Dne 27. června v roce 1950, tedy před osmapadesáti lety, byla v Praze na Pankráci ve věznici popravena JUDr. Milada Horáková po vykonstruovaném politickém procesu, který probíhal v režii sovětských poradců. V procesu s M. Horákovou a spol., jak byl oficiálně nazván, bylo navrženo sedm rozsudků smrti a z nich bylo pět vykonáno. Šlo o největší politický proces s funkcionáři nekomunistických stran, který zároveň provázela do té doby největší politická kampaň, v níž se ozývalo volání po krvi. V řadě velkých závodů se konaly schůze, z nichž vycházely petice, žádající pro všechny trest smrti.

Přes několikeré pokusy o rehabilitaci, které však nikdy nebyly dovedeny do konce, protože k tomu chyběla politická vůle, k ní došlo až v demokratickém Československu v roce 1990. Připomeňme, že bedlivé čtení průběhu rehabilitace a chování soudů, státního zastupitelství (tehdy prokuratury) i exekutivy na začátku sedmdesátých let v dnešních dnech v řadě aspektů a taktice oddalování velice silně připomíná vyšetřování a chování justice v případě pana Jiřího Čunka.

Známý historik Karel Kaplan v brzké době vydá v nakladatelství Karolinum knihu s názvem Druhý proces, Milada Horáková a spol. – rehabilitační řízení 1968 – 1990, která je doposud nejúplnější rekonstrukcí průběhu či lépe řečeno neprůběhu a věčného oddalování rehabilitace. V knize jsou také shromážděna svědectví odsouzených, kteří v roce 1969 ještě žili, výpovědi svědků i osob, které byly souzeny v následujících procesech a nevystupovaly v procesu hlavním a spoustu dalších důležitých dokumentů.

Širší veřejnost tak bude mít poprvé možnost nahlédnout do veškerých nalezených materiálů, které se týkají tohoto zcela vykonstruovaného procesu. Jako příklad jsem z celé knihy, která bude mít necelých 600 stran vybral malou ukázku z protokolu výslechu národohospodářského odborníka strany národně socialistické JUDr. Jiřího Hejdy z 18. dubna 1969, ze kterého jasně vyplývá, jak zcela nesmyslná doznání byla z obviněných vynucena:

„…Nikdy jsem nebyl udeřen, ale na světnici, kde jsem byl sám a kde bylo přetopeno, jsem nesměl otevřít ani ventilaci okna, po celý den jsem nesměl sedět, i jídlo jsem musel jíst ve stoje, takže jsem pochopitelně byl velmi unaven a stál jsem opřen o záda. V noci, když jsem usnul, byl jsem náhle probuzen – spal jsem celé noci při ostrém světle, které se neztemnilo a nesměl jsem si stáhnout přikrývku přes oči -, musel jsem se obléknout a byl jsem jako vždy se zavázanýma očima veden do horního patra před svého referenta. Nechal mě napřed stát delší dobu čelem ke zdi a pak se mne zeptal. Chci-li podepsat protokol, jaký mi nadiktuje. Řekl jsem, že nemohu psát zřejmé lži, načež mi odpověděl: Jak si přejete a poslal mě zpět na světnici. Když jsem usnul, nevím po jaké době, byl jsem znovu zbuzen a volán k výslechu, tentokrát k jinému referentovi, kde se procedura opakovala… Několik dní jsem odmítal podepsat to, co ode mne referent chtěl, ale když se procedura s nočním buzením opakovala a viděl jsem sám na sobě, že bych to nervově dlouho nevydržel, napsal jsem vlastnoruční doznání tak, jak si je referent přál. Od té doby jsem také bez protestu podepisoval vše, co mně bylo předloženo. Byl jsem totiž přesvědčen, že musí každý pochopit, že jsem nemohl podepsat namnoze nesmyslná tvrzení…“

Z protokolu s poslancem za národně socialistickou stranu (celkem bylo jeden den, dne 8. listopadu 1949 zatčeno 300 funkcionářů této politické strany) Františkem Přeučilem vyplývá, že ne s každým jednala státní bezpečnost stejně. Cituji:

„…od toho rána, bylo to úterý, jsem seděl v plášti, jak mě přivezli, až do pátku do večera, a byl jsem trvale vyslýchán bez jídla i pití. Za tu dobu se střídali referenti… a křikem, nadávkami, fackami i pendreky se mě snažili zdeptat. Padala slova a lidský mozek se po několika hodinách dostal doslova do varu, takže jsem neměl jasno, oč vlastně běží, a musel jsem se domnívat, že vypukla nějaká nová „revoluce“ a že budu likvidován. Referend, který mě zatýkal… asi za tři dny odpadl a za něho nastoupil referent menší postavy, černé vlasy a nechal si říkat poručík. Byl to typ boxera s tvrdou pěstí. Tohoto poručíka jsem si zařadil do kategorie „bicích referentů“, zatímco byla celá kategorie „hodných“, kteří se spokojili se stovkou dřepů, držením papíru čelem na zdi, temnicí, hladovkou, buzením a pod…. Vydržel jsem asi přes měsíc tvrdit skutečnosti, které odpovídaly pravdě. Ale po několika speciálních lekcích – nedostal jsem několik dní jíst, spal jsem na zemi bez pokrývky a byl jsem každých dvacet minut buzen, jsem nahoru do patra nevyšel, ale lezl jsem po čtyřech, a tu jsem referentovi, který si nechal říkat doktor, řekl: Napište si, co chcete… Podle tohoto referenta jsem prý dokázal, že mám marxistický přístup k věci…“