Dvanáctého května proběhne panelová diskuse organizovaná 'naším' Aktualně.cz, v níž se bude debatovat o naší schopnosti (nebo neschopnosti) vést dialog. Účast plánuje, doufám, většina z nás: slušných a vzdělaných jedinců sdílících představu o diskusi jako o civilizované výměně názorů, vedené bez výpadu, osobních urážek a invektiv; s respektem pro názory druhých, (byť se nám bytostně příčí nejen jejich 'Weltanschauung', ale i jejich tváře a účesy), s noblesou ... slušností ... nadhledem ... sorry, klíží se mi oči, brada klesá k hrudi... usínám.

Nuda, nuda! Takhle by to možné fungovalo v jakémsi ideálním dušínovském světě, ale v tom nežijeme a i kdybychom žili, aspoň někteří z nás by brzy naposled vydechli nudou. Proč to nejde? Tak zaprvé, jsou tací - a je jich dost - kteří nepoužívají veřejný diskurz a jazyk všeobecně ke komunikaci, nýbrž k sofistice, matení pojmů a lhaní (skvělou ilustraci tohoto fenoménu jsou mimochodem hry nedávno zesnulého anglického dramatika Harolda Pintera).

Vést dialog s tímto typem lidí je velice složité, neboť o to v podstatě nemají zájem. Přistoupíte-li na jejich pravidla, bude s vámi pouze manipulováno. Patří mezi ně kupříkladu značná část tuzemských politiků a jejich mediálních poskoků, kteří se svému řemeslu naučili, nebo je okoukali za minulého režimu.

Druhým příkladem jsou lidé, o jejichž názorech existuje konsenzus, ze jsou odpudivé: rasisti, xenofobové, neonackové, nereformovaní bolševici atd. Někdo namítne, že polemizovat s nimi nemá význam a je ztrátou času. S tím se ovšem nedá souhlasit, neboť v tom případě pouze dobrovolně vyklizujete pole a přenecháváte jim veřejný prostor. Nebezpečná strategie. Pokud mně někdo ukáže, jak s takovými lidmi vést dialog s noblesou, slušností a nadhledem, respektuje jejich názory, rád se tomu naučím, prodlouží mi to život. Do té doby si ale nebudu brát servítky ani s a) ani s b) řídíce se pravidlem: "Na hrubý pytel patří hrubá záplata."

V tomto kontextu bych si dovolil tvrdit, že, padne-li občas i robustnější výraz, má to své místo a ospravedlnění. Záleží samozřejmě na stylu; metafora a ironické zmírněni (understatement) jsou mnohdy účinnější než rána do zubů. Pokud se týče internetových diskusí, těm, ač to zní hrozně, za posledních několik let velmi prospěla cenzura. Pryč jsou časy, kdy člověk, probudiv se ráno do krásného letního dne, napsal do novin, "krásně svítí slunce, nádherný den," a promptně obdržel kolem stopadesáti odpovědí typu, " ty z.... vy..., táhni do p... i se svým slunečným dnem, hovado." Tito vyšinutí jedinci už se buď částečně adoptovali na nový režim, nebo se věnují jiným, pravděpodobně ilegálním aktivitám. Nyní se zase, myslím, cenzuruje až příliš. Může-li si vrcholný politik občas dovolit někoho počastovat urážkou, nevidím důvodu, proč by si tak nemohl ulevit internetový diskutér, pokud se nevyjadřuje hulvátsky a vulgárně.

V anglosaském světě má ostatně sofistikovaná, ba i hrubá urážka dlouhou tradici a existuje jako víceméně samostatný literární žánr, bohatý verbální imaginací a invencí. Pamatuji si, ze například můj oblíbený britský týdeník Private Eye, který má kultovní status, pravidelně žádal čtenáře o příspěvky do speciálního fondu, protože jeho redakci téměř každý týden někdo žaloval. Paměti Winstona Churchilla nebo Evelyna Waugha by bez urážek protivníků, rodinných příslušníků a přátel ztratily mnoho ze svého lesku. Brilantní invektivy, s nimiž přišli spisovatelé a novináři jako H.L. Mencken, Dorothy Parker, Truman Capote nebo třeba můj osobní guru Christopher Hitchens, obohatily anglický jazyk o mnoho nesmrtelných klenotů a jsou zdrojem bezpočetných citátů. Na rozdíl od češtiny nejsou i velmi drsné profanity pouze doménou primitivů a nevzdělanců, ale tam raději nepůjdu ...

Takže to nepřehánějme s politickou korektností; pakliže zůstaneme v určitých mezích vkusu, neklesajíce na úroveň Jana Sloty, Miloše Zemana nebo Davida Ratha, nebojme se občas přitlačit a nazvat věci pravým jménem. Takový Winston Churchill se nezdráhal si kopnout ani do těch, na jejichž hlasech závisela jeho politická kariéra, když řekl, cituji: "Nejlepším argumentem proti demokracii je pětiminutový rozhovor s průměrným voličem." To mimochodem platí nejen o voličích, ale i mnoha členech zdejších politických 'elit', s tou výjimkou, ze většinou bohatě stačí minuty dvě nebo tři.