Zatím v Česku a na Slovensku, i přes sobotní neofašistické pochody v Plzni a v Bratislavě, které připomínaly, byť třeba nepřímo, rozbití republiky před sedmdesáti lety a Josefa Tisa, si můžeme dovolit na tuto otázku odpovědět: není. Pokusím se zdůvodnit, proč tomu tak je. Podívejme se nejprve do historie.

Český fašismus se začal rodit v roce 1922 za ztížené hospodářské situace, kdy v novém státě začaly krachovat banky a na rozdíl od jiných fašismů má u nás i levicové podhoubí: zrodil se totiž i z odporu k Hradu, tedy T. G. Masarykovi. Ale protože hradní a vládní politika byla prozápadní, lidé s fašistickými sklony hlásali slovanskou vzájemnost, i když spíše deklarativně, protože kvůli Těšínsku byli protipolští a k sovětskému Rusku měli vztah velmi záporný. Spíše tedy byli nacionálními radikály.

Mezi protagonisty různých profašistických hnutí, kteří vydávali třeba revue Národní myšlenka, stál mimo jiné Viktor Dyk (prohlásil, že na fašismu je něco jarého), nebo lékař a rektor Karlovy univerzity František Mareš, tvrdý odpůrce Masaryka, ale i české levice. A mezi ochránkyně fašistů lze počítat i první poválečnou českou poslankyni a spisovatelku Boženu Vikovou-Kunětickou.

Podle historičky Jany Čechurové se slovo fašismus poprvé na našem území objevilo na Moravě, kde Robert Mach vydával časopis Hanácká republika a lidé kolem tohoto listu si říkali fašisté. Později se list přejmenoval na Národní republiku a byl financován z podpory místních národně-demokratických bankéřů, průmyslníků a statkářů.

V Čechách pak k fašismu měli blízko lidé kolem hnutí Červenobílí a Národního hnutí, kteří v roce 1923 splynuli a vydávali týdeník Výzva. V listopadu 1925 vzniklo v Praze Fašistické studentské sdružení a v květnu 1926 byl založen v Brně Fašistický svaz mládeže. V březnu 1926 se všechny dosavadní fašistické skupiny sloučily a vytvořily Národní obec fašistickou. Ta se ovšem rozkládala sama tím, že se rozdělila na příznivce a odpůrce radikálního generála Gajdy, který údajně k všesokolskému sletu v roce 1926 chystal převrat a i rozkoly mezi moravskou a českou větví.

Fašisté na sebe upozorňovali pouze provokativními akcemi, z nichž nejznámější je tzv. židenický puč z ledna 1933, ke kterému došlo v Brně. Jihomoravští fašisté tehdy (pod vlivem radikálního generála Gajdy) obsadili tiskárnu a přepadli kasárna. Do akce byl zapleten generálův bratr. Po krátkém boji se ale vzdali a byli postaveni před soud. Čeští fašisté od té doby zůstali až do druhé republiky stálou, ale okrajovou součástí politického života. Ve volbách v roce 1935 získali jen dvě procenta hlasů.

Jiná situace byla na Slovensku: zatímco v době, kdy fašistická hnutí se na území Čech a Moravy marginalizovala, to znamená v roce 1933, na Slovensku následky světové hospodářské krize z roku 1929 dosáhly vrcholu: v roce 1933 pracovala na Slovensku jen polovina všech pil, které přitom využívaly jen 30 procent své výrobní kapacity, a asi 250 000 lidí bylo bez práce (z celkového počtu asi tří milionů obyvatelstva, z čehož třetinu tvořili Maďaři).

Tento stav radikalizoval ľudovou stranu, což se projevilo hlavně na sjezdu v lednu 1930 v Ružomberku, kdy se dostal do čela Andrej Hlinka. Strana bojovala proti českým ateistickým vlivům, slibovala dělníkům práci, kritizovala nerovnoprávné postavení Slovenska oproti české inteligenci na slovenských úřadech a od roku 1932 vydávala časopis Nástup. Autonomistické požadavky byly poprvé nahlas vysloveny 13. srpna 1933 v Nitře při příležitosti oslav 1100. výročí založení tamějšího prvního křesťanského kostela. To samozřejmě sblížilo německé fašisty i radikální síly v Polsku se stranou ľudovou, protože všichni měli stejný cíl: rozbít Československo.

V roce 1935 se konaly volby a na území Čech a Moravy se stala nejsilnější stranou Sudetendeutsche Partei, která obdržela 1 250 000 hlasů, a na Slovensku vyhrál pravicový autonomistický blok, kde měla hlavní slovo právě ľudová strana.

Kořeny slovenského fašismu jsou tedy zásadně jiné než u českého fašismu: vznik akcelerovala sice také krize, tedy zhoršené sociální podmínky, ale vycházel hlavně z neukojených autonomních snah a měl i kořeny náboženské (byl také protižidovský, na rozdíl od českého fašismu), tedy mnohem hlubší, než měl český fašismus, a proto vedl až k vyhlášení Slovenského štátu 14. března 1939 a 21. června téhož roku k vyhlášení Slovenské republiky. Adolf Hitler dal Josefu Tisovi šanci, že Slovensko nemusí potkat osud Čech a Moravy, pokud zradí republiku. Tiso se rozhodl pro zradu.

Jen z tohoto letmého přehledu je zřejmé, že pokud nedojde u nás ani na Slovensku k nějaké hodně velké hospodářské krizi (a Slovensko si v těchto dnech stojí dost dobře), fašistická uskupení se svými jednoduchými řešeními nemají už dnes šanci. Fašistické skupiny zůstanou jen periferními zjevy, se kterými je sice třeba bojovat a poukazovat na jejich nebezpečí, ale není třeba se jich obávat. Navíc Slovensku, které je dnes samostatné, chybí už tak velký svorník, který by různé nespokojence stmeloval.