Ulyxes alias Pavel Minařík a další

Za dobu existence rozhlasové stanice Rádio Svobodná Evropa jako nepřátelské stanice, to znamená od 1.května 1951 až do listopadových událostí roku 1989, se podařilo ministerstvu vnitra „vysadit“ (termín rozvědky) do RSE (RFE) jen jediného agenta, a tím byl Pavel Minařík, krycím jménem Ulyxes, narozený 29. září 1945 a evidovaný I. správou Ministerstva vnitra 28.prosince 1967 jako agent pod číslem 44 947. Pro spolupráci byl vytipován osobním přítelem, příslušníkem Oblastního odboru I.správy MV v Brně, Janem Bermanem, alias Berným.

Z neprodejné publikace Objekt Alfa, kterou vydal Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu (zpracoval Prokop Tomek), vyplývá, že Pavel Minařík byl v průběhu celého roku 1968 školen pro „vasazení“, ale jak tomu bude ve skutečnosti nebylo jasné. Rozhodnutí a úkol urychlila okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Jeho odchod - jak z dokumentů vyplývá – měl následující průběh.

Dne 4. září 1968 odjel pan Minařík autobusem z Brna do Vídně, neměl ale vízum a z hranic byl vrácen. Řídící orgán Jaroslav Nečásek ho odvezl na rakouský konzulát do Bratislavy, kde Minařík vízum dostal a následující den 5. září 1968 dorazil do Vídně. Na nádraží v Rakousku náhodně potkal svého otce, který ho ubytoval u příbuzného ve Vídni a ten mu poradil, kde uplatnit novinářský materiál, kterým byl Minařík rozvědkou vybaven, aby na sebe upoutal pozornost. Šlo o fotografie z průběhu srpnových dní v Brně, které prodal vídeňským novinám, ale hlavní část tvořily magnetofonové pásky s nahrávkami rozhovorů s občany, relacemi brněnského rozhlasu a projevem Josefa Smrkovského. To vše nabídl vídeňské kanceláři Svobodné Evropy. Ve vídeňské redakci se rovněž seznámil s Oswaldem Kostrbou a shodou okolností i s tehdejším ředitelem Svobodné Evropy Juliem Firtem a i s Jaroslavem a Pavlem Pecháčkovými. Jak známo, Pavel Pecháček byl později posledním ředitelem české sekce Svobodné Evropy. Zaměstnance Svobodné Evropy pan Minařík zaujal svou profesí hlasatele i materiály, které přivezl a opravdu v mimořádně krátké době byl do rádia přijat. Od 23. září 1968 začal pracovat jako externí hlasatel a od konce téhož roku se stal stálým zaměstnancem Rádia Svobodná Evropa. „Vysazení“ se tedy povedlo nečekaně hladce.

Nejprve pod krycím jménem Ulyxes a od roku 1972 jako Pley podával do ledna 1976 Pavel Minařík I. správě FMV veškeré jemu dostupné informace o dění v RSE, a později i v exilových organizacích, do jejichž činnosti se zapojil. Předával vlastní písemné zprávy, později zprávy namluvené na magnetofonových páscích, interní dokumenty RSE a fotografie, které tam osobně tajně pořizoval.

Spojení bylo zajištěno prostřednictvím krátkých, tzv. předávacích schůzek (jednou měsíčně v Mnichově), kam jezdili kádroví příslušníci z rezidentury ve Frankfurtu nad Mohanem. Dvakrát ročně pak ve Vídni probíhaly tzv. instruktážní a vytěžovací schůzky. Za dobu jeho působení se uskutečnilo deset instruktážních a třiapadesát předávacích chůzek. Navíc byl pan Minařík celkem třikrát tajně krátkodobě stažen do Československa, kde s ním byly vedeny dlouhodobé tzv. „vytěžovací“ pohovory, dostal přesnější úkoly a byl školen v nových zpravodajských technikách.

Tajné návštěvy Prahy
Z dokumentů vyplývá, že poprvé byl na území ČSSR 14. až 17. prosince 1970 v konspiračním bytě rozvědky v obci Ládví, asi deset kilometrů na jih od Prahy směrem na Benešov. Byl školen v tajnopise a překonávání detektoru lži (školil ho dr.Dufek v pražském kriminalistickém ústavu). Druhé podobné stažení proběhlo ve dnech 30.6. až 5.7. 1974, kdy pobýval v konspiračním objektu rozvědky ve Čtyřkolech na Sázavě. Při této návštěvě se dokonce 1.července ve večerních hodinách z nostalgie projel metrem a prošel starou Prahou. Naposledy byl krátkodobě stažen ve dnech 16. až 18.října 1975, kdy se především rozhodovalo o dalším postupu a o jeho trvalém stažení. Tehdy taky napsal Pavel Minařík svou žádost o příjetí k SNB a později i do KSČ. Že jezdil Pavel Minařík i do Prahy, to si ani po jeho stažení zpět na území ČSSR, snad nikdo v Rádiu Svobodná Evropa nepřipouštěl. Pokud se pamatuji, v redakci se spekulovalo jen o tom, že mohl být v Bulharsku. Zároveň se pochybovalo i o tom, jestli emigroval jako špion. Pánové Karel Jezdinský a Sláva Volný se domnívali, jak mi sami říkali, že nejspíš byl naverbován až v emigraci po té, co způsobil automobilovou nehodu. Říkalo se, že FMV za něj zaplatilo odškodné poškozené ženě, která s ním seděla v autě.

Jeho návštěvy vždy organizovala rozvědka a hranice překračoval v diplomatickém autě s falešným diplomatickým pasem. Důležitější vždy bylo mu zajistit solidní alibi pro nepřítomnost na území Rakouska a dbát na opatrnost při pohybu v ČSSR. Proto nikdy nepobýval v Brně, kde by ho mohl někdo poznat.

Za zmínku stojí detaily, které vyplynuly z dochovaných dokumentů. V době „vysazení“ bylo Pavlu Minaříkovi třiadvacet let, neúspěšně se snažil studovat na JAMU, FAMU a Fakultě novinářství, když přišel do Mnichova, nemohl ve svém doporučení uvést jediné jméno z domácí opozice, v politice se neorientoval. Jeho přednostmi byla určitá, i když omezená inteligence a vrozené předpoklady pro práci hlasatele. Když na to jeho řídící orgány přišly (povšiměme si, že jim to trvalo dost dlouho), že nemůže být sám politickou osobností, tedy důstojným partnerem předních exulantů, byl orientován svými řídícími orgány tak, aby se stal jejich ochotným a schopným pomocníkem.

V publikaci doslova stojí: Tato taktika se do určité míry osvědčila. Přiblížil se Juliu Firtovi. Stal se členem Československého sboru v Evropě, PEN klubu, Společnosti pro podporu přátelství s národy Československa (Luděk Pachman), Institutu pro výzkum ČSSR při univerzitě v Mnichově (Alexej Kusák), měl kontakty s Adolfem Müllerem (nakladatelství Index), Jiřím Pelikánem (který vydával Listy), Pavlem Tigridem (vydavatelem Svědectví), Jiřím Hochmanem, Ottou Filipem či Alexandrem Solženicynem. Stýkal se s bývalými komunisty a poúnorovými exulanty. Objevoval se i v katolických kruzích. Jeho aktivity i široký záběr mohly být podezřelé a do jisté míry snad i byly. Například některé schůzky, přijel-li do Mnichova třeba Pavel Tigrid, se schválně děly na jiných místech než obvykle, aby o tom Pavel Minařík nevěděl.

Je třeba ale říci, že jeho postavení v Rádiu Svobodná Evropa bylo podřadné a sám přiznával, že jeho hlavní zdroj informací byla kantýna, kde zaměstnanci rádi popíjeli alkohol a hodně povídali. Jak sám vím, tam jeho hlavními partnery byli již zmiňovaní pánové Karel Jezdínský a Sláva Volný, po jeho odchodu do ČSSR na to občas vzpomínali.

Za jeho nevýhodu lze považovat (viz výsledek analytického oddělení 31.odboru I.správy FMV z 25.června 1974), že nedovedl rozeznat podstatné od nepodstatného. Zahlcoval rozvědku kvantitou místo kvalitou. Rozvědka však vyžadovala méně drbů a více podstatných sdělení. Prokop Toman se ve svém spise jistě oprávněně domnívá, že Pavel Minařík přesvědčoval sám sebe i rozvědku, že proti režimu komunistů bojují nekvalitní lidé, kteří pro to nemají morální oprávnění.

Příklad spolupráce
Pro názornost jak jeho spolurpáce vypadala, v publikaci stojí: v zásilce z 28.října 1975 poslal řadu černobílých fotografií, na kterých je opakovaně zachycena kovová kartotéka v kanceláři ředitele Julia Firta (otisk klíče máte, poznámka P.M.), třikrát místnost režie a studia č.1. Na řadě fotografií je pak vyobrazena chodba směrem k Master Control Room. V komentáří Pavel Minařík napsal: Všimněte si obruby, která běží pod stropem. Zde jsou uloženy kábly, kde by se dal také uložit výbušný balíček… Na levé straně jsou zajímavé vedle dveří do studia pojistky. Tyto skříně jsou pověšeny tímto způsobem po celé budově. I zde by se daly vyřadit z provozu stejným způsobem – uložením výbušniny v obrubě… Zaběry jsem pořizoval v časných ranních hodinách. V té době je také možno uložit výbušniny na správné místo. Ráno – časně ráno – není vůbec žádný provoz v budově. Je tedy možno se volně téměř kdekoliv pohybovat.

Plány na pumový útok na Rádio Svobodná Evropa se pan Minařík zabýval od roku 1972. Zároveň ale z dokumentů vyplývá, že chtěl výbušniny využít k narušení vysílání a nechtěl způsobit oběti na životech. Uváděl nutnost varovat telefonicky zaměstnance krátce před výbuchem, aby mohli bezpečně opustit pracoviště. To je nejspíš i hlavní důvod, proč pan Minařík nebyl nikdy odsouzen.

Stažení agenta Minaříka alias Pleye proběhlo podle návrhu z 22. října 1975. Čekalo se totiž, že v rámci úsporných opatřeních by byl stejně propuštěn, a proto sám 4. listopadu 1975 dal výpověď. Oficiálně se připravoval na vystěhování do USA. Dne 6.ledna 1976 odjel z Mnichova do USA, odtud 16.ledna 1976 přiletěl do Vídně a hranice do ČSSR zase překročil v diplomatickém autě s falešným pasem v Hatích. Jeho přechod z Rakouska zajišťovalo šest agentů a v záloze byl připraven i nouzový kanál přímo přes zelenou hranici. Na tiskové konferenci v Praze vystoupil 29. ledna 1976.

Ještě před návratem do ČSSR poslal Minařík do Prahy v hotovosti 50 000 DM, na pražské vkladní knížce, kam peníze ukládala rozvědka, měl 72 400 Kčs a kromě toho měl přislíbené honoráře za svá vystoupení. Jeho spolupráce s rozvědkou byla formálně ukončena 14. prosince 1977. Na podzim roku 1976 odjel pan Minařík do SSSR, kde studoval nejprve na Fakultě žurnalistiky Institutu mezinárodních vztahů v Moskvě a pak na Fakultě mezinárodních vztahů a mezinárodního práva Kyjevské státní univerzity. Po studiu v roce 1982 byl přidělen do redakce časopisu Signál, kde od roku 1985 pracoval jako šéfredaktor. Od 31. března 1990 je v civilu, kam odešel na vlastní žádost.

Další agenti v RSE
Z publikace navíc vyplývá, že přímo v objektu Rádia Svobodná Evropa mělo ministerstvo vnitra ještě sice několik dalších spolupracovníků, ale zřejmě nebyli tak významní. Mimo jiné tam měli Vojtěcha Vogela, s krycím jménem Ptáčník a ing. Jiřího Brycha, s krycím jménem Brada. První z nich donášel přes jiného agenta a s druhým byl ztracen kontakt. Mezi zaměstnanci s rozvědkou přímo spolupracoval od roku 1973 až do odchodu do penze v roce 1979 i Zdeněk Kašpar, alias Kolbe.

Souhrné informační materiály, plány práce a vyhodnocení činnosti rozvědky za období 1976 – 1989 v objektu Rádia Svobodná Evropa zatím nebyly nalezeny a předpokládá se, že byly zničeny koncem roku 1989. Z neveřejné publikace vyplývá, že v osmdesátých letech měla rozvědka jen okrajové zprávy a to od agentů typu Josefa Hodice, alias Panthera, Alexeje Kusáka, alias Študáka, Johanky Víznerové, alias Jony a Ivana Pfaffa, alias Erba.
Celkem za celou dobu existence Rádia Svobodná Evropa počet tajných spolupracovníků zjištěných v archivech, kteří měli o stanici přinášet informace, činil 43. Až na malé výjimky agenturní síť pracovala vesměs formálně, nekontrolovaně a byla složena z lidí s nevýznamnými možnostmi. Nikdy se taky nepodařilo činnost Svobodné Evropy paralyzovat. Jediný skutečný útok na Svobodnou Evropu učinila 21.února 1981 arabská organizace Ruce světové revoluce pod vedením muže s přezdívkou Carlos. Ve skutečnosti se jmenoval Illiche Ramírez Sáncheze. Atentát na RSE spáchal Carlosův spolupracovník Johannes Weinrich. Naše FMV o tom, kdo atentát spáchal, vědělo od 24.dubna 1981, tedy velice brzy. To, že výbušnina vybuchla pod okny české rerdakce, byla náhoda.

Item
Je tedy evidentní, že emigrantské kruhy i poučenější veřejnost práci našich tajných služeb v Rádiu Svobodná Evropa spíše přeceňovala a přeceňuje dodnes. Důvodů pro tento stav, které bez hlubší analýzy můžeme jen tušit, je zřejmě několik. Jeden lze odečíst přímo z příběhu jejich nejúspěšnějšího agenta v RSE Pavla Minaříka, který měl inteligenci spíše průměrnou, nedokázal informace hierarchizovat a byl především soustředěný hlavně na sebe, což dokazovala i značná péče o vlastní vzhled, čímž se lišil od většiny ostatních zaměstnanců RSE. Jeho ambice byly větší než jeho schopnosti a svými zprávami si mimo jiné morálně zdůvodňoval i to, proč je agentem.

Tato rovina v jeho práci byla minimálně stejně důležitá jako to, co dělal, což snižovalo význam jeho zpráv. Lze se domnívat, že většina agentů i zaměstnanců tajných služeb měla podobný profil: šlo o nevyrovnané a se sebou nespokojené jedince (to platí mimo jiné i o pánech Kusákovi a Pfaffovi), což jim nedovolovalo se plně soustředit na vlastní výkon rozvědné práce. Rozhodně absentovala i ideologická motivace. Nejspíš i proto byl jejich výkon stejně neprofesionální jako vše, co se v této zemi za totality produkovalo, práce ministerstva vnitra nebyla a nemohla být výjimkou. Koneckonců i odměna, kterou za svou práci agent Minařík dostal, v porovnání s tím, že se stal komickou figurou a ztratil lidskou čest, byla směšná. Nemohl se uzavřít v zámku obehnaném vysokou zdí a do smrti hrát golf a pěstovat orchidee, aby se odizoloval od pohrdání většiny společnosti kvůli tomu, že pracoval pro zákeřný nedemokratický režim, který uzurpoval zupácky své občany.


P.S.
Pro zájemce připojuji esej o médiích, který vyšel v pondělí 2. července 2007 v časopise Respekt.


Diagnóza globální mediální krajiny 2007
Ve Spojených státech, kde většina trendů má své rodiště, se z médií stala hračka pro miliardáře (Der Spiegel). Současná krize (předchozí byla řádově před pěti lety, zapříčinil ji odliv inzerce na internet) je způsobena dle analytiků především akcionáři, kteří očekávali vysoké zisky a nyní akcie prodávají. Jak promění změna majitelů média?

Druhý největší americký deník The Wall Street Journal (náklad 2,1 milionů, první je USA Today s 2,3 miliony, The New York Time má 1,1 milionu a The Washington Post 0,7 milionu) dne 9.května 2007 hned na titulní straně oznámil, že Mr. Rupert Murdoch (ročník 1931, narozen v Austrálii jako syn Sira Keitha Murdocha, vystudoval Geelong College a univerzitu v Oxfordu, nyní je i občan USA) se velice často snaží ovlivňovat redakční názory v novinách, které vlastní. Vehementně se zasazoval zvláště v novinách The Sun a News of the World (ve Velké Británii mu ještě patří m.j. The Times) za zásah v Iráku a politiku prezidenta Bushe a nyní zase například jeho deníky a časopisy (má jich 175) jsou silně protievropské, protiněmecké a protifrancouzské, jak na to upozornil třeba Tony Blair. V článku Wall Street Journalu doslova stálo: „Pan Murdoch prolomil ostré oddělení byznysu od redakční práce.“ I na komentářových stránkách, které v USA nepodléhají šéfredaktorům, ale přímo vydavateli, v tomto případě Gordonu Crovitzovi, se vyjádřili autoři velice pochvalně o posledních deseti letech Wall Street Journalu, kdy se tyto noviny zasazovaly silně za svobodu, tržní hospodářství a novinářskou nezávislost. Jeden z komentářů končí slovy: „Za toto přesvědčení budeme bojovat tak dlouho, jak to jen půjde.“
Bohužel, komentuje Der Spiegel, mínění redakce nic nemění na tom, že rodina Bancroftů, které deník patří, o nabídce pana Murdocha, který jim nabídl pět miliard dolarů, začíná od května vážně uvažovat.

Připomeňme, že podle Wikipedie se odhaduje, že pod Murdochovým vlivem jsou až dvě třetiny všech globálně působících médií, tedy například FOX Television, Sky TV, National Geographic Channel a v Asii Star TV, na kterou se denně dívá sto milionů lidí. Výčet titulů novin, časopisů a televizních stanic, které tomuto muži patří, zabere několik normostránek a všechny patří do tzv. News Corporation. V poslední době se hovoří i o tom, že by on nebo RTL mohli koupit televizní impérium Ronalda Laudera ve střední Evropě (tedy i Novu), a pak by zmíněná nebezpečí se týkala i nás. Původně ale po otci, v roce 1952, zdědil jen dvoje noviny a jednu rozhlasovou stanici v australské Adeleidě.

V případě Wall Street Journalu jde teď o to, jestli rodina tento přes sto let starý deník (který se podílí i na vydávání našich Hospodářských novin), prodá jemu, nebo některému z dalších multimilionářů.

Mnohá desetiletí ovládaly média legendární osobnosti typu Randolpha Hearsta (podle něj napsal Orson Wels Občana Kana). Jejich dědici ale ztratili na tomto komplikovaném byznysu zájem (Jako je to v Německu třeba v případě Der Spiegelu, kde bývalý majitel Rudolf Augstein rozdal v šedesátých letech redaktorům půlku akcií - po jeho smrti je to dle poslední vůle 50,5 procenta - ale jejich potomky dnes zajímají jen výnosy a nikoliv úroveň časopisu, a proto se nechtějí spokojit s ředitelem Seibelem a šéfredaktorem Austem, kterým se podařilo za posledních pět let zvýšit zisk o 500 procent. Zdá se jim to málo a uvažují o jejich výměně, jak o tom psal před časem Die Zeit.).

Začalo to v USA v šedesátých letech, kdy různí investoři z Wall Streetu převzali kontrolu nad řadou listů a učinili z roztroušené mediální krajiny mohutný mediální průmysl. V Evropě k tomu došlo mnohem později, až v osmdesátých letech. Například americký podnikatel Gannett, kterému patří USA Today, jednu dobu vlastnil okolo 90 novin a řadu časopisů. Ve zlaté době jeho zisk činil 30 až 40 procent z investovaných peněz. V posledních letech se ale díky imternetu situace změnila. Od roku 1990 klesly náklady novin v USA z 62,3 milionů na skoro 53 milionů, a podobně klesají i zisky z inzerce. Akcie novin, s kterými se obchoduje na burze, sice stále v porovnání s jinými komoditami vydělávají neuvěřitelných 17 procent, ale majitelům se to zdá najednou málo. Analytici vyžadují, aby zisky činily minimálně 20 procent, což vede k masovému propouštění (právě když tento text píši musí jen San Francisco Chronicle propustit 25 procent redaktorů), což samozřejmě značně snižuje kvalitu novin.

Navíc tlak na Wall Street Journal vyvolal vlnu dalších prodejů a ten, kdo se v redakci proti tomu bouří, musí odejít. Jen v Los Angeles to v poslední době byli dva renomovaní šéfredaktoři, mezi nimi i známý a velmi respektovaný Dean Baquet.

Díky této skutečnosti ale zase odcházejí z branže investoři z Wall Streetu: prodávají akcie a situace se znovu mění. Šance mají jak privátní investoři, tak staří mediální baroni jako právě pan Murdoch. „Na noviny se teď čeká ve frontě,“ napsal Der Spiegel. A mezi zájemci podle amerických zdrojů jsou legendární podnikatelé typu Jacka Welche (dříve General Electric), Davida Geffena (spoluzakladatel filmového studia Dream Works), Eli Broada (makléř) či Mr.Burkle (který vlastní několik obchodních sítí).

Jak to dopadne s Wall Street Journalem zatím nikdo neví, ale proti prodeji panu Murdochovi po zkušenostech, které mají novináři z The Times a New York Post, se postavili i odboráři. Jejich šéf Steven Yont řekl: „Já hledám skutečně bohaté lidi, kteří ale mají čisté svědomí.“
Seznam možných majitelů sestavili odboráři společně s reportéry tohoto listu. Podle nich privátní investoři mají více trpělivosti a větší společenskou odpovědnost než akcionáři, kteří se řídí jen čtvrtletními výsledky výnosů.

Hlavní problém ale zůstává: Internet vydělává v současné době jen 6 až 7 procent, a to je málo na to, aby to vyrovnalo ztráty způsobené odlivem inzerce. V několika případech, připomíná kanadský novinář Petr Adler, se stalo, že internet sáhl k dalším prostředkům, jak vydělat peníze: "Několik webových verzí novin zkusilo zaujmout sponzory. Třeba: zpravodajství o povodní na řece té-a-té sponzoruje výrobce holínek ten-a-ten, otevřeno od devíti do devíti ... No," dodává Adler, "peníze to sice přineslo, ale také to - ať už vědomě nebo podvědomě - způsobilo, že si pár čtenářů znechuceně odplivlo. Na tohle jsou severoameričtí čtenáři dodnes velice citliví, příště se již připojí k jinému servru."

Vstoupí-li do hry muži typu pana Murdocha, začnou noviny využívat ke svým politickým cílům a vstoupí-li do hry privátní investoři, je velmi pravděpodobné, že se dlouho s malými zisky rovněž nespokojí a navíc budou noviny využívat ve prospěch svého byznysu.

K podobným pohybům dochází i v sousedním Německu, kam většinou všechny trendy přejdou z USA nejrychleji. Poslední zpráva hovoří o tom, že se jedná o koupi dalších akcií nejprestižnějších tamějších novin Süddeutsche Zeitung regionálním Südwestdeutsche Medien Holding, který má v tomto rodinném vydavetelství již od roku 2002 podíl ve výši 18,75 procent. Zatím se zdá, že jde jen o peníze. Ti, co svůj podíl chtějí prodat, požadují za jedno procento deset milionů eur a SWHM, který drží předkupní právo, je ochotný za jedno procento zaplatit jen 7,5 milionů. Tato splečnost sice přinesla do vydavatelství 150 milionů eur, ale na sanování stavu vydavatelství to nestačilo. Předkupní právo pro holding se všem starým majitelům (ti drží také po 18,75 procentech akcií) dnes nelíbí, protože noví podílníci poměřují náklady na vydávání celostátního deníku měřítky regionálních redakcí, a to by poškodilo prestiž novin. V redakci i mezi starými vydavateli panuje přesvědčení, že lepší by byli investoři z jiných oborů, než z lokálních novin.

Zatím jednání o prodeji zastavil mnichovský soud, který vynesl 14. května rozsudek, podle něhož takovýto prodej musí být podle vnitřní ústavy majitelů schválen jednohlasně všemi, a to jsou rodiny Dürrmeierů, Schwingensteinů, von Seidleinů a Friedmannů, přičemž poslední z rodin je proti.
Právě na tuto situaci reagoval v Německu nejprve renomovaný týdeník Die Zeit článkem s názvem Dostane se čtvrtá velmoc na buben a na tento text vzápětí zase byla odezva v Süddeutsche Zeitung od filozofa a sociolog Jürgena Habermase (viz Respekt č.23). Připomeňme si: filozof tvrdí, že média, zvláště printová, nejsou obyčejným zbožím, protože toto zboží preference svých odběratelů nejen uspokojuje, ale současně přetváří i mění.
Tam, kde jde jen o to plošně získat pozornost publika, aby mohla být prodána zadavatelům reklamy, dochází k hluboké kulturně-politické škodě. Proto nelze souhlasit ani s tím, co napsal ředitel ČT pan Jiří Janeček na servru aktualne.cz, že televize veřejné služby má smysl jen tehdy, když je televizí sledovanou, proto musí pořady přitáhnout i méně náročné diváky.

Pan Habermas se odvolává na klíčové studie o fungování komunikace, které zjistily, že kvalitní média sehrávají nezastupitelnou roli v politické komunikaci. Politická veřejnost totiž působí jako zprostředkovatel mezi diskurzem politiků a neformální debatou potenciálních kvalifikovaných voličů. Podle Jürgena Habermase lze de facto hovořit o tom, že diskurzivně vitální společnost produkuje energii, která je pro její existenci stejně důležitá jako plyn, voda či elektřina a od demokratického státu vyžaduje, aby i přísun této energie zabezpečil, byť třeba za cenu, že budou muset být dobrá média subvencovaná. Podle něj platí Adornova kritika kulturního průmyslu. „Je zcela na místě ho bedlivě sledovat, protože žádná demokracie si nemůže dovolit selhání trhu v mediálním sektoru“. A náš mediální trh selhal.

Ze stejných důvodů podle mediálních teoretiků i veřejnoprávní televize v současné demokracii hraje nezastupitelnou roli, protože vytváří to, čemu sociologové říkají sjednocující rozhraní.

Ještě v druhé půlce minulého století se věřilo, že média představují zprostředkující prostředí. Dnes hovoříme spíše o medialitě jako specifické formě přenosu (média jsou jen jejím nosičem), která je zcela autonomní a chová se podle vlastních těžko vysledovatelných pravidel: blíží se pravidlům teorie her. Medialita se chová jako plazma: pravidla neustále mění, pulzuje, přelévá se, na jedné straně se snaží o komplexnost a na druhé straně vše razantně redukuje: jednou se zajímá o Aničku, podruhé o zákeřný virus, který zabil krůtu. Konkrétních informací neustále přibývá, ale už nelze nijak uhlídat, jak se s těmito fakty zachází, protože se rozpadla hierarchie hodnot: informace jsou využívány zcela nahodile a libovolně. Slouží nejen budování, ale také k ničení, podporují nejen dobro, ale i zlo či pouze soukromé zájmy jedinců, kteří mají snadný přístup do médií (vzpomeňme na pořad Vladimíra Železného Volejte řediteli). Zároveň rostou tendence k podpoře náboženských a politických ideologií. Nikdy už předem nevíme, co přehršle informací v medialitě jako specifické formě přenosu způsobí. Viz Německo, kde právě medialita způsobila druhé vítězství Gerharda Schrödera 22.září 2002 ve volbách. Všechny průzkumy ukazovaly ještě čtyři měsíce před volbami na vítězství CDU/CSU, velká média (RTL a ProsiebenSat1) byla rovněž na straně pravicové koalice, ale medialita se díky povodním a kancléřově vztahu k zásahu v Iráku přelila na druhou stranu. Tyto informace byly víc sexy, jak se dnes říká, a zastínily kontext, medialita se přes něj přelilila a zastínila ho.

Žijeme v době, kdy veřejný prostor je plný účelových prohlášení politiků v jazyce ptydepe, blemblem řečí PR agentur sledující výhradně zájmy svých klientů, vyjádření exhibicionistů, kteří pracují s ekonomikou pozornosti, na druhé straně jsme obklopeni přesným jazykem vědců, kteří se snaží o komplexnost, ale jsou těžko srozumitelní a naopak výkřiky bulváru, který události redukuje na emoce.

Sjednocující rozhraní, které má veřejnoprávní televize jako nejpodstatnější základ veřejné služby vytvářet (zvlášť u nás, kde prestižní, těžká média neexistují), má spočívat v tom, že všechny tyto „jazyky“, které hlasitě zaplňují veřejný prostor překládá do přirozené řeči. Simulovaným světům strhává masky. Ve skutečnosti to znamená, že demaskuje umělý jazyk politiků a PR agentur, poukazuje na nelogičnost a falešnost výroků exhibicionistů a odhaluje pravý smysl jejich jednání, únosným způsobem redukuje řeč vědců a naopak výkřiky bulváru dává do pravdivých kontextů a poukazuje na skryté souvislosti závažných událostí.

Díky této činnosti se řádně fungující veřejnoprávní televize výrazným způsobem podílí na zachování a formování identity občanů. Jenže, aby tuto veřejnou službu mohla vykonávat, musí být od politického provozu (v našem případě parlamentu) co nejvíce oddělena a zároveň silně dotována (od občanů pomocí poplatků a i od státu pomocí přidělené reklamy či přímo, jako je tomu např. ve Francii): skutečné informace jsou velmi drahé.
Politici by si proto měli uvědomit to, co artikulovali mediální teoretici: Dnešní média nejsou zakalkulovatelná, v běžném smyslu kontrolovatelná a ovladatelná. Nejsou ničím, co je k dispozici, ale především tím, co samo disponuje, vytváří podmínky a stanoví požadavky, jak je s nimi možno pracovat. Paradoxně totiž platí, že čím víc si politici média uzurpují, tím víc pracují proti nim, neboť tím, že neplní kontrolní funkci, otevírají větší možnosti pro všechny druhy korupce, což politiku i politiky degraduje a nestimuluje k vyšším výkonům.

Snad bychom si mohli dovolit říci: tam, kde přesná řeč byla systematicky desítky let ničena jako u nás, k zahlušení již pouhého náznaku přesného slova stačí jen malé peníze a slabá vůle k moci a každá událost je proměněna v kýčovitou operetu, v níž pro ticho, které nutně předchází každému přesnému slovu, není místo. To existuje už jen před mohlitbou, kterou jsme ale zapomněli. Možná, že by stačilo, kdybychom si alespoň na tuhle zkušenost občas vzpomněli. Za takové situace už ale není lhostejnost hříchem, ale trestem.

Pane, ty který všechno čteš, obrať svůj zrak na závazné slovo, jinak jednoho dne budeme mrtví, aniž to víme.