimo hru. Je libo Ústecký, jehož území má podle záměru postupně mizet v povrchových dolech? Moc toho již nezbývá, protože i na dalších krajích jsme se již výrazně podepsali.
Čtvrtým kandidátem je skutečná bezpečnost české demokracie. Svého času se premiér Topolánek nechal slyšet, že za pádem jeho vlády je snaha zahájit vyšetřování privatizace Mostecké uhelné společnosti (MUS). Dnes nese název Czech Coal a je hnacím motorem tlaku na prolomení limitů těžby hnědého uhlí. Předkládací zpráva k materiálu ministra Tošovského jakoby Topolánkova slova potvrzovala: „analýza byla zpracována v únoru a následně předložena k posouzení ke konzultaci vybraným subjektům podnikatelské sféry.“ Ano, čtete správně - vybraným subjektů podnikatelské sféry. Bylo by zajímavé vidět seznam. Občané, jimž patří tato zem, na kterou má Pavel Tykač (Motoinvest, Malí akcionáři plačte! - vzpomínáte?) a jeho Czech Coal zálusk, na něm nebudou. Nelze než výjimečně souhlasit se slovy Václava Klause, že již žijeme v post-demokracii. Upřesněme však, že demokracii zlikvidované soukromými osobami v subjektech typu Czech Coal, nikoli aktivisty Greenpeace.
Vrcholnou bezpečnostní hrozbou jsou však klimatické změny, ke kterým hodlá ministr Tošovský rázně přispět. Zatímco vyspělý svět bije na poplach a žádá omezení spalování uhlí, pan ministr si vytkl cíl přesně opačný. Chce udělat z Česka ještě větší, s prominutím, prase, než je dnes - v roční těžbě vztažené k rozloze státu (tedy jak velkou část naší krajiny si převracíme naruby) jsme se 647 tunami na km2 světovou jedničkou, v objemu těžby na jednoho obyvatele jsme se 4,9 tunami na hlavu světovou dvojkou). Nějaká naše spoluodpovědnost za stav světa? Jeminkote, my? A proč?
Na závěr jsem záměrně ponechal bezpečnost energetickou. Celá koncepce ministra Tošovského není ničím jiným, než dalším posilováním závislosti Česka na Rusku. Až 50% produkce elektřiny má údajně pocházet z jádra. U oboru, který je již dnes v Česku téměř kontrolován ruskými subjekty, jak pokud jde o technologie, tak o palivo, je to skutečně svérázná interpretace energetické bezpečnosti. Ode dneška je tedy závislost jaderného průmyslu České republiky na Rusku definována českým ministerstvem průmyslu jako bezpečnější, než závislost na plynu. Takové tvrzení může korunovat snad jenom naléhání, že takové riziko je nutno opět eliminovat ještě větším využíváním domácích zdrojů hnědého uhlí. Tunel na českou zemi a všem společné klima již má tvar nepřerušeného kruhu.
Ještě je tu nicméně jedno ohrožení bezpečnosti, o kterém se materiál ministra Tošovského v sekci o jaderné energetice vůbec nezmiňuje – hlubinná úložiště vyhořelého jaderného paliva. Možná raději nezmiňuje. Sice je to záležitost, jejíž řešení je vzdálené, ne-li nekonečně, ale bez jejíhož dořešení je další budování jaderné energetiky asi tak stejně rozumné, jako nákup auta za současného zákazu jakýmkoli způsobem se zbavovat vyjetého oleje, kromě ukládání do kufru. Plány zatím naráží na nepřekonatelný odpor obyvatel vybraných lokalit. Pro dnešní technokraty a v post-demokracii je však i tento problém řešitelný poměrně snadno. Jenom hovořit o něm není vhodné.
Kde se nalézá skutečné řešení české energetické bezpečnosti při současném zastavení dalšího drancování země je nasnadě: kombinací zateplování budov, využívání tuzemské energetické biomasy můžeme každoročně získávat téměř čtyřikrát více energie, než z uhlí nalézajícího se pod Horním Jiřetínem. Zvyšování energetické účinnosti a zateplování budov mají samy o sobě potenciál srazit dovoz ruského plynu do ČR trvale až o 55 %. To se však v předloženém materiálu neobjevilo. Překvapení? Nikoli.
Po všem, co bylo řečeno, zbývá opět odcitovat z materiálu ministra Tošovského: „předkládaný materiál se netýká postavení fyzických osob a nemá tudíž dopad ve vztahu k rovnosti mužů a žen. Nepříznivé sociální dopady a dopady na životní prostředí se nepředpokládají.“ Tečka. A aktivisté na střeše.
