V neděli 2. srpna 2009 byla média plná sdělení Mirka Topolánka: Sledování objednala ČSSD, důkazy nepotřebuji. Celá aféra trvající skoro týden se nese v duchu vzájemného osočování, ale z celé kauzy se vytrácí podstata: v ideální demokracii existuje dělba moci a dělba rolí, a proto by měla existovat mezi politiky a byznysmeny čínská zeď: jedni určují pravidla a druzí podle nich musí jednat. Aby tato pravidla nebyla moc tvrdá a neohrožovala tuzemské podnikatele (což už je dnes termín dost nepřesný, správně bychom měli říkat „podnikatele, kteří v zemi mají své zájmy“), používají podnikatelé lobbisty (prostředníky), kteří se snaží ovlivnit konečné rozhodnutí politiků, ale ti se musí chovat podle etického kodexu, který v každé zemi přesně vymezuje jejich působnost i odměny.

Na dodržování těchto pravidel dbají profesní komory, média, občanská sdružení, policie a nakonec rozhodují o vině a trestu soudy. Protože se vychází z předpokladu, že i politici jsou lidé s různými slabostmi a mohli by za svůj postoj dostávat prostřednictvím lobbistů od firem nějaké odměny, bazíruje se na co největší transparentnosti každého kroku politiků, který by mohl vzbuzovat nějaká podezření. A protože politik není nic jiného než zaměstnanec občanů, kterým se musí každý den ze svého výkonu zpovídat, protože si ho platíme ze svých daní (neliší se tedy moc od paní v čistírně, tu si jen platíme ze svého čistého výdělku: politika si platíme z hrubého výdělku) za to, aby podle většinových představ občanů spravoval zemi, platí ve starých demokraciích představa, že tato kontrola musí být co nejdůkladnější.

Za moc se proto platí de facto v dnešním světě absolutní ztrátou soukromí a povinností každé podezření vyvrátit: Pro politiky platí presumpce viny, zatímco pro občany presumpce neviny. Za moc jako za všechno ostatní se platí, aby ve společnosti vládla alespoň částečná rovnováha. Veřejně předložit účty za dovolenou, je-li dotyčný v podezření, že mu byla zaplacena za prosazení výhodného zákona pro nějakou firmu, je jen jednou z maličkostí, které by se měl každý politik podřídit. Pokud tak nějaký politik neučiní (a to zatím v toskánské aféře neučinil nikdo, ač to někteří slíbili, učinili jen ústní prohlášení, v němž sdělili, kolik je některé dílčí nájmy stály), neměli by je příště voliči ani spolustraníci volit jak v celostátních volbách, tak v mateřské straně do funkcí, protože ohrožují jejich zemi i stranu.

Nic z toho, co jsem popsal, u nás zatím neplatí, a v tom je ta potíž: i v autoritativní Berlusconiho Itálii se zdá, že poslední aféru italský premiér nemusí ve funkci přežít, a to ne proto, co se odehrávalo v jeho ložnici, ale proto, že jedné ze společnic slíbil, že jí nechá přestavět vilu, a nabízel jí místo poslankyně. To jsou věci, které se – dle italských novinářů – již nedají tolerovat: premiér nemůže zneužívat své funkce k tomu, aby někomu nechal rekonstruovat dům či mu sliboval poslanecké křeslo. Tady, zdá se, tolerance v Itálii může končit: sex, politika a byznys jsou odlišné věci. A ještě připomeňme, že se Berlusconi kvůli aféře nezlobil moc na novináře, neboť ví, že sledovat politiky patří k jejich práci, a spíše obviňoval svět z mezinárodního spiknutí proti své osobě: mluvil o závisti a své vysoké popularitě, která ovšem v posledních dnech hodně klesla.

Český případ je ještě křiklavější, protože v něm jde skoro o 70 miliard korun za ušetřené emisní povolenky, zatímco přestavba vilky by stála pár milionů. A z uvedených mnoha miliard by většinu ušetřila právě firma ČEZ: dle odhadu odborníků může jít asi o 30 miliard. Připomeňme: Topolánek byl v Itálii na ostrově Monte Argentario, kde s rodinou a přáteli, mimo jiné i svým kamarádem lobbistou Markem Dalíkem, trávil dovolenou v pronajaté luxusní vile. Na zmíněném ostrově byl tajně vyfotografován ve společnosti šéfa firmy ČEZ Martina Romana, lobbisty této firmy Vladimíra Johanese a podle některých médií i ředitele Spolchemie a Setuzy, napojené na uprchlého kontroverzního podnikatele Tomáše Pitra, Martina Procházku. Zároveň se tam všichni tito muži sešli s exministrem průmyslu a obchodu z ČSSD Milanem Urbanem, který se podílel na lobbingu pro ČEZ, a exministrem dopravy Alešem Řebíčkem z ODS. Někteří komentátoři dávají logicky politiky vyfotografované v Toskánsku ve společnosti byznysmanů a lobbistů do souvislosti se schváleným zákonem o emisních povolenkách, které některé firmy dostanou zdarma. Firma ČEZ spojení odmítá.
Zmíněné fotografie zveřejnil nejprve deník Aha a celý výsledek sledování, tedy všechny fotografie a videonahrávky, druhý den předal redakci MF Dnes bývalý šéf zahraniční rozvědky Karel Randák, který již byl v podezření, že stál za zveřejněním nahrávky lobbisty Šloufa s kancléřem Weiglem v pražském hotelu Savoy těsně před druhou velmi těsnou volbou prezidenta Klause.

Obě kauzy, ať za nimi stál Karel Randák, nebo někdo jiný (v podezření může být řada policistů, kteří jsou na naši politickou reprezentaci rozzlobení kvůli tomu, že nemohli mnoho případů kvůli politickým tlakům došetřit a jejich práce přišla vniveč), kdo jen pana Randáka využívá, protože je ochotný nést kůži na trh (sám do zákulisí české politiky nahlédl příliš zblízka a současné propojení politiky a byznysu vidí jako nebezpečí pro demokracii a samozřejmě i morálku: případ expremiéra Grosse je zcela exemplární), spojuje jedna rovina, a to je privatizace veřejné moci, která ohrožuje demokracii tím, že z politiků činí jen loutky velkých firem a jejich lobbistů: skutečná politika, jak řekl minulý týden Miroslav Kalousek, se již dlouho nedělá ve vládě ani v parlamentu a některé kandidátky jsou spíš podnikatelským záměrem než soubojem idejí.

Neetické tedy není zveřejňování fotografií či ovlivňování výsledků voleb takovým konáním (jak řekl třeba redaktor Ondřej Šťastný v MfD), takové chování má naopak ozdravný smysl, ale zcela neetické a odsouzeníhodné je chování politiků, kteří nemají sílu těmto tlakům odolávat, takové chování považují za standardní a odvádějí pozornost od merita věci. Plíživá privatizace veřejné moci (termín M. Kalouska) podkopává demokratický systém sám o sobě a ukazuje, že máme slabou kulturu demokratické bezpečnosti, jak říkají sociologové.

Protože se ve staré Evropě takové chování toleruje mnohem méně, jak vidíme na příkladu švýcarského vyšetřování lobbisty Janouška a primátorských úředníků či vyšetřování pronájmu gripenů ve Švédsku, mohl by to být i hlavní důvod, proč se část našich politiků tak bojí Evropské unie a hlavně Lisabonské smlouvy. Po jejím schválení by jim některé v tuzemsku zavedené praktiky už tak snadno nemusely procházet. Slovo suverenita je jen mlžnou clonou pro jejich výsostně osobní cíle.