'Times they are a-changing..', zpíval kdysi Bob Dylan. Je tomu rok, co během prezidentské volby čestný předseda ODS Václav Klaus (spolu s věrnou stranou) vyhrožoval, že se Švejnarem přijde nový únor '48 a zlý bubák Paroubek, jenž nám zvrátí celý polistopadový vývoj. Díky Klausovu slavnému triumfu jsme byli tohoto otřesného scénáře ušetřeni. O rok později pronáší dnes již bývalý čestný předseda ODS zdravici na sjezdu ČSSD a spolu se svými favority Bémem a Tlustým mydlí Topolánkovi - muži, jenž dal hlavu na špalek za Klausovo znovuzvolení - schody když ne do pekel, tak aspoň někam do Bruselu, a jasně naznačuje, že si 'dovede představit' oposmlouvu ČSSD se 17 pražskými odeesáky a lidovci.

Topolánek si teď poněkud opožděně stěžuje, že mu Klaus škodí už od roku 2002. Šest let je dlouhá doba na to, aby si politik, má-li na to 'gule', poradil se škůdci, anebo se o to minimálně pokusil. Josef Zieleniec a Jiří Pehe (a jiní) na tomto blogu a v tisku přitom již před poslední prezidentskou volbou přesně odhadli, co bude v případě Klausova vítězství následovat: krátká přestávka na vyčistění plochy a pak hon na Topolánka. Příčiny tohoto chování zde nebudu pitvat, hledejme je v BIS a/nebo u psychiatra. A hon to byl dost drsný; každý zákeřný faul a podpásovka byly pro prezidenta v tomto (pro Klause) dlouho nerovném boji zcela košer. Nutno říci, ze Topolánek Klause a) podcenil a b)absolutně selhal při zvládání klausovské páté kolony uvnitř ODS. Choval se často jako fackovací panák, adoptuje strategii 'see no evil, hear no evil' a 'appeasementu', jejíž trapným vrcholem bylo v situaci, kdy už muselo být všem jasné, že mu jde Klaus otevřeně po krku, jmenování Klausova kancléře Weigla - arabisty, který prokázal svou ekonomickou expertizu tím, že doporučil Viktora Koženého investorům - do NERVu.

I zkušený a zcela bezskrupulózní intrikán jako Klaus se ovšem někdy utne: místo masového úprku a paniky mu čelí (zatím) téměř jednotná fronta ODS; samozrejme s výjimkou pražských 'ostrých hochů'. Někdy to připomíná až přírodní jev; skalní klausovci, o nichž se člověk léta domníval, že v souznění s milovaným vůdcem, jsouce s ním spojeni 'until death do us apart', pouze odečítají své názory z jeho úst, náhle procitnou a nacházejí svůj vlastní, nebo aspoň jiný hlas. Jan Zahradil tak stojí se semknutým rtem vedle 'prázdného a falešného' Topola a 'vymazaných' Langera, Nečase a Římana. Miroslav Macek přirovnává Klause k Hindenburgovi (který, jak známo, umožnil Hitlerovi chopit se moci; ne že bych chtěl srovnávat Jiřího Paroubka s Hitlerem, ale v Mackově ultrapravicové mysli podobné asociace zjevně vyvolává), dokonce i někdy zcela nesoudný klausofil, právník a publicista Václav Vlk st. pro svého guru nachází kritická slova. To jim patrně nebude nikdy odpuštěno, neboť Václav Klaus jakoukoliv zradu (čti:kritiku) netoleruje a neodpouští...

Nedávno se ruský velvyslanec v OSN rozčílil nad tím, že Češi mají drzost se povazovat za středoevropany, a důrazně jim připomenul, že vždy patřili, patří a budou patřit do Evropy východní. Nevím, zdá-li se někomu tato historka úsměvná, mně momentálně příliš ne. Klaus má teď situaci pevně pod kontrolou a čím déle bude mít šanci udržet se u reálné moci, což je snad jediný talent, jenž si u něj zaslouží obdivu, tím více se budeme posouvat tam, kam si nás dnes již bohudíky bývalý východní soused myslí, že patříme.