Začněme pozitivy. Jiří Paroubek odešel. O tom, je-li to dobré či špatné pro společnost a sociální demokracii, už zde diskutovali jiní, valná většina si myslí, že ano. Odešel ale sám, nebyl svržen žádným palácovým převratem jako jiní před ním, odpovědnost za tristní volební výsledek vzal na svá bedra a zachoval se, ať se to někomu líbí či ne, jako chlap.

Není důležité, proč tak učinil, anebo se zabývat spekulacemi, zdali by býval přežil následné zemětřesení ve straně. Jednal promptně a bez vyčkávání. Budiž mu také ke cti, že (zatím) odmítl trafiky, které pro něj nervózní spolustraníci okamžitě začali vymýšlet a chystat, aby ho uklidili do závětří.

Tím ovšem výčet kladných atributů končí. Zdá se totiž, že Jiřímu Paroubkovi nedošla zcela zásadní skutečnost, že když někdo odněkud odejde, už tam jaksi není. Není tam, je pryč, mimo, fuč. Znovu, je bezpředmětné, zdali onen někdo odešel sám, byl odejit, nebo vymrštěn ven oknem (defenestrován), což je mimochodem časem posvěcená národní tradice, k níž bychom se měli s vděkem našim předkům vrátit.

Navrhuji postupovat chronologicky: začněme konšely na Mafiánském náměstí (1419) a pak přes řeku vzhůru nad Hrad, kde musíme nejdříve pečlivě uklidit pod okny (1618).

Ale vraťme se k Jiřímu Paroubkovi. Do závětří se mu nechce ani náhodou. Rozdává nevyžádané rady, píše, analyzuje a komentuje současné dění o sto šest. Hlavně ovšem setrvává v zcela mylné představě, že je nadále 'boss'; partajní 'Buldozér' - neomylný autokrat, jehož slovo je zákonem, jehož jméno budí v podřízených hrůzu a jehož není dovoleno kritizovat. Tvrdě se tak obořil na nebohého 'podrždeštníka' Tvrdíka, který se odvážil ohradit se obvinění, že selhal jako volební manažér. Zapojil se do sporu mezi Michalem Haškem a Davidem Rathem na straně (dosud) věrného spojence Ratha. V médiích se vyjadřuje ke všemu možnému, soustavně kritizuje neviditelnost a slabost současného vedení a naposledy se ublíženě pustil i do pražského kandidáta na starostu Jiřího Dienstbiera, který se snažil od něj mírně distancovat. Ten postrádaje důvodu brát si servítky pak silně přitlačil na pilu a řekl, že "ČSSD se nachází v postparoubkovské situaci a bude muset napravovat svůj obraz ve společnosti... obnovit a obrodit sociální demokracii".

A takových hlasů bude čím dál tím víc. Se ztrátou moci nevyhnutelně přichází ztráta majestátu, respektu a strachu ze strany bývalých podřízených, jakož i snaha se od kdysi obávaného alfasamce emancipovat, případně se mu i mstít. Takový Louis XVI., jenž taktéž ostentativně vystavoval na odiv svůj životní styl, by mohl povídat... V tomto ohledu je na tom řadový poslanec Paroubek zatím relativně dobře. Spolustraníci mu dávají více prostoru, než by se dalo očekávat. Přesto, nebo právě proto, se chová jako Napoleon ve svém dočasném luxusním vyhnanství na Elbě. Ten, vědom si svého poslání a nenahraditelnosti, také dával rady a pokyny a netrpělivě vyčkával, až jej adorující masy znovu vyzvednou na ramena a on je opět povede v bitevní vřavu.

To ovšem nemusí nutně vyjít. Vzpomeňme si zde na jiného bývalého Napoleona, jenž zhrzen odešel do exilu, a mezi objímáním stromů a udělováním audiencí několika vyvoleným také odsud rozdával hraběcí a zemanovské rady a čekal, až bude povolán lidem zpět na výsluní.

Čekal marně. Z rodné strany posléze vystoupil, začal jí cíleně a úspěšně škodit a rozkládat a nakonec založil stranu konkurenční, která odsála ČSSD těch několik procent, jež mohla chybět ke skutečnému vítězství. Po každém volebním výprasku se uchyluje zpět do ústraní na Vysočinu, jen aby se triumfálně vrátil před volbami příštími. Naposledy s billboardy a plakáty, z nichž se na nás šklebí Šlouf, což tady raději nebudu komentovat. Někteří z nás, majíce ho plné zuby, zlomyslně doufají, že po podzimních volbách se už konečně sebere a bez zpáteční jízdenky zmizí v oné části dějin, jež sdílí první dvě písmena se slovem 'propadliště'.

Podobnost mezi Zemanem a Paroubkem nemusí být čistě náhodná. Bude zajímavé sledovat evoluci Paroubkovy politické kariéry. Uvažuje stále o Hradu? Spirituální rozjímaní a introspekce nejsou jeho silnou stránkou a objímat stromy pro něj bude hned z několika příčin složité. Je ambicióznější a hyperaktivnější než Zeman. "Odcházeti s podzimem", jak napsal Fráňa Šrámek, se tedy pravděpodobně nechystá. U mnoha voličů sociální demokracie má jeho slovo stále silnou váhu. Musí se však rozhodnout, využije-li této váhy ku prospěchu strany nebo po zemanovsku. Vybere-li se to druhé a sociální demokracii se na podzim nepodaří uhrát slušný výsledek a vrátit se aspoň částečně na nohy, hrozí mu, že jej spolustraníci pošlou z Elby rovnou na Svatou Helenu.