Potřebuje česká armáda miliardové investice?
Investice do modernizace zbrojního arzenálu české armády jsou terčem ostré kritiky. Jako příklad stačí vzpomenout na miliardové nákupy švédských Grippenů nebo nyní aktuální nákup obrněných transportérů Pandur rakouské zbrojovky Steyer. Obě tyto zakázky jsou opředeny spekulacemi o korupci českých politiků, ačkoli důkazy samozřejmě neexistují.
Otázkou zůstává, zdali česká armáda opravdu potřebuje takto vysoké investice, které jsou z mého pohledu jednoznačnou brzdou rozvoje české ekonomiky.
Příklad bychom si mohli vzít z poválečného Japonska a jeho raketového hospodářského růstu, který byl, samozřejmě i mimo jiné faktory, zapříčiněn nízkými investicemi do zbrojení. Ačkoli zprvu se jednalo o podmínku vítězných mocností (která se stala dokonce i součástí nové japonské ústavy z roku 1947), byla posléze tato podmínka umně využita japonským premiérem Jošidou k transformaci hospodářství. Když v roce 1950 vypukla korejská válka, Američané velmi naléhali na obnovu japonského zbrojního potenciálu výměnou za opětovné uznání suverenity Japonska. Japonci odmítli s odkazem na novou ústavu, která jim zakazovala udržovat pozemní, námořní a letecké síly či další vojenský potenciál. V roce 1954 pak na další nátlak USA Jošida umožnil vznik nevelkých japonských ozbrojených sil. Výdaje na tyto kontingenty činily necelé 1% HDP, což bylo v době začínající studené války neskutečně málo. Do roku 1975 se Japonsko stalo třetí nejsilnější ekonomikou světa, ale na zbrojení dalo v roce 1974 jen 1,9 miliardy amerických dolarů v porovnání s 66 miliardami investovanými USA, ale také téměř 8 miliardami investovanými západním Německem nebo 6 miliardami Francií.
Co z toho vyplývá pro nás? Není samozřejmě možné srovnávat poválečné Japonsko s polistopadovou Českou republikou, nicméně podle mého soudu bychom měli za zbrojení věnovat jen minimální částky, ke kterým jsme zavázáni členstvím v evropských strukturách. Proto mi není jasné, proč například portugalské armádě stačí téměř 4x levnější transportéry Pandur od téhož výrobce (4 milióny Eur u nás vs. 1,1 miliónu Eur za jeden transportér v Portugalsku). Stejně tak je dobré vědět, že Poláci koupili transportéry za 1,7 miliónu, Irové za 2 milióny a Belgičané za 2,3 miliónu Eur za jeden vůz. Také mi není zřejmé, proč jsme původně potřebovali 199 transportérů, ale po posledních jednáních s rakouskou firmou nám jich stačí polovina. Je klidně možné, že bychom si vystačili i s ještě menším počtem. Otázkou ale zůstává, co s případnými ušetřenými miliardami. Obávám se, že by stejně skončily v některé z mnohých černých děr českého hospodářství.
Otázkou zůstává, zdali česká armáda opravdu potřebuje takto vysoké investice, které jsou z mého pohledu jednoznačnou brzdou rozvoje české ekonomiky.
Příklad bychom si mohli vzít z poválečného Japonska a jeho raketového hospodářského růstu, který byl, samozřejmě i mimo jiné faktory, zapříčiněn nízkými investicemi do zbrojení. Ačkoli zprvu se jednalo o podmínku vítězných mocností (která se stala dokonce i součástí nové japonské ústavy z roku 1947), byla posléze tato podmínka umně využita japonským premiérem Jošidou k transformaci hospodářství. Když v roce 1950 vypukla korejská válka, Američané velmi naléhali na obnovu japonského zbrojního potenciálu výměnou za opětovné uznání suverenity Japonska. Japonci odmítli s odkazem na novou ústavu, která jim zakazovala udržovat pozemní, námořní a letecké síly či další vojenský potenciál. V roce 1954 pak na další nátlak USA Jošida umožnil vznik nevelkých japonských ozbrojených sil. Výdaje na tyto kontingenty činily necelé 1% HDP, což bylo v době začínající studené války neskutečně málo. Do roku 1975 se Japonsko stalo třetí nejsilnější ekonomikou světa, ale na zbrojení dalo v roce 1974 jen 1,9 miliardy amerických dolarů v porovnání s 66 miliardami investovanými USA, ale také téměř 8 miliardami investovanými západním Německem nebo 6 miliardami Francií.
Co z toho vyplývá pro nás? Není samozřejmě možné srovnávat poválečné Japonsko s polistopadovou Českou republikou, nicméně podle mého soudu bychom měli za zbrojení věnovat jen minimální částky, ke kterým jsme zavázáni členstvím v evropských strukturách. Proto mi není jasné, proč například portugalské armádě stačí téměř 4x levnější transportéry Pandur od téhož výrobce (4 milióny Eur u nás vs. 1,1 miliónu Eur za jeden transportér v Portugalsku). Stejně tak je dobré vědět, že Poláci koupili transportéry za 1,7 miliónu, Irové za 2 milióny a Belgičané za 2,3 miliónu Eur za jeden vůz. Také mi není zřejmé, proč jsme původně potřebovali 199 transportérů, ale po posledních jednáních s rakouskou firmou nám jich stačí polovina. Je klidně možné, že bychom si vystačili i s ještě menším počtem. Otázkou ale zůstává, co s případnými ušetřenými miliardami. Obávám se, že by stejně skončily v některé z mnohých černých děr českého hospodářství.