Posledních několik let se světový sport otřásá skandály zejména profesionálních cyklistů a lyžařů běžců zneužívajících krevních doping. Již v roce 1947 bylo popsáno, že krevními transfúzemi lze zvýšit toleranci k hypoxii, tedy zlepšit okysličování tkání. Tato technika se tak stala oblíbeným dopingovým prostředkem už od 60. let minulého století.

Opravdový průlom v oblasti krevního dopingu však přišel až s objevem rekombinantního erytropoetinu (EPO) na konci 80. let minulého století. Z pohledu uživatelů má ohromnou výhodu v tom, že jej lze detekovat jen 3 dny po podání, jeho účinek však přetrvává mnoho týdnů. Z tohoto pohledu je nesmírně zajímavé sledovat, jak se u lyžařů běžců vyvíjeli hladiny krevního barviva hemoglobinu v průběhu posledních 20 let (v podstatě od nástupu erytropoetinu na farmaceutický trh).

V roce 1988 rozhodla Mezinárodní lyžařská federace (FIS) o kontrole krevního dopingu testováním lyžařů na heterologní krevní transfúze (tj. transfúze od jiného člověka). To umožnilo získat informace o hladinách hemoglobinu u elitních lyžařů běžců od roku 1989, některé skandinávské lyžařské federace začaly s kontrolou hladin hemoglobinu dokonce o 2 roky dříve. V roce 1996 přistoupila FIS k novému opatření, které spočívalo v zákazu startu na závodech, pokud byla u závodníka zjištěna koncentrace hemoglobinu přesahující o 3 směrodatné odchylky průměrné hodnoty. Jiné sankce však FIS neuplatňovala, neboť neměla důkaz, proč u konkrétního závodníka je hladina hemoglobinu tak vysoká (kromě krevního dopingu mohl být teoretickým důvodem dlouhodobý pobyt ve vysokohorském prostředí nebo v hypoxických stanech – je prokázáno, že 3-4 týdenní pobyt ve výškách nad 2000 m nad mořem zvyšuje hladiny hemoglobinu o 10 až 15 g/L). V roce 1997 přijala FIS nové pravidlo, které stanovilo maximální hladinu hemoglobinu u mužů na 185 g/L a 165 g/L u žen.

A jak tedy vypadaly hodnoty hemoglobinu u lyžařů běžců před 20 lety?
V roce 1987 při letní přípravě měli členové švédské reprezentace následující hodnoty hemoglobinu: 153 g/L (muži) a 138 g/L (ženy). V roce 1989 na mistrovství světa v severském lyžování ve finském Lahti měli lyžaři dokonce o 8,5 g/L méně hemoglobinu, než byl průměr v běžné populaci (148 g/L muži, 135 g/L ženy). Tento paradox je pouze zdánlivý. Je dlouhou dobu známo, že u vytrvalostních sportovců dochází k výraznému zvětšení objemu krevní plazmy, čímž vlastně dochází k naředění červených krvinek. Dokonce se uvádí, že pokud má elitní vytrvalec ¨normální¨ hladiny hemoglobinu, je to již nefyziologický stav. Výsledky z Lahti tedy nebyly žádným překvapením a byly v souladu s předpoklady.

O to větší poprask vzbudily výsledky hladin hemoglobinu lyžařů z roku 1996. Jejich koncentrace hemoglobinu byly výrazně vyšší i v porovnání s lidmi žijícími trvale v nadmořských výškách 2000-2500 m. Jakmile zavedla FIS v roce 1997 výše uvedená opatření, poklesly hladiny hemoglobinu u lyžařů běžců z ohromných 195 na 180 g/L, u žen dokonce ze 197 na 155 g/L.

Tento dramatický trend v hladinách hemoglobinu nemůže být překvapením. Běžecké lyžování je vysloveně ideálním sportem pro krevní doping. Bývá obvyklé, že prvních 50 závodníků na vrcholných soutěžních akcích v běžeckém lyžování končí s odstupem do 10% od vítězného času. Je také prokázáno, že krevní doping může zvýšit sportovní výkonnost ve vytrvalostních sportech až o 10%. Toto bylo skutečně popsáno u cyklistů, u nichž zvýšení hemoglobinu o 10 g/L vedlo až k 5% zvýšení výkonnosti. Podobně bylo prokázáno, že podávání erytropoetinu dokáže zvýšit maximální aerobní kapacitu až o 20%! To, že krevní doping opravdu funguje, dokazují známé dopingové skandály. Jen pro zajímavost, tři chycení dopingoví hříšníci na Olympijských hrách v Salt Lake City (v jejich případě se jednalo o darbepoetin, derivát erytropoetinu) získali na předchozích olympiádách a mistrovstvích světa celkem 38 medailí!

O tom, že běžecké lyžování není vůbec čisté, hovoří výsledky hladin hemoglobinu lyžařů na mistrovství světa v severském lyžování v roce 2001. Analyzováno bylo 50 nejlepších lyžařů běžců. Z celé padesátky mělo 17% lyžařů vysoce abnormální hodnoty hemoglobinu. Při analýze lyžařů na 4. až 10. místě vzrostlo toto procento na 33%, z medailistů mělo abnormální hladiny hemoglobinu celá polovina. Mezi lyžaři, kteří se umístili na 41. až 50. místě mělo tyto abnormální hodnoty jen 3% běžců. Předpokládaný výskyt abnormálních hodnot hemoglobinu v běžné populaci je přitom jen 0,3%.

Autoři tohoto výzkumu uvádějí, že je extrémně nepravděpodobné, že by za takto vysoké hladiny hemoglobinu mohl pobyt ve vysokohorském prostředí nebo v hypoxických stanech a vyjadřují nezlomné přesvědčení, že příčinou je krevní doping. Skoro se nechce věřit, že by za výkonnost v běžeckém lyžování mohly hladiny hemoglobinu v krvi a nikoli poctivý trénink. Nejnovější aféra ruských biatlonistů však ukazuje, že krevní doping má v současném běžeckém lyžování opravdu významnou roli.

Bylo by opravdu zajímavé vědět, jaké hladiny hemoglobinu budou mít medailisté na nadcházejícím mistrovství světa v severském lyžování v Liberci.