Takových diskusí jsem už absolvoval jistě desítky a dost možná, že i stovky. Skoro všechny mají společného jmenovatele. Poukazují na nedostatečnost členů romské komunity, kterou nazývají nepřesně nepřizpůsobivostí. Mluví se o jejich špatném užívání bytů, neplacení nájmů, agresivitě jejich dětí, neochotě se vzdělávat a pracovat, zneužívání sociálních dávek a tak podobně.

Když někdo Romy obhajuje, je považován automaticky za toho, kdo současně obhajuje i tyto „zlořády“. Veškeré tyto diskuse jsou provázeny zřetelnou nenávistí z jedné strany diskutujících. To je tak asi charakteristický obrázek, který v této krajině můžeme pozorovat už dobře snad 15 let, s výjimkou krátkého období obecné euforie po revoluci.

Hotovým neštěstím je, že charakter této diskuse a obecně ve společnosti téměř unisono sdílených názorů má za následek velmi negativní dopady a to nikoliv pouze pro celkem úzkou skupinu Romů, ale pro celou společnost.
Při tom tu zcela evidentně dochází k pochybením, které postrádají racionální podstatu.

1. Obecná nenávist vyjádřená dosti zřetelně statistickými údaji je namířena proti celé pospolitosti Romů, ačkoliv je jisté, že by se měla týkat jen té části, která je pochybená, když už to pochybení připustíme , a to části daleko menší než činí celá pospolitost. Při tom ta druhá, větší část prohlašuje, že tento způsob života odsuzuje a distancuje se od něj a klade při tom zcela zásadní otázku: Co s tím? To pokládá za daleko důležitější, než je pláč nad rozlitým mlékem, který z celé společnosti stereotypně čiší pořád v nezměněné podobě.

2. Značná část společnosti, včetně některých vědců-antropologů, a názoru některých politiků i evropských, pokládá existenci „romství“ za největší překážku úspěšného naplňování programu integrace Romů do společnosti. Míní se tím náklonnost Romů k rodinné sounáležitosti a jiná hierarchii hodnot, kterou pro zjednodušení můžeme nazvat identitou. Zásadní pomýlení tu spočívá v tom, že důsledek se tu zaměňuje za příčinu. Dá se říci, že Romové se stále drží svých staletých zásad, které jim umožnily přežít, a nemají důvod na tom cokoliv měnit, viz obecné nepřátelství vůči nim. Nehledě na to, že soustředění na tuto charakteristiku neřeší podstatu a příčiny problému. Trapným nedostatkem a opomenutím je okolnost, že podpora a prosazování identity je součástí vládního programu integrace Romů do společnosti. Při tom o své identitě mohou rozhodovat jedině Romové sami a činí tak rezolutně i na mezinárodní úrovni.

3. Třetím a nikoliv posledním pochybením je zaměření boje proti sociálnímu vyloučení Romů, které souvisí s prvním bodem a zdaleka se netýká všech Romů. To je dosavadní nevyřešené nedorozumění v programech, které se tu prosazují a není tak docela dořešeno ani instituticionálně. Zbývá tu doříci, že dnes už zdaleka romská komunita nepředstavuje to, co ještě mohlo platit před válkou (spíše na Slovensku než v Čechách a na Moravě). Dnes je mezi Romy plno mladých a vzdělaných lidí, kteří staví na své profesionalitě a nepopírají při tom své romství.

4. Projevovaná nenávist vůči Romům, přerůstající do xenofobie a rasismu, která má své důsledky v tom, že Romové nejsou přijímáni jako součást společnosti a že proto trpí obrovskou nezaměstnaností s dalšími negativními důsledky a hlubokým sociálním propadem, ve svém konečném důsledku představuje velkou ekonomickou zátěž společnosti. Racionálně uvažující člověk by mohl na základě toho dospět k názoru, že tyto projevy je nutno nějak eliminovat v zájmu celé společnosti a jejího prospěchu. To se, pohříchu, neděje, ke škodě všech, opět nikoliv jen Romů. Stačil by přece vzájemný respekt, není nutno se milovat.

5. Přestože tu existuje vládní program integrace Romů do společnosti, vláda nemá skoro žádné instrumenty a páky, aby tento program byl naplňován v obcích a regionech. S ohledem na vše, co jsme až dosud řekli, potenciální regionální politici mají zájem na získání voličských preferencí a ty mohou získat pouze tehdy, když dostojí zájmu veřejnosti tvrdě zasahovat vůči nenáviděným Romům, spíše než přistoupit k racionálním a rozumným řešením. Dělají pravý opak toho, co má vláda ve svém programu. Ta k tomuto programu přistupuje ani ne tak z vlastní vůle, jako spíše z povinnosti vůči Evropské unii. Kruh je tak dokonale uzavřen a zauzlován, dokud si lidé neuvědomí krátkozrakost, své vlastní hlouposti, nebo dokud se situace nezhorší natolik, že již jiná než racionální cesta k řešení nezbude.

Ne vše, co jsem zde vylíčil (v krátkosti a bez doplňujících vysvětlení), se vyskytuje v tak krystalicky čisté podobě. Jistě nastal za dvacet let pokrok, jistě ne všude v samosprávách si takto nezřízeně počínají, spousta lidí si uvědomuje příkazy doby a nutnost toho, co bych nazval „státnickým řešením“.

Ale nedostatek analytického myšlení v české společnosti a v této problematice je evidentní a zcela dosud převládající. Překonání tohoto stavu vypadá na dvě generace a to jen tehdy, bude-li se příznivěji vyvíjet politické klima a s ním i to, co bych nazval kultivací společnosti. Je to dáno i tím, že každou další generací Romů se mění i její úroveň k lepšímu.