Vážený pane premiére,

s politováním Vám musím oznámit svoji rezignaci na funkci člena Rady vlády pro záležitosti romské komunity. Vedou mne k tomu nenaplněná očekávání, která jsem s touto funkci spojoval.
Jsou tohoto druhu:

Očekával jsem, že Rada se stane pro Vás skutečným poradním orgánem v záležitosti lidských práv, vztahujících se úzce na problematiku soužití romské menšiny ve společnosti a opačně.

Neznám jiný fundovanější orgán pro tento účel, než je právě tato Rada, která je složena z nejvýše postavených úředních činitelů vlády a jednotlivých rezortů doplněná stejným počtem romských členů. V dané situaci ji pokládám za nejfundovanější instituci, která má předpoklady navrhovat účelná a efektivní poradenství vládě a také zabraňovat svoji kritikou přijímání rozhodnutí, které obecně nepřispívají ke zlepšení postavení nejhůře ve společnosti postavené menšiny, menšiny romské.

Dospěl jsem k tomuto poznání po půlročním fungování této Rady. Zajisté si vzpomenete na první zasedání Rady v listopadu loňského roku, kdy jsem osobně formuloval tuto otázku přímo adresně Vám a Vy jste odpověděl, že v záležitosti Romů je poradním orgánem pro Vás tato Rada. Dnes tedy zaznamenávám, že tomu tak není.

Tehdy jsem byl veden poznáním, že poradenství v uvedených záležitostech Vám poskytují jiní lidé. To jsem mohl sledovat zblízka, neboť toho času jsem vykonával funkci poradce Michaelu Kocábovi, tehdejšímu zmocněnci pro lidská práva a dřívějšímu ministru. Kvalitu Vašich poradců nemíním nijak komentovat. Zmíním se pouze o nejzásadnějších věcech, které moje zklamání dotvrzují a tím i jasně definují oprávněnost mých argumentů.

1.
Velkým zklamáním pro mne bylo vyústění projektu Školícího a informačního centra romského Holocaustu v Hodoníně u Kunštátu, které nebylo svěřeno pro tento účel profesionálně i morálně připravenému Muzeu romské kultury v této oblasti pracující celých 20 let, nýbrž zcela mimo jakoukoliv logiku v této věci neznalému a nepřipravenému Pedagogickému Muzeu Jana A. Komenského v Praze. Tento projekt byl od začátku koncipován jako projekt vládní, aby nakonec skončil z důvodů nepodstatných v gesci MŠMT. Podrobnosti jsem Vám vypsal v dopise Vám zaslaném dne 10. února l.r. Vaši odpověď jsem neobdržel.

2.
První dopis, koncipovaný ještě před ustavením zmiňované Rady, který jsem Vám rovněž zaslal, se týkal omezení v práci Sekce pro lidská práva, způsobené dlouhodobou absencí funkce zmocněnce pro lidská práva a snahou tuto sekci co nejvíce omezovat a limitovat. Argument mnou uváděný byl, že právě lidská práva účinně a dobře respektovaná mohou zabraňovat nejhorším dopadům sociálním i jiným právě na menšiny, tedy i menšinu romskou. Převážila tendence, že nejlepší ochranou je Ústava a zákony, nic dalšího netřeba. Není žádným tajemstvím, kdo tyto Rady ve vládních kruzích prosazoval. Pravda, přece jen díky chladnému rozumu bylo dosaženo kompromisu ve stavu, který je nyní. Ani na tento dopis jsem nedostal odpověď, ač mi byla Vámi přislíbena dokonce i v médiích.

3.
Další zklamání v řadě jiných, které už uvádět nebudu, je výkon inkluzívního vzdělávání romského žáka v českém školství, jehož uskutečnění sliboval ministr Dobeš na prvním zasedání Rady v listopadu minulého roku. Jeho součástí měla být i odpověď na českým státem prohranou žalobu u Štrasburského evropského soudu vedeného 18 romskými žáky a jejich stížností. Touto odpovědí měly být novely vyhlášek 72 a 73 z roku 2005. Je jisté, že dnes zaujímá MŠMT odlišné stanovisko k programu inkluzívního vzdělávání než bylo původně stanoveno za předcházející vlády, které bylo také mimo jiné výsledkem celkem široké veřejné diskuse. To je jistě legitimní právo ministerstva, kdyby ovšem bylo podrobeno širší alespoň odborné diskusi. Personální politika pana ministra je víc než potvrzující mé obavy. Netřeba opakovat vše, co je už veřejným tajemstvím. Na posledním zasedání Rady ministr Dobeš přítomen nebyl a vysvětlení jeho zástupce bylo naprosto nedostatečné a dokonce bych řekl, že i zmatečné.

4.
Všechny uvedené kroky byly v Radě diskutovány a víceméně odmítány, doporučení směřovala k opaku toho, co bylo přijato.

Vážený pane premiére, je Vašim nezadatelným právem přijímat rozhodnutí , jaká uznáte za správná. Já však také mohu vůči nim vyjádřit svoji kritiku, případně protest.
V okamžiku, kdy jsem vyčerpal již všechny pro mne dostupné možnosti zabránit takovým rozhodnutím, mám právo svůj protest vyjádřit rezignací. To právě činím.

Ještě jedno vysvětlení: jsem jediným členem Rady i mezi členy romskými, který není v žádném úředním postavení ani vůči vládě, ani vůči jakékoliv samosprávě, moje loajalita tedy nemá limity, kromě korektních přístupů. Ty jsem nepřekročil.

Jelikož jste, Vážený pane premiére, neodpověděl na žádný z mých dopisů, nečekám odpověď ani na tento. Proto mi dovolte, abych jej svěřil jako otevřený médiím. Myslím, že bude i dobrou odpovědí na momentálně vyjádřené veřejné průzkumy o mínění české veřejnosti i jejich podjatosti vůči Romům.

Svoji práci v nevládní sféře konám nadále v plném nasazení. Avšak pro funkci člena Rady jsem naznal, že zřejmě doba ještě nenazrála, abych se jí mohl věnovat efektivně.

Přeji Vám hodně štěstí ve Vaší nelehké práci. V dokonalé úctě


Brno, 10. května 2011