Hodný Teherán versus válečný štváč Obama
Kolega bloger Aleš Drobek nám zde před několika dny předložil článek amerického novináře Erica Margolise, který musel znít jako rajská hudba všem odpůrcům radaru a americké zahraniční politiky vůbec. Píše v něm, mimo jiné, že plán, k němuž Bushe "vyhecovali" Cheney a jiní neokonzervativci, byl zbytečným mrháním času a peněz, neboť "Írán žádné jaderné střely dlouhého doletu nikdy neměl, nemá a s největší pravděpodobností ani nikdy mít nebude". Jejich rakety jsou "nepřesné a nenesou jaderné hlavice" a jsou "asi stejně nebezpečné jako kdysi Saddamovy ubohé scudy." Celý projekt byl podle autora pouhým "políčkem" a provokací Rusku, přestože je de facto nijak neohrožoval. "Většina Američanů", uzavírá Margolis, "je v souvislosti s Íránem na rozumné argumenty hluchá. Zřejmě jako národ neustále potřebujeme nějaké zahraniční nepřátele, skutečné nebo imaginární."
Nechme otázky spojené s radarem stranou a soustřeďme se jen na Írán.
Nejsem si jist, lze-li nazvat režim, který na vás neustále dští síru, popírá existenci holokaustu a slibuje zkázu Izraeli, stavě přitom nukleární reaktor, čistě 'imaginárním' nepřítelem. Můžete sice věřit, jste-li skutečně naivní, tvrzením Ahmadinežádovy vlády, že ho staví čistě pro mírové účely. Tato tvrzeni už ale, stejně jako radar v Brdech, patří na smetiště dějin, protože se nyní nacházíme v nové situaci.
Koncem minulého týdne, během summitu G20 v Pittsburghu se v zahraničním tisku objevily palcové titulky (v do sebe zahleděném Česku vše proběhlo bez větší odezvy), oznamující dobře načasovaný 'nález' - přinejmenším americké a francouzské tajné služby o něm měly informace už několik měsíců - druhé, Íránem utajované, továrny na zpracování uranu nedaleko města Quom, v němž operují Revoluční gardy. Reaktor je zřejmě příliš malý na to, aby sloužil mírovým účelům, ale má dostatečnou kapacitu na výrobu atomové bomby. Naskýtá se samozřejmě otázka, kolik takových tajných míst ještě v Íránu existuje.
Íránský režim byl přistižen při lži a byl nucen se preventivně přiznat. Nemůže se do budoucna tvářit jako oběť spiknutí a svádět vše na amerického ďábla. Každému je nyní jasné, že Teherán lže a podvádí a že mu nelze důvěřovat. Dopad na region - zejména na Izrael, ale i na tradičního íránského nepřítele, Saudskou Arábii - má efekt časované bomby. Simon Tisdall, komentátor britského levicového deníku The Guardian, to minulý týden popsal takto: "Včerejší odhalení, spolu s nevyhnutelným závěrem, ze vůdci Íránu jsou podvodníci (double-dealers), dále posílí debatu mezi jeho sousedy o nutnosti získat své vlastní nukleární zbraně. Tímto způsobem se bájný, obávaný závod v jaderném zbrojení na Blízkém východě zase o pár centimetrů přiblížil."
Tentýž komentátor blahopřeje Obamovi, že zavčasným odpískáním protiraketového systému v Evropě má teď Rusko "uvnitř", na své straně. Kvitujme to s povděkem. Otázkou je, jak dlouho tam vydrží, a co za to bude chtít. Ruský velvyslanec Rogozin už se nechal slyšet, že není proti novému přátelství NATO a Ruska, ale je třeba uznat, že Rusové mají svou "sféru vlivu". Alexandru Vondrovi už jednou jasně naznačil, kam až dosahuje.
Ale vraťme se k Íránu. Dnes nám Aleš Drobek naservíroval článek, ve srovnání s nímž se i stať Erica Margolise jeví jako triumf zdravého rozumu. Jakýsi Paul Craig Roberts, pozdně prozřevší slouha reaganovskeho imperialismu, nám jazykem aktivisty z Ne základnám! popisuje Írán nejen jako pouze 'imaginární' hrozbu, nýbrž jako ukázněného člena mezinárodní komunity, který plně spolupracuje s IAEA a nemá, a ani nikdy neměl, žádné postranní úmysly ohledně využívání jaderné energie pro jiné než mírové účely. Prezidenta Obamu a jeho západní spojence, na druhé straně, líčí jako válečné štváče neštítící se jakýchkoliv lží a podlosti, jen aby ve stylu G.W. Bushe získali záminku pro další vojenské dobrodružství.
Nenacházím se často v situacích, kdy nevím, co říct a jak reagovat, ale toto je jedna z nich. Je samozřejmě teoreticky možné, že íránsky režim nebrutalizuje své obyvatelstvo, hraje fair-play s mezinárodní komunitou, nechce smést Izraelce do Rudého moře, že to myslí upřímně a ukázal karty dlouho dopředu, a ne jen aby na poslední chvíli pod tíhou důkazů předešel obvinění.
Je možné, že prezident Ahmadinežád je slušňák a Obama jen další naklonovaný Bush; válečný štváč ve vleku vojensko-průmyslového komplexu a neokonzervativních ideologů. Je možné, že jsme se všichni léta nechávali opít rohlíkem a Paul Craig Roberts mluví pravdu. Možná to máme všechno špatně. Ale je také možné, že Paul Craig Roberts je buď blázen, anebo placený agent teheránského režimu, jehož není vůbec třeba brát vážně.
Nechme otázky spojené s radarem stranou a soustřeďme se jen na Írán.
Nejsem si jist, lze-li nazvat režim, který na vás neustále dští síru, popírá existenci holokaustu a slibuje zkázu Izraeli, stavě přitom nukleární reaktor, čistě 'imaginárním' nepřítelem. Můžete sice věřit, jste-li skutečně naivní, tvrzením Ahmadinežádovy vlády, že ho staví čistě pro mírové účely. Tato tvrzeni už ale, stejně jako radar v Brdech, patří na smetiště dějin, protože se nyní nacházíme v nové situaci.
Koncem minulého týdne, během summitu G20 v Pittsburghu se v zahraničním tisku objevily palcové titulky (v do sebe zahleděném Česku vše proběhlo bez větší odezvy), oznamující dobře načasovaný 'nález' - přinejmenším americké a francouzské tajné služby o něm měly informace už několik měsíců - druhé, Íránem utajované, továrny na zpracování uranu nedaleko města Quom, v němž operují Revoluční gardy. Reaktor je zřejmě příliš malý na to, aby sloužil mírovým účelům, ale má dostatečnou kapacitu na výrobu atomové bomby. Naskýtá se samozřejmě otázka, kolik takových tajných míst ještě v Íránu existuje.
Íránský režim byl přistižen při lži a byl nucen se preventivně přiznat. Nemůže se do budoucna tvářit jako oběť spiknutí a svádět vše na amerického ďábla. Každému je nyní jasné, že Teherán lže a podvádí a že mu nelze důvěřovat. Dopad na region - zejména na Izrael, ale i na tradičního íránského nepřítele, Saudskou Arábii - má efekt časované bomby. Simon Tisdall, komentátor britského levicového deníku The Guardian, to minulý týden popsal takto: "Včerejší odhalení, spolu s nevyhnutelným závěrem, ze vůdci Íránu jsou podvodníci (double-dealers), dále posílí debatu mezi jeho sousedy o nutnosti získat své vlastní nukleární zbraně. Tímto způsobem se bájný, obávaný závod v jaderném zbrojení na Blízkém východě zase o pár centimetrů přiblížil."
Tentýž komentátor blahopřeje Obamovi, že zavčasným odpískáním protiraketového systému v Evropě má teď Rusko "uvnitř", na své straně. Kvitujme to s povděkem. Otázkou je, jak dlouho tam vydrží, a co za to bude chtít. Ruský velvyslanec Rogozin už se nechal slyšet, že není proti novému přátelství NATO a Ruska, ale je třeba uznat, že Rusové mají svou "sféru vlivu". Alexandru Vondrovi už jednou jasně naznačil, kam až dosahuje.
Ale vraťme se k Íránu. Dnes nám Aleš Drobek naservíroval článek, ve srovnání s nímž se i stať Erica Margolise jeví jako triumf zdravého rozumu. Jakýsi Paul Craig Roberts, pozdně prozřevší slouha reaganovskeho imperialismu, nám jazykem aktivisty z Ne základnám! popisuje Írán nejen jako pouze 'imaginární' hrozbu, nýbrž jako ukázněného člena mezinárodní komunity, který plně spolupracuje s IAEA a nemá, a ani nikdy neměl, žádné postranní úmysly ohledně využívání jaderné energie pro jiné než mírové účely. Prezidenta Obamu a jeho západní spojence, na druhé straně, líčí jako válečné štváče neštítící se jakýchkoliv lží a podlosti, jen aby ve stylu G.W. Bushe získali záminku pro další vojenské dobrodružství.
Nenacházím se často v situacích, kdy nevím, co říct a jak reagovat, ale toto je jedna z nich. Je samozřejmě teoreticky možné, že íránsky režim nebrutalizuje své obyvatelstvo, hraje fair-play s mezinárodní komunitou, nechce smést Izraelce do Rudého moře, že to myslí upřímně a ukázal karty dlouho dopředu, a ne jen aby na poslední chvíli pod tíhou důkazů předešel obvinění.
Je možné, že prezident Ahmadinežád je slušňák a Obama jen další naklonovaný Bush; válečný štváč ve vleku vojensko-průmyslového komplexu a neokonzervativních ideologů. Je možné, že jsme se všichni léta nechávali opít rohlíkem a Paul Craig Roberts mluví pravdu. Možná to máme všechno špatně. Ale je také možné, že Paul Craig Roberts je buď blázen, anebo placený agent teheránského režimu, jehož není vůbec třeba brát vážně.