Ministr Drábek chce zrušit do roku 2013 všechny kojenecké ústavy!, proběhla před několika dny prakticky všemi médii pro mnohé poněkud překvapivá zpráva.

Debatu zde záhy poté otevřel David Záhumenský, právník a předseda Ligy lidských práv, který dal ve svém blogu prostor kolegyni Michaele Tetřevové.

Ta se za ministrův záměr jednoznačně postavila. „V Evropě jsme mezi posledními, kdo ještě zavírá děti do tří let do ústavů. Slovensko, Maďarsko i Polsko už takové praktiky zakázaly. Přesto si ústavy stále hýčkáme,“ napsala ve svém textu s titulkem Ústav, nebo rodina? Je přece jasné, co je pro dítě lepší.

Ne všichni ale přijali ministrův záměr bez výhrad. Někteří jsou sice přesvědčeni, že ústavní péče – byť sebelepší – nemůže nikdy nahradit dítěti péči blízkého člověka (i kdyby to byl pěstoun), nicméně vyhlášený termín, rok 2013 podle nich způsobil zbytečný chaos, nejistotu a napětí. Pro řadu z těch, kteří v této oblasti působí, jej stejně nejde stihnout (jen pro pořádek: takový názor jsem v debatě coby poučený laik vyjádřil i já).

Nechybějí samozřejmě ani hlasy, že o děti je v ústavech skvěle postaráno a není třeba nic měnit. “Ty děti tam jsou šťastné, čisté, naučené do školy, mají tety, kterým říkají i mámo,“ napsal například do debaty jeden ze čtenářů.

Nemálo lidí se obává případné „komercializace“ péče o děti, neboť v některých zemích se o děti předtím, než se dostanou k adopci, starají ve svých vlastních rodinách pěstouni, na což jim přispívá stát (s tím počítá i Drábkův návrh).

A netřeba dodávat, že část veřejnosti rovnou podezírá ministra Drábka z nějakých nekalých úmyslů.

Oslovil jsem proto několik lidí, kteří podle mne mají k tomuto tématu hodně co říci a požádal je, zda by se nechtěli nějakým textem do naší diskuse zapojit.

Mail s prosbou jsem poslal primářce a pěstounce Dagmaře Zezulové, ředitelce kojeneckého ústavu v Praze-Krči Jaroslavě Lukešové, Petře Vrtbovské, ředitelce Institutu náhradní rodinné péče NATAMA, jakož i třem renomovaným dětským psychologům – Daně Krejčířové, Jaroslavu Šturmovi (pokud vím, oba byli žáky dnes už legendárního Zdeňka Matějčka) a Jeronýmu Klimešovi. Dopis putoval i do střediska Náhradní rodinné péče.

Jako první svůj názor zveřejnila Dagmar Zezulová (má zde svůj blog a moc jí děkuji, že jej využila).

„Redukce institucionální výchovy je nutná. V mnoha dimenzích svého života jsme zvyklí spoléhat na instituce, s důvěrou, že to, co je zřizováno státem, zaručuje nejlepší možnou péči. Jistě tomu tak v některých případech může být, ale velmi to svádí nehledat jiné cesty. Dětství v ústavu není přirozené, přinejmenším proto, že ani sebelepší ústav neposkytuje dětem vzorec partnerských vztahů, vzorec vztahů mezi rodiči a dětmi, vzorec respektujících vztahů mezi lidmi, kteří spolu sdílení soukromí,“ napsala mimo jiné paní primářka, která sama přijala do pěstounské péče několik dětí.

Poté dorazil mail od dětského psychologa Jeronýma Klimeše (s jeho svolením jej zde zveřejňuji).

„Jsme v Česku. Když se tu vyhlásí nějaké datum, tak se stejně nedodrží, takže bych se nějakých datumů moc nechytal. Každopádně ten nastavený trend je správný. Když bude včasné datum, tak se alespoň dají věci do pohybu.

Navíc pokud bychom správné chápali, že kojenecké ústavy jsou pro děti poloviční koncentrační tábory a ony z nich vycházejí vážně psychicky postižené, tak bychom o nějakých datumech 2013 moc nediskutovali.

Co se týká praktické realizace, myslím, že je třeba se chytit slovenského modelu, tedy ze zaměstnanců kojeneckých ústavů udělat profesionální pěstouny na dočasnou dobu. Oni na to mají kvalifikaci, s mírnou modifikací jsou schopni dělat totéž, co dělají v práci, kvalitněji doma, navíc za lepší peníze,“ napsal Klimeš a odkázal na svůj text Pěstounská péče na přechodnou dobu (recenze a doplnění návrhu MPSV), v němž mimo jiné upozorňuje, jaké – pro laika zpravidla neznámé – deprivace může ústavní péče dítěti způsobit.

Včera přibyl do poštovní schránky další mail. Od Petry Vrtbovské, specialistky na terapii raného psychologického vývoje dětí a ředitelka Natamy . Odkazuje v něm na tiskové prohlášení, z něhož cituji.

„Vývoj mozku malého dítěte v období je prvních 18 – 24 měsíců velice intenzívní. V tomto čase zejména vznikají spojení mezi neurony a nervové sítě zodpovědné za emoce, kontakt s druhým člověkem, vnímání sama sebe a ostatních. Ale také za regulaci a zvládání silných afektů jako je zlost, strach a smutek … Lidské mládě proto potřebuje být v intenzívním láskyplném kontaktu s jednou nebo dvěma nejbližšími lidmi, kteří jsou s ním silně citově spojeni. Ovšem, že se jedná o rodiče či rodičovské postavy. Právě toto blízké pouto umožní dítěti a dospělému se vzájemně poznávat, milovat a dítě se může učit vše důležité o sobě a ostatních,“ vysvětluje Petra Vrtbovská.

Je přesvědčena, že harmonogram přeměny celého systému, který předložil ministr Drábek, lze dodržet. To, co plánuje, má podle Vrtbovské v rozvinutých státech uspokojivé výsledky.

„I když to bude hodně práce, stojí to za to a změna by měla nastat co nejdříve. V mojí poradenské a terapeutické praxi s dětmi i dospělými patří ti, kteří zažili rané trauma a první měsíce a roky života v ústavu, k nejtěžším případům, dodává Vrtbovská.

Od ostatních oslovených odpověď do tohoto dne nepřišla (mail jsem rozesílal 29. srpna).

Škoda.