Začarovaný kruh umění
Proč to na poli českého výtvarného umění pořád drhne? Odkud se berou problémy mezi galeristou, umělcem, kurátorem, sběratelem? Je kamenem úrazu jen nedostatek financí, nebo je pes zakopaný jinde?
Jako nezávislá kurátorka výstav se na scéně současného výtvarného umění angažuji od roku 2004, což je dost dlouho na to, abych znala zákulisí svého oboru, a zároveň ještě ne tak dlouho, abych byla jeho stavem frustrovaná. I když, trochu přece. A o tom je tento příspěvek.
Když se člověk porozhlédne po tom, jak umělecký provoz funguje v zahraničí, když si přečte Thompsonovu knihu Jak prodat vycpaného žraloka za 12 milionů dolarů nebo nejnovější Cunninghamův román z galerijního prostředí Za soumraku, říká si: proč to jinde jde a u nás ne? Proč u nás ten kruh nefunguje, copak je začarovaný? A nakonec: jak ho zlepšit?
Situace se má totiž takto: umělecké školy každoročně vyplivnou desítky, stovky studentů uměleckých oborů, kteří mají dojem, že jsou jedineční, že se o jejich tvorbu porvou výstavní instituce i soukromé galerie. Výstavní instituce si ale raději počkají, až je prověří čas – a mají recht, víc než polovina z čerstvých absolventů o dva roky později už netvoří, nýbrž sedí v reklamních agenturách a zpracovává zakázky. Galerie svůj draze financovaný prostor také raději zapůjčí známějším jménům - u nich je alespoň nějaká šance, že přilákají sběratele, který něco zakoupí. Jenže klient jde raději do umělcova ateliéru, není přece blázen, aby za dílo utrácel o zhruba třetinu galerijní provize víc, když jej může mít levněji přímo od autora, navíc s přidanou hodnotou – prožitkem z osobního kontaktu s „tvůrcem.“ Najít ho není ve věku internetu, kdy má každý z umělců své webovky, žádný problém. Galerie tak vznikají a zase krachují jedna za druhou, mortalita je obrovská, a ty, které byly založeny po revoluci a přežily do dnešních dnů, lze spočítat na prstech jedné ruky.
Existenci galerií by ale mohly zachránit skutečně dobré výstavy, které by upoutaly pozornost širokého publika, z nějž by tyto časem vychovaly nové sběratele umění. Jenže na přípravu dobrých výstav je zapotřebí kurátor, který není pouze teoretik, ale je i zdatný organizátor. Ale na kurátora nejsou peníze, protože do galerie si chodí lidé věci jen prohlížet, nikoliv kupovat, a navíc roli kurátora zvládne i majitel galerie. Jenže ono udělat 12 kvalitních výstav ročně a u toho se ještě starat o nájem a finanční zabezpečení personálu galerie, není jen tak. Protože kvalitní výstava se nedá zorganizovat za měsíc. Kvalitní výstavu udělá kurátor hluboce obeznámený s určitým problémem a zároveň spolupracující s dobrými umělci. Věnuje se jí třeba i rok, někdy méně, někdy více. Tráví hodiny času návštěvami ateliérů, ježděním po republice, organizačními pracemi. Pak výstavu realizuje – a jako odměnu může mít dobrý pocit ze skvěle odvedené práce. V soukromé galerii se totiž za jeho práci neplatí, protože na ni nejsou peníze, což je strategie, kterou přejaly i veřejné instituce. Nezávislý kurátor za svou práci dostane třeba, třeba… když je dobrá konstelace, tak třeba grafiku nebo malbu vystavujícího umělce (pokud to tento akceptuje). Výhrou je kurátor placený veřejnou institucí. Jenže ten je tak uondán prací na projektech a výstavách, které mu byly přiděleny z vrchu, že je dělá nerad a po pracovní době snad už žádné umění nechce raději ani vidět. Proč by měl tedy ještě připravovat výstavu pro soukromou galerii? Natož aby byl třeba ještě tak iniciativní, že by navazoval individuální kontakty se zahraničními institucemi, galeriemi, umělci. Proč by to dělal? Stejně jsme si u nás už zvykli na to, že nás významné světové výstavy míjejí (z toho vybočují čestné výjimky jako je Rudolfinum nebo DOX). Ostatně, proč by měl být třeba Miró v Praze, když si na něj český návštěvník může zajet do Paříže, to zní přece logicky, že? Osobní kontakty se zahraničím ať si dělá nezávislý kurátor, ostatně má dost času, není přece zaměstnán. Jenže nezávislý kurátor je zaměstnán alternativní prací, z níž platí složenky. A navíc: může mít jiné starosti. Výstavu, na které pracoval skoro rok, mu třeba nechtějí realizovat v galerii, s níž byl dohodnut, protože mezi zastoupenými umělci jsou i dva, o nichž se majitel galerie dozvěděl, že prodali svá díla za jeho zády, a to klientům, které získali právě díky samostatné výstavě v této galerii. To je hloupé, že? Bohužel je to ale běžná praxe. Kvůli níž ona galerie o rok později zkrachuje – škoda, měla tak odvážné plány: začít jezdit na evropské art fairy a prezentovat umělce svého okruhu!
A co granty? Ach ta nejistota. Podá se žádost, půl roku se čeká na výsledek a pak se zjistí, co už se stejně ví: že grant na celoroční provoz soukromá galerie nedostane. Ten se uděluje jen nevýdělečným výstavním prostorům, které si vedou sami umělci. Tam je ovšem věčně zavřeno, protože umělci jsou v ateliéru a pracují, a zadarmo jim výstavní prostor nikdo hlídat nechce. A granty na projekty? Ano, někdy ano – třeba konceptuálnímu umění. Klasickým médiím jako je malba nebo socha ale jen zřídka – vždyť v jejich případě jde přece o produkci lehce zpeněžitelných artefaktů, jejichž prodejem si galerie zaplatí svůj provoz…
A takhle by se dalo pokračovat, téma ještě není zdaleka vyčerpáno. Ještě jsme se nedotkli Národní galerie nebo uměleckých cen, jimiž je široká veřejnost znechucena, protože volbám poroty ani prezentovanému umění nerozumí. Jistěže ne, protože širokou veřejnost nikdy nikdo nepoučil, co má na umění vlastně oceňovat. Kolik středních škol mezi svými předměty nabízí i dějiny umění?
A u konce s otázkami nejsme, zbývá ta základní: tak jak tedy u nás docílit modelu, v němž umělecký provoz může spokojeně fungovat tak, jak je tomu na Západě? Jak to nastavit, aby umělec nemusel být zároveň prodejcem, produkčním a selfmanažerem? Aby galerista nemusel být kurátorem a edukátorem nepoučených návštěvníků? Aby nezávislý kurátor nemusel být zároveň recenzentem, výtvarným kritikem nebo dobrovolným přepravcem děl, které nakonec instaluje sám?
Bude to asi těžké, ale snad ne nemožné. Pro začátek, co kdyby všichni z nás začali dodržovat své role? Co kdyby byla konečně prosazena systémová změna, díky níž by nákup uměleckého artefaktu z galerie mohly firmy a instituce zařadit do svých nákladů? Neobchodovalo by se načerno a sběratelé by neupřednostňovali nákupy v ateliérech. Ale především – co kdyby se konečně zavedla výuka dějin umění na středních školách?
(Toto zamyšlení vzniklo díky výzvě projektu Česko hledá budoucnost)
Jako nezávislá kurátorka výstav se na scéně současného výtvarného umění angažuji od roku 2004, což je dost dlouho na to, abych znala zákulisí svého oboru, a zároveň ještě ne tak dlouho, abych byla jeho stavem frustrovaná. I když, trochu přece. A o tom je tento příspěvek.
Když se člověk porozhlédne po tom, jak umělecký provoz funguje v zahraničí, když si přečte Thompsonovu knihu Jak prodat vycpaného žraloka za 12 milionů dolarů nebo nejnovější Cunninghamův román z galerijního prostředí Za soumraku, říká si: proč to jinde jde a u nás ne? Proč u nás ten kruh nefunguje, copak je začarovaný? A nakonec: jak ho zlepšit?
Situace se má totiž takto: umělecké školy každoročně vyplivnou desítky, stovky studentů uměleckých oborů, kteří mají dojem, že jsou jedineční, že se o jejich tvorbu porvou výstavní instituce i soukromé galerie. Výstavní instituce si ale raději počkají, až je prověří čas – a mají recht, víc než polovina z čerstvých absolventů o dva roky později už netvoří, nýbrž sedí v reklamních agenturách a zpracovává zakázky. Galerie svůj draze financovaný prostor také raději zapůjčí známějším jménům - u nich je alespoň nějaká šance, že přilákají sběratele, který něco zakoupí. Jenže klient jde raději do umělcova ateliéru, není přece blázen, aby za dílo utrácel o zhruba třetinu galerijní provize víc, když jej může mít levněji přímo od autora, navíc s přidanou hodnotou – prožitkem z osobního kontaktu s „tvůrcem.“ Najít ho není ve věku internetu, kdy má každý z umělců své webovky, žádný problém. Galerie tak vznikají a zase krachují jedna za druhou, mortalita je obrovská, a ty, které byly založeny po revoluci a přežily do dnešních dnů, lze spočítat na prstech jedné ruky.
Existenci galerií by ale mohly zachránit skutečně dobré výstavy, které by upoutaly pozornost širokého publika, z nějž by tyto časem vychovaly nové sběratele umění. Jenže na přípravu dobrých výstav je zapotřebí kurátor, který není pouze teoretik, ale je i zdatný organizátor. Ale na kurátora nejsou peníze, protože do galerie si chodí lidé věci jen prohlížet, nikoliv kupovat, a navíc roli kurátora zvládne i majitel galerie. Jenže ono udělat 12 kvalitních výstav ročně a u toho se ještě starat o nájem a finanční zabezpečení personálu galerie, není jen tak. Protože kvalitní výstava se nedá zorganizovat za měsíc. Kvalitní výstavu udělá kurátor hluboce obeznámený s určitým problémem a zároveň spolupracující s dobrými umělci. Věnuje se jí třeba i rok, někdy méně, někdy více. Tráví hodiny času návštěvami ateliérů, ježděním po republice, organizačními pracemi. Pak výstavu realizuje – a jako odměnu může mít dobrý pocit ze skvěle odvedené práce. V soukromé galerii se totiž za jeho práci neplatí, protože na ni nejsou peníze, což je strategie, kterou přejaly i veřejné instituce. Nezávislý kurátor za svou práci dostane třeba, třeba… když je dobrá konstelace, tak třeba grafiku nebo malbu vystavujícího umělce (pokud to tento akceptuje). Výhrou je kurátor placený veřejnou institucí. Jenže ten je tak uondán prací na projektech a výstavách, které mu byly přiděleny z vrchu, že je dělá nerad a po pracovní době snad už žádné umění nechce raději ani vidět. Proč by měl tedy ještě připravovat výstavu pro soukromou galerii? Natož aby byl třeba ještě tak iniciativní, že by navazoval individuální kontakty se zahraničními institucemi, galeriemi, umělci. Proč by to dělal? Stejně jsme si u nás už zvykli na to, že nás významné světové výstavy míjejí (z toho vybočují čestné výjimky jako je Rudolfinum nebo DOX). Ostatně, proč by měl být třeba Miró v Praze, když si na něj český návštěvník může zajet do Paříže, to zní přece logicky, že? Osobní kontakty se zahraničím ať si dělá nezávislý kurátor, ostatně má dost času, není přece zaměstnán. Jenže nezávislý kurátor je zaměstnán alternativní prací, z níž platí složenky. A navíc: může mít jiné starosti. Výstavu, na které pracoval skoro rok, mu třeba nechtějí realizovat v galerii, s níž byl dohodnut, protože mezi zastoupenými umělci jsou i dva, o nichž se majitel galerie dozvěděl, že prodali svá díla za jeho zády, a to klientům, které získali právě díky samostatné výstavě v této galerii. To je hloupé, že? Bohužel je to ale běžná praxe. Kvůli níž ona galerie o rok později zkrachuje – škoda, měla tak odvážné plány: začít jezdit na evropské art fairy a prezentovat umělce svého okruhu!
A co granty? Ach ta nejistota. Podá se žádost, půl roku se čeká na výsledek a pak se zjistí, co už se stejně ví: že grant na celoroční provoz soukromá galerie nedostane. Ten se uděluje jen nevýdělečným výstavním prostorům, které si vedou sami umělci. Tam je ovšem věčně zavřeno, protože umělci jsou v ateliéru a pracují, a zadarmo jim výstavní prostor nikdo hlídat nechce. A granty na projekty? Ano, někdy ano – třeba konceptuálnímu umění. Klasickým médiím jako je malba nebo socha ale jen zřídka – vždyť v jejich případě jde přece o produkci lehce zpeněžitelných artefaktů, jejichž prodejem si galerie zaplatí svůj provoz…
A takhle by se dalo pokračovat, téma ještě není zdaleka vyčerpáno. Ještě jsme se nedotkli Národní galerie nebo uměleckých cen, jimiž je široká veřejnost znechucena, protože volbám poroty ani prezentovanému umění nerozumí. Jistěže ne, protože širokou veřejnost nikdy nikdo nepoučil, co má na umění vlastně oceňovat. Kolik středních škol mezi svými předměty nabízí i dějiny umění?
A u konce s otázkami nejsme, zbývá ta základní: tak jak tedy u nás docílit modelu, v němž umělecký provoz může spokojeně fungovat tak, jak je tomu na Západě? Jak to nastavit, aby umělec nemusel být zároveň prodejcem, produkčním a selfmanažerem? Aby galerista nemusel být kurátorem a edukátorem nepoučených návštěvníků? Aby nezávislý kurátor nemusel být zároveň recenzentem, výtvarným kritikem nebo dobrovolným přepravcem děl, které nakonec instaluje sám?
Bude to asi těžké, ale snad ne nemožné. Pro začátek, co kdyby všichni z nás začali dodržovat své role? Co kdyby byla konečně prosazena systémová změna, díky níž by nákup uměleckého artefaktu z galerie mohly firmy a instituce zařadit do svých nákladů? Neobchodovalo by se načerno a sběratelé by neupřednostňovali nákupy v ateliérech. Ale především – co kdyby se konečně zavedla výuka dějin umění na středních školách?
(Toto zamyšlení vzniklo díky výzvě projektu Česko hledá budoucnost)
Kanalnik napsal(a):
zdravim!
jinak neco z me tvorby:
https://www.facebook.com/photo.php?fbid=374189139311158&set=a.154289517967789.35704.154041421325932&type=3&theater