„Politici jsou také povinni zajistit, aby náklady těch opatření, která navrhují, nebyly větší, než efekty, které z nich plynou,“ řekl Václav Klaus v pondělí na Konferenci OSN o změnách klimatu. Poté, co se formálně přihlásil k zásadě, že zodpovědní politici musejí jednat, je-li to nezbytné, vzápětí vymyslel podmínku, kterou je prý třeba splnit. Konečný soud nad planetárním klimatickým systémem prý musejí vynést účetní.

Václav Klaus je vzděláním ekonom – snad proto si myslí, že je schopen stanovit peněžní ohodnocení čehokoliv na světě a podle toho spočítat příslušné náklady a výnosy. Upřímně mu závidím jeho jistotu, že je schopen rozhodnout, zda cena kulturní rezervace UNESCO – Benátek – se vyrovná nákladům, které bychom museli nést, pokud bychom se pokoušeli omezit klimatické změny, jež město ohrožují. Ale, přiznám se, nedokážu si už vůbec představit, jakým způsobem lze určit tržní hodnotu například jednoho Bangladéšana, abychom ho dosadili na jednu stranu rovnice.

To jsou ovšem jen ty nejkřiklavější a nejvíc do očí bijící příklady toho, jak neadekvátně prezident uvažuje. Ale možná, že je vhodné uvést ještě jednu ilustraci: Historici se již desítky let marně přou o to, zda se Československo v roce 1938 mělo bránit před nacistickým Německem. Kdo ví: Čistě ekonomicky vzato, tím, že jsme se vzdali bez boje, jsme na tom ve srovnání s válkou poničenými zeměmi nejspíš vydělali. Zbývá už jen stanovit tržní cenu toho, čemu se v poněkud patetickém a neekonomickém jazyce říká „zlomená páteř“. V logice Václava Klause lze ovšem dávný spor vyřešit snadno: Stačí přesně spočítat, kolik miliónů či miliard korun je schopno tuto morální škodu napravit.

Navíc platí-li, že u řady hodnot tvořících součást kulturního dědictví jednoduše nelze spočítat tržní cenu, podobnou zákonitost lze stanovit i v případě různých součástí přírodního prostředí. Nikdo z nás neví, zda v brazilském pralese, který právě zcela zbytečně padl za oběť dřevařskému průmyslu, nebylo z dosud neznámé rostliny možno získat třeba lék na některou ze smrtelných chorob, s nimiž si farmaceutický průmysl dosud neví rady. Ani ten nejgeniálnější ekonom není schopen stanovit cenu věci, kterou nikdy neviděl a jejíž vlastnosti nezná.

Václav Klaus ve svém projevu v OSN sice hovořil o politicích, nicméně uvažoval i nadále jako ekonom. Politici se totiž zpravidla neřídí pouze kalkulacemi o tom, co se vyplatí či nevyplatí, protože rozhodující pro ně není cena, ale zájem. Pokud jde o státníky, ti se dokonce snaží obhajovat nejen zájmy, ale dokonce i jisté nezpochybnitelné hodnoty. Z hlediska státníka je nemožné otevřeně uvažovat o nákladech na záchranu ohrožených životů či kulturního dědictví a porovnávat je s možnými „efekty“. Z hlediska Václava Klause to ovšem jde docela dobře…

P.S. Pro naprosté pracovní vytížení po návratu z dovolené a současně velmi krátký termín na zveřejnění tohoto článku jsem požádal o pomoc mého kolegu. Text nicméně plně vystihuje i můj osobní názor.