První paradox: Irsko, původně nejchudší země Evropské unie, se právě díky EU stalo během pětatřiceti let spolu s Lucemburskem nejbohatší zemí tohoto společenství, a přesto odmítlo v referendu minulý týden Lisabonskou smlouvu. Kvůli tomu se Evropská unie dostala do krize, a to za situace, kdy v čele dvou nejsilnějších zemí, tedy Francie a Německa, nestojí lidé, kteří by – alespoň soudě podle jejich vystupování – mohli být společně zároveň i hlavními tahouny tohoto projektu.

Navíc se tak stalo v době krize finanční (hypotéční), energetické (nafta se stále zdražuje) a potravinové (vzpomeňme na enormní nárůst ceny rýže). Spojené státy jsou vinou války v Iráku, která byla na úvěr, enormně zadlužené a hypotéční krize vzala statisícům lidí přístřeší nad hlavou.

Bilance je tedy neutěšená. Irové se – jak z některých průzkumů vyplývá a o tom se tu nepíše, s výjimkou MF Dnes – zlobí mimo jiné na nás, na střední Evropu, protože právě z těchto zemí tam mají najednou sedm procent cizinců a necítí se v Irsku jako doma. Tento argument může hrát větší roli, než si připouštíme, uvážíme-li, že nejdůležitější irské struktury byly pro ratifikaci smlouvy, to znamená jak vláda, tak všechny tři důležité politické strany i církev. Lidé, kteří byli proti Lisabonské smlouvě s animozitou vůči přistěhovalcům, uměli v propagandě chytře pracovat, strašili ještě volnější imigrační politikou (a vyššími daněmi), zatímco oficiální pro-kampaň byla proti tomu velmi obecná a začala pozdě.

Řada obyčejných Irů si dle médií také stěžovala na to, že dokumentu nerozumí, že se cítí podvedena tím, že nejde o souvislý text, ale jen o soubor nepřehledných dodatků ke starým evropským smlouvám. Rozporně jistě také působily výroky irských i evropských politiků o tom, že by se po odmítnutí smlouvy mohlo Irsko dostat do izolace. Důležitou roli při odmítnutí zřejmě hrály i námitky, že navrhovaná Lisabonská smlouva oslabuje pozici menších států: Irů je jen pět milionů.

Za pozornost rovněž stojí, že do Irska se sjeli odpůrci Lisabonské smlouvy z celé Evropy a na podporu jejich kampaně šly i peníze odpůrců z celé Evropy: Věděli, že stačí jedno NE a smlouva jde ke dnu.

Druhý paradox, na který nesmíme zapomenout, je paradox krize: Tak jako konflikt v Iráku dal neuvěřitelně rychle dohromady Schrödera s Chirakem, kteří nejprve k sobě měli daleko, mohla by současné neshody mezi Merkelovou a Sarkozym odstranit prohlubující se kumulace krizí, a tím pádem by evropský projekt mohl dostat novou dynamiku. Zatím se Německo a Francie dohodly jen na pokračování ratifikačních procesů a vyzývají k tomu i ostatní země. Osmnáct, respektive jednadvacet zemí již smlouvu schválilo, počítáme-li i ty, kde chybí jen souhlas horních komor.

Jen jedno se zdá být v tuto chvíli jisté: Evropská unie se v nejbližších letech rozšíří nanejvýš o Chorvatsko, další rozšiřování bude jistě zastaveno.

Třetí paradox je český: I my, podobně jako Irsko, jsme ze střední Evropy zatím asi na vstupu do EU nejvíc vydělali, a přesto je u nás nejvíc euroskeptiků.

Zřejmě ty země, které se na budování sjednocené Evropy nepodílejí celých padesát let, mají k projektu poněkud volnější vztah a jejich rychlý ekonomický vzestup jim pak snáze stoupne do hlavy.