„George, jestli muzes, tak prijed, at tu policajti moc neblbnou, jsem v zahrade a mam diru v hlave. JAB“ Tuto SMS zprávu dostal od svého přítele Jana Beneše šéf protidrogového týmu České policie Jiří Komorous 1. června 2007 v 10,52 minut.

Podle toho, co k tomu sepsal pro redaktora Jiřího Wagnera z internetových novin Neviditelný pes, zprávu si přečetl až odpoledne, na jeho zahradu v Obořišti poslal hlídku a ta tam spisovatele našla mrtvého a vedle něj ležela puška. Podle zkušeného policisty Komorouse šlo bezpečně o sebevraždu a Jan Beneš odešel bez trápení jako důstojník. Důvodem k dobrovolnému odchodu ze života byla osobní trápení.

Se jménem Jana Beneše jsem se setkal nejprve v literárních časopisech a když mu vyšla první knížka v šedesátých let a pak samozřejmě v roce 1967, kdy byl odsouzen na pět let za „velezradu“ ač nejprve, aby ho režim denuncioval, tvrdil, že byl vzat do vazby proto, že v redakci ukradl magnetofon.

Jak to bylo ve skutečnosti, jsme si řekli až v exilu v roce 1979, kdy jsem s Janem Benešem připravoval rozhovor pro chystanou knihu České rozhovory ve světě. Cituji:

„Proč jsem byl zavřený nebyla jen literární činnost, ani jen politická činnost, ale činnost související jak s literaturou, tak politikou. Detailně to byla podpisová akce za svolání mimořádného sjezdu Svazu československých spisovatelů, což se komunistické straně nelíbilo a což také na základě stranického příkazu nepodpořil žádný z členů redakce Literárek hlavně proto, že oni s tím nepřišli a tudíž to nemohlo být dobré.

Byla to ještě jiná podpisová akce za zavřené sověštské autory Sinjavského a Daniela, kterou mladí autoři kolem Tváře prosadili k jednání svazu a byrokratickému aparátu trvalo hodně dlouho, než to rozmělnil tak, že s protestem jel do Moskvy Jan Drda. Konečně pak jako další důvod mého zatčení bylo psaní pro Pavla Tigrida, respektive Svědectví… Otřesným zážitkem pro mne byla četba vyšetřovacích protokolů naprosté většiny mých kolegů, kteří je také podepsali. Pramaličko z nich si zachovalo i jen stopu nějaké vlastní důstojnosti.

Detaily jsou nudné, ale pro mne, celé kompletní redakce, kde jsem pracoval a nejednu flašku vypil, prostě ztratily důstojnost. Činy jsou vždycky lepší důkaz než sebekrásnější rétorika. A hory krásné rétoriky se zhroutily do aktů malých špinavých činů, malých a zbytečných podlostí, páchaných, připouštím většinou ze strachu. Ale spáchá-li někdo špinavost, či špinavůstku, aby si udělal očko, a ublíží tím absolutně nevinné a neúčastné mé ženě: zakázali jí i vstup do redakce, byla tehdy zrovna v sedmém či devátém měsíci, starala se o další dítě a zavřeného muže, jde o zatraceně podivné svědomí národa…“

Ze starého rozhovoru s Janem Benešem cituji tak dlouze hlavně ze dvou důvodů: Zaprvé proto, že kolem jeho zatčení v roce 1966, amnestován a plně rehabilitován byl až na jaře 1968, se dodnes šíří spíše fámy. A zadruhé proto, že z popisu chování kolegů spisovatelů k němu a k jeho ženě je velice plasticky cítit zrůdnost totalitních režimů, které dokázaly ponížit každého. Strach byl všudepřítomný. Navíc z poznámy Jana Beneše o Literárních novinách a vztahu jejich redaktorů k mladším kolegům v Tváři je rovněž zřetelně vidět, že situace nebyla tak ideální, jak se někdy ještě dnes tvrdí. Jan Beneš dokázal celý život veřejně a důsledně říkat lidem do očí i nepříjemné pravdy a osvojil si umění dokázat někomu nepodat ruku. Ve Spojených státech byl znánmý tím, že na párty dokázal zmrazit náladu vždy tím, že připíjel na zdraví těch, kteří seděli v Československu v kriminále. Jak sám říkal: Amíci mu to nikdy neměli za zlé, ale Čechoslováci to považovali za nevkusné.

Jan Beneš, nebo John, jak mu říkali kamarádi jako třeba Jiří Komorous, se narodil 26. března 1936, když si vzal život, bylo mu tedy jednasedmdesát let. Jeho otec byl důstojník a účastnil se aktivně obou světových válek. Původním povoláním byl ale architekt. Benešova matka byla aktivní v evropském hnutí sufražetek po první světové válce. Psát začal pod vlivem rodičů. Vystudoval uměleckoprůmyslovou školu v Praze, obor sochařství, školní praxi – jak mi sám řekl – si odbyl tesáním knoflíků pro pomník Josefa Vissarionoviče Stalina, který stál v Praze na Letné. Jeho práce pomohly získat hned dvě zlaté medaile na světové výstavě Expo 58 v Bruselu, šlo ale o návrhy na dětské hračky. V Československu vydal před emigrací tři knihy: Do vrabců jako když střelí, Situace a Disproporce.

V roce 1969 odešel do emigrace, kde se nejprve živil jako prodavač aut, učitel jízdy na koni, redaktor krajských novin, svářeč a později učil češtinu americké špiony v Kalifornii. V exilu vydal bezmála dalších deset knih, z nichž připomeňme alespoň Banánové sny, Ve znamení lva, Zločin genocidy a Zelenou nahoru, o americké realitě šedesátých let, tento román bývá považován za jeho vrcholné dílo. Po návratu v roce 1993 uveřejnil dalších šest knih, z nichž asi nejdůležitější je dokumentární kniha Čas voněl snem s podtitulem Stručný přehled dějin Všesvazové komunistické strany bolševiků. Jde o přehled bolševických zločinů.

I jako literární kritik byl velmi přísný. Na otázku, sledujete práci svých českých kolegů doma i v zahraničí, mi v roce 1979 odpověděl takto:

„Doopravdy mne zaujal Ota Pavel a román Ferdinanda Peroutky. Leč zpět k tvorbě v Praze. Podívejte se kolik unfair pivní pěny tam bylo. Trampoty pana Humbla jsou rozhodně lepší a pravdivější kniha než Žert a Sekyra a kolik se napsalo o tom a o onom? Kolik autorů si před rokem 1968 naříkalo, kterak by psali, kdyby cenzury nebylo, a když cenzury nebylo, zjistilo se, že v těch proslavených „šuplíkách“, do kterých se psalo, není takřka nic.

Tohle se tedy změnilo a podobně, jak praví klasik, že prací na galejích Ben Hur zkrásněl, okupační režim prospěl českému písemnictví ve formě opuštění frustrace. Ani Gruša, ani Saša Kliment by nenapsali to, co napsali, kdyby dosud seděli v nějaké redakci. A já bych nenapsal to, co jsem napsal, kdybych se dosud zabýval záležitostmi Tváře. A kdyby třeba Hutkovi bylo dáno být populárním bardem v zemích českých, vyrostl by z něj možná nový Gott, ale nikoiliv autor těch rozkošných věcí, které píše.

Koneckonců, že se literatura vymyká jakési šabloně a dokonce i politickým režimům, dokazuje Ota Pavel. Ten jediný z nás, který to doopravy uměl.“

My můžeme smutně dodat, že zrovna ti z jeho nejoblíbenějších autorů skončili podobně jako Jan Beneš. Ota Pavel se zbláznil a Karel Michal se ve švýcarském exilu zastřelil. Hypertrofovaná citlivost je předpokladem jakýchkoliv skutečných a velkých uměleckých výkonů.

Jako post scriptum připomínám: symbolické rozloučení s Janem Benešem bude 12. června v 15,30 v Praze, v Břevnovském klášteře.

Napsáno pro ČRo 6