Nečas: „Volím rozpad eurozóny“
EU dnes hledá cestu, jak vybřednout z krize. Existuje naléhavá potřeba zformulovat program a vylepšit fungování Unie. ČR by měla být schopna se zorientovat v této debatě, uvědomit si zájem Evropy, zájem svůj a pak v Evropě svou pozici hájit. Ukazuje se, že současná vláda toho není schopna. Místo jednotného postoje zaznívá z vlády tříšť názorů, protikladná stanoviska a klimaxem po posledním evropském summitu je nedůstojná přestřelka.
Pro tuzemského i zahraničního pozorovatele věru nevábný pohled. Ministr zahraničí řekne, že se s ním premiér před summitem jako obvykle nebavil a že svým odmítnutím dohody poškodil zájmy ČR.Premiér ho s těmito výroky pošle na tancovačku do Čimelic a zároveň řekne, že ministr je stejně lenoch a na bruselských schůzích všechen čas stejně promlčí.
Tímto veřejným shazováním a osočováním se snižuje autorita vlády i celé České republiky.
Po tom, co si Česko vytvořilo bizarně dva státní tajemníky pro Evropu, pokračuje dvojkolejnost české zahraniční politiky. Máme dva názory na finanční dohodu EU, máme dva právní názory na způsob její ratifikace, máme dvojí instrukce pro zastupitelské úřady. Zesměšňujeme se, docílili jsme pouze toho, že náš názor dnes v Evropě prakticky nikoho nezajímá.
Nakonec můžeme jen doufat, že článek premiéra Nečase uveřejněný dnes v Lidových novinách jako jeho názor na fiskální dohodu EU, nebude mít v Evropě tolik čtenářů. Kdyby do něj nahlédli, zjistili by, že premiér obviňuje „mnohé evropské státníky“, že se inspirují severokorejskou politikou a ideologií ču-čche, protože se údajně snaží izolovat Evropu od zbytku světa. U takového čtení by zřejmě dlouho nevydrželi.
Srovnávat současné kroky Evropy se severokorejským kasárenským socialismem – tak může mluvit jenom někdo, kdo evropským projektem pohrdá a hledá způsob, jak se s ním rozejít.
A v tom je možná podstata věci. Premiér Nečas své překvapivé odmítnutí finanční dohody EU na posledním summitu zdůvodňoval zprvu velmi nejistě a vachrlatě – prý nebudeme na summitech eurozóny rovnocennými partnery, prý nemáme u nás v Česku jasno v ratifikaci a nakonec - prezident Klaus je proti a stejně to nepodepíše. Prostě důvody tak podivné, že se nad nimi jen kroutilo hlavou. Tak teď ve zmíněném textu přišel se zásadnějším zdůvodněním. Tahle smlouva je prý překročením Rubiconu směrem k fiskální federaci. Petr Nečas rozpoznal v tomto kroku zásadní křižovatku. Eurozóna podle něj dnes nemá na vybranou: buď se rozpadne, nebo se posune směrem k federálnímu ekonomickému útvaru. A jako William Faulkner kdysi napsal „mezi nicotou a žalem volím žal“, tak Petr Nečas nám sděluje: „mezi fiskální federací a rozpadem volím rozpad“!
Co na to Karel Schwarzenberg? Jeho poslední zvolání znělo: „Zůstanu ve vládě, pokud budu moci její kroky kritizovat“! Být panem ministrem na ministerstvu, jehož politika se nerealizuje, je ovšem smutný úděl.
Věc sebeúcty
Můžeme debatovat o tom, co bývalý prezident Václav Havel zamýšlel, co chtěl nebo co říkal, že bude prosazovat, i o tom, že se to třeba vždy úplně nesplnilo. Můžeme mluvit o tom, jak je to s formou ocenění osobnosti bývalého prezidenta zákonem, o které si ostatně myslím, že je poněkud zvláštní.
Vem to nešť. Mám totiž svůj osobní důvod, proč si myslím, že si postava Václava Havla zaslouží uznání a proč je správné podpořit zákon o zásluhách Václava Havla, které nechci žádným způsobem zpochybnit.
Připadá mi, že je to poměrně prosté. Jsou některé činy, které se tady odehrály za posledních sto let a které zakládají naši národní sebeúctu, i moji osobní sebeúctu. Dokážu zhruba vyjmenovat, co to je, proč jsem stále hrdý na to, že žiji v této zemi.
Například Tomáš G. Masaryk. Byl to právě on, komu ležel na srdci osud českého národa a kdo se v jisté chvíli rozhodl zareagovat tvořivě na situaci, která vznikla, a začít prosazovat myšlenku samostatného státu. Pro mne, přiznávám, dalším důvodem k hrdosti bylo vystoupení Gabčíka a Kubiše. Když v této zemi vládl protektor, jenž řekl, že tento národ musí být zlikvidován a vyhlazen, a dokonce připravil program vyhlazení českého národa, tak na to ten národ prostě v osobách Gabčíka a Kubiše odpověděl tím, že ho zastřelil. To také zakládá moji sebeúctu. Zaplať Pánbůh za takovéto rozhodnutí. Pro mě byly důvodem k hrdosti i události roku 1968, protože jsme si řekli, že nechceme žít tak, jak nám tady někdo naordinoval, a chceme to změnit. Musely přijet tanky, aby nás zastavily.
A stejné je to podle mě s Václavem Havlem. I on zakládá mou sebeúctu. On napsal dopis Husákovi v době, kdy život tady byl naprosto nedůstojný a museli jsme se stydět před venkem i před sebou, že tady takto žijeme. Havel se tomu prostě postavil se všemi riziky. Kdysi jsem stál v Ostravě u Dolu Jeremenko – a na ten hrozně zvláštní zážitek nikdy nezapomenu. Stál jsem tam na autobusové zastávce v pět ráno, kolem byli samí horníci, asi třicet lidí, bylo tam úplné ticho, jako vždycky takhle brzy. A v tom ranním tichu jeden horník pronesl: „A protože je celý národ posraný, tak musí být Havel zavřený.“
Nikdo na to neřekl ani slovo. A já si uvědomil, že národní hrdost a uznání těch statečných není jenom věcí nějakých elit. V té chvíli zazněl názor lidí. Došlo mi, že Václav Havel nás zachraňuje ve chvíli, kdy se za sebe stydíme. Proto si zaslouží uznání - a klidně i ten zákon.
Žádáme změnu postoje České republiky k fiskální dohodě EU
Premiér Petr Nečas svým záporným stanoviskem k fiskální dohodě EU překvapil nejen partnery v EU a zahraniční pozorovatele, ale také českou veřejnost. Nejpozoruhodnější je, že ministerský předseda nedokázal svůj postoj srozumitelně vysvětlit.
Na jednání evropského výboru Sněmovny minulý týden žádné rozhodné nesouhlasné stanovisko nezaznělo. V souvislosti s dohodou učiněnou s ČNB o poskytnutí 39 miliard dolarů mluvil dokonce premiér o podmíněném souhlasu s finanční dohodou EU. Navíc bylo mnohokrát opakováno, že věcně nemá česká pravicová vláda problém s filozofií rozpočtové kázně a dluhové brzdy. Daleko kritičtější stanovisko zformulovala sociálně demokratická frakce v Evropském parlamentu, která vyžadovala mnohem rozsáhlejší pozornost problematice ekonomického růstu a zaměstnanosti ve státech EU. Také její zásluhou se v dohodě řada ze sociálně demokratických požadavků zrcadlí.
Evropská unie po „ztrátě“ Velké Británie, která má – na rozdíl od ČR - coby silné finanční centrum své vlastní ekonomické zájmy, mimořádně stála o jednotné stanovisko všech svých členů a záporný postoj České republiky se nečekal. Náš obraz jako nesrozumitelné země se jím bohužel potvrdil.
V minulých dnech to byly jiné státy EU, které kriticky zvedaly hlas a požadovaly změnu textu evropské dohody – Polsko, Švédsko, Dánsko, Finsko. Česká republika se v této debatě prakticky neozvala.
Důvody nesouhlasu, které nyní český premiér uvádí, při bližším zkoumání neobstojí. Premiéru Nečasovi údajně vadí, že nejsme bráni jako rovnocenní partneři a po podpisu dohody se nebudeme moci účastnit summitů eurozóny. Pak je ale záhada, proč jsme nepostupovali po dohodě s Polskem, které vyjednávalo a prosadilo kompromis, že některých summitů se budou moci účastnit i nečlenové eurozóny. Přitom když dohodu odmítneme, tak nebudeme na žádném summitu eurozóny a zůstaneme zcela přede dveřmi.
Naprosto nepochopitelná je také ta část argumentace premiéra Nečase, ve které tvrdí, že si není jistý ratifikačním procesem, že u nás není shoda a že chybí souhlas prezidenta. Kdyby ale opravdu o podporu Sněmovny stál, měl se o ni pokusit a Sněmovnu před summitem o mandát požádat. Možná by se divil, že by ji získal. Argumentovat postojem prezidenta je pak naprosto zarážející. Nežijeme v prezidentském systému. Prezident musí sice dát souhlas s projednáváním mezinárodní smlouvy, ale pokud se vláda dohodne na stanovisku a parlament je posvětí, potom takové rozhodnutí prezident ratifikovat prostě musí. V parlamentním systému se nemůže prezident stavět nad parlament. Pokud premiér není schopen využít váhy, kterou v ústavním systému má, tak se chová slabošsky. Podobné výmluvy na mezinárodní scéně zní trapně.
Nevadil by nám kritický názor premiéra a vlády na dění v EU, nevadila by nám jakákoli kritika podpořená argumenty, jakýkoli návrh na změnu, o němž by se dalo vyjednávat.. Sami máme k fiskální dohodě své výhrady a najdou-li se v budoucnu v EU partneři (například po prezidentských volbách Francie), kteří ji budou chtít do budoucna vylepšit, podpoříme další jednání. Klíčové ale je být u jednacího stolu.
Nyní to však vypadá, že český premiér dohodu odmítl ne z věcných důvodů, ale jen proto, že to je dohoda evropská. To je pro nás nepřijatelné. Budeme usilovat o otevření debaty ve Sněmovně a budeme žádat změnu stanoviska vlády. Nesouhlas deklarovaný českou vládou dnes neznamená, že bychom mohli zablokovat samotnou finanční dohodu. Znamená to jen, že sami sebe stavíme do autu a že se zbavujeme práva spoluvytvářet podobu Evropské unie, v níž se stejně budeme muset pohybovat a žít.
Opozice, na slovíčko!
Dvojí vzpomínka na Václava Havla
Na webových stránkách Wichterlova gymnázia v Ostravě, které jsme měl tu čest absolvovat, se na sklonku roku objevily pozoruhodné vzpomínky na posledního československého a prvního českého prezidenta. Se souhlasem autora, pana Pavla Měrky, si je zde dovoluji publikovat.
„První prezident České republiky, dramatik a dlouholetý bojovník proti komunismu Václav Havel zemřel v neděli (18. prosince 2011) ráno. Bylo mu 75 let.“ Tak zní text oficiální zprávy, kterou přinesla snad všechna světová média… V jednom ze svých posledních rozhovorů (prosinec 2011 pro portál Moderní dějiny) adresoval Václav Havel mladé generaci toto poselství: „Angažovanost je charakteristická právě pro mladé lidi. Pro nastupující generaci je to přirozená součást jejích postojů, na rozdíl od generace rodičů a prarodičů, kteří vyrůstali v totalitním režimu. A s despektem se občanská společnost setkává zejména u těch politiků, kteří o svobodě sice mluví, ale ve skutečnosti se projevů svobodné občanské vůle obávají a považují je za ohrožení své moci a vlivu.“
Přestože Václav Havel Wichterlovo gymnázium nikdy nenavštívil, nesmazatelně se zapsal do osudů jeho studentů a absolventů. Posuďte sami:
Kapitola prvá – Příběh prezidentského veta (2001)
Dne 23. 11. 2001 se studenti kvinty A našeho gymnázia obrátili na prezidentskou kancelář s drobným problémem. Připomeňme, že v té době byl Václav Havel již osmým rokem prezidentem České republiky. Předejme slovo studentovi kvinty, Michalu Prusenovskému: „Byli jsme asi v kvintě a Eliška zrovna dostala jeden ze svých úžasných nápadů – natřeme si třídu! Po dlouhých debatách jsme se shodli na zelené barvě, vše vyjednali s třídním i vedením školy a mohli jsme začít. V pátek odpoledne jsme asi čtyři zůstali ve škole déle. Vytáhli jsme barvu, štětce a další potřebnosti a se zručností a nevídaným nadšením jsme se pustili do díla. Natřeli jsme lavice, katedru, profesorskou židli, skříň, koš, rozhlas, zarážky v oknech, zárubně dveří, rám nástěnky i rám školního řádu. Pak nám zbyl už jen rám obrazu prezidenta, který svou zašlou bělostí narušoval lesk zeleného okolí. Chvíli jsme váhali, ale nakonec štětci neunikl. V pondělí se nám všem v lavicích sedělo podstatně lépe a příjemněji. Ta trocha vlastní kreativity a práce se vyplatila. Přišla ale komplikace. Po několika dnech se na nás sneslo, že zelený rám uráží majestát hlavy státu a že jej musíme vrátit do původního stavu. To se nám vůbec nelíbilo a nakonec jsme já a Eliška došli k zásadnímu rozhodnutí, které jediné mělo šanci vyřešit náš spor nad rámem prezidentské fotografie - napíšeme přímo panu prezidentovi a zeptáme se na jeho názor. V našem dopise jsme vzniklou situaci popsali a poprosili pana prezidenta o vyjádření. Dopis jsme odeslali a dlouho jsme čekali… Jednou v sobotu dopoledne u nás doma zazvonil telefon. Máma mě k němu zavolala, a když mi s vytřeštěnýma očima předávala sluchátko, zvládla říct jen tři slova: Kancelář prezidenta republiky… Nevěřícně jsem převzal hovor a zjistil, že se osobní sekretářka prezidenta Václava Havla snaží vypátrat mou adresu, kterou jsme v dopise zapomněli uvést, aby mi mohla poslat odpověď. Dále mi sdělila, že pan prezident byl naším dopisem „velmi pobaven?“ a že na podobné záležitosti většinou neodpovídá. Celý roztřesený jsem položil telefon a čekal jsem, co se bude dít. Za několik málo dní se v naší schránce objevila obálka s razítkem prezidentské kanceláře, s odpovědí pana prezidenta Havla. Vlastní rukou, zelenou tužkou, napsal:
„Necítím to jako urážku.VH“
Tahle zpráva se okamžitě rozletěla po celé škole a náš prezidentský obraz se zeleným rámem se k nám tiše vrátil a zůstal s námi až do maturity.“
Kapitola druhá – světová premiéra Havlova Odcházení na Wichterlově gymnáziu – 28. února 2008
Hybatelem toho příběhu je sám pisatel, který překročil své kompetence , proto jen stručně: Listopad 2007 – v semináři dějepisu jsem (mezi všelikými výklady o Lucemburcích a Kapetovcích) mimoděk pronesl, že se mi dostal do rukou (tehdy ještě oficiálně nepublikovaný) text Havlova Odcházení. „Havel v něm řeší problémy, které jsou mi velmi blízké, ale mladá generace je ještě nemůže pochopit. K jistému poznání se člověk propracuje jen věkem, na Odcházení, Krále Leara, Višňový sad a Zapomenuté světlo je nutná životní empirie.“ Dějepisný seminarista Jakub Sosna se drze optal: „A půjčíte nám to?“ - „Je to vaše,“ pravil jsem, předal, a vzápětí na to zapomněl. Ne tak Jakub Sosna… Pak jsem už ho jen zpovzdálí sledoval. Hrou byl nadšen, „ukecal“ spolužáky, kantory i mě samotného (hlas z reproduktoru), zorganizoval první čtené zkoušky, měl přesnou představu o výsledné podobě divadelní hry. Nikomu nic neodpustil. S Havlovým Odcházením jsme prožili čtyři krásné měsíce, které byly korunovány světovou premiérou na půdě „půdy“ naší školy 28. února 2008, tedy necelý měsíc před oficiálním uvedením v divadle Archa.
Epilog
Snad nejlépe to vyjádřil v dopise Václavu Havlovi Samuel Beckett (29. 5. 1983): „To, že jsem Vám mohl, byť málo, pomoci a vzdát poctu Vám i všemu, zač se zasazujete, patří ke skutečnostem, jichž si ve svém tvůrčím životě vážím. To já jsem Vaším dlužníkem.“
To my jsme Vašimi dlužníky, pane prezidente!
19.prosince 2011
Autor: Pavel Měrka
Helmut Schmidt: Německo v Evropě a s Evropou
Nedávno jsem zde psal o projevu bývalého německého kancléře Helmuta Schmidta na prosincovém sjezdu SPD. Dnes, na žádost mnoha čtenářů, nabízím jeho doslovný překlad.
Milí přátelé, dámy a pánové!
Dovolte mi, abych začal osobní poznámkou. Když mě Sigmar Gabriel, Frank-Walter Steinmeier a moje strana ještě jednou prosili o příspěvek, vzpomněl jsem si rád na to, jak jsem před 65 lety s Loki* vkleče na podlaze maloval zvací plakáty pro SPD v Hamburku-Neugrabenu. Ale musím se zároveň přiznat k tomu, že při posuzování veškeré stranické politiky jsem se už díky svému věku dostal mimo dobro a zlo**. Už dlouho mi jde v první i druhé řadě o úkoly a roli našeho národa v nezbytném rámci evropské integrace.
Zároveň mám radost z toho, že smím tento řečnický pult sdílet s naším norským sousedem Jensem Stoltenbergem, jenž uprostřed tragédie svého národa, která všechny hluboce zasáhla, dal nám a všem Evropanům průkopnický příklad neochvějně státoprávního, liberálního a demokratického vedení.
Jako dnes už velmi starý muž přemýšlím přirozeně v dlouhých časových úsecích – jak směrem nazpět do historie, tak i směrem kupředu – do toužebně očekávané a žádoucí budoucnosti. Nicméně před několika dny jsem nedokázal dát jednoznačnou odpověď na velmi jednoduchou otázku. Wolfgang Thierse se mě zeptal: „Kdy se Německo konečně stane normální zemí?“ A já jsem odpověděl: V dohledné době Německo „normální“ zemí nebude. Protože tomu brání naše obrovská, ale neopakovatelná historická zátěž. A kromě toho tomu brání i naše demograficky a ekonomicky dominantní, ústřední pozice uprostřed našeho velmi malého, ale z hlediska národních států rozmanitě členitého kontinentu.
Tím jsem se však dostal už přímo k jádru komplexního tématu své přednášky: Německo v Evropě a s Evropou a pro Evropu.
I.
Motivy a počátky evropské integrace
I když se v rámci přibližně 40 národních států Evropy rozvinulo dnešní národní povědomí v několika těchto státech opožděně – například v Itálii, v Řecku a v Německu –, přesto všude opakovaně docházelo ke krvavým válkám. Tyto evropské dějiny – nazíráno ze střední Evropy – lze vnímat také jako jeden zdánlivě nekonečný sled bojů mezi periferií a centrem a naopak mezi centrem a periferií. Centrum přitom opakovaně zůstávalo rozhodujícím bitevním polem.
Když byli vládcové, státy nebo národy v centru Evropy slabí, pak jejich sousedé vyrazili z periferie do slabého centra. K největšímu ničení a relativně největším ztrátám na lidských životech docházelo během první třicetileté války v letech 1618 až 1648, která se v podstatě odehrála na německé půdě. Německo bylo tehdy jen geografický pojem, neostře definovaný pouze německým jazykovým prostorem. Později přišli Francouzi pod vedením Ludvíka XIV. a pak znovu pod vedením Napoleonovým. Švédové podruhé nepřišli, zato však vícekrát přišli Angličané a Rusové, naposledy pod Stalinovým vedením.
Když však byly dynastie nebo státy ve středu Evropy silné – nebo když se cítily být silnými! –, pak naopak vyrážely do boje proti periferii. To platilo už pro křížové výpravy, které byly zároveň dobyvačnými taženími, a to nejen směrem do Malé Asie a Jeruzaléma, ale rovněž směrem do východního Pruska a do všech tří dnešních pobaltských států. V novověku to platilo pro válku proti Napoleonovi – a platilo to pro tři Bismarckovy války v letech 1864, 1866 a 1870/ 71.
Totéž platí především pro druhou třicetiletou válku od roku 1914 do roku 1945. Platí to zejména pro Hitlerovy výpady až k Severnímu mysu, na Kavkaz, na řeckou Krétu, na jih Francie a dokonce až do Tobruku blízko libyjsko-egyptských hranic. Katastrofa Evropy, vyprovokovaná Německem, zahrnovala katastrofu evropských Židů a katastrofu německého národního státu.
Předtím však Poláci, pobaltské národy, Češi, Slováci, Rakušané, Maďaři, Slovinci a Chorvaté sdíleli osud Němců do té míry, že všichni už celá staletí trpěli kvůli centrální geopolitické pozici Němců na tomto malém evropském kontinentu. Nebo jinak řečeno: My Němci jsme vícekrát nechali trpět ostatní pod naší centrální mocenskou pozicí.
Konfliktní územní nároky, jazykové a hraniční spory, které ještě v první polovině 20. století hrály velmi velkou roli v povědomí národů, se dnes staly de facto bezvýznamnými – každopádně alespoň pro nás Němce.
Zatímco znalostí o středověkých válkách a připomínání středověkých válek ve veřejném mínění a ve veřejném povědomí evropských národů valem ubylo, hraje připomínání obou novodobých světových válek 20. století a německé okupace stále ještě latentně dominantní roli.
Zdá se mi, že pro nás Němce je rozhodující, že téměř všichni sousedé Německa – a kromě nich téměř všichni Židé na celém světě – si připomínají holocaust a ohavnosti, které se staly v době německé okupace v periferních zemích. My Němci si nejsme dostatečně vědomi toho, že téměř u všech našich sousedů bude pravděpodobně ještě v mnoha generacích přetrvávat latentní ostražitost vůči Němcům.
Také později narozené německé generace musejí žít s touto historickou zátěží. A ty dnešní nesmějí zapomenout, že právě ostražitost vůči budoucímu vývoji Německa byla v roce 1950 důvodem k zahájení evropské integrace.
Churchill měl v roce 1946 dva motivy, když ve svém velkém curyšském projevu vyzval Francouze k tomu, aby se dohodli s Němci a společně s nimi založili Spojené státy evropské – za prvé mu šlo o společnou obranu proti Sovětskému svazu, který se jevil jako hrozba – ale za druhé o zapojení Německa do většího západního svazku. Churchill totiž prozíravě předvídal, že Německo znovu zesílí.
Když v roce 1950, čtyři roky po Churchillově projevu, vystoupili Robert Schuman a Jean Monet s Schumanovým plánem na sloučení západoevropského těžkého průmyslu, dělo se to ze stejného důvodu – ze snahy o zapojení Německa. Charles de Gaulle, který o deset let později nabídl Konradu Adenauerovi ruku na usmířenou, jednal ze stejného motivu.
Toto všechno se dělo z realistického náhledu na možný a zároveň obávaný budoucí vývoj německé síly. Ani idealismus Victora Huga, který v roce 1849 vyzval ke sjednocení Evropy, ani žádný jiný idealismus nestál v letech 1950/52 na počátku evropské integrace, která byla tehdy omezena na západní Evropu. Vůdčí státníci v Evropě a Americe (uvedu George Marshalla, Eisenhowera, také Kennedyho, především však Churchilla, Jeana Monneta, Adenauera a de Gaulla nebo také de Gasperiho a Henriho Spaaka) tehdy v žádném případě nejednali z evropského idealismu, ale na základě znalosti evropských dějin. Jednali z realistického pochopení nutnosti zabránit pokračování boje mezi periferií a německým centrem. Kdo tento původní motiv evropské integrace, který je stále ještě nosným prvkem, kdo tento motiv nepochopil, tomu chybí nepostradatelný předpoklad pro řešení současné navýsost prekérní krize Evropy.
Čím více v průběhu 60., 70. a 80. let tehdejší Spolková republika ekonomicky, vojensky a politicky sílila, tím více se v očích západoevropských státníků stávala evropská integrace zpětnou pojistkou proti opětovně možné sveditelnosti Němců na scestí. Počáteční odpor např. Margaret Thatcherové nebo Françoise Mitteranda či Giulia Andreottiho v letech 1989/90 proti sjednocení obou německých poválečných států byl jednoznačně odůvodněn obavou ze silného Německa uprostřed tohoto malého evropského kontinentu.
Dovolím si na tomto místě malý osobní exkurz. Naslouchal jsem Jeanu Monnetovi, když jsem se podílel na práci Monnetova akčního výboru pro Spojené státy evropské. To bylo v roce 1955. Jean Monnet pro mě zůstal jedním z nejprozíravějších Francouzů, které jsem ve svém životě poznal – ve věci integrace to bylo také kvůli jeho konceptu pozvolného postupu po jednotlivých krocích při integraci Evropy.
Od té doby jsem se na základě pochopení strategického zájmu německého národa, nikoli z idealismu, stal a zůstal stoupencem evropské integrace, stoupencem zapojení Německa. (To mě tehdy vedlo ke kontroverzi s mým, mnou velmi ctěným stranickým předsedou, ke kontroverzi, která byla pro Kurta Schumachera zcela bezvýznamná, pro mě však, tehdy právě třicetiletého navrátilce z války, velmi závažná.) V 50. letech mě to přimělo ke schválení plánů tehdejšího polského ministra zahraničí Rapackého. Začátkem 60. let jsem pak napsal knihu proti oficiální západní strategii nukleárně-strategické odvety, kterou tehdy NATO vyhrožovalo mocnému Sovětskému svazu a do které jsem tehdy stejně jako dnes byli zapojeni.
II.
Evropská unie je nutná
De Gaulle a Pompidou pokračovali v 60. letech a na začátku 70. let v evropské integraci, aby začlenili Německo – nechtěli však za každou cenu začlenit i svůj vlastní stát. Dobré porozumění mezi Giscardem d’Estaingem a mnou potom vedlo k období francouzsko-německé kooperace a k pokračování evropské integrace, k období, které po jaru roku 1990 úspěšně pokračovalo i mezi Miterrandem a Kohlem. Evropské společenství se od období 1950/52 do roku 1991 zároveň postupně rozrostlo z šesti na dvanáct členských států.
Díky rozsáhlé přípravné práci Jacquese Delorse (tehdy předseda Evropské komise) uvedli Miterrand a Kohl v roce 1991 v Maastrichtu v život společnou měnu euro, která pak začala platit o deset let později, v roce 2001. Podkladem byla opět francouzská obava z příliš silného Německa – přesněji řečeno: z příliš silné německé marky.
Mezitím se euro stalo druhou nejdůležitější měnou světové ekonomiky. Tato evropská měna je směrem dovnitř, ale i navenek doposud stabilnější než americký dolar – a stabilnější, než byla německá marka ve svých posledních deseti letech. Všechno, co se říká a píše o údajné „krizi eura“, je jen plané tlachání médií, novinářů a politiků.
Od Maastrichtu roku 1991/92 se však svět nesmírně změnil. Zažili jsme osvobození národů na východě Evropy a implozi Sovětského svazu. Zažíváme fenomenální rozmach Číny, Indie, Brazílie a jiných „prahových zemí“, kterým se dříve paušálně říkalo „třetí svět“. Zároveň se „globalizovaly“ reálné národní ekonomiky největších částí světa. Německy řečeno: Téměř všechny státy světa jsou na sobě navzájem závislé. Aktéři na globalizovaných finančních trzích si především přisvojili prozatím zcela nekontrolovanou moc.
Ale zároveň – a téměř bez povšimnutí – se lidstvo explozivně rozmnožilo na 7 miliard lidí. Když jsem se narodil, byly to pouhé 2 miliardy. Všechny tyto enormní změny mají nesmírný vliv na evropské národy, na jejich státy a na jejich blahobyt!
Na druhou stranu však všechny evropské národy nadměrně stárnou – a všude se snižují počty jejich občanů. V polovině 21. století bude na Zemi žít pravděpodobně dokonce 9 miliard lidí současně, ale evropské národy budou dohromady tvořit už jen asi 7 % světové populace. 7 % z devíti miliard! Do roku 1950 tvořili Evropané po dobu dvou staletí více než 20 % světové populace. Ale už 50 let se počet nás Evropanů snižuje – a to nejen v absolutních číslech, ale především v poměru k Asii, Africe a Latinské Americe. Snižuje se rovněž podíl Evropanů na globálním sociálním produktu, to znamená na vytváření hodnot celého lidstva. Do roku 2050 tento podíl klesne na přibližně 10 %; v roce 1950 činil ještě 30 %.
Každý jednotlivý evropský národ bude v roce 2050 tvořit už jen zlomek ve výši 1 % světové populace. To znamená: Chceme-li mít naději, že jako Evropané budeme mít pro svět význam, pak musíme jednat společně. Jako jednotlivé státy – ať už Francie, Itálie, Německo nebo Polsko, Holandsko nebo Dánsko či Řecko – už totiž na konci nebudeme tvořit procenta, ale pouhá promile světové populace.
Z toho plyne dlouhodobý strategický zájem evropských národních států o integraci. Tento strategický zájem o evropskou integraci bude stále více získávat na významu. Národy si toho doposud ještě nejsou zcela vědomy. A jejich vlády jim to ani vědět nedají.
Pokud by však Evropská unie v průběhu nadcházejících desetiletí nedospěla ke společné – i když omezené akceschopnosti, nelze vyloučit – vlastním přičiněním způsobenou – marginalizaci jednotlivých evropských států a evropské civilizace. Podobně nelze v takovém případě vyloučit ani znovuoživení konkurenčních a prestižních bojů mezi evropskými státy. V takovém případě by zapojení Německa už jen stěží mohlo fungovat. Stará hra mezi centrem a periferií by se opět mohla stát skutečností.
Proces celosvětové osvěty, rozšiřování práv jednotlivce a jeho důstojnosti, státoprávního zřízení a demokratizace by z Evropy už nedostával žádné účinné impulzy. Z těchto hledisek se evropské společenství stane pro národní státy našeho starého kontinentu životní nutností. Tato nutnost přesahuje motivy Churchillovy a de Gaullovy. Přesahuje ale i motivy Monnetovy a motivy Adenauerovy. A překlenuje dnes i motivy Ernsta Reutera, Fritze Erlera, Willyho Brandta a rovněž Helmuta Kohla.
A já k tomu dodávám: Jistě však jde přitom vždycky i o zapojení Německa. Proto si my Němci musíme ujasnit, jaká je naše vlastní úloha, jaká je naše vlastní role v rámci evropské integrace.
III.
Německo potřebuje stálost a spolehlivost
Když se na sklonku roku 2011 podíváme na Německo zvenčí očima našich vzdálenějších i bezprostředních sousedů, pak zjistíme, že Německo už celé jedno desetiletí vzbuzuje určitou nevoli – a opět i politické obavy. V posledních letech se vynořily značné pochybnosti ohledně stálosti německé politiky. Důvěra ve spolehlivost německé politiky je narušena.
Tyto pochybnosti a obavy se přitom zakládají také na zahraničněpolitických chybách našich německých politiků a vlád. Zakládají se rovněž na ekonomické síle sjednocené Spolkové republiky, síle, která je pro svět překvapivá. Naše národní hospodářství se od 70. let 20. století, kdy bylo ještě rozdělené na dvě části, rozvinulo v největší národní ekonomiku v Evropě. Z hlediska technologií, finanční politiky a sociální politiky je dnes jednou z nejvýkonnějších národních ekonomik světa. Naše hospodářská síla a náš už celá desetiletí poměrně velmi stabilní sociální smír vyvolaly také závist – protože naše míra nezaměstnanosti a také naše míra zadluženosti jsou mezinárodně zcela v mezích normálu.
Nejsme si však dostatečně vědomi toho, že naše hospodářství je vysokou měrou integrované do společného evropského trhu, ale zároveň je vysokou měrou také globalizované a tím i závislé na světové konjunktuře. V nadcházejícím roce proto zažijeme, že německý export už nijak zvlášť neporoste.
Současně však nastal závažný chybný vývoj, totiž přetrvávající enormní přebytky naší obchodní bilance a naší výkonové bilance. Přebytky činí už léta asi 5 % našeho sociálního produktu. Jsou podobně velké jako přebytky Číny. Toho si nejsme vědomi, protože se tyto přebytky už nevyjadřují v německých markách, ale v eurech. Je však nutné, aby si naši politici byli této okolnosti vědomi.
Všechny naše přebytky jsou totiž ve skutečnosti deficity ostatních. Pohledávky, které dnes máme vůči ostatním, jsou jejich dluhy. Jedná se o mrzuté narušení „zahraničně hospodářské rovnováhy“, kterou jsme kdysi pozdvihli na zákonný ideál. Toto narušení rovnováhy musí naše partnery nutně zneklidňovat. A jestliže se znovu vynořují zahraniční (většinou americké) hlasy – mezitím přicházejí z mnoha stran –, které od Německa požadují vůdčí roli v Evropě, pak to všechno dohromady vzbuzuje u našich sousedů zároveň ještě další nedůvěru. A probouzí to zlé vzpomínky.
Tento ekonomický vývoj a současná krize akceschopnosti orgánů Evropské unie vnutily Německu opět ústřední roli. Kancléřka společně s francouzským prezidentem tuto roli svolně akceptovala. Ale v mnoha evropských hlavních městech a rovněž v médiích mnoha našich sousedních států opět roste obava z německé dominantnosti. Tentokrát se nejedná o vojensky a politicky příliš silnou centrální mocnost, ale patrně o ekonomicky příliš silné centrum!
Na tomto místě je nutné udělit vážné, pečlivě zvážené napomenutí německým politikům, médiím i našemu veřejnému mínění.
Pokud bychom se my Němci – opírajíce se o svou ekonomickou sílu – nechali svést k nárokování politické vůdčí role v Evropě nebo přinejmenším k hraní prvního mezi rovnými (primus inter pares), pak by se proti tomu stále více na našich sousedů začalo účinně bránit. Obava periferie z příliš silného centra Evropy by se velmi rychle znovu vrátila. Pravděpodobné důsledky takového vývoje by byly pro Evropskou unii mrzačící. A Německo by upadlo do izolace.
Velmi velká a velmi výkonná Spolková republika Německo potřebuje – i na ochranu před námi samotnými! – zapojení do evropské integrace. Proto nás od dob Helmuta Kohla, od roku 1992, zavazuje 23. článek ústavy pro tuto součinnost také k „principu subsidiarity...”. Současná krize akceschopnosti orgánů EU na těchto principech nic nemění.
Naše centrální geopolitická poloha, k tomu naše nešťastná role v průběhu evropských dějin až do poloviny 20. století, k tomu naše dnešní výkonnost, to všechno dohromady vyžaduje od každé německé vlády velmi vysokou míru schopnosti vcítit se do zájmů našich partnerů v EU. A je nezbytně nutné, abychom byli připraveni pomáhat.
My Němci jsme přece našeho velkého výkonu při obnově země během posledních šesti desetiletí také nedosáhli sami a pouze vlastními silami. Obnova by nebyla možná bez pomoci západních vítězných mocností, bez našeho začlenění do evropského společenství a do atlantického svazku, bez pomoci našich sousedů, bez politického průlomu na východě střední Evropy a bez konce komunistické diktatury. My Němci máme důvod k vděčnosti. A zároveň máme povinnost prokázat, že jsme přijaté solidarity hodni, a musíme to prokázat naší vlastní solidaritou s našimi sousedy!
Úsilí o vlastní roli ve světové politice a úsilí o světovou politickou prestiž by naopak bylo dost zbytečné a pravděpodobně dokonce i škodlivé. Každopádně zůstává nezbytností úzká spolupráce s Francií a Polskem, se všemi našimi sousedy a partnery v Evropě.
Podle mého přesvědčení je kardinálním, dlouhodobě strategickým zájmem Německa, aby se neizolovalo a aby se nenechalo izolovat. Izolace uvnitř Západu by byla nebezpečná. Izolace uvnitř Evropské unie nebo eurozóny by byla dokonce velice nebezpečná. Pro mě je tento zájem Německa jednoznačně výše v pořadí než jakýkoli taktický zájem všech politických stran.
Němečtí politikové a německá média mají zpropadenou povinnost a dluh, tento postoj také trvale obhajovat před veřejností.
Když však někdo dává na srozuměnou, že dnes a v budoucnu bude Evropa mluvit německy, když se německý ministr zahraničí domnívá, že televizní vystoupení v Tripolisu, Káhiře nebo Kábulu jsou důležitější než politické styky s Lisabonem, Madridem, Varšavou nebo Prahou, s Dublinem, Haagem, Kodaní nebo Helsinkami, když se jiný domnívá, že je nutné zabránit evropské „transferové unii“ – pak je to všechno pouze škodlivé silácké chvástání.
Ve skutečnosti přece Německo bylo po dlouhá desetiletí čistým plátcem do rozpočtu Evropské unie! Mohli jsme to dělat a od dob Adenauerových jsme to také dělali. A samozřejmě Řecko, Portugalsko nebo Irsko byly vždycky čistými příjemci.
Této solidarity si dnes německá politická třída není dostatečně vědoma. Ale doposud byla taková solidarita samozřejmá. Rovněž samozřejmý – a kromě toho od Lisabonu i smluvně předepsaný – je princip subsidiarity. To, co jeden stát nemůže sám regulovat nebo zvládnout, to musí převzít Evropská unie.
Konrad Adenauer od dob Schumanova plánu na základě správného politického instinktu a navzdory odmítavému postoji jak Kurta Schumachera, tak později i Ludwiga Erharda přistupoval na francouzské nabídky. Adenauer správně posoudil dlouhodobě strategický německý zájem – navzdory přetrvávajícímu rozdělení Německa! Všichni jeho nástupci – jak Brandt, tak Schmidt, Kohl i Schröder – pak v Adenauerově integrační politice pokračovali.
Veškerá každodenní politická taktika, veškerá vnitropolitická i zahraničněpolitická taktika nikdy nezpochybňovala dlouhodobě strategický zájem Němců. Proto se všichni naši sousedé a partneři po celá desetiletí mohli spoléhat na stálost německé evropské politiky – a to nezávisle na jakémkoli střídání vlád. Tato kontinuita pro nás zůstane i v budoucnosti příkazem.
IV.
Dnešní situace EU vyžaduje aktivitu
Koncepční německé příspěvky byly vždycky samozřejmé. Tak by to mělo zůstat i do budoucna. Přitom bychom však neměli předbíhat událostem daleké budoucnosti. Smluvní změny by mohly beztak jen zčásti korigovat skutečnosti, opomenutí a chyby, udělané před dvaceti lety v Maastrichtu. Dnešní návrhy na změnu platné Lisabonské smlouvy se mi jeví pro bezprostřední budoucnost jako nepříliš užitečné, zvlášť když si vzpomenu na dosavadní problémy s všestrannou národní ratifikací – nebo na odmítavé výsledky referend.
Souhlasím proto s italským prezidentem Napolitanem, který koncem října ve svém pozoruhodném projevu požadoval, abychom se dnes soustředili na to, co je nutné udělat dnes. A abychom k tomu vyčerpali všechny možnosti, které nám platná smlouva o EU dává – zejména na posílení rozpočtových pravidel a ekonomické politiky v eurozóně.
Současná krize akceschopnosti orgánů Evropské unie, vytvořených v Lisabonu, nesmí trvat roky! S výjimkou Evropské centrální banky poskytly orgány (Evropský parlament, Evropská rada, Bruselská komise a ministerské rady), všechny tyto orgány poskytly od překonání akutní bankovní krize v roce 2008 a zejména následné dluhové krize států jen málo účinné pomoci.
Na překonání dnešní krize vedení Evropské unie neexistuje žádný ověřený recept. Bude nutné učinit vícero kroků, zčásti současně, zčásti postupně jeden po druhém. Bude nutná nejen soudnost a aktivita, ale také trpělivost! Koncepční německé příspěvky se přitom nesmějí omezovat jen na módní hesla. Neměly by být přednášeny na televizním tržišti, ale namísto toho důvěrně v rámci grémií orgánů Evropské unie. Naše ekonomické a sociální uspořádání, náš federativní systém a naši rozpočtovou a finanční koncepci přitom my Němci nesmíme evropským partnerům představovat jako vzor nebo měřítko, ale pouze jako příklady mnoha různých možností.
Za to, co Německo dnes dělá nebo opomíjí, neseme všichni společně odpovědnost, odpovídáme za to, jaké účinky to bude v Evropě v budoucnu mít. Potřebujeme k tomu evropský rozum. Potřebujeme však nejen samotný rozum, ale rovněž soucitné srdce vůči našim sousedům a partnerům.
V jednom důležitém bodě souhlasím s Jürgenem Habermasem, který nedávno mluvil o tom, že – cituji – „... skutečně nyní poprvé v historii Evropské unie zažíváme odbourávání demokracie!“ (konec citátu). Je to skutečně tak: Nejen Evropská rada včetně svých předsedů, rovněž Evropská komise včetně svého předsedy, k tomu různé ministerské rady a celá bruselská byrokracie společně vytěsnily demokratický princip! Já jsem tehdy, když jsme zaváděli národní volby do Evropského parlamentu, podlehl omylu, že parlament si už sám zajistí svou vážnost. Ve skutečnosti však doposud neměl na zvládnutí krize žádný rozpoznatelný vliv, protože jeho porady a rozhodnutí zůstávají doposud bez veřejného účinku.
Proto bych chtěl apelovat na Martina Schulze: Bude nejvyšší čas, abyste se Vy a Vaši křesťanskodemokratičtí, Vaši socialističtí, liberální a zelení kolegové přiměli společně, ale drasticky k veřejnému slyšení. Oblast dozoru nad bankami, burzami a jejich finančními nástroji – dozoru, který je od G20 v roce 2008 opět zcela nedostatečný – se pro takové povstání Evropského parlamentu hodí pravděpodobně nejlépe.
Několik desítek tisíc finančníků v USA a Evropě a k tomu několik ratingových agentur si ve skutečnosti vzalo politicky odpovědné vlády v Evropě za svá rukojmí. Lze jen sotva očekávat, že Barack Obama proti tomu mnoho zmůže. Totéž platí pro britskou vládu. Ve skutečnosti sice vlády celého světa v roce 2008/2009 zachránily banky zárukami a penězi daňových poplatníků, ale už od roku 2010 hraje tento houf vysoce inteligentních a současně k psychóze inklinujících finančních manažerů znovu svou starou hru o zisk a výhody. Hazardní hra na úkor všech nehrajících, kterou jsme Marion Dönhoffová a já kritizovali už v 90. letech jako životu nebezpečnou.
Když jinak nikdo nechce jednat, pak musejí jednat ti, kteří se podílejí na měně euro. K tomu může vést cesta přes článek 20 platné Lisabonské smlouvy o Evropské unii. Tam se výslovně předpokládá, že jednotlivé členské státy Evropské unie nebo mnohé z nich „...mezi sebou navzájem navážou intenzivnější spolupráci“. Státy, které se podílejí na společné měně euro, by každopádně měly pro eurozónu společně provést radikální regulace společného finančního trhu – od rozdělení mezi normálními obchodními bankami a investičními a stínovými bankami až po zákaz prázdných prodejů cenných papírů v budoucím termínu, po zákaz obchodu s deriváty, pokud nejsou připuštěny oficiálním burzovním dozorem, a až po účinné omezení obchodů prozatím nedozorovaných ratingových agentur v eurozóně. Ale nechci Vás, dámy a pánové, zatěžovat dalšími podrobnostmi.
Globalizovaná bankovní lobby by proti tomu samozřejmě opět uvedla do pohybu všechny páky. Vždyť doposud už zabránila všem radikálním regulacím. Sama sobě umožnila, aby houf jejích obchodníků zatlačil evropské vlády do vynucené pozice tak, aby musely vynalézat stále nové a nové „záchranné padáky“ – a pomocí „pák“ je rozšiřovat. Bude na čase bránit se proti tomu. Pokud Evropané vynaloží odvahu a sílu k radikální regulaci finančních trhů, pak se můžeme ve střednědobém horizontu stát zónou stability. Pokud zde ale selžeme, pak se bude vážnost Evropy dále snižovat – a svět se bude vyvíjet směrem k duumvirátu mezi Washingtonem a Pekingem.
Pro bezprostřední budoucnost eurozóny zůstávají jistě nutností všechny doposud oznámené a zamýšlené kroky. Patří k nim záchranné fondy, horní limity pro zadluženost a jejich kontrola, společná ekonomická a fiskální politika a k tomu řada příslušných národních reforem, týkajících se daňové politiky, výdajové politiky, sociální politiky a pracovního trhu. Ale neodvratným se nutně stane i společné zadlužení. My Němci se tomu nesmíme národně-egoisticky vzpírat.
Nesmíme však ani nijak propagovat pro celou Evropu extrémní deflační politiku. Spíše má pravdu Jacques Delors, když požaduje, aby se spolu s ozdravováním rozpočtů zároveň zaváděly a financovaly projekty na podporu růstu. Bez růstu, bez nových pracovních míst nemůže žádný stát sanovat svůj rozpočet. Kdo si myslí, že Evropa se může uzdravit pouze rozpočtovými úsporami, ten ať si laskavě prostuduje osudný účinek deflační politiky Heinricha Brüninga z let 1930/32. Ta totiž vyvolala depresi a neúnosný rozsah nezaměstnanosti a tím zahájila zánik první německé demokracie.
V.
Mým přátelům
Už se chýlím k závěru, milí přátelé! Vlastně ani není nutné sociálním demokratům příliš kázat o mezinárodní solidaritě. Německá sociální demokracie je totiž už půl druhého století internacionalisticky zaměřená – v mnohem větší míře než generace liberálů, konzervativců nebo německých národovců. My, sociální demokraté, jsme současně trvali na svobodě a důstojnosti každého jednotlivého člověka. Současně jsme trvali na reprezentativní parlamentní demokracii. Tyto základní hodnoty nás dnes zavazují k evropské solidaritě.
Evropa bude jistě i ve 21. století tvořena národními státy, z nichž každý bude mít svůj vlastní jazyk a své vlastní dějiny. Proto se z Evropy jistě nestane spolkový stát. Ale Evropská unie nesmí ani zchátrat v pouhý spolek států. Evropská unie musí zůstat dynamicky se rozvíjejícím svazkem. V celých lidských dějinách pro to neexistuje žádný příklad. My, sociální demokraté, musíme přispět k postupnému rozvoji tohoto svazku.
Čím starší člověk je, tím více přemýšlí v dlouhých časových úsecích. I jako starý muž stále ještě pevně lpím na třech základních hodnotách Godesberského programu – na svobodě, spravedlnosti a solidaritě. Ostatně myslím si, že spravedlnost dnes vyžaduje především rovnost šancí pro děti, pro školáky a pro mladé lidi celkově.
Když se ohlédnu zpátky do roku 1945 nebo kdybych se mohl ohlédnout zpět do roku 1933 – tehdy mi bylo právě 14 let –, pak mi pokrok, kterého jsme do dnešních dob dosáhli, připadá jako téměř neuvěřitelný. Jde o neuvěřitelný pokrok, kterého Evropané dosáhli od Marshallova plánu v roce 1948, od Schumanova plánu v roce 1950, kterého jsme dosáhli díky Lechu Walesovi a hnutí Solidarita, díky Václavu Havlovi a Chartě 77, kterého jsme dosáhli díky oněm Němcům v Lipsku a východním Berlíně od velkého převratu v letech 1989/91 do dnešních dob.
Dnes se převážná část Evropy těší z lidských práv a míru, ale v roce 1918, ani v roce 1933, ani v roce 1945 jsme si něco takového ještě nedokázali představit. Pojďme proto pracovat a bojovat za to, aby historicky jedinečná Evropská unie vyšla ze svého současného oslabení stabilní a sebevědomá!
HELMUT SCHMIDT
Proč nemáme odvahu mluvit z očí do očí?
Vypadá to, že český premiér Nečas si s maďarským premiérem Orbánem v podstatě notoval. Společně odmítli harmonizaci daní, mají nedůvěru k vytváření fiskální unie a nebudeme přispívat do nějakého společného měšce, dokud nebudeme členy.
Ale copak si asi český premiér myslí o tom, co se píše v evropském tisku? Například, že Maďarsko sešlo z cesty demokracie. Mluví se o něm jako o nacionálně-autoritářském státě. Ministerský předseda, se kterým Nečas hovořil, omezuje nezávislost celé řady klíčových státních institucí – ohrožena je nezávislost Ústavního soudu, Úřadu pro dohled nad finačním trhem, médií a dalších. Říká se, že v Maďarsku se vrací vláda jedné politické strany. Nic z toho českému premiérovi nevadí? Anebo si to nechává pro sebe?
Vyjádřit se k situaci v Maďarsku, to se nás možná týká víc než situace v Číně nebo Rusku. Maďarsko je členem rodiny evropských států, s nimiž jsme ve společné unii a s nimiž hájíme určité hodnoty, určitý způsob života. Když říkáme, že se hlásíme k politice lidských práv, tak bychom to neměli činit jen v případě těch, co jsou tisíce kilometrů od nás.
Nevím také, jestli je šťastný způsob, který volí Karel Schwarzenberg, jenž si připne placku s nápisem „Putine, ke mně! Mazej na místo!“ To je podivné. Před několika dny byl v této zemi přijat ruský prezident Medveděv. Výsledkem návštěvy je mimo jiné podpis miliardových investic do české ekonomiky, o které zřejmě velmi stojíme. Zároveň se mluví o ruské nabídce ještě mnohem rozsáhlejší finanční pomoci celé Evropě. Určitě nejsou nutná servilní gesta, která předvedl prezident Václav Klaus. Není třeba ani přestat být kritický k tomu, co se nám v Rusku nelíbí. Určitě stojí za to hledat způsoby, jak podpořit občanskou společnost a ruské demokraty, kteří jsou nám blízcí. Nicméně Rusko není dnes součástí evropské rodiny a je těžší mu mluvit do toho, kam se chce ubírat se svou svéráznou minulostí, kulturou a jedinečnou historickou zkušeností. V Maďarsku na to máme právo víc.
Nicméně i pokud se rozhodneme Rusům říci, co se nám nelíbí, a být kritičtí, je důležité při tom zachovat určitý základní respekt. A je dobré to dělat z očí do očí.
Pokud se při podepisování smluv, díky nímž nám tu připlují investice, tváříme jakoby nic a pak si po odjezdu připneme zesměšňující placku, pak působíme vychytrale a zbaběle. Nepřál bych si, abychom takový typ povahy dávali na odiv. Nechtěl bych, aby tohle vůbec byla česká povaha.
Petře Nečasi, tak kam - na Východ, nebo na Západ?
Český premiér Petr Nečas vystoupil na tiskové konferenci a řekl zhruba tohle: Situace kolem nové mezivládní smlouvy států eurozóny je velmi složitá, řada věcí je nejasná. Je třeba počkat, jak se věci vyvinou. Uvidíme, kam se pohne většina. A podle toho se někam přidáme. Pokud půjdou všichni, mimo Británie a Maďarska, tak bychom u toho asi neměli chybět.
Česká politika se řídí instinktem člověka, který nakupuje v supermarketu a pohybuje se, kam jde nejvíce lidí. Protože premiér čeká, kam se hne většina, nehodí se mu zveřejňovat, kam by chtěl dorazit a o co České republice jde. Možná to ani sám neví. Zřejmě proto se nám opakovaně nedaří otevřít téma jednání Evropské rady na půdě Poslanecké sněmovny. Jelikož ale máme premiéra, který říká, že nejlepší je schovat se v koutě, mlčet a koukat se, jak všechno dopadne, otevírá se prostor pro aktivního prezidenta, který názor rozhodně má. Za Českou republiku pak promluví prezident, který vystoupí v Polsku a řekne, že se hlásí jako dobrovolník k demontáži společné evropské měny. A máš ho, bác! Takhle mluví vrcholný představitel státu, kterému by měl ležet na srdci osud společenství, do kterého jsme dobrovolně vstoupili a na němž těsně závisíme. Prezident v poslední době stále častěji vystupuje dokonce i proti Schengenu, takže to vypadá, že touží po obnově národních hranic v Evropě se vším všudy, včetně cel a pasové kontroly. Jeho starým snem je obnovení národní suverenity. Otázka je, kam nás ten sen dnes může přivést.
Pokud by se eurozóna opravdu rozpadla, což je evidentně proces, ke kterému chce český prezident přispět, tak skončí politika budování konsensu mezi menšími a většími zeměmi Evropy a prosazovat se začnou hlavně velké státy. Místo Evropské unie budeme mít koncert velmocí. S Německem, kterého se u nás stále někteří obávají, se už nebudeme bavit v rámci institucí EU, ale tváří v tvář, což bude pochopitelně mnohem těžší. Klausova suverenita tak může vypadat tak, jak vypadalo jeho chování vůči ruskému prezidentovi Medveděvovi. Žádná „tough love“, jak říkají Američané, že je třeba se chovat k zemím, jako je Ukrajina či Rusko, tzn. pozitivně s láskou ke kultuře a lidem, ale kriticky v tom, co se nám nelíbí. Místo toho nám patrně zbude jen Klausova „servilní láska“, která odhání od hosta dotěrné mouchy jakýchkoli nepříjemných otázek.
Kéž by si Petr Nečas v tomto svém rozhodování jel alespoň pohovořit se svým polským kolegou Tuskem. Který ďas ho ale v těchto dnech, kdy se máme rozhodnout, zda přijmeme nebo odmítneme žádost, žene do Maďarska, o kterém se dnes všeobecně praví, že se vydalo znovu na cestu budování systému jedné politické strany?
Calvera a česká korupce
Nedávno jsem mluvil s mladým mužem, který mi sdělil, že bude svědčit v jedné velmi vážné korupční kauze v této zemi. Docela hloupě jsem se ho zeptal, proč to dělá - po těch zkušenostech, které tady máme s paní Urbanovou, panem Kořistkou, panem Michálkem. Co ho vlastně vede k tomu, že se rozhodl v této věci svědčit? Připadal jsem si, když jsem tu hloupou otázku položil, jako ten bandita Calvera ve filmu Sedm statečných. Ten se ptá svého protivníka: „Proč vy, takový chytrý člověk, se tady s těmi vesničany vůbec špiníte? Co vás k tomu vede?" A dočká se odpovědi: „Viděl jsem jednoho člověka, který nahý skočil do kaktusu. Také se ho tak ptali, proč to udělal. Zdálo se mi, že je to dobrý nápad, řekl mi.“
Ten mladý muž mi mohl odpovědět stejně, ale on mi kupodivu odpověděl docela vážně. On mi řekl: „No, já jsem byl ten pitomý mladý student tehdy na Národní třídě 17. listopadu a stál jsem tam v první řadě. A najednou to na mě přišlo, že už nemůžu dál, že mi připadá, že nemůžu mlčet, a že když to vím, tak to musím říct."
Pan premiér se nedávno vyjádřil, že ve vlaku boje s korupcí poměrně vesele uháníme kupředu. A mně připadá, že pan premiér se nachází v nějakém jiném prostředí než já.
Já jsem 25. listopadu přijal delegaci Asociace samostatných odborů, která mě požádala, abych Sněmovně předložil návrh na ustavení parlamentní komise za účasti občanské veřejnosti pro dohled nad vyšetřováním korupčních afér. Podle odborářů zdaleka není jistota, zda budou zdárně vyšetřeny kauzy jako Opencard, ProMoPro, Diag Human, tanky T72, pandury, IPB, IZIP… Nemají představu, že by někdo ve Sněmovně měl vstupovat do těch kauz, ale řekli mi, že jim jde o jakýsi dohled nad tím, jak fungují jednotlivé složky, ať je to státní zastupitelství, policie, soudy, do jaké míry ty kauzy jsou skutečně vyšetřovány a nejsou zametány. A o kontrolu nad tím, aby nedocházelo k žádnému politickému ovlivňování těchto kauz.
Ten návrh pokládám za legitimní. To, co veřejnost cítí, mi připadá naprosto pochopitelné, protože i v posledních dnech jsme konfrontováni s celou řadou událostí, které potvrzují, že s bojem s korupcí se to u nás vůbec nemá tak dobře, jak tvrdí pan premiér. Už v minulosti jsem dost dlouho ve Sněmovně mluvil o tom, co si myslím, že se děje s novelou zákona o veřejných zakázkách, která v té podobě, jak odešla ze Sněmovny do Senátu, podle mě vůbec nevytváří podmínky pro transparentnost ve veřejných zakázkách.
Jsem přesvědčen, že v ní není vůbec žádná garance, že se do budoucna dovíme, kdo se skutečně fyzicky dostal k veřejným penězům. A stejně tak si myslím, že to, co se v posledních dnech děje ve Sněmovně, tak ty obavy spíš rozmnožuje.
Konkrétně uvedu například to, co se událo v ústavněprávním výboru, kde se projednával zákon o obchodních korporacích a kde došlo k tomu, že byla přijata taková právní úprava obchodních společností, která počítá s tím, že účinnost toho zákona bude někdy v polovině roku 2015. Ještě podstatnější je, že - jak jsem se seznámil s tou úpravou - vlastně ten problém s anonymními akciemi vůbec neřeší. Když někdo zaknihování akcií neprovede, tak ty jeho akcie se podle zákona stanou akciemi na jméno - u kterých se ale také nebude vědět, kdo je vlastně vlastní. Jestli vznikne někde nějaký tajný registr, ke kterému prakticky nebude přístup, tak je to zase naprostá netransparentnost. Takže to celé velké tažení za eliminování anonymních akcií končí po této úpravě opět v bažinách, stejně jako tam končí novela zákona o veřejných zakázkách.
No a že ty anonymní akcie jsou vážný problém, to ukazuje i ta poslední kauza, o které jsem si přečetl a která se týká ministra práce a sociálních věcí, kde se také společnost původně patřící ministru Drábkovi vlastně nakonec – po odprodeji novému vlastníkovi - promění ve společnost s anonymními akciemi. A zrovna je to ta společnost, která se zabývá oněmi elektronickými účtenkami, jež souvisí se sociálními kartami prosazovanými panem ministrem! Takže to, že anonymní akcie jsou problém, dokonce spojený s ministry této vlády, o tom není pochyb. A tady je vidět, že není zájem s těmi anonymními akciemi udělat konec. Protože kdyby se opravdu chtělo, tak se nebude hledat řešení někdy v roce 2015, ale upraví se obchodní zákoník dnes. Nebo zákon o obchodních korporacích.
Proto jsem přesvědčen, že všechny ty obavy, které mi odboráři sdělili, jsou naprosto opodstatněné. A mohl bych tady vyjmenovávat další a další kauzy za poslední dny, které jsou dokladem toho, že v této zemi korupce je taková, že když nám zahraniční žebříčky dávají informaci o tom, že Česká republika se vlastně propadá hlouběji a hlouběji, tak tím zřejmě odrážejí reálný stav věci a ne jen pouze nějaký pocit občanů. Máme tady například náměstka vrchního státního zástupce v Praze pana Grygárka, o kterém se dozvídáme, že si posílá SMS s panem Romanem Janouškem, jehož veřejný obraz je všeobecně známý. To je ten pan Grygárek, v souvislosti s nímž jsem opakovaně prohlašoval, že člověk, který se před listopadem 1989 jako socialistický prokurátor ochotně podílel na vyvážení lidí ven za město, nemá v podobné funkci co pohledávat.
Budiž, bavme se i o letech 2005 nebo 2002, kdy vládla sociální demokracie. Je to prostě náš společný problém. Je otázka, jestli se ty kauzy budou řešit, nebo ne. A já vám říkám, že je třeba dělat kroky pro to, aby se změnila neúnosná situace ve společnosti. Já jsem tady začal příkladem toho, že lidé jsou nevýslovně frustrovaní a zklamaní ze situace, kdy mají dojem, že je vše dovoleno, že dokonce politikům je vše dovoleno bez ohledu na politické barvy. Patříme v tom často do jednoho koše. A já navrhuji, abychom udělali nějaký krok, abychom to změnili.
Proto jsem navrhl pro jednání Sněmovny bod - zřízení parlamentní komise pro dohled nad vyšetřováním korupčních afér.
Helmut Schmidt a česká nedebata o Evropě
Poslanci vládní koalice znovu odmítli otevřít v Poslanecké sněmovně debatu o tom, s čím pojede český premiér na Evropskou radu, která začíná ve čtvrtek večer a která nemá na programu nic menšího než pokus odvrátit hrozící úvěrovou krizi a hospodářský propad Evropské unie. Bylo by o čem mluvit. Je zřejmé, že velmi ztěžka probíhá debata mezi Francií a Německem. Zatímco Němci mají v genech zafixovanou hrůzu z inflace, Francie má daleko větší strach z nezaměstnanosti a padajícího ekonomického růstu.
Ani v Česku ale nemáme jednotnou pozici. Vládní ODS se domnívá, že případná dvourychlostní EU by vůbec nebyla na škodu, pro sociální demokracii je nepřijatelné nechat poslat ČR v Evropě někam na vedlejší kolej. U nás to někdy vypadá, jako by se někteří docela škodolibě těšili z toho, že „EU má problém“. Jako by si neuvědomovali, že jakákoli havárie eura nebo EU se vždy bleskově přelije do naší země, která je se svými sousedy a Evropou spojena jako pupeční šňůrou. Řekl bych, že Sněmovna je to místo, kde máme vůči české veřejnosti povinnost se o těchto věcech bavit, protože je třeba, aby co nejvíce lidí rozumělo tomu, co se v Evropě děje.
Ve vypjatých chvílích minulosti, ať už to byl rok 1938 nebo 1968, se více energie než na přesné pochopení toho, co se děje kolem nás, věnovalo pěstování iluzí – a pak jsme byli strašně zaskočeni, když se přes nás dějiny převalily. Dnešní vývoj také otevírá různé možnosti. Buď se budeme snažit zůstat součástí „Západu“, anebo se můžeme ocitnout znovu na okraji. Polský ministr Sikorsky dokonce kvůli tomu, aby Polsko zůstalo ve hře, učinil před několika dramatické vystoupení v Berlíně. Bohužel nemluvil za střední a východní Evropu, ale pouze a výhradně za Polsko. Kdo dnes mluví za nás? Václav Klaus?
Václav Klaus nás živí iluzemi o blahodárné české koruně, o tom, že nepotřebujeme Schengen a měli bychom se zřejmě znovu vrátit k Evropě, kde budeme potřebovat pasy a celní bariéry. Na Klausovi nevadí to, že má kritický vztah k současné Evropské unii, ale že jeho vztah k evropské integraci se dá lapidárně shrnout do slov „Čím hůře, tím lépe.“ Výsledkem je, že Česká republika se současné debaty o budoucí podobě Evropské unie prakticky vůbec neúčastní. Ani premiér, ani ministr zahraničí nepublikovali žádný ucelenější text – koncept české pozice uprostřed současných potíží Evropy. Zřejmě jim to připadá jako mletí prázdné slámy, ztráta času, a proto se ani o tom s nikým ve Sněmovně nebudou bavit. Ať se ta celá velká evropská hra odehraje bez nás. Počkáme si na výsledek.
S Bohuslavem Sobotkou jsme v posledních dnech navštívili sjezd německých sociálních demokratů. Na třídenním rokování byla Evropa suverénně klíčovým tématem. První den se nehovořilo prakticky o ničem jiném. Úvodní vystoupení bývalého kancléře Helmuta Schmidta na toto téma zaujalo stěžejní místo ve všech významných německých denících.
Schmidt například řekl: Nevěřte nesmyslům, které se píší v novinách a které říkají i politici. Euro je stále stabilnější než dolar. Euro je stále stabilnější než marka za posledních deset let své existence.
Když jsem se narodil, připomněl Schmidt, byly na světě dvě miliardy lidí. Dnes je jich sedm miliard. Evropanů bylo v roce 1950 dvacet procent. V roce 2050 bude náš podíl na celkové populaci pouhých sedm procent. V roce 1950 jsme se podíleli na hrubém světovém produktu třiceti procenty, v roce 2050 to bude pouze deset procent. Z toho plyne, že pouze pokud budeme postupovat společně, dokážeme zachránit svůj význam pro svět. Za to, co neděláme a nedokážeme udělat, poneseme odpovědnost, řekl Schmidt. Jestli se rozpadne Evropská unie, začne znovu to staré evropské přetlačování mezi periferií a centrem. Nešťastná hra, ve které Německo sehrálo v moderní historii zvlášť tragickou úlohu. Stará hra znovu vzplane – a to by byl konec Evropy. Pak nebudou žádné další impulsy pro svět z tohoto kontinentu, žádné další osvícení a emancipace. Evropa skončí. Evropská unie je dnes podmínkou přežití našeho kontinentu.
Helmut Schmidt varoval Německo před pokušením být znovu hegemonem v Evropě. Upozornil na to, že obava z německé dominance je stále přítomná. Pokud podlehneme tomuto pokušení, přijde reakce ze strany ostatních evropských zemí a výsledkem bude okleštění, izolace Německa.
Nesmíme dominovat, ale musíme zároveň všemi silami pro Evropu pracovat. Potřebujeme zakotvení v Evropě jako ochranu před sebou samými, prohlásil Schmidt.
Schmidt vzpomínal na to, jak vypadalo Německo v roce 1933 a 1945. Ve svém projevu řekl: Pamatujte, že tu cestu, kterou jsme urazili, bychom nikdy nezvládli sami. Nikdy bychom to nedokázali, kdyby nám nepomohly vítězné mocnosti Západu, kdyby nám nepomohli sousedé, kdyby nebyly revoluce na východě Evropy v roce 1989. I těm, kteří pomáhali ukončit komunistické diktatury na Východě, musíme být vděčni. Máme povinnost být solidární. Naše vina stále trvá. Musíme se ukázat být hodni toho, co jsme dostali. Musíme být vděčni Walesovi, Havlovi i Chartě 77.
Nesmíme dovolit, aby se vracel strach z Německa. Nesmíme připustit izolaci Německa, vyzval Schmidt.
Helmut Schmidt, který kdysi řekl, že politik, který má vizi, by se měl odebrat k psychiatrovi, mluvil ve svém hodinovém projevu jako opravdový vizionář. Hovořil k sálu, kde bylo devět tisíc lidí, dostalo se mu nekončících ovací a on, jak tam seděl vpředu, si zapálil cigaretu. V jedné chvíli zvláštně sepjal ruce, jako by se modlil. Tohle gesto se na druhý den objevilo ve všech německých novinách.
Přál bych si něco podobného jako on. Z naší vlastní historie cítím podobné poučení: nepřipustit izolaci Česka. To by byl dobrý začátek naší debaty, kterou by se opravdu hodilo jednou začít vést také v Poslanecké sněmovně.
