Dost mne pobavila nedávná výměna v MFD mezi prezidentskými favority Fischerem a Zemanem. Nejprve se pěkně po americku - kde negativní kampaně stojí za to - , obul Honza do Miloše a připomenul, proč by měl být Zeman jako kandidát zcela nepřijatelný pro většinu voličů. Zmínil kmotra Šloufa, Zemanova pobočníka Zbytka, který v listopadu ' 89 v plamenném projevu milicionářům sliboval poslat tanky proti podvratným živlům, aféru Bamberk, dálnici D 47 a akci Olovo, v níž se výše jmenovaný pokusil, velice mírně řečeno, po estébácku zlikvidovat svou kdysi velmi populární stranickou sokyni Petru Buzkovou. Mohl samozřejmě přidat k dobru Zemanovy kufříky, opoziční smlouvu, jež místo slibovaného honu na tuneláře zabetonovala modrooranžové partajní mafie a korupci na věky věkův, tragikomické figurky typu Kavana, Palase nebo atomového dědka Grégra, pravidelné mejdany na ruské ambasádě, financování Lukoilem atd. atd. Ale i to, co stihl, stačilo.

Na tento 'ubohý' útok promptně zareagoval velký Zeman a uklidnil nás ujištěním, že jak na Šloufa, tak na Zbytka, si již téměř nepamatuje, a na Hrad je s sebou absolutně nehodlá nastěhovat. Následně se se stejnou vervou pustil do svého protivníka. Nehodlaje zbytečně dráždit své potenciální voliče z KSČM a milého přítele Vojtěcha ' Falmera ' Filipa, sice strategicky vynechal Fischerovu dlouhodobou komunistickou minulost, ovšem vmetl mu v tvář jeho různé mezaliance; spojenectví s mediálním magnátem Soukupem, Novákem z aféry ProMoPro, anebo s miliardářem Chrenkem (přispěl 14 milionů na Fischerovu kampaň, ale vůbec nic za to samozřejmě nechce, jak vás to vůbec mohlo napadnout). Chrenek, jak známo, kdysi zařídil 'zázračné zbohatnutí' Stanislava Grosse. Opět, i Miloš s benevolencí jemu vlastní opomenul zmínit další četné aféry z dob Fischerovy úřednické vlády, jeho pofidérní kamarády, např. notoricky známého zbrojaře Bartáka, vazby na ČEZ a na Czech Coal atd. atd. Ale i to, co stihl, stačilo.

V podstatě tato výměna teoreticky posloužila dobré věci, neboť ve zkratce naznačila, proč by oba tito tristní 'frontrunners' měli být naprosto nepřijatelní pro KAŽDÉHO voliče s průměrnou inteligencí, nepostiženého absolutní ztrátou paměti. Bohužel však jen teoreticky, protože, jak jednou vysvětlil psycholog Cyril Höschl, ne nevýznamná část elektorátu tyto atributy zjevně zcela postrádá. Máme tak, zdá se, na výběr mezi mstivým, patologicky narcistním kremlofilním alkoholikem na jedné straně a bezpáteřním, bezzásadovým (čti: prodejným) kariéristou s osobním kouzlem zesnulého hraboše na straně druhé. Pojmy jako pravice nebo levice zde nehrají žádnou roli; jde jen o to, preferujeme-li v pozadí šíbry cizojazyčné, anebo máme-li raději naše šibaly domácí.

To mne přivádí k článkům Martina C. Putny a Jana Urbana, jejichž autoři celkem logicky argumentují, že ostatní 'slušní' kandidáti by se měli mezi sebou dohodnout a v zájmu společnosti a vyššího principu se vzdát kandidatury ve prospěch toho nejperspektivnějšího (té nejperspektivnější) z nich. Redaktor LN Tomáš Němeček, mimochodem, napsal obdobnou stať, v níž používá téměř identické argumenty, ovšem nabízí i 'endorsement'. Navrhuje, aby se všichni domluvili na kandidatuře Karla Schwarzenberga, jelikož ten jako jediný má ve druhém kole reálnou šanci porazit oba z výše zmíněného dua. Tento scénář již žije svým vlastním životem, nabaluje se jako sněhová koule a postupně získává stále více příznivců na sociálních sítích i v médiích. Není se co divit. Je to totiž asi skutečně jediné schůdné východisko.

Bohužel však zřejmě zůstane jen u přání. Je velice nepravděpodobné, že zbytek oněch 'slušných' kandidátů a kandidátek v sobě najde sílu potlačit své ego, udělat 'tu správnou věc' ve vyšším zájmu, jakkoliv jsou jejich šance v prezidentské volbě mizivé, někdy až k jakési pomyslné křivce trapnosti. Ale i kdyby nás mile překvapili svým státotvorným instinktem, zcela jistě by jim toto bohulibé rozhodnutí zatrhly stranické sekretariáty, pro něž je mnohem důležitější na pár měsíců zviditelnit partaj a profilovat své koně v médiích, než kdo bude dalších pět nebo deset let sedět na Hradě, byť by to byl třeba Belzebub nebo Okamura.

Takže se asi máme na co těšit. Naštěstí, nevypukne-li nějaká úděsná krize nebo válka, není to snad konec světa. Je to nakonec dokonce celkem jedno, jak pravil editor těchto blogů. Prezidentský systém nemáme a mít nebudeme. Každý zná Merkelovou, ale kolik z vás zná jméno německého prezidenta, anebo prezidentů Slovinska a Rakouska? A když už jsme u těch Rakušanů, ti přežili celkem v klidu a bez dlouhodobé újmy i mezinárodní izolaci během prezidentské karantény Kurta Waldheima, jehož se štítil skoro celý svět. Tak špatně na tom snad nebudeme.

Takže hlavy vzhůru a šťastný a veselý a pevné zdraví a nervy všem. :)