Snad u žádného politického rozhodování neukázaly naše současné politické elity takovou schopnost pružného rozhodování a reakce jako ve věci amerického radaru. Věci se odehrávají rychlostí myšlenky. Co se obvykle připravuje roky či trvá měsíce, je v tomto případě splněno dříve, než si druhá strana vůbec odvážila přát - půl dne je norma, nejvýše pár dnů.

Po půlroční patové pauze je jednoho rána ustavena současná koaliční vláda a odpoledne už si její členové čtou text americké nóty žádající zahájení jednání o radaru. (Nebuďme malicherní a pro tuto chvíli pomiňme, že se jedná několik let a američtí odborníci již prováděli měření
v terénu, na základě kterého si ukázali prstem na Brdy.) Česká vláda připraví odpověď, kterou odešle ve čtvrtek a v pondělí již tým dalších amerických expertů pobíhá po Brdech. Nedovedu si to představit jinak, než že ti muži museli sedět na letišti a čekali pouze na signál z mobilu Saši Vondry. Sotva experti smyli bahno brdských remízek ze svých bagančat, dorazil do Prahy generál Obering v dokonale vyleštěných polobotkách. Všimněte si - stále ještě nikdo z nich o základně nejednal! Jednat se totiž začne až 10.května.( Jenom mám obavy, aby si ještě pánové měli vůbec o čem povídat, než jim vrazí plnící pero do ruky.) Generál nechal otevřené dveře pro návštěvu samotného presidenta Bushe. Ten přijede již začátkem června a to přesto, že ještě během poslední cesty našeho presidenta v dubnu měli oba presidenti mezi sebou tichou domácnost a raději si nešli ani na oči.

Mezitím místopředseda vlády pro evropské záležitosti Alexandr Vondra prohlásí dne 4.března. v pořadu Otázky Václava Moravce, že „Poláci již Američanům odpověděli“ a posléze se dozvídáme z medií i takové podrobnosti, jako že výstavbu amerických raketových sil Poláci podmínili poskytnutím prostředků (střely Patriot) na (tentokráte skutečnou) ochranu proti raketám, které by mohly být namířeny (a pokud by toho byly schopny i doletěly) na polské území. Teprve 25.dubna. se ale objeví zpráva, která vše řečené vyvrací. Poláci prý Američanům doposud vůbec neodpověděli. Jakoby se nám někdo tady doma snažil namluvit, že rychle je stále ještě příliš pomalu. Americká administrativa tlačí na pilu, a s ní na druhé straně někdo tahá. Zdá se totiž velmi nepravděpodobné, aby představitel, který se natolik angažuje nevěděl, jak daleko jsou v jednání Poláci. Nebo jsou spíše pravdivé zoufalé nářky jiných pracovníků českého ministerstva zahraničních věcí na to, že klíčové otázky zahraniční politiky si zprivatizovala úzká skupina lidí okolo Alexandra Vondry a náměstka ministra Tomáše Pojara?

Před odesláním české diplomatické nóty americké straně se ministr Schwarzenberg i Alexandr Vondra vyjadřovali tak, že s obsahem české odpovědi seznámí veřejnost až po jejím odeslání. Jinak by to „nebylo fér vůči našim partnerům“. Česká nóta už je možná dávno mastná od hamburgru, ale čeští občané se kromě pár vágních vět vůbec nic od svého ministra nedozvěděli.

Teď ale vážně zpět k zmiňovanému pořadu Otázky Václava Moravce. Michael Kocáb tam pronesl slova o tom, že je třeba se v diskusi vrátit k podstatě: „jakou cestou se bude evropská a euroatlantická bezpečnost ubírat,…nevíme, co vše se připravuje“.

Zamyšlení nad podstatou však od vládních úřadníků neslyším. Vše výše uvedené naopak nasvědčuje tomu, že ten kvapík hraje svou roli právě v tom, aby nebyl čas na diskusi o podstatě. Soudím tedy, že se jim návrh M. Kocába vůbec nelíbí. Není na tom nic překvapivého. Nelíbil se moci koneckonců ani jeho nápad z r.1989. Vždyť obraz iránských raket dopadajících na Žižkov už byl docela plastický. A teď abychom se vraceli k nějakému teoretizování!

Dovolím si tedy, zvednout rukavici hozenou Michaelem Kocábem, a nejspíše proti chuti výše jmenovaných pánů navrhnout jeden výklad podstaty, tedy jak by mohla či měla být bezpečnostní situace založena.

Je docela pochopitelné, že po takových snahách vykreslit ďábla (jenom si říkám, co si asi musí myslet pracovníci iránského velvyslanectví o své bezpečnosti v Praze poté, co se dozvěděli, za co vše mohou) svádí pohled na mezinárodni situaci k závěru, že jediným prostředkem ochrany před „neposlušnými“ zeměmi je instalace nových vojenských zařízení. Jaký obrázek ale dostaneme , když se pokusíme podívat se na dnešní situaci z pohledu toho, jak jsme do ni dospěli a ptát se, zda jsou vojenské prostředky skutečně tou správnou odpovědí na její řešení?
Nejspíše se všichni shodneme na tom, že nám jde o bezpečnost (nehovořím teď přirozeně o firmě Boeing, která to vše má za pár miliard dolarů stavět – to je neživá entita a jako taková nemůže pocit (ne)bezpečí ani vnímat, stejně jako ho jistě nevnímala ani firma Halliburton vícepresidenta Cheneyho který ji spolu s americkou armádou přivezl do Iráku). V čem se lišíme je otázka, jakou bezpečnost chceme a jak se k ní máme dopracovat.

Já a mí kolegové jsme přesvědčeni, že je nutno vycházet ze tří klíčových pilířů:
1. Bezpečnost musí být trvalá, nikoli vratká a aby taková mohla být, musí být
současně globální, nikoli jenom pro někoho a na úkor jiného.
2. Řešení nesmí být nástrojem k dalším závodům ve zbrojeni.
3. Řešení nesmí ohrožovat snahu o odstranění hlavní environmentální hrozby
dneška - globální změny klimatu , případně další ohrožení kvality života.

ad 1) Globální a trvalý charakter
a) Spolu s mnoha odborníky na mezinárodní otázky tvrdíme, že pro skutečně dlouhodobou a globální bezpečnost (tedy ne tu, ke které jedna stran nutí zbraněmi druhou) je podstatná vzájemná důvěra opřená o mezinárodní smlouvy a jejich dodržování. Můžeme odsuzovat země jako Severní Koreu, Irán nebo i Rusko (a my to děláme) pro porušování dohod, ale západní země, bohužel, samy nejdou příkladem. Ty ostatní pak mají pocit,že existuje dvojí metr, jehož míry stanovuje jenom západní svět. (Příklad: současná americká administrativa odstoupila jednostranně od smlouvy o balistických raketách z r.1972, zrušila doktrínu neútočení jadernými zbraněmi jako první, neratifikovala smlouvu o zákazu jaderných pokusu, jednostranně zavedla princip předběžných úderů včetně použití jaderných zbraní i proti nejaderným zemím, nedodržuje smlouvu o nešíření jaderných zbraní a vyvíjí nové jaderné zbraně, vyhrazuje si právo militarizace kosmu a deklaruje snahu zabránit jiným zemím v tomtéž, ignorovala OSN a zahájila již jednu válku s vylhanými argumenty – a to vše za vlády jediného presidenta.) Na druhé straně sotvakdo ví, že to byl Irán, který byl partnerem USA v Afganistanu při eliminaci Talibanu nebo že to byl Irán, který v r.2003 nabízel USA jednání o svém jaderném programu. Pánové Rumsfeld a Cheney to šmahem odmítli, jejich plány již byly dávno jiné. Jak známo, rodič nebo politik, který nejde sám příkladem, může sotva očekávat něco jiného od svých děti nebo obyvatel. Lze pak spekulovat, že z prostého pocitu zahnání do kouta přijímají „neposlušné“ země řešení neakceptovatelná pro svět, která však samy považují za adekvátní těm americkým.
b) Máme k dispozici názory lidí, kteří se přímo podíleli na vývoji amerického protiraketového systému a byli poradci presidenta Bushe. Tito lidé znalí prostředí americké politiky a vojenských strategií sami říkají, že jedinou spolehlivou cestou je tvůrčí diplomacie (creative diplomacy) a respektované mezinárodní smlouvy. Doporučují také, aby ČR udělala totéž, co například Kanada, která umístění stejného radaru na svém území odmítla.

ad2) Zpět do zimy studené války?
a) Argumentace zajištění bezpečnosti vojenskými, tj technickými prostředky je v podstatě jenom pokračováním filosofie způsobu udržení míru z dob studené války. Tedy postupné masové budování stále většího jaderného potenciálu dnes již více než pouhých dvou bloků (USA, Rusko, Čína, muslimské země, ale i Indie atp.) Při nedostatku mezinárodních závazků může jednou dojít k tomu, že „se ucho utrhne“, jak tomu bylo opakovaně velmi blízko v době studené války. Zde je příklad řetězové reakce na dnes známých hranicích napětí: na americký raketový deštník zareaguje Rusko a Čína novými raketami, na Činu zareaguje Indie, Taiwan, na Indii Pákistán...stačí lokální jaderný konflikt a situace se může úplně vymknout kontrole.
b) Kvalitativně úplně novým nebezpečím mezinárodni bezpečnosti je umísťování zbraní na oběžnou dráhu. Protiraketový systém je předvojem této jasně deklarované konečné fáze. Je naším snem mít ničivé zbraně permanentně nad našimi hlavami, kdy může hrozit nejen konflikt, ale i prosté selhání techniky nedozírnými následky? Jsou tyto prostředky skutečně schopny „vynutit“ si vzájemnou důvěru?

ad3) Globální změny klimatu
a) Protiraketový systém má další závažná negativa. Je nesmírně drahý a přitom neúčinný. (respektive pouze částečně účinný , navíc pouze za laboratorních podmínek, tj. že jsou předem známy veličiny jako místo a čas odpálení útočné rakety a neexistují klamné cíle) Současně mnozí politici, včetně našich, argumentuji, že ochrana proti klimatickým změnám je příliš drahá a nejsou na ni peníze. Ty stovky miliard dolarů by měly jít spíše na vývoj a nasazení opatření a technologií, které sníží emise skleníkových plynů. I president G.Bush s údajně historicky nejnižším IQ mezi republikánskými presidenty již pochopil (na rozdíl od Prof. Ing.Václava Klause, CSc. a Dr.H.C. třiceti osmi universit), že globální oteplování je dnes vůbec největší bezpečnostní hrozbou. Jenom doufejme, že jeho pokračování v projektu protiraketové obrany není naopak projevem toho, že o globálních změnách klimatu, resp. o jejich (ne)zvratitelnosti a důsledcích toho ví víc, než tušíme.
b) Vše výše zmíněné se potom koncentruje ve vůbec největší obavě: jakmile se začíná hovořit o vývoji nových zbraní a potřebě dalšího zbrojení, ochrana životního prostředí se ztrácí se zřetele a v okamžiku konfliktu (tím spíše jaderného) dojde k totální destrukci životního prostředí. Zcela konkrétně: umístěni radaru a raket ve střední Evropě bezpochyby vyvolá (již vyvolalo) odezvu u ruských „jestřábů“ s dopadem na vztahy mezi EU a Ruskem. Ve snaze zajistit si nezávislost na ruských energetických zdrojích, začne EU hystericky prosazovat urychlené větší využívání uhelných a jaderných zdrojů a odmítne postupné budování obnovitelných zdrojů. To vše s přímým dopadem většího množství emisí skleníkových plynů a vršení zásob vyhořelého jaderného paliva, z jehož skladování si Rusko ještě nedávno chtělo udělat lukrativní živnost.

Chci zdůraznit, že výše uvedené poznatky jsme čerpali primárně z originálních amerických vládních dokumentů (např. Národní bezpečnostní strategie USA na http://www.whitehouse.gov/nsc/nss.html , Národní raketová obrana na http://www.mda.mil/mdalink/pdf/bmdsbook.pdf atp.) a dokumentů řady think tanků a organizací různých zaměření. Interpretace skutečného účelu a schopností navrhovaného systému poskytované českými vládními politiky, pracovníky českého ministerstva obrany či americkým velvyslanectvím jsou totiž, bůhví proč, v podezřele jednotném rozporu s informacemi obsaženými v těchto dokumentech. Naneštěstí se naši politici a úředníci nechtějí poučit z „pravdomluvnosti“ současné americké administrativy při přípravách na války. Velmi bych proto prosil alespoň čtenáře, aby si důkladně přečetli článek Příběh jedné lži v časopisu Reflex (http://reflex.cz/clanek27007.htm).

Kromě jiného pomůže takový článek demaskovat frekventovanou demagogii: kdo nemá rád Bushe, nemá rád Ameriku. Víra v G.Bushe a spol. nemá ve skutečnosti nic společného s vírou v samotnou Ameriku, Američany a roli, jakou sehrála během světových válek. Tak jako Amerika má své politické idoly obdivované i námi (J.F.Kennedy) a své anti-idoly (G.Bush), má je i Česko(slovensko) v postavách Havla nebo Gottwalda, stejně jako bývalý Sovětský svaz (Gorbačov v. Brežněv). Pokud by tomu bylo naopak, pak bychom si také museli přiznat, že v každém z nás je kus Husáka.

Abych tuto parabolu s četnými a mnohdy nedokončenými odbočkami vrátil na závěr zpět k původní myšlence (a současně se nezpronevěřil odbočkové úchylce), nezbývá, než doufat, že rychlost, jakou si někteří politici v této kauze osvojili je dobrou průpravou pro stejně razantní a dlouho očekávané řešení takových problémů, jako je úroveň politické korupce, referendum nebo poslanecká imunita.