Celkem náhodou jsem nedávno na serveru aktuálně.cz narazil na dvojdílný rozhovor pana Romana Gazdíka s paní Kateřinou Husovou, mezinárodní klimatickou koordinátorkou organizace CEE Bankwatch Network (1.díl, 2.díl). V tomto rozhovoru jsem ale několikrát zaregistroval „staré známé“ tvrzení, že „Mezivládní panel OSN pro klimatické změny (IPCC) varoval, že je nutné do roku 2020 snížit emise o 25 až 40 procent oproti roku 1990“.


Nevím, kde se tohle tvrzení vzalo a kdo ho použil jako první. Faktem ale je, že už nějaký čas si žije vlastním životem a občas se objevuje jako argument, který má (podle potřeby) podpořit klimatickou politiku EU či G8.
V jednom ze svých prvních blogů jsem uváděl, že IPCC má ve svých zásadách, že jeho výsledky nesmějí být „policy-prescriptive“.

Pokud by IPCC opravdu doporučoval politikům jakýkoli konkrétní postup, porušoval by tím jeden ze základních principů své práce. Kromě toho jsem uvedl tabulku šesti tzv. stabilizačních scénářů, z nichž žádný není v materiálech IPCC nijak preferován nebo výslovně doporučován. Přesto si politici zřejmě zvolili stabilizační scénář I. Proč? To se musíte ptát jich…

Nicméně je pravda, že IPCC se v jedné části své 4. zprávy z roku 2007 zmiňuje o procesu rozhodování o míře snižování emisí skleníkových plynů. Konkrétně v Summary for Policymakers (SPM) 3. části zprávy, v bodě 21. Text ponechávám v angličtině, abych nemohl být obviňován z toho, že jsem překladem nějak pozměnil jeho smysl. Pouze jsem zdůraznil některé důležité pasáže. Celý text této SPM je zde. Posuďte sami, co IPCC „doporučuje“ nebo „nedoporučuje“:
Decision-making about the appropriate level of global mitigation over time involves an iterative risk management process that includes mitigation and adaptation, taking into account actual and avoided climate change damages, co-benefits, sustainability, equity, and attitudes to risk. Choices about the scale and timing of GHG mitigation involve balancing the economic costs of more rapid emission reductions now against the corresponding medium-term and long-term climate risks of delay.
Limited and early analytical results from integrated analyses of the costs and benefits of mitigation indicate that these are broadly comparable in magnitude, but do not as yet permit an unambiguous determination of an emissions pathway or stabilization level where benefits exceed costs.
Integrated assessment of the economic costs and benefits of different mitigation pathways shows that the economically optimal timing and level of mitigation depends upon the uncertain shape and character of the assumed climate change damage cost curve. To illustrate this dependency:
if the climate change damage cost curve grows slowly and regularly, and there is good foresight (which increases the potential for timely adaptation), later and less stringent mitigation is economically justified;
alternatively if the damage cost curve increases steeply, or contains non-linearities (e.g. vulnerability thresholds or even small probabilities of catastrophic events), earlier and more stringent mitigation is economically justified.

Nevím jak kdo, ale já tam nečtu nic o nutnosti snižování emisí o 25-40% do roku 2020. Nic o doporučeném postupu podle stabilizačního scénáře I. Čtu tam ale o tom, že analýzy zisku a ztrát zatím nedovolují jednoznačné stanovení trajektorie vývoje emisí nebo stabilizační úrovně, kdy zisky budou větší než ztráty. Čtu tam také o nejistém tvaru a charakteru závislosti škod, způsobených klimatickými změnami na velikosti těchto změn. A čtu tam o tom, že ekonomicky optimální postup je závislý právě na této dosud nejisté závislosti.

Velice bych přivítal, kdyby si všichni zúčastnění konečně důkladně přečetli alespoň SPM ke všem třem částem poslední zprávy IPCC. Aby četli pečlivě věci, které tam jsou a nedomýšleli si něco, co tam není.

Jak se politici (i na základě informací z IPCC) rozhodnou, to je na nich. Je to jejich právo, ale i jejich zodpovědnost. Měli by však argumentovat pravdivě...