Podpora města Brna úsilí o odhalení sochy Edvarda Beneše nese rysy trapnosti. Mnoho z velkých témat posledních dvaceti let se nese ve znamení nápravy nebo alespoň bolestivého vyrovnávání se s dědictvím, které nám E. Beneš svými činy na sklonku života odkázal – Košický vládní program, znárodnění, dekrety a posléze i předání výkonné moci ve státě do rukou komunistů.

Bez ohledu na práci, kterou pro samostatné Československo jako spolupracovník Masarykův učinil, je problematické mu dnes stavět pomníky. Jeho objetí se Stalinem předznamenalo mizérii, kterou většina našich obyvatel musela procházet podstatnou částí svého života.

Nic na tom nemění ani Benešovo pozdní procitnutí, kdy čtrnáct dní před svou smrtí poslal do exilu své bezmocné: „Lžou všichni bez výjimky, to je společný rys všech komunistů, zejména ruských. Mou největší chybou bylo, že jsem do poslední chvíle odmítal věřit, že mne Stalin chladnokrevně a cynicky obelhal, jak v roce 1935, tak později, a že jeho ujišťování mně i Masarykovi bylo úmyslným a cílevědomým podvodem.“

Brno nemá zvláštního důvodu E. Beneše v dnešních dnech uctívat a utrácet veřejné prostředky na vztyčení modly, která víc než co jiného slouží jako provokace. Sentiment starých pánů, kteří věc organizují, ovšem na tyto námitky neuslyší a naše novodobá národní historie nese příliš sporných momentů, aby výhrady k jejich jistě ušlechtilým úmyslům musely ve výsledku převážit.

Pokud však socha má v Brně stát, měli bychom ji doprovodit sdělením výhrad v duchu podobném, jako stojí třeba v Litomyšli na soše Nejedlého. Ferdinanda Peroutka má v úvodu své stati „Byl Edvard Beneš vinen?“ slova, která si pro vytesání do podstavce dovoluji navrhnout:

„Edvard Beneš vedl s pevnou odhodlaností svůj národ dvěma světovými krizemi, roku 1914 i roku 1939; když národ upadl do třetí krize, když místo německých uchvatitelů bylo třeba čelit uchvatitelům komunistickým, když germánské násilí bylo vystřídáno násilím slovanským, tento muž jakoby byl vyšel ze své formy. Co se dělo v jeho srdci, je jiná věc. Jestliže na prahu nebes budeme souzeni podle svých citů, není pochyby, že je nevinen. Neboť demokratická víra ani na okamžik nevyhasla v jeho srdci ani se nezakalila v jeho mozku. Jestliže však budeme souzeni podle svých činů, pak stejně není pochyby, že Edvard Beneš potvrdil komunistický uchvatitelský akt v únoru 1948. Neučinil nic, aby odhalil jeho násilnost. Fungoval po nějakou dobu jako sací papír, kterým se osušovalo písmo na ortelech, jež vydávali noví diktátoři. Dovolil násilníkům, aby se dovolávali jeho demokratické autority.
– F. Peroutka, 1949.“