První večer, kdy jsem měla tu možnost (tedy včera), jsem spěchala na Odcházení, film Václava Havla, o kterém se teď píše a mluví skoro všude, protože zřejmě v médiích probíhá nevypsaný turnaj ve formulaci nejméně lichotivé kritiky „té pošetilosti onoho potrhlého staříka, který si na stará kolena infantilně splnil svůj mladický sen.“

Divadelní představení Odcházení jsem viděla v Arše v červnu loňského roku. Byl to dárek pro mého dospělého syna k narozeninám. Když jsme jeli z divadla domů, zvědavě jsem z něj páčila nějaký názor, „jak se ti to líbilo“, a tak podobně.
„No dobrý…,“ řekl upřímně. Pak se zamyslel a jaksi důvěrně, tak jak se člověk zeptá jen blízkého člověka, protože před cizím by se takovou otázkou shodil, se mě zeptal: „mohla bys mi ale vysvětlit, vo čem to vlastně bylo?“ Tehdy jsem zalapala po dechu a poctivě mu vysvětlila, jak jsem obsah hry a ideu autora pochopila.

Mám pocit, že mnozí kritici se dnes nad filmem ocitli v podobné situaci jako tehdy můj syn, ale styděli se zeptat. Proto píší o teatrálnosti, která filmu nesluší, o absurditě, která je doma na jevišti, ale ne ve filmu, o křečovitých replikách, kýčovitých kostýmech a o humoru, který moc nerozesměje. Jako kdyby tohle všechno, na čem autor lpěl se svým pověstným puntičkářstvím, bylo podstatou celého díla. Chyba! To všechno: pitvornost postav, grotesknost situací a teatrálnost rekvizit, jen syrově a povrchově ilustruje i ostýchavě maskuje to veliké lidské drama „odcházení“, které je všudypřítomné, ale ne každý divák tu šifru rozkóduje.

Proč o tom nikdo nepíše? Fakt nikdo necítí a nepochopil, co je to za psychické drama ta absolutní ztráta společenského významu? Ta fatální změna role z prvního muže země v jednoho z obyčejných? Sledovat proměnu vlastních myšlenek v ústech blbů ve vyčpělé fráze? Smířit se s totálním nezájmem médií kromě nejhrubšího bulváru? Přiznat si, jak snadno člověk naletí pseudoobdivovatelům, protože mu vracejí kýženou iluzi vlastní důležitosti? Jak je ponižující stát se hříčkou v rukách omezených kariéristů a ambiciózních tupců, protože jiné cesty není? Nabarvit si vlasy a pošetile si myslet, že mu tak omládla i tvář? (Mimochodem, milovníci filmu, vzpomínáte na závěrečnou scénu Viscontiho Smrti v Benátkách, kde umírajícímu hlavnímu hrdinovi stéká po tváři kapka z rozteklé barvy? Proč jsem si na to vzpomněla?)

Kdyby tohle všechno o kancléři Riegrovi psal dramatik bez skutečné zkušenosti z politiky, možná by téma ztvárnil jako psychologický thriller. Že jej psal autor s autentickou zkušeností, musel jej nutně zlehčit, jednak je mu to vlastní a jednak to asi působilo úlevně. Nicméně to velké drama a vážné téma je přes všechny karikatury a stylizace jednotlivých postav obsaženo ve filmu dostatečně čitelně. Kdo už někdy „odcházel“, nebo má nějaké „odcházení“ před sebou, nebo se jen dokáže vcítit, ihned pozná, o co jde. A pak tedy při filmu i mrazí…

Nejsem filmový kritik ani bůhvíjaký znalec, ale tvrdím, že Havlův film Odcházení se stane časem uznávanou klasikou, i když to asi nebude nikdy kasaštyk. (Velký sál multiplexu byl včera, tři dny po premiéře, obsazen sotva z 10%.) Ani vteřinku jsem se nenudila, protože film je nabitý detaily a gagy, kamera je živá, ale ne splašená, střih plynulý, přirozeně nahrává ději. Z úst hrců nezazní ani jeden falešný tón, a přitom užívají velmi odvážných kadencí. Byl to hezký večer a skvělý zážitek, doporučuji.