Vracel jsem se z předvánočního setkání s přáteli. Bylo krátce před půlnocí a já si říkal, že ještě stihnu na Muzeu přestoupit na jiné metro, které mne odveze domů.

To Muzeum jsem přejel, prostě zapomněl vystoupit (kdybych se přiznal, že jsem si do mobilu stáhl blogy a začetl se do diskusí, stejně by mi to asi nikdo nevěřil).

O půlnoci na Václavském náměstí člověk moc možností nemá. Zamířil jsem tedy k nejbližšímu stanovišti taxíků (tenhle „štafl“ naproti Melantrichu patřil kdysi k těm s nejhorší pověstí v Praze).

Jsou chvíle, zejména takhle o víkendu po půlnoci, kdy chce být člověk už hlavně doma, a tak jsem si sedl do prvního z nich. Po cestě jsme s řidičem prohodili pár slov, spíše si ale každý hleděl svého. Cenu si řekl podle mne rozumnou, dal jsem mu bankovku a z klíčenky vylovil dvě dvacetikoruny.

Popřáli jsme si dobrou noc, já jemu šťastnou cestu, taxík se otočil a za chvíli zmizel za rohem.

O dvě minuty později jsem se horečně šacoval před dveřmi do baráku a pomalu propadal panice. Ať jsem hledal, kde jsem hledal, klíčenku s drobnými (a samozřejmě i klíči nejen od našeho domu, ale i rodičů, tchýně a kanceláře) jsem prostě neměl.

Domů jsem se dostal, i když žena probuzená vřeštěním svého mobilního telefonu se netvářila právě přívětivě. Rychle na internet (ještě že jsou auta této společnosti tak výrazně označená), číslo na dispečink, „Dobrý večer, mám problém…“

Tři čtvrtě hodiny nervózního čekání, „teď už nikdo nezavolá…“

„Haló, tady dispečink, spojím Vás s řidičem…“ Že by? Raději jsem moc nedoufal…

„Ano, mám tu nějaké klíče. V hnědé klíčence, kam že jsem Vás to vezl?“

Uf, tak to je klika! „Mohu si pro ně někam třeba zítra přijet?“

„Dejte mi deset minut a počkejte na mne před domem“ (pro pořádek: nebydlím zrovna v centru města, bylo půl druhé v noci a řidič si neřekl o peníze).

Chtěl bych tomu Panu Taxikáři popřát hezké svátky. Jemu, Vám i všem lidem, kteří o to stojí.

Šťastné a veselé.