„My pionýrky střední dívčí školy v Ústí nad Orlicí, mladé budovatelky naší lidově demokratické republiky, projevujeme uspokojení a souhlas nad vynesenými rozsudky, které mají zaslouženě potrestat zrádce a rozvratníky naší vlasti… Věříme, že spojenými silami se nám podaří odstranit z naší vlasti všechny zpátečnické živly.“

Pod tímto dopisem, který je starý přes šedesát let, bylo podepsáno jednapadesát žákyň. Reagovaly tak na rozsudek z 8. června1950 státního soudu. Výrok soudu se týkal tzv. záškodnického centra, do jehož čela byla postavena doktorka Milada Horáková, která byla za stejné demokratické přesvědčení vězněna již za protektorátu. Pod vedením sovětských poradců Lichačeva a Makarova byl v Praze zinscenován zcela protiprávně a uměle proces, na jehož základě byli 27. června 1950 doktorka Milada Horáková, Záviš Kalandra a doktor Oldřich Pecl popraveni. Celkově soud vynesl ještě čtyři rozsudky doživotního vězení a pět dalších dlouhodobých trestů. V následujících procesech, v nichž byli postupně odstraňováni demokratičtí politici z nekomunistických stran, byli odsuzováni lidé, kteří měli tvořit rozvětvené údajné spiknutí. Celkově vynesl soud v následujících procesech deset trestů smrti, osmačtyřicet doživotních trestů a další tresty vězení na celkem sedm tisíc osm set třicet let, jak spočítal historik Karel Kaplan.

Procesy probíhaly podle předem přesně zinscenované režie, která předepisovala mnohahodinové výslechy, v nichž obžalovaní se museli předem naučit zcela vymyšlené odpovědi nazpaměť. Vykonstruované procesy měly nejen likvidovat opoziční politické strany, ale i vyvolat strach, a tím zamezit vznik skutečné odbojové činnosti. Což se, jak konstatuje historik Kaplan, skutečně povedlo, takže opozice již v letech 1948 a 49 došla k závěru, že veškerá snaha o zvrat režimu je marná a návrat k demokratickým poměrům může nastat jen v souvislosti se změněnou mezinárodně politické situace.

Dokumenty, které zvláště po roce 1989 byly zveřejněny, zřetelně ukazují, že orgány Státní bezpečnosti, když budoucí oběti během podzimu 1949 zatýkaly, ještě vůbec netušily, z čeho budou obviněny. Je to vidět obzvláště z toho, jak se obžalovací spis postupně měnil. Původní název spisu hovořil o Direktoriu československého odboje a teprve později se změnil na Vedení záškodnického spiknutí proti republice. Před soudem v procesu stáli najednou lidé, kteří se mnohdy ani neznali. Obžalovaní ale vždy museli tvořit skupiny, v nichž byly zastoupeny různé opoziční demokratické proudy. A doktorka Milada Horáková byla nakonec postavena do čela proto, že měla zahraniční kontakty s předúnorovými ministry Zenklem a Ripkou. Závišovi Kalandrovi zase komunisté nemohli nikdy zapomenout, že si jako bývalý významný činovník komunistické strany v roce 1936 dovolil veřejně odsoudit moskevské vykonstruované procesy.

Zrůdnost doby je zřetelně čitelná i z rozdílné dikce zachovaných dokumentů. Umělost soudního procesu dokládá i umělý ideologický jazyk. Naproti tomu slova posledních dopisů doktorky Milady Horákové jsou dodnes živá a platná. Před popravou paní Horáková napsala:

„Moji milovaní, četla jsem kdysi dávno, že dopis je jako světlo a paprsek hvězdy. Přichází k lidem a ozařuje je často, když už jeho zdroj dávno vyhasl a neexistuje. A přece je lidem z něho jasno a svítí jim. Tak to bude i s tímto mým listem…
Jdu s hlavou vztyčenou – musí se umět prohrávat. To není hanba. I nepřítel nepozbude úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj. Buďte zdrávi! Jsem jen a jen Vaše Milada.“

Dopisy byly doručeny adresátům, pokud žili, až po roce 1989, tedy bezmála po čtyřiceti letech.

Psáno pro ČRo 6