V poslední době je možno slyšet z úst vládních a ministerských úředníků, ale i od akademických činovníků, že stav české vědy není sice úplně růžový, ale postupně se zlepšuje zejména díky vládním prioritám podpory vědy a výzkumu. Na základě těchto článků se snažím uvěřit, že už opravdu začínáme dohánět Evropu. Pohled na ekonomická data je však velkým rozčarováním.

Je realitou, že hospodářský rozvoj je předcházen technickým pokrokem, který je založen na inovacích. Téměř výhradním zdrojem inovací je vývoj využívající poznatků z vědy a výzkumu. Toto je nejlépe vidět v mikroekonomice. Podnikům, které vydatněji investovaly do vědy a výzkumu, roste obrat i zisk (samozřejmě nikoliv automaticky, nýbrž jen při splnění celé řady podmínek).

Jaká je tedy v tomto ohledu situace v České republice? Nutno říci, že neradostná. Již v roce 2001 byla v Hodnotící zprávě Evropské komise o pokroku České republiky v procesu přistoupení k EU naše země kritizována za nízký podíl HDP vynakládaný na vědu a výzkum státem, absenci legislativy týkající se veřejných výzkumných institucí a ochrany duševního vlastnictví, špatné laboratorní vybavení, či nedostatečnou podporu pro přebírání technologií, zejména směrem k malým a středním podnikům. Prakticky žádná z těchto podmínek se v průběhu dalších 6 let nezměnila.

Jak vyplývá z pravidelných Hodnocení konkurenceschopnosti pro Světové ekonomické fórum, nepatří ČR mezi vysoce konkurenceschopné země. Pole tzv. indexu konkurenceschopnosti GCI pro rok 2006 (zahrnujícího celou řadu kritérií, jako jsou například podíl vědeckých pracovníků na 1000 pracovníků, výdaje na vědu a výzkum ve vztahu k HDP, počet a nárůst mezinárodních patentů na milión obyvatel, počet výzkumných publikací na milión obyvatel) byla v roce 2006 ČR hodnocena na ¨pěkném¨ 29. místě těsně před Tunisem a Barbadosem.

Podíváme-li se na alespoň některé údaje, zjistíme nelichotivé skutečnosti. Zatímco podíl vědců na 1000 zaměstnanců činí v zemích původní evropské patnáctky 5,9, v Japonsku 10,2 a ve Finsku 15,7 pracovníků, činí tento poměr v ČR pouze 3,2/1000 pracovníků (údaje za rok 2004).

Podobně katastrofálně vyznívá i další sledovaný parametr, a to vývoj prostředků na výzkum a vývoj ze státních zdrojů. Zatímco ještě v roce 1991 dával stát na tyto účely 2,03% HDP, v roce 2000 již jen 0,60%, v roce 2006 dokonce pouze 0,57% HDP. Přitom se vláda svým usnesením č. 249 z března 1999 zavázala zvýšit státní výdaje na výzkum a vývoj na 0,7% HDP již pro rok 2002.

Srovnáme-li skutečná či plánovaná data s údaji světově vyspělých států, zjistíme, že v EU (opět země původní evropské patnáctky) se v průměru vydalo v roce 2004 na vědu a výzkum celkem 1,9%, ve Spojených státech 2,7%, v Japonsku 3,1%, ve Finsku dokonce 3,5%. Česká republika za těmito čísly výrazně pokulhává, přitom HDP v ČR činí i po přepočtu podle parity kupní síly jen necelé 2/3 HDP zemí původní evropské patnáctky (údaje za rok 2005), což dále významně snižuje objem prostředků vynakládaných na vědu a výzkum v ČR ve srovnání s EU. Nutné je také dodat, že podle Barcelonské deklarace členských zemí EU z roku 2000 doporučuje EU zvýšit celkové výdaje na vědu a výzkum do roku 2010 na úroveň 3% HDP, což je pro ČR hodnota v blízké budoucnosti prakticky nedosažitelná. Současná vláda hrdě deklarovala, že ponechá 0,6% HDP na vědu a výzkum i po další 3 roky a nebude tedy toto procento snižovat. Za svoji ¨štědrost¨ premiér očekává, že ¨tyto prostředky budou využity na špičkový výzkum¨ (aktuálně.cz, 17.5. 2007). Inu klasika, za málo peněz chtějí hodně muziky.

Podobně nepříznivá situace panuje i v oblasti přihlášek vynálezů jako výsledků výzkumu a vývoje. Produkce nových vynálezů je v ČR na velmi nízké úrovni, stejně tak jako jejich rozšiřování do zahraničí, což je způsobeno jak nedostatkem patentovatelných produktů, tak také nedostatkem finančních prostředků na jejich přihlašování a udržování. Česká republika byla například v roce 2004 schopna podat celých 15 přihlášek špičkových vynálezů do všech tří hlavních patentových úřadů, tedy Evropského, Spojených států amerických a Japonska (tzv. triád), zatímco Německo podalo ve stejném období takových patentů 7111 a Japonsko 13564. Alarmující je v tomto ohledu také srovnání majitelů patentových práv v ČR za rok 2001 poskytnuté Úřadem průmyslového vlastnictví. V ČR vlastnili v tomto roce domácí majitelé pouze 18%, tedy necelou pětinu patentovaných technických řešení platných v ČR. Ačkoli nelze opomenout vliv globalizace, je jasné, že ČR se stává pouhým pasivním konzumentem nových technologií a její podíl na aktivní tvorbě a vývoji je velmi nízký.

Na závěr nelze než citovat proslulý výrok prezidenta Klause na adresu české vědy pronesený na setkání s českými vědci na Akademii věd před 2 lety, že ¨pro vědu je lepší chudoba než opulentní život, který ubíjí myšlení¨. Těžko se potom dá divit, že česká věda na světovém kolbišti pouze paběrkuje.