Blogy už mají svůj vrchol za sebou
Poslední čtvrteční ráno uplynulého měsíce mne zastihlo ve slavnostní náladě. Za pár hodin začne reprezentativní večírek, na němž tři ústavní činitelé, jeden vysoce renomovaný vědec a jeden vážený novinář pokřtí nový projekt blog. aktuálně.cz. Nápad, aby se na jedněch internetových stránkách setkávali nejzajímavější lidé této země, již za několik dnů dostane konkrétní podobu. A já budu mít tu čest dělat této „agoře“ jakéhosi správce.
Uvařil jsem si kávu a pustil ranní Radiožurnál. Jedna z prvních zpráv, které jsem zaslechl, zněla: Blogy již mají svůj boom za sebou. Počet blogujících neustále klesá. Následovalo několik povzbudivých informací o tom, že nový blog si oproti předchozím letům registruje stále méně lidí, že na webu visí statisíce (nebo možná milióny, už nevím) „mrtvých“ blogů, do nichž dávno nikdo nic nepíše…
Trochu mne to znejistělo. Šestnáct let mne docela slušně živilo denní zpravodajství novin. A navíc mne tahle práce bavila. Před pár dny jsem si řekl, že zkusím něco jiného. Kývl jsem na nabídku kolegů z Aktuálně.cz. Moc mne lákala… a teď tohle. Tak ono už je blogování dávno za svým zenitem…
Poněkud rozladěný jsem se přesunul k počítači a jal se pročítat poštu. Byla plná prvních příspěvků od lidí, kterým aktuálně.cz nabídlo možnost otevřít si na jeho stránkách blog (v dřevních dobách tohoto projektu, tedy do konce minulého týdne, se příspěvky posílaly mejlem, teď už si je každý blogař může na stránku vložit sám). Po přečtení prvních pár textů mi došlo, že se mne ta zpráva Radiožurnálu vlastně ani tolik netýká. Tedy za předpokladu, že lidé, jejichž řádky jsem právě četl, neztratí chuť se o své názory či postřehy s námi ostatními na těchto stránkách dělit (a to jsem ještě řadu textů ve svém mejlu ani neotevřel).
Takže jde vlastně o jediné: aby tu chuť neztratili. A to záleží z velké části i na nás. Na tom, jak budeme schopni s nimi diskutovat, aniž bychom je uráželi. Jak dokážeme respektovat názor, s nímž nesouhlasíme, a neztrácet úctu k tomu, kdo jej zastává. Jak dokážeme ovládnout tak časté nutkání nenechat si nic líbit a tomu druhému to pořádně vytmavit. Jak… ale ne, žádné další výčty nejsou potřeba. Stačí, když se k sobě budeme chovat slušně. Je to sice samozřejmost, ale chci za ní všem předem poděkovat.
Bude mi potěšením se tu s Vámi všemi co nejčastěji setkávat.
Uvařil jsem si kávu a pustil ranní Radiožurnál. Jedna z prvních zpráv, které jsem zaslechl, zněla: Blogy již mají svůj boom za sebou. Počet blogujících neustále klesá. Následovalo několik povzbudivých informací o tom, že nový blog si oproti předchozím letům registruje stále méně lidí, že na webu visí statisíce (nebo možná milióny, už nevím) „mrtvých“ blogů, do nichž dávno nikdo nic nepíše…
Trochu mne to znejistělo. Šestnáct let mne docela slušně živilo denní zpravodajství novin. A navíc mne tahle práce bavila. Před pár dny jsem si řekl, že zkusím něco jiného. Kývl jsem na nabídku kolegů z Aktuálně.cz. Moc mne lákala… a teď tohle. Tak ono už je blogování dávno za svým zenitem…
Poněkud rozladěný jsem se přesunul k počítači a jal se pročítat poštu. Byla plná prvních příspěvků od lidí, kterým aktuálně.cz nabídlo možnost otevřít si na jeho stránkách blog (v dřevních dobách tohoto projektu, tedy do konce minulého týdne, se příspěvky posílaly mejlem, teď už si je každý blogař může na stránku vložit sám). Po přečtení prvních pár textů mi došlo, že se mne ta zpráva Radiožurnálu vlastně ani tolik netýká. Tedy za předpokladu, že lidé, jejichž řádky jsem právě četl, neztratí chuť se o své názory či postřehy s námi ostatními na těchto stránkách dělit (a to jsem ještě řadu textů ve svém mejlu ani neotevřel).
Takže jde vlastně o jediné: aby tu chuť neztratili. A to záleží z velké části i na nás. Na tom, jak budeme schopni s nimi diskutovat, aniž bychom je uráželi. Jak dokážeme respektovat názor, s nímž nesouhlasíme, a neztrácet úctu k tomu, kdo jej zastává. Jak dokážeme ovládnout tak časté nutkání nenechat si nic líbit a tomu druhému to pořádně vytmavit. Jak… ale ne, žádné další výčty nejsou potřeba. Stačí, když se k sobě budeme chovat slušně. Je to sice samozřejmost, ale chci za ní všem předem poděkovat.
Bude mi potěšením se tu s Vámi všemi co nejčastěji setkávat.