ale podruhé čtyřicet. Alespoň podle výkonnosti.

Jitka Molavcová, když jsem ji před časem požádal, aby mi napsala motto do knížky Fenomén Jiří Suchý, ho zakončila slovy: "Zatímco pár týdnů přemýšlím o tom, jak napsat motto, on rozepsal tři nové celovečerní hudební komedie, skládá k nim hudbu, navrhl scénu, kostýmy i obsazení, ve volném čase dopisuje knihu o humoru a vytvořil grafický list."

Název Fenomén Jiří Suchý jsem nezvolil náhodou, je to totiž v Čechách a na Moravě poprvé, co se z autora písňových textů a herce v tingl-tanglu, jak se s odstupem času ukazuje, stal největší básník druhé půlky XX. století. Napsali to o něm nejen nedávno básníci, jako jsou Pavel Šrut či Jiří Gruša, ale už v šedesátých letech mu poslal výsostný básník František Hrubín poté, co si skromně vystál několikahodinovou frontu před divadlem Semafor, který tehdy sídlil v Alfě, tento text: "Myslím, že nejvíc poezie je v legraci a že jí v dnešním večeru u Vás bylo víc než v mnohé tlusté sbírce." A podobně se vyjadřuje již léta o Jiřím Suchém i Miloš Forman.

A má to logiku, některé Suchého písničky tak zlidověly, že lidé ani nevědí, kdo je napsal. To je největší ocenění pro básníka. Zároveň Jiří Suchý a jeho autorské divadlo Semafor je fenoménem i proto, že je to poprvé, kdy nějaké takové divadlo vydrželo více než padesát let. Semafor byl založen v roce 1959 a jeho zakladatel ještě v osdmdesáti vystupuje skoro denně na jevišti. Nejprve deset let s Jiřím Šlitrem, kterému by dnes bylo 87 let, kdyby v roce 1969 tragicky nezemřel, a v těchto dnech již zahájil 42. sezónu s Jitkou Molavcovou, která před dvěma lety oslavila šedesátiny. Tím seriál výročí Semaforu a jeho protagonistů prozatím končí.

Jiří Suchý si užil za celou dobu všechno: období špičkové slávy v šedesátých letech, kdy se před jeho divadlem stály dlouhé fronty už od noci před zahájením předprodeje, přes období let 1969 až 1989, kdy jako signatář 2000 slov, který odmítl svůj podpis odvolat, měl povětšinu času zakázáno vystupovat v televizi a v rozhlase a v Semaforu hrálo ještě několik dalších souborů, takže příznivci Jiřího Suchého ho mohli spatřit jen několikrát za měsíc.

Ale ani další dvě dekády mezi lety 1990 až 2010 nebyly klidné: nejprve se rozloučil se soubory Miloslava Šimka a Josefa Dvořáka, které se vydaly jiným směrem. Jiří Suchý chtěl, aby divadlo mělo jednotnou poetiku, jako když s Jiřím Šlitrem začínali. Musel se proto postarat o program divadla po celou dobu sám, což vyžadovalo a vyžaduje velké vypětí: musí napsat a nastudovat ročně nejméně čtyři nové hry. V roce 1993 se Semafor kvůli restituci odstěhoval z prostor v pasáži Alfa na Václavském náměstí a dva roky trvalo, než se pro něj v roce 1995 našlo místo ve sklepě Hudebního divadla v Praze-Karlíně.

Uplynul nějaký čas, než si diváci zvykli, kde mají Semafor hledat, ale ani tam nezůstalo divadlo dlouho, v roce 2002 ho zničila povodeň a soubor musel dál kočovat. Až v roce 2005 se konečně usídlil v novém divadle v Praze v Dejvické ulici 27 a má zase vyprodáno: lidé z venkova už ho tak často nehledají na Václavském náměstí. Ani po přestěhování ale nenastal klid, rok před 50. výročím divadla se pokusila pražská radnice změnit financování malých scén a divadlo přežilo jen díky pochopení věřitelů, štědrým sponzorům a půjčkám principála Suchého. Poslední premiéry, jako byla například Mamzelle Nitouche, kde v hlavní roli exceluje Jitka Molavcová, připoutaly zase pozornost nejen obecenstva, ale i kritiků. Ohlas této hry i dalších premiér samozřejmě není možné srovnávat s úspěšností Jonáše a tingltanglu či třeba Ďábla z Vinohrad, ale v době, kdy Česko začíná ovládat zase nový newspeak, nové ptydepe, Suchého poetika začíná i pro mladé mít nový půvab, protože oživuje přirozený jazyk: Semafor se stává znova po padesáti letech ozdravovnou slov, a tím je aktuální. Proto platí to, co Václav Bělohradský řekl o Suchém a Semaforu již v roce 1960, že v tomto divadle minula doba dřevěného jazyka.

Prochází-li člověk společně s Jiřím Suchým zcela ojedinělou více než padesátiletou existenci divadla Semafor, nemůže si nevšimnout jedné evidentní skutečnosti, tedy proměny osobnosti jejího hlavního tvůrce: od infantilního huráoptimisty ke zralému pragmatikovi, pro něhož je každá pohroma jen další významnou výzvou k ještě intenzivnější činnosti. Když mu vzala voda divadlo v Karlíně, ani se tam nejel podívat a místo toho o povodni napsal hru, s kterou velmi úspěšně hostoval po různých divadlech v Praze i po celé republice.

Už jsem napsal a dnes to jen zopakuji: Pokud se Jiřímu Suchému splní to, co se v něm jednou udělalo jako názor, jak sám říká, a to, že bude žít do devadesáti šesti let, máme se na co těšit. A i když jednou odejde, jeho smrt bude jen výsměchem všem živým, kteří stále hudrují, že v Česku nic nejde, protože on dobu, která mu byla přidělena, svou poetikou soustavně reflektoval a nikdy nekapituloval.

Psáno pro ČRo 6