Finanční krize se dotkla české ekonomiky i veřejných politik, i když vlivné osobnosti její existenci nejprve popíraly a zpochybňovaly i její vliv na Českou republiku. Při prvních projevech krize v Evropě se tehdejší i dnešní ministr financí Miroslav Kalousek (dříve KDU-ČSL, dnes TOP09) nechal v Hospodářských novinách slyšet, že hovořit o krizi v Česku je nesmysl, protože tu žádná není a ani žádná nehrozí. Prohlásil to v rozhovoru pro deník Hospodářské noviny.


Finanční krize je realitou. Je realitou, i když ne vždy je skutečnou příčinou opatření a politik, které se chystají nebo už fungují. Finanční krize má nejen své příčiny, ale i důsledky a dopady. Ty však nejsou univerzální, jak se mnohdy zdá a jak deklaruje politická reprezentace. Na některé skupiny obyvatelstva jsou dopady kvůli stavu ekonomiky i politickým opatřením intenzivnější. Finanční krize má i svůj genderový rozměr. To nemusí nutně znamenat, že dopadá ve všech svých fázích hůře na ženy (řada analýz však tento fakt potvrzuje), jde především o to, že na muže a ženy dopadá jinak a různou měrou. Intenzita dopadů ze sféry ekonomiky se zvyšuje, pokud se k tomu přidají škrty v sociální oblasti, které dopadají především na ženy a následně na děti a postavení domácností.

Na to upozorňuje i Výbor pro práva žen a rovnost pohlaví Evropského parlamentu: “Díky koncentraci žen v sektoru veřejných služeb byly ženy v minulosti chráněny před dopadem recese. Protože jsou však ženy často zaměstnány ve veřejném sektoru a využívají služeb, jako je péče o děti, jsou velmi citlivé na rozpočtové škrty, k nimž se přistupuje v důsledku nižších daňových příjmů. Je třeba mít také na paměti, že vlády musejí v následujícím desetiletí splatit své obrovské deficity. V důsledku snížení veřejných výdajů dochází také k přesunu služeb, jako je péče o děti, zpět na ženy, které se proto nemohou zapojit do společnosti mimo oblast domácností. Podobně také v socioekonomicky znevýhodněných hospodářstvích je důsledkem škrtů v podpůrných službách to, že je na ženy kladeno větší břemeno ze strany rodin i společnosti.“

Finanční krize se dotkla české ekonomiky i veřejných politik, i když vlivné osobnosti její existenci nejprve popíraly a zpochybňovaly i její vliv na Českou republiku. Při prvních projevech krize v Evropě se tehdejší i dnešní ministr financí Miroslav Kalousek (dříve KDU-ČSL, dnes TOP09) nechal v Hospodářských novinách slyšet, že hovořit o krizi v Česku je nesmysl, protože tu žádná není a ani žádná nehrozí. Prohlásil to v rozhovoru pro deník Hospodářské noviny. A pokračoval: „Neznamená to, že americká krize nebude mít žádný dopad na českou ekonomiku. Zpomalení ekonomiky přijde. Jediné, co se však stane, je, že Češi budou bohatnout o něco pomaleji než dosud. Pořád ale budou bohatnout.”

To byl politický diskurs konce roku 2008, politický diskurs roku 2010 i politická realita je jiná: před volbami v květnu 2010 strany současné vládní koalice varovaly před katastrofickými dopady neřešení finanční krize a krachem České republiky. Finanční krizi mají čelit i reformy a škrty ve veřejných rozpočtech, které připravuje právě současná vládní koalice složená převážně z pravicových stran.

Finanční krize, úsporná opatření a ženy
Na specifický dopad finanční krize a jejích následků na ženy upozorňuje řada institucí i studií. Společná studie Oxfam a Evropské ženské lobby poukazuje na častější diskriminaci, nárůst chudoby, horší přístup ke službám, přibývání případů domácího násilí. K nerovnému postavení žen ve společnosti přispívají také protikrizová opatření, která jsou většinou směřována na snížení sociálních výdajů. Studie dále konstatuje, že ženy vstoupily do krize v horší pozici než muži. S diskriminací se setkávají i v době ekonomické prosperity. V období krize k ní dochází ve větší míře a zaměstnavatelé využívají krize k propouštění osob, které by v souladu se zákoníkem práce bez odkazu na hromadné propouštění propustit nemohli. Dlouhodobá nezaměstnanost žen je vyšší než nezaměstnanost mužů. I když krize v začátku zasáhla převážně mužské obory (například automobilový průmysl), a zvýšila se tedy nezaměstnanost mužů, jejich návrat do zaměstnání je však rychlejší než návrat žen. Zkušenosti ze sledovaných zemí ukazují, že muži se nedostávají v takové míře do dlouhodobé nezaměstnanosti.

European Anti-Poverty Network (Evropská síť proti chudobě) uvádí, že se partnerky mužů, kteří ztratili práci, dostávají do velmi komplikované situace. Většinou hledají druhou práci, ale i když pracují více, jejich povinnosti doma neubývají. V tomto případe je pro ně téměř nemožné skloubit rodinu a práci. Situaci zhoršuje i nedostatek zařízení péče o děti. Na základě zvýšené nezaměstnanosti a zhoršení finanční situace rodin se zvyšuje i míra domácího násilí. Zkušenosti například z Nizozemska ukazují, že počet klientek azylových domů se nejen zvyšuje, ale ženy v nich zůstávají déle. V naprostém nesouladu s tímto faktem se ale státní a regionální dotace na tato zařízení snižují.

Výbor pro práva žen a rovnost pohlaví Evropského parlamentu také poukazuje na intenzivní dopady na ženy v oblasti zaměstnanosti a trhu práce: „U žen existuje větší pravděpodobnost, že budou znevýhodněny na trhu práce vlivem různých faktorů, jako jsou větší míra nezajištěných smluv a dobrovolných polovičních úvazků a také přetrvávající nerovnováha v odměňování (průměrně 17,4 procenta v EU v roce 2007, v Estonsku dokonce až 30,3 procenta), což má závažné dopady na jejich životní příjmy, sociální zabezpečení a důchody, a dále se tím zvyšuje ‚míra ohrožení chudobou‘, zejména v důchodu.“

Genderový audit změn rozpočtu ve Velké Británii ukazuje, že ty dopadnou ze tří čtvrtin na ženy, zvýšené daňové příjmy budou ze 70 procent zaplaceny ženami – daňovými poplatnicemi. To, že škrty v rozpočtu dopadají a dopadnou s vysokou intenzitou na ženy, platí také v České republice.

Snižování mezd a propouštění ve veřejném sektoru
Na úřadech státní a veřejné správy pracuje významné procento žen. Snížení mezd a propouštění ve veřejné a státní správě bude mít výrazný vliv na ekonomickou situaci žen, ještě více se zvýší jejich nezaměstnanost nebo se jim markantně sníží životní standard. Snížení mezd bude mít také podstatný vliv na výši důchodů a peněžité pomoci v mateřství žen pracujících v tomto sektoru.

Snižování mezd se bude týkat i dalších takzvaných státních zaměstnanců (kromě učitelů), jednou z dotčených oblastí je i zdravotnictví. Patří sem i zdravotní sestry, které mají již dnes poměrně nízké platy. I když průměrné mzdy dosahují výše nad 20 tisíc korun (často však zahrnují i přesčasové služby), řada zdravotních sester uvádí, že dosahují mnohem nižších mezd kolem deseti tisíc korun. I jich se týkají intenzivnější genderové důsledky v sociální oblasti. Navíc se prohlubuje negativní společenský trend, kdy je celospolečensky podhodnocena péče o druhé jak v soukromé, takzvaně neplacené sféře, tak v té profesionální.

Dlouhodobě ministerstvo práce a sociálních věcí podporuje také spíše rodinnou péči o závislé osoby než péči institucionální. Druhá jmenovaná má hanlivý nádech a je spojována s nekvalitním zázemím a péčí. Je samozřejmé, že institucionální (někdy negativně označovaná jako ústavní péče) forma péče by měla být na řadě, až v momentě, kdy nejsou ty ostatní formy možné. Nicméně by se spíše než o tom, proč je institucionální péče špatná, mělo diskutovat o tom, jak by měla vypadat, aby byla kvalitní a dokázala uspokojit požadavky klientů a klientek. Navíc v moderní podobě může jít o služby, které jsou samotnými klienty vyhledávány a zvyšují jejich autonomii a nezávislost. Strategie podpory rodinné péče je v mnohých ohledech nekoncepční, nedomyšlená a výrazně zatěžuje rodiny, aniž by jim poskytovala dostatečné zázemí. Řada politických opatření je v přímém rozporu s tímto záměrem a podpora tohoto typu péče se tak jeví spíše jako další zdroj úspor. Mezi ta rozporuplná opatření patří zvyšující se věk pro odchod do důchodu (ne vždy je možné pracovat a pečovat o závislé rodiče z časových důvodů, plně se věnovat péči je náročné z finančních důvodů), deregulace nájemného, na který penze nejen ve velkých městech nestačí, nebo snižování příspěvků na péči.


Úspory v sociální a rodinné oblasti
Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) pod vedením ministra Jaromíra Drábka (TOP09) navrhlo sjednocení maximální možné výše rodičovského příspěvku pro všechny možné varianty čerpání na 216 tisíc korun. V praxi to znamená, že příjemkyně a příjemci nejčastěji volené klasické (tříleté) varianty přijdou o devatenáct tisíc korun. Velmi výrazně klesnou příjmy nezaměstnaným rodičům. Při čtyřleté variantě má příspěvek pro nezaměstnané rodiče nově činit 4500 korun měsíčně. Dosud to bylo 7600 korun v prvních 21 měsících od porodu, poté (od dvaadvacátého do osmačtyřicátého měsíce) jen 3800 korun. Nezaměstnaný rodič tedy dosud na rodičovském příspěvku dostával maximálně 262 200 korun. Nově dostane maximálně 216 tisíc korun, tedy o 46 200 méně.

MPSV také zpřísňuje podmínky pro výběr tříleté varianty, rodič se musí rozhodnout již do devátého měsíce věku dítěte (do konce roku 2010 až do jednadvacátého věku). Toto opatření tak celou koncepci vícerychlostního čerpání rodičovského příspěvku činí ještě méně flexibilnější než dosud. Rodiče na rodičovské tak dostanou ještě méně času a prostoru pro své uplatnění na trhu práce a ve společnosti. Problém jim to může přinést například při souběhu pobírání rodičovského příspěvku a návštěvy zařízení péče o děti.

Změny ve výši rodičovského příspěvku kopírují předchozí chaotický a nekoncepční přístup v oblasti rodinné politiky. Pro stávající i budoucí rodiče je tak nemožné se odpovědně na rodičovství připravit a naplánovat strategii pro finanční zabezpečení rodiny. Ukazuje se také, že rodiče jsou jednou ze skupin, které jsou pro škrty nejpopulárnější a u které se krátí nejjednodušeji. Rodiče nemají žádné odbory, a díky jejich sociální i prostorové rozptýlenosti jsou koordinované aktivity poměrně složité.

Společným znakem těchto změn je kromě nekoncepčnosti také to, že nejsou příliš sledovány jejich dopady. Na takto důležitou oblast života a společnosti se nahlíží jako na plýtvání a ne jako na investici do budoucnosti a rozvoje společnosti. V říjnu 2010 se začalo v médiích hovořit o tom, že ministerstvo práce a sociálních věcí zahájilo diskusi o zrušení plošného rodičovského příspěvku. Tato sociální dávka by tak byla určena pouze pro nízkopříjmové skupiny obyvatelstva. Tento návrh začal být projednáván v situaci, kdy v České republice zcela chybí rodičům vstřícné prostředí na trhu práce nebo v oblasti služeb a zařízení péče o děti.

Chystané snížení rodičovského příspěvku bude mít negativní vliv převážně na ženy z nízkopříjmových a středněpříjmových skupin. Rodiče, kteří se rozhodli pro tříletou a čtyřletou variantu rodičovského příspěvku, se budou muset vrátit do práce o něco dříve. Otázkou však zůstává, zda se budou mít kam vracet, protože český trh práce se vyznačuje vysokou mírou diskriminace žen matek – především malých dětí. Velmi často se musejí ženy vracející se z rodičovské dovolené „spokojit“ s horšími pracovními místy, a to co se týče typu práce i jejího ohodnocení.

Vláda se rozhodla snížit rodičovský příspěvek, ale opomíjí řadu faktů, které znemožní pečujícím rodičům důstojný život a ekonomickou aktivitu. Vedle pozitivně flexibilního trhu práce není ani aktivně řešena dostupnost zařízení a služeb péče o děti. V České republice v podstatě neexistují zařízení péče o děti do tří let a pro děti nad tři roky velmi často nedostačují svou kapacitou. Matky, které se budou neplánovaně potřebovat z důvodu snížení rodičovské vrátit na trh práce dříve, k tomu nebudou mít podmínky. Stížená situace to bude zvlášť pro dojíždějící. Současná vládní koalice (ODS, TOP09 a VV) připravila také zrušení plošného porodného ve výši třinácti tisíc korun. Od roku 2011 na něj bude mít nárok jen rodina, jejíž příjem je menší než 2,4násobek životního minima. A to pouze na první dítě.

Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR snižuje také příspěvek na péči I. stupně lidem, kteří jsou hlavně z důvodu nepříznivého zdravotního stavu závislí na pomoci jiné osoby. V současné době ho pobírá podle statistik sdružení Život 90 přes 100 tisíc osob, z toho asi 70 tisíc tvoří senioři. Dá se předpokládat, že to bude mít za následek další pokles v životní úrovni seniorů, kteří jsou vystaveni riziku chudoby. V roce 2007 byla míra ohrožení chudobou vyšší u žen (sedmnáct procent) než u mužů (patnáct procent). Tento rozdíl byl zvláště vysoký u starších osob (22 procent žen v porovnání se sedmnácti procenty mužů) a u rodin s rodičem samoživitelem (34 procent).

Další podstatné změny se dotýkají i sociálního příplatku pro nízkopříjmové skupiny obyvatelstva. Přestože to původně vypadalo, že tato sociální dávka bude zcela zrušena, vláda se nakonec dohodla s Národní radou osob se zdravotním postižením na kompromisu, kdy sociální příplatek bude zatím i nadále vyplácen rodinám, kde jeden rodič pečuje o dlouhodobě nemocné dítě, dlouhodobě zdravotně postižené dítě nebo těžce zdravotně postižené dítě. Dále má náležet rodinám, kde alespoň jeden z rodičů pečující o dítě je sám nezaopatřeným dítětem. Silnější dopad se dá očekávat i v dalších oblastech vládních škrtů. Jde například o zavádění školného. Odborníci a odbornice upozorňují na to, že poplatky za vysokoškolské vzdělání mají genderový rozměr. Evropské statistiky totiž ukazují výrazné platové rozdíly mezi muži a ženami, které jsou zapříčiněny segregací trhu práce a vzdělávacího systému a diskriminací. Lépe se bude vracet školné manažerovi v IT firmě než učitelce na základní škole, která často nedosáhne ani průměrného platu.

Genderované dopady přinášejí i zdravotnické reformy a jejich významná součást – lékařské poplatky, poplatky za pobyt v nemocnici, které v blízké době pravděpodobně nemalou měrou vzrostou.

Změny v zákoně o zaměstnanosti: velké minus pro diskriminované
Postavení osob diskriminovaných nejen z důvodu pohlaví nezlepší ani zásadní změna v zákoně o zaměstnanosti: „V případě, že uchazeč o zaměstnání před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání bez vážného důvodu ukončil poslední zaměstnání sám nebo dohodou se zaměstnavatelem, činí procentní sazba podpory v nezaměstnanosti 45 procent průměrného měsíčního čistého výdělku nebo vyměřovacího základu.” Ve standardní výši podpora zůstane jen tehdy, jestliže šlo o „vážné důvody”.

Zkušenosti z právního poradenství diskriminovaným osobám ukazují, že laicky nazývaná výpověď dohodou je velmi často využívána při řešení případů diskriminace a šikany ze strany zaměstnavatele či kolegů v zaměstnání, pokud selžou nebo není možné uplatnit jiné způsoby řešení vzniklých situací, jako jsou například vyjednávání se zaměstnavatelem, standardní řešení stížností podle pracovního řádu, mediace a podobně. Tímto opatřením dochází k druhotnému potrestání diskriminovaných osob – snížením podpory v nezaměstnanosti, pokud si nenajdou práci, která bude přímo navazovat na ukončený pracovní poměr.

Ministr práce a sociálních věcí sice deklaroval, že ke snížení podpory v nezaměstnanosti nebude v závažných případech docházet, je ale otázkou, jak bude dokazování těchto důvodů vypadat a jak budou jednotlivými úředníky a úřednicemi definovány. U případů diskriminace to bude velmi složité. Kdyby byl využit institut soudního sporu, dá se na základě současných zkušeností očekávat, že výsledek bude znám v řádu let. Nebo budou relevantní úřady respektovat i jiné důkazy a vysvětlení? Podle ministra by se měla zpřísnit kontrola zaměstnavatelů v dodržování pracovního práva a práce „načerno”. O tom se však dá pochybovat, pokud nedojde k masivnímu navýšení zdrojů úřadů práce a inspektorátů práce. Ty nemají k činnosti v oblasti diskriminace dostatečné zdroje ani dnes a zabývají se především problémy, jako je bezpečnost práce, jejíž opomíjení může mít viditelně fatální následky. Zdá se, že se všeobecně „zapomnělo” na to, kde a jak se finanční krize vzala a její dopady se mění na příčiny. Politická reprezentace v mnoha evropských zemích se nezaměřuje na ty subjekty a systém, který krizi způsobily, ale válku vyhlásila sociálnímu státu a těm, kteří mají zneužívat a nadužívat sociálních dávky. Bohužel už mezi ně začínají patřit i rodiče pobírající rodičovský příspěvek. Na počátku finanční krize řada politiků a expertů poukazovala na to, že krize může být začátkem pozitivní změny i v oblasti rovných příležitostí žen a mužů. Současnost však ukazuje spíše to, že koncepty jako slaďování rodinného a pracovního života nebo antidiskriminace začínají být zpochybňovány jako něco, co si společnost v krizi nemůže dovolit.

Je faktem, že systém rodinné politiky a souvisejících sociálních opatření potřebuje naprostou změnu. Za takovou změnou by však měla stát systémová koncepce respektující potřeby a postavení různých sociálních skupin. Důležité je, aby nově navržené politiky šly napříč politickým spektrem, respektovaly rovnost příležitostí, koncept slaďování rodinného a pracovního života a nebyly hnány pouze snadnými úsporami. Krátkodobé škrty a domnělé úspory mohou v dlouhodobém hledisku znamenat pro společnost zásadním problémem.

Zdroje:
An Invisible Crisis? Women’s poverty and social exclusion in the European Union at a time of recession (2010). Oxfam, European Women’s Lobby.
Zpráva o genderových aspektech poklesu hospodářství a finanční krize, 12. 5. 2010, Výbor pro práva žen a rovnost pohlaví. http://www.europarl.europa.eu/sides/getDoc.do?pubRef=-//EP//TEXT+REPORT+A7-2010-0155+0+DOC+XML+V0//
CS#title2.
Zpráva o rovnosti žen a mužů 2010 (2010). Brusel: Evropská komise.

www.portal.gov.cz, www.ihned.cz, Hospodářské noviny, Sněmovní tisk 120/0, část č. 1/2 Vl.n.z. v souvislosti s úspornými opatřeními v působ. MPSV – RJ.
Guardian.

Příspěvek vyjde v publikaci "„KRIZE JAKO NOVÝ ZAČÁTEK, NEBO PROMARNĚNÁ ŠANCE?“, kterou si můžete objednat v Gender Studies, o.p.s.