Jak je to s mým otcem
Václav Klaus mladší mě v minulých dnech napadl za zpěv české hymny. Chtěl bych říci, že „Kde domov můj“ jsem samozřejmě zpíval už odmalička, tedy dávno před tím, než se Václav Klaus mladší vůbec narodil. V té době se ještě zpívalo i "Nad Tatrou sa blýska", neboť jsme byli Československá republika. Že zpívám falešně, vím, dobrý zpěvák jsem nikdy nebyl. To snad ale není měřítkem vlastenectví.
Pan Václav Klaus mladší také cituje naprostou lež o nějaké cestě mého otce do Berlína. Nevím, kdo si to vymyslel a proč, ale je to pustý výmysl. Je pravda, že otec byl coby student ve „Vlajce“. Vystoupil ale, když se schylovalo k okupaci. Bylo to během mobilizace 1938. Narukoval tehdy jako důstojník Československé armády v rámci mobilizace na Slovensko.
Když se z rozhlasu dozvěděl, že by mohla "Vlajka" kolaborovat, požádal okamžitě o uvolnění svého nadřízeného a ještě téhož dne odjel nočním rychlíkem do Prahy. Tam z "Vlajky" vystoupil. To, že byl v mládí v této organizaci, bylo možná proto, že byl stejně zuřivý národovec jako je dnes Václav Klaus mladší. Na Mirovicku a Miloticku je ještě dost lidí, kteří pamatují, jak můj otec bojoval proti nacismu. Aktivně se účastnil odboje a byl to on, kdo tam zahájil a vedl povstání.
Byl jsem také napaden za minulost svého tchána. Chci říci, že jeho dcera, tedy moje manželka, s ním hluboce nesouhlasila. Když jsem ji představovat svým rodičům, měl jsem docela strach. Otec mi ale tehdy řekl: “Rodiče si nevybíráme. Nebudeme podle jejich skutků soudit děti tak, jako to dělají komunisté a nacisté.“
Klausova amnestie: Prezident může republice i pěkně zavařit
Dlouhé měsíce jsme byli v předvolební kampani přesvědčováni, že prezident nemá valné kompetence. Průběh a důsledky novoroční amnestie nám těsně před volbami prokázaly důležitost prezidentského úřadu. Prezident má podstatný vliv na dění v ČR a proto je při jeho volbě důležitá obezřetnost.
Mám v tuto chvíli vážné pochybnosti o důvodech k amnestii. Bohužel to opravdu vypadá, jako kdyby byla jistým obviněným šita na míru.
V zásadě je přitom amnestie dobrý právní nástroj. Má se používat vzácně a prezident by měl velmi citlivě promyslet, koho omilostnit. Amnestie, která byla udělena prezidentem Václavem Klausem, je pozoruhodná v mnoha oblastech. Za prvé, dle ústavy odpovídá za amnestii vláda a kontrasignuje ji premiér. Nicméně, v případě Klausova kroku premiér nejen, že nenechal amnestii odsouhlasit vládou. On o ní vládu ani neinformoval. Jediný, kdo o amnestii věděl, byl ministr spravedlnosti, protože na celém procesu spolupracoval. Všichni ostatní ministři, včetně mě, jako prvního místopředsedy vlády, neměli tušení, co se připravuje a dozvěděli se o tom teprve při novoročním projevu prezidenta republiky.
I kdyby amnestie byla připravena těsně před vánočními svátky, existuje snad e-mail, telefon a jiné prostředky, kterými se premiér mohl se členy vlády spojit. Neučinil tak a já doufám, že nám objasní důvody tohoto zvláštního jednání při příštím setkání.
K obsahu amnestie: Ta byla pozoruhodná tím, že se nesoustředila jen na lehčí přestupky a přečiny. Takové, které jsou v jiných evropských zemích trestány alternativními tresty. Třeba pokutou, domácím vězením, nikoli - jako u nás – žalářem. Nebo jen mladistvých či naopak starých a chorých.
Omilostněni byli i lidé, kteří se podíleli na největších aférách ČR. Obzvláště smutné je, že abolice probíhajících právních řízení (kauzy táhnoucí se mnoho let bez soudního verdiktu) znamená, že poškození se nemohou domoci pomoci. Ministr spravedlnosti je sice odkázal na možnost bránit se soudní cestou, civilním procesem. Když ale člověk zná délku procesů a složitost důkazního řízení, je to vlastně přímý výsměch obětem. Nyní se tedy musíme soustředit na to, jak oběti odškodnit.
Se Slováky máme skvělé vztahy. Doufám, že nám to vydrží
V těchto dnech si připomínáme dvě události spojené s existencí společného státu Čechů a Slováků. V prosinci 1918 to byl slavný příjezd Tomáše Garrigue Masaryka z Ameriky. Byl to on, kdo u spojenců vybojoval Československo.
Bohužel, v době jeho příjezdu již byly karty rozdány tak, že nemohl uskutečnit všechny své záměry. Zejména ústava již neodpovídala jeho představám. Chtěl vytvořit tak, aby byla podobnější ústavě USA.
Přesto ale jeho osobnost dominovala první republice a ta bez TGM není představitelná. Rok po jeho smrti už začal soumrak Československa.
Před 20 lety pak nastalo rozdělení společného státu, na který jsme byli právem hrdí a který přes všechny jemu vlastní chyby nám zanechal nejlepší tradice našeho politického života. Dnes oba naše národy jdou samostatnou cestou. Musíme ale uznat, že díky rozdělení vymizely předsudky a komplexy, které jsme vůči sobě ve společném státě měli.
Na naší společnou cestu můžeme být hrdí. Doufám, že opravdu silný vztah nám do budoucnosti vydrží.
Jaký je můj zdravotní stav? Přesvědčte se...
Kandiduje-li člověk na hlavu státu, přebírá velkou zodpovědnost. To jsem si uvědomil a bylo mi jasné, že předpokladem k výkonu této funkce je odpovídající zdravotní stav. Využil jsem proto nejprve letní dovolenou a nechal jsem lékaře, ať mě důkladně prozkoumají. Na začátku prosince jsem pak požádal svého internistu, aby na základě získaných informací sepsal o mém zdravotní stavu základní zprávu, kterou jsem se rozhodl uveřejnit. Je součástí přílohy, kterou si můžete samostatně u tohoto textu přečíst.
Protože ne vše musí být laikovi srozumitelné, poprosil jsem ještě pana profesora Milana Kvapila, přednostu interní kliniky 2. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze, aby zprávu zhodnotil s výkladem pro širokou veřejnost.
Zde je celý jeho text:
„Prostudoval jsem výpis ze zdravotnické dokumentace pana Karla Schwarzenberga a konstatuji, že jeho zdravotní stav není v žádném případě překážkou pro naplnění všech povinností, které jsou spjaty s funkcí prezidenta České republiky. Pan Karel Schwarzenberg je v pravidelném sledování, absolvoval operaci srdce, a to bez jakýchkoliv negativních následků, celkově je jeho stav stabilizovaný. Rizikové zdravotní faktory jsou pod kontrolou, proto mohu oprávněně předpokládat, že z titulu funkce prezidenta dostane pod kontrolu i rizikové faktory naší společnosti."
prof. MUDr. Milan Kvapil, CSc., MBA
přednosta interní klinika 2. LF UK a FN Motol člen vědecké rady 2. LF UK, člen vědecké rady České lékařské komory
Jak napravit tvorbu špatných zákonů? Omezit poslanecké pozměňovací návrhy
Ústavní soud se stal institucí poslední záchrany. Napravuje často neúnosný stav, který vznikl nepromyšleným zákonodárstvím.
Samozřejmě to není ideální situace. Snímá totiž odpovědnost z těch, kteří jsou dle demokratického řádu určeni k tvorbě zákonů, tedy z poslanců.
Co s tím dělat? Jako jednu z nutných reforem považuji omezení možnosti lidové tvořivosti, kterou dnes v poslanecké sněmovně sledujeme. Omezení takové, aby ne každý poslanec měl právo navrhnout zákon, či jej měnit. Tak, jak je to obvyklé i v některých vyspělých demokratických zemích.
Toto právo by měla mít minimálně skupina poslanců a to v takovém počtu, který je vyžadován pro vytvoření poslaneckého klubu. Čemu se zabrání je jasné: Plevelení přijímaných zákonů nepřeberným množstvím pozměňovacích návrhů, nepromyšlenému zákonodárství. Právě proto musí Ústavní soud konat tam, kde zákonodárci pochybili.
Nyní k současné realitě - pojistka v podobě Ústavního soudu naráží na své limity. Ve funkcích máme třináct z patnácti členů této vrcholné instituce a v příštím roce vyprší funkční období dalším osmi. Je to zajisté nejzásadnější úkol, který před příštím prezidentem stojí, najít vhodné kandidáty a najít je včas. Prezident by neměl při jejich jmenování přihlížet k vlastím názorům a preferencím, měl by jmenovat soudce z více názorových proudů. Samozřejmě s tím, že půjde o lidi morálně na výši a patřičné odborníky.
Na rozdíl od jmenování soudců prezident nemá pravomoc navrhovat změny zákonů, tedy ani omezení pozměňovacích praktik. Může ale vyvolávat diskusi v otázkách, které ovlivňují celou společnost. A tvorba kvalitních zákonů je jednou z nejdůležitějších.
17. listopad po 23 letech: Věnujme se dlouhodobému směřování České republiky
Sedmnáctý listopad 1989 mě zastihl v severním Maďarsku. Vzpomínám si, jak někdo vedle v místnosti sledoval slovenskou televizi a přiběhl s tím, že se v Praze očividně něco děje. Tak jsem se šel podívat, zjistil jsem, že to prasklo a druhý den ráno okamžitě vyrazil na československé velvyslanectví do Vídně. Tam jsem byl ovšem odmítnut. Bylo mi sděleno, že jsem nežádoucí osoba v ČSSR a trvalo to nějaký čas, než jsem konečně dostal vízum.
Moje cesta vedla na zasedání Občanského fóra, kde jsem dostal svůj první úkol: Přivézt z Vídně techniku, která scházela. Vzpomínám si na překvapené prodavače, kterým bylo divné, že potřebuji dvacet faxů a dalších přístrojů. Ale dostat se zpátky přes hranice už nebyl problém, věci se daly do pohybu….
Tehdy jsme všichni byli v euforii. Měli jsme iluze, že v politice vydrží déle nadšení a úmysl vše změnit k větší poctivosti, upřímnosti a svobodě. A také jsem doufal, že se podaří nastolit opravdovou vládu práva.
Všechny ty výtky vůči tomu, kde dnes jsme, přijímám. Ale na druhé straně je blbost, když se říká, že se nám tehdy dařilo lépe. Podle hospodářských ukazatelů, podle toho, jak dneska vypadají česká města i vesnice, podle toho, kam dneska lidé jezdí na dovolenou…. Životní standard je mnohem vyšší než dřív.
Je ale jasné, že to nestačí. Lidé vidí, že je naše země prolezlá korupcí, že se o ně politici zajímají jen před volbami a jejich jedinou motivací je být u zdroje veřejných peněz. Politika všeobecně, strany, politici zejména, ztratili veškerou atraktivitu. Dostali se do opovržení. Většina stran nepřináší jakoukoliv vizi, jakoukoliv představu o naší budoucnosti.
Tento neutěšený stav odstartovala opoziční smlouva z roku 1998. Největší demokratické partaje, aby udržely moc, se vzdaly vlastních ideálů. Tam nastal propad české politické scény, tento pakt stál na počátku kromobyčejného růstu korupce, která nás dnes tak trápí.
V této situaci má být prezident především příkladem. Já chci vyvolat dialog napříč společností. Ten hodně schází. Chci uplatňovat vliv a jasně poukazovat na věci, které nejsou správné. A také přispět k tomu, abychom nedělali politiku jen do pozítřka, ale zamysleli se nad dlouhodobým směřováním České republiky.
Vzpomínka na Ivana Martina Jirouse
V pátek to bude už rok, co navždy odešel Ivan Martin Jirous. Byl to velký český básník, hrdina, dlouholetý vězeň, který se nikdy neshrbil. Takových lidí se mnoho nerodí. Přišli jsme v něm o jednoho z největších a nejvzdělanějších českých básníků.
Když chodím po Praze po místech, kde jsme se setkávali anebo jedu kolem nějaké hospody, kde jsme spolu posedávali u piva, tak se mi vždy vynoří ze vzpomínek. A samozřejmě, když se dostanu do okolí jihočeského Kostelního Vydří. Potkávám jeho přátele, přítelkyně a kamarády a zjišťuji, že nám všem strašně moc chybí.
Byl to člověk plný protikladů, někdy něžný, jindy vzteklý. Hluboce věřící, který ale ve svých básních i ve svém životě překračoval mnohé meze. Prostě člověk, který nevykládal, ale žil svou pravdu.
Za první republiky jsme budovali stát. Měli bychom na to navázat
Jsou tomu už čtyři generace, co vznikla první Československá republika. Osmadvacátého října 1918 převzal v Praze moc od císařského královského generála Zdeňka Kestřábka starosta Sokola Josef Scheiner. Tím byl převrat v Praze završen. Měli jsme štěstí, že jsme měli v hlavním městě Antonína Švehlu, jenž se postaral o to, aby – na rozdíl od sousedních hlavních měst – zde nebyl hlad. A měli jsme v zahraničí Tomáše Garrigua Masaryka, Milana Rastislava Štefánika, Edvarda Beneše. Zajistili nám uznání nového státu ještě před tím, než první světová válka skončila.
První republika se mezi všemi státy na východ od Rýna a Švýcarska vyznamenala tím, že byla jedinou demokracií po celou dobu, až do okupace. Na druhou stranu, přiznejme si, s některými převzatými velkými úkoly jsme se nebyli schopni úplně vyrovnat. Nenašli jsme společnou řeč se Slováky na dohodě o budoucí formě státu, nenašli jsme vztah k našim menšinám, ať německé nebo polské. A slabiny prokázala první republika i v době hospodářské krize a nezaměstnanosti.
Díváme-li se však na tuto dobu, můžeme se jenom hluboce sklánět před velikým vlastenectvím, které tehdy ovládalo celý národ. Lidé s nadšením budovali nový stát. Bohužel, za necelých dvacet let to skončilo Mnichovem. Měli bychom si vzít poučení z té doby, jak v kladném, tak v záporném smyslu. Naučit se mít vždy dobré vztahy se sousedy, starat se, aby sociální rozdíly mezi obyvatelstvem nepřerostly do bídy chudších vrstev a abychom odhodlaně za jakýchkoli podmínek bránili náš stát, je-li v ohrožení.
Srovnávat dvacet let první republiky se zhruba stejně dlouhým obdobím po roce 1989 není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Zcela jiná je mezinárodní situace. Máme výhodu, že nyní nemáme tak radikální strany jako v období první republiky. Klement Gottwald byl přece jen něco jiného než Vojtěch Filip. Nemáme ani fašouny a ultranacionalisty.
Naše vztahy se sousedy jsou dobré, stát jsme rozdělili pokojně, podařila se integrace do NATO i EU. Jenom doma jsme se nevyrovnali sami se sebou. Naše země má problémy, je postižená korupcí. Zanedbali jsme to nejdůležitější, totiž nastolení vlády práva a spravedlnosti. Masarykovo heslo ‚Nebát se a nekrást‘ si mnozí zkrátili na pouhé ‚Nebát se nekrást‘.“
Vývoj v posledních měsících ale přece jen dává důvod k opatrnému optimismu. Máme odvážné soudce, kteří se nebojí veřejně zdůvodnit svá rozhodnutí v důležitých kauzách. Justice odhaluje případy korupčního chování a politici odstupují ze svých funkcí záhy, nečekají dlouhé měsíce, jako ještě před několika lety.
Co mi nyní silně schází, je, že jsme z první republiky nepřevzali pozitivní vztah k zemi. Je čas přemýšlet a zvážit, co může každý z nás udělat – a promiňte mi to staromódní slovo – pro naši vlast.
Proč kandiduji na prezidenta
Kandiduji na prezidenta proto, že chci této zemi nabídnout své služby. Chci navázat na to, co jsem vykonal, ať jako kancléř prezidenta Václava Havla, jako senátor, poslanec a ministr. Využiji všech svých znalostí a zkušeností, aby Česká republika měla mezinárodní respekt, aby zde vládlo právo a aby se vrátila důvěra lidí v politiku. Myslím, že první úkol prezidenta je hájit stát, Českou republiku, což může v kritických dobách být velmi těžké. Vyžaduje to jeho pevné odhodlání a schopnost nenechat se ani největšími hrozbami ponouknout k tomu, aby uhnul. Já jsem své názory dokázal prosazovat v jakékoli době a totéž budu činit i nadále. V textech na Aktuálně.cz ale chci psát nejen o prezidentské volbě, ale i dalších důležitých tématech.
O autorovi
Kandidát na úřad prezidenta České republiky a současný ministr zahraničních věcí. Narodil se 10. prosince 1937 v Praze-Bubenči. Když bylo Karlu Schwarzenbergovi 11 let, musel spolu s celou rodinou opustit Československo. V rakouském exilu absolvoval gymnázium, na univerzitách ve Vídni, Mnichově a Štýrském Hradci studoval práva a lesnictví.
