Štronzo 68
Znáte tu hru na sochy?? Zavolá se „štronzo“ a nikdo se nesmí pohnout. V rádiu řekli štronzo. Nikdo se už nepohnul…..
Je to můj asi první jasný a úplný obraz z dětství. Mléčné žárovky starodávného lustru osvětlovaly naši jídelnu, kde se celá rodina scházela většinou jen o Vánocích. Dědeček stál u okna do zahrady, tam, odkud vždycky přilétal Ježíšek. Babička vyndala z bufetu vroubkované hrníčky, které sloužily jen pro návštěvy a k Vánocům a dle dobře známého receptu uvařila čajovou esenci pravého ruského čaje. Vanilkové rohlíčky kupodivu nebyly. Teta, moje nejkrásnější teta Zora, seděla na gauči u rádia a z nepochopitelných důvodů plakala. Velmi neobvyklé bylo, že můj tatínek seděl vedle ní. Vypadalo to, jako kdyby také chtěl plakat. Jeho vánoční místo bylo na opačné straně stolu a plakat jsem jej neviděla nikdy. Na Vánoce to nevypadalo i z toho důvodu, že po mně nikdo nechtěl, abych se naučila básničku k recitaci pod stromečkem….
Maminka otevřela průchozí dveře do dědečkovy pracovny. Tam krásně voněla jeho starodávná kožená pohovka, obrazy a květiny, které právě lisoval do herbářů. Obvykle jsem tam nechodila, protože dědeček pořád pracoval. Maminka mne vzala za ruku a obešly jsme pokoj nikoliv středem mezi sedačkou a velkým stolem s knihami, mapami a poznámkami, ale co nejvíc při zdi. Stouply jsme se zboku k oknu a maminka trošku poodhrnula těžký hnědý závěs stínící okno do ulice. Po naší ulici jezdí tramvaje, takže jsem byla na rámus zvyklá. Toto však nebyl rámus. To bylo temné dunění, skřípění kovu o dlažební kostky a taky o koleje. Bylo mi pět a půl, viděla jsem tak právě nad okenní parapet. Naší ulicí jely tanky…..
Nad námi jsou kasárna, řekla jsem si – třeba jedou tam. Nechápala jsem, proč musíme být úplně ticho a proč musí být zhasnuto, aby nikdo neviděl, že se díváme…..
A pak to začalo – totiž, začali se ztrácet lidé. Dlouho jsem nepochopila, proč zmizel Walter. Byl bezkonkurenčně nejlepší v dělání letadýlka. Skuteckých odvedle prodali dům. Růžičkovi, co ho koupili, byli fajn, ale postrádala jsem Alenku, která na mne vždycky vesele mávala. Maminka mi k dotazu sdělila, že když přežili koncentrák, usoudili, že nemusí přežít a prožít úplně všechno. Nerozuměla jsem tomu.
Další jaro jsem šla do prvomájového průvodu. I tentokrát s tetou Zorou. S tou vám byla minulý rok legrace!! Všichni se smáli a teta dávala spoustu pus veselým chlapíkům z alegorických vozů. Toho následujícího roku alegorické vozy nebyly, ačkoliv jsem se jich neodbytně dožadovala. Pusy sice byly, ale nebylo to nic moc. Teta mi vysvětlila, že alegorické vozy nejsou, protože přijely tanky. Logickou souvislost jsem v tom neshledávala.
Mizení lidí pokračovalo. Odjeli Tučkovi, kteří nakonec usoudili, že jsou přece jen Němci. Jeden tatínek, Franta, tak zvaně „unesl“ moje kamarády Markétu s Martinem, prý do Kanady. Kousek od nás se do jedné vily nastěhovali lidé, kteří tam evidentně dříve nebydleli. Dům prý dostali po emigrantech….
Přišly jsme s maminkou k Máriu Androvi do vinárny U šlechtičen. V jednom rohu sedával Mikulášek, v druhém Skácel. Dámy, pravil Mário a donesl mi bublinkovou limonádu a mámě kávu. Vy jste ještě tady?? Tedy vy si do té hospody chodíte jak do holubníku. Nechápala jsem, proč by si někdo mohl myslet, že bychom tam měly nebýt. Propříště jsem ponoukala maminku k pravidelným návštěvám onoho restauračního zařízení, milovaného všemi brněnskými estébáky: brněnští intoši tam totiž chodili pravidelně všichni, nebylo třeba je nikde shánět. Nechápala jsem, proč se maminka častějším návštěvám vzpírá.
Věci, události a souvislosti dostávaly konkrétní obrysy s tím, jak jsem s tátou poslouchala na Hlasu Ameriky nejdřív zprávy v devět a potom i komentáře. Ve dvanácti jsem s potěšením sdílela zadní sedadlo auta s rezervou kola a lékárničkou, protože když jsme jeli toho jednoho z dalších z jednadvacátých srpnů z Vysočiny do Brna, u páté policejní kontroly jsme usoudili, že pořád otevírat kufr za účelem „náhodné silniční kontroly“ je příliš úmorné jak pro nás tak pro policisty a „příslušenství vozidla“ jsme umístili na viditelném místě. Na cestě ze Sněžného do Brna bylo těch hlídek přes dvacet…. U těch posledních se zdálo, že nám byli i vděčni za to, že do toho kufru taky nemusí…….
Štronzo pominulo po – jak klasické – jednadvaceti letech. Tatínek stál na Václaváku a plakal. Tetu Zoru jsem již nikdy od té doby plakat neviděla. Závěsy jsme všechny zrušili a záclony taky – i ony berou slunce. V nejhorším případě nás někdy někdo zahlédne nahaté. K vidění je tady ovšem spousta zajímavějších věcí a nejúžasnější jsou právě ty, které vidět nejsou.
Jak totiž říkával Michal Kocáb: „A podívejte – vůbec nikde tady nejsou….. nejsou…nejsou….nejsou….. (Kromě Gruzie).
Je to můj asi první jasný a úplný obraz z dětství. Mléčné žárovky starodávného lustru osvětlovaly naši jídelnu, kde se celá rodina scházela většinou jen o Vánocích. Dědeček stál u okna do zahrady, tam, odkud vždycky přilétal Ježíšek. Babička vyndala z bufetu vroubkované hrníčky, které sloužily jen pro návštěvy a k Vánocům a dle dobře známého receptu uvařila čajovou esenci pravého ruského čaje. Vanilkové rohlíčky kupodivu nebyly. Teta, moje nejkrásnější teta Zora, seděla na gauči u rádia a z nepochopitelných důvodů plakala. Velmi neobvyklé bylo, že můj tatínek seděl vedle ní. Vypadalo to, jako kdyby také chtěl plakat. Jeho vánoční místo bylo na opačné straně stolu a plakat jsem jej neviděla nikdy. Na Vánoce to nevypadalo i z toho důvodu, že po mně nikdo nechtěl, abych se naučila básničku k recitaci pod stromečkem….
Maminka otevřela průchozí dveře do dědečkovy pracovny. Tam krásně voněla jeho starodávná kožená pohovka, obrazy a květiny, které právě lisoval do herbářů. Obvykle jsem tam nechodila, protože dědeček pořád pracoval. Maminka mne vzala za ruku a obešly jsme pokoj nikoliv středem mezi sedačkou a velkým stolem s knihami, mapami a poznámkami, ale co nejvíc při zdi. Stouply jsme se zboku k oknu a maminka trošku poodhrnula těžký hnědý závěs stínící okno do ulice. Po naší ulici jezdí tramvaje, takže jsem byla na rámus zvyklá. Toto však nebyl rámus. To bylo temné dunění, skřípění kovu o dlažební kostky a taky o koleje. Bylo mi pět a půl, viděla jsem tak právě nad okenní parapet. Naší ulicí jely tanky…..
Nad námi jsou kasárna, řekla jsem si – třeba jedou tam. Nechápala jsem, proč musíme být úplně ticho a proč musí být zhasnuto, aby nikdo neviděl, že se díváme…..
A pak to začalo – totiž, začali se ztrácet lidé. Dlouho jsem nepochopila, proč zmizel Walter. Byl bezkonkurenčně nejlepší v dělání letadýlka. Skuteckých odvedle prodali dům. Růžičkovi, co ho koupili, byli fajn, ale postrádala jsem Alenku, která na mne vždycky vesele mávala. Maminka mi k dotazu sdělila, že když přežili koncentrák, usoudili, že nemusí přežít a prožít úplně všechno. Nerozuměla jsem tomu.
Další jaro jsem šla do prvomájového průvodu. I tentokrát s tetou Zorou. S tou vám byla minulý rok legrace!! Všichni se smáli a teta dávala spoustu pus veselým chlapíkům z alegorických vozů. Toho následujícího roku alegorické vozy nebyly, ačkoliv jsem se jich neodbytně dožadovala. Pusy sice byly, ale nebylo to nic moc. Teta mi vysvětlila, že alegorické vozy nejsou, protože přijely tanky. Logickou souvislost jsem v tom neshledávala.
Mizení lidí pokračovalo. Odjeli Tučkovi, kteří nakonec usoudili, že jsou přece jen Němci. Jeden tatínek, Franta, tak zvaně „unesl“ moje kamarády Markétu s Martinem, prý do Kanady. Kousek od nás se do jedné vily nastěhovali lidé, kteří tam evidentně dříve nebydleli. Dům prý dostali po emigrantech….
Přišly jsme s maminkou k Máriu Androvi do vinárny U šlechtičen. V jednom rohu sedával Mikulášek, v druhém Skácel. Dámy, pravil Mário a donesl mi bublinkovou limonádu a mámě kávu. Vy jste ještě tady?? Tedy vy si do té hospody chodíte jak do holubníku. Nechápala jsem, proč by si někdo mohl myslet, že bychom tam měly nebýt. Propříště jsem ponoukala maminku k pravidelným návštěvám onoho restauračního zařízení, milovaného všemi brněnskými estébáky: brněnští intoši tam totiž chodili pravidelně všichni, nebylo třeba je nikde shánět. Nechápala jsem, proč se maminka častějším návštěvám vzpírá.
Věci, události a souvislosti dostávaly konkrétní obrysy s tím, jak jsem s tátou poslouchala na Hlasu Ameriky nejdřív zprávy v devět a potom i komentáře. Ve dvanácti jsem s potěšením sdílela zadní sedadlo auta s rezervou kola a lékárničkou, protože když jsme jeli toho jednoho z dalších z jednadvacátých srpnů z Vysočiny do Brna, u páté policejní kontroly jsme usoudili, že pořád otevírat kufr za účelem „náhodné silniční kontroly“ je příliš úmorné jak pro nás tak pro policisty a „příslušenství vozidla“ jsme umístili na viditelném místě. Na cestě ze Sněžného do Brna bylo těch hlídek přes dvacet…. U těch posledních se zdálo, že nám byli i vděčni za to, že do toho kufru taky nemusí…….
Štronzo pominulo po – jak klasické – jednadvaceti letech. Tatínek stál na Václaváku a plakal. Tetu Zoru jsem již nikdy od té doby plakat neviděla. Závěsy jsme všechny zrušili a záclony taky – i ony berou slunce. V nejhorším případě nás někdy někdo zahlédne nahaté. K vidění je tady ovšem spousta zajímavějších věcí a nejúžasnější jsou právě ty, které vidět nejsou.
Jak totiž říkával Michal Kocáb: „A podívejte – vůbec nikde tady nejsou….. nejsou…nejsou….nejsou….. (Kromě Gruzie).