Jak se debatovalo o debatě
Když jsem v uplynulých týdnech připravoval diskusní panel, na němž si měly osobnosti nejen z řad blogerů na těchto stránkách povídat o umění komunikace a úrovni veřejného dialogu v České republice, předsevzal jsem si, že zde poté sepíšu jakési resumé.
Nakonec si nás včera - vedeni zkušeným moderátorem Janem Urbanem - povídalo na půdě Akademie věd ČR na sedm desítek. V panelu zasedla paní Vašáryová, vedle ní pánové Švejnar, Zlatuška, Miller a Tabery. Do debaty se postupně zapojily paní Veselá-Samková, Ryšlinková, Vendlová, promluvili pánové Tomský, Havel, Gabal, Hořejší, Berwid-Buquoy. Mezi pozornými posluchači byli paní Hradilková a Zahálková, pánové Halík, Zahradil, Peychl, Sokol, Krůta, Matoušek, Špicar či Tomášek. Své řekli i někteří pravidelní diskutující – za všechny například pánové Karel Mueller a bigjirka (určitě zde nezazněla řada jmen, která zaznít též měla, omlouvám se, nechci z toho dělat seznam ;-)
Zhruba po hodině mi včera večer došlo, že jsem si vzal větší sousto, než dokáži zvládnout. A tak se přiznávám: debatu shrnout na prostoru vymezeném tímto blogem nesvedu.
Přesto bych rád, aby se ti, kteří o to stojí, měli možnost s názory, které včera zazněly, seznámit. Několik jsem jich zde vytáhl (nejde o doslovné přepisy, něco málo jsem kvůli srozumitelnosti a plynulosti textu upravoval), celá řada neméně zajímavých se však „na sklo“ nedostala. Pokud by si někdo chtěl poslechnout celý záznam, najde jej ZDE. Ke zhlédnutí je i video a obrázky, které během debaty pořídil náš fotograf.
A takto to včera začalo…
Jan Urban, publicista, moderátor debaty:
Koncem května 1945 se v londýnské Royal Albert Hall hrála Má Vlast, kterou dirigoval maestro Toscanini. Hrála se pro československé letce a letecký personál Royal Air Force. Na vrcholu tohoto národního hudebního díla, které údajně spojuje všechny Čechy, se Toscanini obrátil k orchestru zády a dirigoval tváří v tvář Čechoslovákům-letcům. Všichni vstali, drželi se za ramena a všichni na to pak desítky let vzpomínali na jako nejšťastnější chvíle svých životů. Do tří let byla většina z nich v lágrech, prohlášeni za nepřátele státu.
Jeden z posledních ještě žijících plk. Jan Wiener právě umírá v Ústřední vojenské nemocnici v Praze. Umíme se dohodnout? - téma dnešního panelu.
… a některé myšlenky, které též zazněly:
Jan Švejnar, CERGE-EI:
Blogování momentálně nabízí nejlepší vstup na trh myšlenek. Existující média a způsoby komunikace jsou vlastně uzavřené, ale na blozích se rozvíjí zcela otevřená komunita, což velkým přínosem.
Problém u nás může být i v tom, kdo se veřejné debaty zúčastňuje resp. zúčastňovat nechce. V Americe, kde jsem dlouho působil, jsou mladí lidé vedeni k tomu, aby se zúčastňovali veřejné diskuse. Je to součástí jakéhosi intelektuálního podvědomí. Různé diskusní kluby připravují od mládí lidi debatovat, učí je tomuto umění. Vedou je k tomu, aby se vyjadřovali k věcem veřejným, aby participovali. Naopak u nás působí daleko silnější autoselekce, tedy že řada lidí se debat zúčastňovat nechce. Důležité je, jak se toto bude nadále vyvíjet."
Magdaléna Vašáryová, poslankyně NR SR
V roce 1995 jsem s pomocí Nadace Konrada Adenauera založila jakési debatní kluby, během v nichž se šestnácti-, sedmnácti- a osmnáctiletí studenti rozdělili do dvou skupin. Jedna zastávala jeden názor, druhá názor opačný. Neustále jsme naráželi na velké problémy. My totiž chceme mít neustále všichni pravdu. A když chceme jen mít pravdu, tak nemůžeme debatovat. Stále jsme se ještě nenaučili vnímat debatu jako hru. Hru s otevřeným koncem, kde se prostě vydáváme různými cestičkami myšlení. Ne, my chceme toliko prosadit svůj názor, protože jsme zakomplexovaní. Přinejmenším při vedení debaty.
Robert Miller, zakladatel American Czech & Slovak Association
Mluvíme-li o umění debatovat, je třeba myslet na to, že pro toto umění je nutné mít jisté základy. A ty základy se budují tím, že se co nejvíce lidí seznámí se základními principy a pravidly diskuse… měli bychom zařadit předmět Umění debaty do osnov základní školy… V anglosaském světě sahá tradice debatovat sto dvě stě let nazpět….
Jiří Zlatuška, děkan FI MU
Internet je prostředí, které se dá přirovnat k procházce po přeplněné ulici. Potkáváte nejrůznější lidi, setkáváte se s informacemi nejrůznějšího charakteru, od pravdivých až po úplně smyšlené. Získáváte informace od náhodných kolemjdoucích, můžete jim věřit na slovo vše, co od nich slyšíte, či začít vybírat. A pak si třeba zvykne chodit na místa, která jsou relevantnější, vypracuje si určitou strukturu toho potkávání. Internet nás navíc – díky tomu, jak je to z povahy věci demokratické médium – dostává do dialogů s lidmi, s nimiž bychom se třeba vůbec nikdy v jedné místnosti nesetkali či se mlčky minuli. Bez toho, abychom cítili potřebu navazovat hovor. Zatímco když napíšete třeba blog, … tak si nemůžete vybrat, kdo na něj bude reagovat… Osobní preference či společenské konvence, které máme zažité a řídíme se jimi v životě, ve virtuálním světě často nefungují. A vzhledem k tomu, že si řadu sociálních schémat přenášíme i do tohoto prostředí, tak nás to, co se na internetu děje, může naplňovat frustracemi, jak jsou lidé neurvalí... Nicméně (hovoříme-li o obavě vystavovat se vylévání emocí druhých, pozn. stk) i tak je daleko jednodušší vystavit se zde nejrůznějším reakcím než třeba dostat nafackováno, pokud by se člověk dostal do podobného prostředí v reálném světě. Zatímco reakcí na internetu si člověk může někdy i užít, kdybych dostal nabito opravdu, asi by mi to vadilo.
Erik Tabery, šéfredaktor Respektu
Doufal jsem, že blogy budou cestou k tomu, aby novináři – třeba i lehčí formou - debatovali mezi sebou. Že by to mohl být prostor, kde konečně v Česku vznikne místo, kde novináři budou diskutovat o tom, co dělají špatně, jaké mají výhrady ke svým textům navzájem. Protože mne překvapuje takový jakoby úzus, jehož se zatím média docela tvrdě drží a to je, že o sobě navzájem nepíší, že spolu nepolemizují. Důvodů je celá řada, jedním z nich je, že média nechtějí dělat reklamu jiným médiím … a zároveň novináři – a to přiznává celá řada z nich – nechtějí kritizovat jiné novináře či média, protože doufají, že kdyby dostali výpověď z toho svého, tak by mohli spíše dostat práci v jiném. Pro média je debata o sobě těžké také proto, že se objevuje příliš mnoho nejrůznějších útoků ze strany politiků a lidí kolem nich. Celá řada novinářů má pak pocit, že nemůže kritizovat vlastní kolegy, protože tím politikům jedině pomáhají. Podle mne to je chyba, naším úkolem je tvrdě si jít po krku.
Jan Jirák, proděkan FSV UK
Komunikujeme z různých důvodů: abychom byli v kontaktu s druhými, abychom je přesvědčili, ale také, abychom se předvedli. Ta prezentační, performativní, expresívní role komunikace je velmi silná a já myslím, že v té „blogerské kultuře“ dominuje. Komunikujeme proto, abychom se předvedli … A předvádění je v přímém rozporu s principem dohadování. Když se chci předvést, tak se s nikým nedohaduji. To se předvádím. Což není nic špatného, ale je potřeba to vědět. A já mám obavu, že to blogerské prostředí … slouží jiným komunikačním naplněním než je potřeba dohodnout se a než je kultivace debaty.
POSLECHNĚTE SI ZVUKOVÝ ZÁZNAM DEBATY
P.S. Pro pořádek: na včerejší diskusi jsem zde několikrát zval v diskusích pod různými blogy. Protože kapacita sálu byla omezena, byl jsem nucen požádat o potvrzení účasti mailem. Všichni, kdo projevili zájem, pozvánku dostali, i když někteří nakonec z nejrůznějších důvodů přijít nemohli.
Nakonec si nás včera - vedeni zkušeným moderátorem Janem Urbanem - povídalo na půdě Akademie věd ČR na sedm desítek. V panelu zasedla paní Vašáryová, vedle ní pánové Švejnar, Zlatuška, Miller a Tabery. Do debaty se postupně zapojily paní Veselá-Samková, Ryšlinková, Vendlová, promluvili pánové Tomský, Havel, Gabal, Hořejší, Berwid-Buquoy. Mezi pozornými posluchači byli paní Hradilková a Zahálková, pánové Halík, Zahradil, Peychl, Sokol, Krůta, Matoušek, Špicar či Tomášek. Své řekli i někteří pravidelní diskutující – za všechny například pánové Karel Mueller a bigjirka (určitě zde nezazněla řada jmen, která zaznít též měla, omlouvám se, nechci z toho dělat seznam ;-)
Zhruba po hodině mi včera večer došlo, že jsem si vzal větší sousto, než dokáži zvládnout. A tak se přiznávám: debatu shrnout na prostoru vymezeném tímto blogem nesvedu.
Přesto bych rád, aby se ti, kteří o to stojí, měli možnost s názory, které včera zazněly, seznámit. Několik jsem jich zde vytáhl (nejde o doslovné přepisy, něco málo jsem kvůli srozumitelnosti a plynulosti textu upravoval), celá řada neméně zajímavých se však „na sklo“ nedostala. Pokud by si někdo chtěl poslechnout celý záznam, najde jej ZDE. Ke zhlédnutí je i video a obrázky, které během debaty pořídil náš fotograf.
A takto to včera začalo…
Jan Urban, publicista, moderátor debaty:
Jeden z posledních ještě žijících plk. Jan Wiener právě umírá v Ústřední vojenské nemocnici v Praze. Umíme se dohodnout? - téma dnešního panelu.
… a některé myšlenky, které též zazněly:
Jan Švejnar, CERGE-EI:
Blogování momentálně nabízí nejlepší vstup na trh myšlenek. Existující média a způsoby komunikace jsou vlastně uzavřené, ale na blozích se rozvíjí zcela otevřená komunita, což velkým přínosem.
Magdaléna Vašáryová, poslankyně NR SR
Robert Miller, zakladatel American Czech & Slovak Association
Mluvíme-li o umění debatovat, je třeba myslet na to, že pro toto umění je nutné mít jisté základy. A ty základy se budují tím, že se co nejvíce lidí seznámí se základními principy a pravidly diskuse… měli bychom zařadit předmět Umění debaty do osnov základní školy… V anglosaském světě sahá tradice debatovat sto dvě stě let nazpět….
Jiří Zlatuška, děkan FI MU
Internet je prostředí, které se dá přirovnat k procházce po přeplněné ulici. Potkáváte nejrůznější lidi, setkáváte se s informacemi nejrůznějšího charakteru, od pravdivých až po úplně smyšlené. Získáváte informace od náhodných kolemjdoucích, můžete jim věřit na slovo vše, co od nich slyšíte, či začít vybírat. A pak si třeba zvykne chodit na místa, která jsou relevantnější, vypracuje si určitou strukturu toho potkávání. Internet nás navíc – díky tomu, jak je to z povahy věci demokratické médium – dostává do dialogů s lidmi, s nimiž bychom se třeba vůbec nikdy v jedné místnosti nesetkali či se mlčky minuli. Bez toho, abychom cítili potřebu navazovat hovor. Zatímco když napíšete třeba blog, … tak si nemůžete vybrat, kdo na něj bude reagovat… Osobní preference či společenské konvence, které máme zažité a řídíme se jimi v životě, ve virtuálním světě často nefungují. A vzhledem k tomu, že si řadu sociálních schémat přenášíme i do tohoto prostředí, tak nás to, co se na internetu děje, může naplňovat frustracemi, jak jsou lidé neurvalí... Nicméně (hovoříme-li o obavě vystavovat se vylévání emocí druhých, pozn. stk) i tak je daleko jednodušší vystavit se zde nejrůznějším reakcím než třeba dostat nafackováno, pokud by se člověk dostal do podobného prostředí v reálném světě. Zatímco reakcí na internetu si člověk může někdy i užít, kdybych dostal nabito opravdu, asi by mi to vadilo.
Erik Tabery, šéfredaktor Respektu
Jan Jirák, proděkan FSV UK
Komunikujeme z různých důvodů: abychom byli v kontaktu s druhými, abychom je přesvědčili, ale také, abychom se předvedli. Ta prezentační, performativní, expresívní role komunikace je velmi silná a já myslím, že v té „blogerské kultuře“ dominuje. Komunikujeme proto, abychom se předvedli … A předvádění je v přímém rozporu s principem dohadování. Když se chci předvést, tak se s nikým nedohaduji. To se předvádím. Což není nic špatného, ale je potřeba to vědět. A já mám obavu, že to blogerské prostředí … slouží jiným komunikačním naplněním než je potřeba dohodnout se a než je kultivace debaty.
POSLECHNĚTE SI ZVUKOVÝ ZÁZNAM DEBATY
P.S. Pro pořádek: na včerejší diskusi jsem zde několikrát zval v diskusích pod různými blogy. Protože kapacita sálu byla omezena, byl jsem nucen požádat o potvrzení účasti mailem. Všichni, kdo projevili zájem, pozvánku dostali, i když někteří nakonec z nejrůznějších důvodů přijít nemohli.
Ládik napsal(a):