Vyšetřování amnestie ještě ani nezačalo
Sledujeme bizarní debatu o tom, kdo všechno napsal ten či onen koncept podoby prezidentské amnestie. Jsem dotazován, jestli ji psal spíš Koudelka, nebo Hasenkopf. To je ale dokonale absurdní, podobně jako když se mě ptají, jestli by Livie Klausová měla, nebo neměla být velvyslankyní na Slovensku. Stejně jako by velvyslanci neměli být jmenováni na základě veřejné ankety, tak také postup při přípravě amnestie v civilizované zemi by měl mít svá pravidla, která je radno dodržovat.
Naše novoroční amnestie, to není ledajaká věc. Její vinou se na svobodě ocitli pachatelé nejtěžších hospodářských trestných činů, jako pánové Provod, Pitr, Chvalovský… Něco podobného bychom sotva hledali v našem civilizačním okruhu. Naprosto ojedinělý případ velkorysosti a šlechetného milosrdenství. Jen jestli déšť milosrdenství padá na ty pravé.
Zločiny, kterých se amnestovaní dopustili, představují miliardové škody a otázka zní: Kdo měl a má zájem na tom, aby tito lidé se ocitli na svobodě a aby nemuseli pykat za to, co spáchali?
Řeči o milosrdenství, které zazněly z úst premiéra a prezidenta, jsou ve skutečnosti naprosto prázdné a falešné. Navíc existují vážná podezření. Už v případě milostí prezidenta republiky v minulých letech se už v řadě případů mluvilo a psalo o tom, že mohly být zaplaceny. Dokonce padla taxa 2 000 000 korun za milost – viz případy Kadlecová, Kratochvíl a další. V mé vlastní poslanecké kanceláři v Ostravě se na mne opakovaně obrátili rodinní příslušníci vězněných s tím, že se přece vyznám a abych jim poradil, kam mají na Hradě složit peníze. Dokonce se na mě i zlobili, že jim nejsem ochoten pomoci. Proto jsem se těmito kauzami zabýval. Dal jsem podnět na změnu zákona, obrátil jsem se na policejního prezidenta, ministra vnitra i nejvyššího státního zástupce. Dopis, který jsem od policejního prezidenta dostal, byl kuriózní až groteskní.
Policejní šetření v kauze Kadlecová bylo podivným způsobem odloženo. Ptal jsem se, pokud se nepotvrdilo podezření z úplatku, proč se nezkoumalo, kdo uvedl do oběhu pomluvu. Policejní prezident uznal, že mám pravdu a že by se to asi mělo udělat – a že nevylučuje, že tak opravdu učiní. Poučné.
Milosti, to je ale jen příštipkaření. Amnestie s miliardovými podvody, to je jinačí kafe. Veřejnost amnestii nepřijala a existuje veřejný zájem, aby bylo objasněno, jakým způsobem se k ní došlo. Proto byly oficiálně položeny otázky všem – prezidentské kanceláři, premiérovi i ministru spravedlnosti. Všichni byli požádáni, aby sdělili, kdo se podílel na přípravě rozhodnutí prezidenta republiky, jakým způsobem rozhodnutí vznikalo, kdo měl k tomuto rozhodování přístup a kdo ho ovlivňoval. To, co jsme se měli dovědět, neměly být jen nějaké pocity a intuice, které předvedl nový kancléř Mynář. Stejně nám nepomáhá „královské“ prohlášení Václava Klause ve stylu: „L'Etat c'est moi“ – „Já, hlava pomazaná, jsem rozhodl a basta!“
To, co jsme chtěli slyšet a čeho se nám mělo dostat, měla být jasná a přesná informace, jak se administrovalo a provedlo rozhodnutí, které má v demokratickém státě vždy svá jednoznačná pravidla. Vždy musí být zjistitelné, kdo na čem pracoval, kdo co dodal a podepsal. Vše muší mít své pořadové číslo, musí podléhat spisovému zákonu. Nežijeme ve středověku, Pražský hrad není sídlem monarchy, správa státu je volena občany a je ve svém výkonu odpovědná občanům. Pro každé rozhodování musí existovat nějaké materiální podklady, texty, které někdo podepsal, které někdo musel řádně zadministrovat. A teď se podívejme na obraz, který nabízí diskuse o amnestii. Jako by nic doložitelného neexistovalo a vše se řešilo snad ad hoc, ústně. Prezidentská kancelář ani Strakova akademie přece nejsou žádný letní tábor. Jak to, že dosud nevíme ani to, kdy dostal amnestii premiér k podpisu? Kdy ji vůbec podepsal? Byly dodrženy zákonné lhůty? To nevíme, protože nám nikdo nic konkrétního nedodal. Je tedy vůbec platná? Amnestie tak nějak vznikla v mlžném oparu mezi Pražským hradem a Strakovou akademií. Nezbyly po ní žádné viditelné stopy. A ti, co s ní měli kdysi cosi do činění, sdělují maximálně svá tušení.
Úžasné. Právě tohle je ideální prostor pro korupci. Ať se nikdo netváří, že je vše v pořádku, a ať nám neříká: Vyšetřování skončilo, zapomeňte! Vyšetřování této skandální, dle mého protiústavní amnestie, bohužel ještě ani nezačalo.
Znáte svého solárního barona?
Začneme kvízem. Víte, co mají společného tunel Blanka a pražská Opencard, pověstná nefunkční zdravotní knížka IZIP za dvě miliardy, veřejnými penězi nakrmený Viamont ministra Řebíčka či pohádkové výdělky na polích fotovoltaiky? Jednu podstatnou věc. Ve všech těchto kauzách veřejné peníze padají do černých děr, kterými jsou společnosti s anonymní strukturou vlastníků. Nečasova vláda je ovšem bohorovná. Její mandát se chýlí ke konci ale skutečné omezení anonymních akcií tak, jak je tomu zvykem ve většině vyspělých zemích, je stále v nedohlednu. Parlamentem se sice prohlasovávaly různé legislativní změny – zákon o obchodních společnostech nebo zákon o transparentnosti akciových společností - ale zásadní změnu nepřinesla žádná.
Vše bylo nedostatečné a polovičaté. Nadále je možné anonymně čerpat veřejné prostředky. Nadále může docházet k vyvádění a falšování listinných akcií.
Pasivita vlády je podivná a nepochopitelná. Právě čachry se solárním byznysem by měly být tím nejpádnějším argumentem, proč pro akciové společnosti prosadit co nejprůhlednější vlastnickou strukturu. Nedávno jsme se dočetli o příkladu firmy, která díky garantovaným cenám od státu vyinkasovala 70 milionů korun, a to přesto, že solární elektrárna této firmy není dokončena. Netušíme, kdo byl příjemcem těchto milionů. Stejně to netušíme u další společnosti, která má vlastníky někde na Seychelách. Kdo nám to na Seychelách asi tak podniká?
Nedávný průzkum České televize zjistil, že každá pátá solární firma má neznámého vlastníka. Tyto tajemstvím zahalené firmy dodávají do energetické sítě více než polovinu celkového výkonu slunečních elektráren. Kam půjde většina z jednoho bilionu korun, který v následujících 20 letech pošleme solárním podnikatelům na účet je také tajemstvím. Víme jen, že tenhle solární špás vytáhne každoročně z kapsy každé české rodiny 700 korun.
Co počít s touhle vládou, která zřejmě nehodlá dělat vůbec nic? Sedět u piva a nadávat? Jedna možnost tu ještě je. A bude se o ní jednat právě teď. Do Sněmovny přichází iniciativa senátorů, kteří prostřednictvím novely o veřejných zakázkách nyní navrhují, aby do výběrového řízení na veřejné prostředky nemohl jít nikdo, kdo má anonymní akcie. To by byla opravdová změna. Tohle kdyby se podařilo prohlasovat, tak by to byl pořádný krok. Pamatujme, že anonymní akcie v této zemi využívá prakticky každá druhá akciová společnost. Tady bychom se mohli odrazit ode dna. Teď jde jen o to, co udělá vládní koalice. Jestli tento pokus o změnu ve Sněmovně zabije anebo podpoří. Nebo této vládě už vůbec nevadí, že se tahle republika v indexu vnímání korupce zařadila po boku zemí jako je Malajsie, Bulharsko či Turecko. Teď se ukáže při hlasování ve Sněmovně komu vadí představa, že by se veřejnosti ukázaly tváře solárních baronů. Hlasování o senátním návrhu vyjeví, kdo má máslo na hlavě. Kéž by aspoň tohle vyšlo. V opačném případě si budeme muset na skutečné tváře solárních baronů ještě chvíli počkat. Ať to ale dopadne jakkoliv, ve Sněmovně budeme znovu požadovat ustavení vyšetřovací komise na celou historii výstavby fotovoltaických elektráren. Pravda najevo vyjít musí.
Dívejte se: premiér Nečas odhaluje politický puč!
Nestačím žasnout, k čemu to udělal premiér Petr Nečas dnes mimořádnou tiskovou konferenci. Sledovali jsme pozoruhodnou meditaci a spekulaci na téma, kdo a jak bude sestavovat budoucí koalici po příštích parlamentních volbách. Pochopil jsem, že se blíží nový Únor 48. Hlavním pučistou ale tentokrát nebudou komunisté, ale překvapivě sociální demokraté. Dokonalá absurdita. Samozřejmě důkazy a fakta pro podobná obvinění žádná.
Na tiskové konferenci s panem premiérem postával také bývalý ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů, který minulý týden nechtěně prozradil, jak svou činnost v ústavu chápal. Jeho výrok, že v údajném boji o ústav jde o to, „kdo bude mít klíče od naší minulosti a kdo bude mít monopol na výklad našich dějin“ by neměl zapadnout. Zaplaťbůh, že tam ten dobrý muž už není.
Prohlašuji místopřísežně, že sociální demokracii nikdy o žádný monopol na výklad našich dějin nešlo, ani neusilujeme o žádné klíče k bezpečnostním archivům. Jestli o to šlo panu Hermanovi a pravicovým politikům, kteří pět let ústavem vládli, tak je třeba to změnit. Historie ať patří historikům a politici by jim do toho neměli plkat. Bezpečnostní archivy mají být řádně spravovány a maximálně přístupné veřejnému bádání. Kdo se v minulosti provinil spoluprací s represivními složkami, neměl by se ucházet o vysoké politické funkce. O těchto věcech sociální demokracie s nikým nejedná a nesmlouvá a basta.
Jestli pana premiéra děsí stoupající preference komunistů, tak ho ujišťuji, že za to nemohou žádné temné síly, ale spíš politika jeho vlády. Nechápu, jaké problémy dnes na tiskové konferenci vlastně řešil. A závidím mu jeho starosti. Já jsem dnes ve své kanceláři v Ostravě přijímal návštěvy lidí, kteří řeší situace, do kterých se dostali díky jeho vládě. Mluvil jsem s člověkem, který je zdravotně postižený, dostal směšně nízký částečný invalidní důchod a neví, co si dál počít. Do kanceláře za mnou přicházejí lidé, kterým nepomáhají panem Drábkem zdevastované úřady práce.
Čekal bych, že premiér této země se bude zabývat historicky vysokou nezaměstnaností, omezováním zdravotní péče, nebo tím, kdo zaplatí těch 300 milionů, které bude požadovat Česká spořitelna za zpackaný projekt sKarty.
Ne – pan premiér se zabývá tím, s kým bude sociální demokracie sestavovat vládu v příštím roce a jestli to nebude spojeno s přílišnými koncesemi komunistů. Vaše starosti na moji hlavu, pane premiére. Kdybyste dokázali odpovědně vládnout, nemusely by vás rostoucí preference komunistů tak děsit.
Z vaší tiskové konference mám jeden velmi silný dojem – to, co se vám zřejmě nejvíc honí hlavou, jsou obavy ze ztráty moci a politického vlivu v této zemi. Protože ale nedokážete lépe vládnout, snažíte se alespoň zdiskreditovat a pošpinit politickou opozici – odvést pozornost k tématům, která se vám v minulosti osvědčovala. Když je nejhůř, dá se vždy vytáhnout karta laciného antikomunismu. To je celá podstata dnešního takzvaného boje o ÚSTR. Obávám se, že vám ve skutečnosti vůbec nejde o reflexi minulosti, o spáchané křivdy a politické vězně. Pro vás jsou to jen rekvizity vaše stranického zápasu o politické body.
Splácí Dominik Duka církevní restituce?
Vrtá mi hlavou, co si myslet o tom, že mě Dominik Duka přirovnal k prokurátoru Urválkovi, ministru Václavu Kopeckému a mluvil o mě jako o hlavním komunistickém ideologovi.
Kdo tu politizuje ÚSTR?
Nebylo by nic snazšího než oplatit senátoru Tomáši Jirsovi za jeho článek Situace v radě ÚSTR je vážná (LN 4. 4.) stejnou mincí. Mohl bych se zabývat kvalifikací minulých radních, které navolil "modrý" Senát.
Mohl bych se podivit, proč pan Jirsa nepovažuje za kompetentní nedávno zvolené sociology, politology či archivářku a proč by raději do rady zvolil zvěrolékaře (Jiřího Lišku). Mohl bych se vysmát i absurdní a z prstu vycucané zmínce o tom, že jsem měl s kolegou Jiřím Dienstbierem chtít po radních odvolání ředitele Hermana.
Kdybych ale hluboko zabředl do této roviny sporu, pouze bych potvrdil dojem těch, co dění okolo Ústavu pro studium totalitních režimů pokládají za prachobyčejnou a nekončící válku pravice s levicí, v níž každý chvilku tahá pilku. Prostě že nadvládu ODS střídá nadvláda ČSSD. Byl by to omyl už jen proto, že k sociální demokracii mají blízko jen dva radní ze stávajících šesti.
Trápí mne jiná věc. Od historiků často slýchám, že na špatných základech nelze postavit dobrou instituci. Základy ÚSTR nejsou dobré. V České republice se nepodařilo to, co se povedlo v Německu. Tam se nad ustavením Gauckova úřadu podařilo najít dohodu mezi křesťanskými a sociálními demokraty. V čele pak stanula osobnost s všeobecnou autoritou.
U nás pravice využila chvilkové převahy a uzurpovala si ÚSTR pro sebe.
Dnes nejde o nic jiného než skončit s tím, aby ústav byl politicky, ideologicky řízen a směrován k předem daným výsledkům. K těmnejsmutnějším řadímkauzu Kundera nebo pivní drb, že bratři Mašínové měli chystat atentát na Klementa Gottwalda. Jeho autor, zakladatel a současný šéf kanceláře ředitele ÚSTR Pavel Žáček přišel v uplynulém týdnu s další podobnou – řádně nepodloženou – bombou: Sověti prý v roce 1989 byli připraveni přijít se zbraněmi v ruce na pomoc protikomunistické opozici. Toto má být vizitka instituce, jež pobírá ročně zhruba sto padesát milionů ze státního rozpočtu? Zatímco senátor Jirsa se vyžívá v kádrování radních, já sleduji jejich práci. Jako první krok totiž učinili otevření svých schůzí a pořizování audiozáznamů z nich. Odtud vímováznoucí a chaotické digitalizaci dokumentů z archivů komunistické Státní bezpečnosti, fluktuaci zaměstnanců nebo o divokém vznikání a zanikání výzkumných projektů. Slýchám také mnoho renomovaných hlasů, že současná práce ÚSTR je obtížně schopná čelit odborné kritice. To ale Tomáši Jirsovi za zamyšlení nestojí.
Už několik týdnů zní z ODS, že sociální demokracie chce utlumit proces digitalizace. Má se vyvolat dojem, že nás děsí, co se v útrobách svazků skrývá, nebo tím plníme nějakou podmínku povolební spolupráce s komunisty. Když ČSSD konstatovala, že má zájem na tom, aby ÚSTR pokračoval i po příštích volbách a aby byl nezávislým objektivním pracovištěm, jež bude mít reputaci u ostatních odborných institucí, vrší se nové spekulace, fámy a pověsti. Někdy mi připadá, že někteří z těch, již pracují s archivy StB, si osvojili její metody konspirace, utajování a vedení denunciačních kampaní. Také proto pokládám za důležité, aby výsledky vědecké i dokumentační práce ÚSTR a ABS byly neprodleně zveřejňovány.
Z dění kolem ÚSTR tak nakonec nejvíc politizací zavání prohlášení ředitele Hermana 26. 3. v Českém rozhlase, že zvažuje nabídku dvou stran a jednoho hnutí, aby vstoupil do politiky. Dám přitom ruku do ohně za to, že sociální demokracie k nim nepatří.
Jedna vlaštovka jaro nedělá
Bude mít Česká republika někdy jednu zahraniční politiku? Prozatím to tak nevypadá. Prezident Miloš Zeman sice vyvěsil vlajku Evropské unie a dal tak symbolicky najevo, že evropský unijní projekt je dnes součástí české státnosti. Dokonce se vyjádřil, že ČR by měla patřit k tzv. tvrdému jádru evropské integrace. Nicméně premiér Nečas na to lakonicky odtušil, že vlajka EU na Hradě českou zahraniční politiku nezmění.
Tak se nám všichni na tiskových konferencích diplomaticky usmívají, ale budoucnost našeho chování a vystupování v EU jasná není. Barroso svou návštěvou v Praze sice dává najevo, že Brusel registruje změnu na postu prezidenta a kvituje ji zřejmě s povděkem, protože Klausovým programem byla pouze destrukce, ale k tomu, abychom se začali na dění v Evropě skutečně podílet, je ještě daleko. Vlajka na Hradě ani prezident v tom tolik neznamenají - politiku státu dělá vláda. Vlajka sice vlaje na nádvoří Pražského hradu, ale angličtinu našich ministrů to příliš nezlepší. Ministři této vlády jezdí na ministerské rady do Bruselu neradi a někteří tam nejezdí vůbec - a nechávají za sebe účinkovat náměstky. Jakpak to hájí naše zájmy, když tam vůbec nejsou?
V současné Evropě se dá ovlivnit a změnit velmi mnoho. Má to jeden základní předpoklad: musíte tam být, sedět, mluvit a přesvědčovat. Předpokladem ovšem je ujasnit si, co chce tato země, co je její potřeba, mít celkovou koncepci, vyjasněné zájmy. Je nepříjemné zjišťovat, že se takto dnes chovají Slováci i Poláci, ale my to nedokážeme. Polský ministr zahraničí Radoslaw Sikorski dokázal říct v Berlíně jasnou větu: Největším představitelným ohrožením bezpečnosti a prosperity Polska by byl dnes rozpad eurozóny. Opačným příkladem je Česká republika, jejíž prezident jako poslední podepisuje tzv. euroval – nástroj, který má v budoucnosti chránit Evropu před finančním a ekonomickým rozpadem. Myšlenka stará už skoro padesát let, která se nakonec realizuje hekticky až uprostřed krize. Na poslední chvíli budujeme podpůrný fond, pět minut po dvanácté stanovujeme podmínky a pravidla hry pro jeho eventuální použití, abychom nehazardovali s nebezpečím krachu evropského projektu.
Sikorski má pravdu. Svět nebude čekat na Evropu, až se vzpamatuje. Státy BRICS se před pár dny sešly v jižní Africe, aby založily společnou rozvojovou banku a vložily do ní padesát miliard dolarů. Podle prognóz se během patnácti dvaceti let čínský juan stane globální rezervní měnou. Evropa, pokud bude váhat, tak se propadne. Náš úděl je s ní spojen. Sikorského věta se týká také Česka. Proto máme sedět u společného stolu. Dosud nevypadáme, že by nás to celé zajímalo. Odmítli jsme Pakt euro plus, odmítli jsme fiskální dohodu, náš minulý prezident odmítal podepsat euroval. Máme nulový vliv na finanční strategii a plán Evropy pro léta 2014-20. Nezajímáme se a také ti druzí se nemusí zítra zajímat o nás. Nedivme se, že veterán francouzské politiky Valéry Giscard d'Estaing řekl před pár dny v Paříži, že po Polsku by se měla eurozóna uzavřít a další členy nepřijímat.
Čas se krátí a připozdívá se. Česko už příliš dlouho stojí opodál. Stále doufám, že nový prezident by mohl být moderátorem jednotné zahraniční politiky. Nový prezident by měl tlačit na to, aby Česká republika začala mluvit jedním hlasem. Proto se mělo začít budováním určité koncepce – jednotné české pozice v Evropě. Zdá se mi neblahé, pokud místo moderace tady máme hašteření o diplomatické posty. Místo snahy se sjednotit tu máme měření sil mezi vládou a prezidentem.
Je pěkné, že prezident vyvěsil vlajku a podepsal euroval, je pěkné, že řekl, že má vizi eurofederace. A teď zbývá to těžší: je třeba říci, co si pod takovou vizí eurofederace máme představit. Kde při jejím prosazování začneme? Kde chceme učinit zásadní kroky ve společné zahraniční politice? V Radě bezpečnosti OSN má Evropa dva stálé členy – Francii a Británii. Budeme se snažit, aby zítra tyto dvě země v Radě zaujímaly jednu společnou evropskou pozici, nebo budeme chtít jednoho evropského zástupce? Budeme chtít jednu společnou evropskou pozici vůči Číně, USA? Naše země není globálním hráčem, ale evropské státy jako Německo, Francie či Velká Británie mají své globální zájmy a jen tak se jich zítra nevzdají a nepodrobí se jednotnému názoru EU.
Eurofederace je možná pěkná vize, ale k jejímu naplnění vede předlouhá cesta. Řekne-li někdo, že se k této myšlence hlásí, musí zároveň říci, jak si tu cestu představuje. Irské předsednictví unie má právě debatu o vnější politice EU jako jeden ze svých cílů. Zúčastní se této debaty od nás někdo? A nestačí jen mluvit. EU dnes buduje svoji službu vnější akce – jakousi zahraniční diplomacii EU. Česká republika v ní nemá prakticky nikoho. Schwarzenberg stejně jako Nečas a celá vláda na účast ČR v této složce naprosto trestuhodně kašlou. Plnou pusu obhajoby českých zájmů, ale skutek žádný.
Ministr vnitra v kuřárně
Ministr Kubice poklidně kouřil v kuřárně celou hodinu, zatím co jsme ve Sněmovně diskutovali o zařazení nového bodu, ve kterém jsme žádali, aby nás informoval, jak je to s nezávislostí policie v kauze Opencard. Ministr vnitra se viditelně netoužil k celé věci vyjádřit. Podivuhodný klid tohoto dobrého muže.
Přitom den před tím jsme slyšeli na jeho policii mimořádně tvrdé útoky z úst vrcholných představitelů dvou klíčových vládních stran, ODS i TOP 09. Strana TOP 09 nastoupila ve velkém počtu na tiskovou konferenci a promluvila tvrdě o neoprávněné kriminalizaci svých politiků na pražské radnici. A co teprve premiér Petr Nečas? Podobně zaútočil na to, co si to policie vůči primátorovi dovolila a prohlásil jasně, že jeho lidé na pražské radnici jsou nevinní: „Obviněný mě ujistil, že ve věci schvalování smluv neexistují žádné pochyby a obvinění rady není postaveno na reálných argumentech. Primátor Svoboda má moji plnou podporu."
Podobně Miroslav Kalousek dnes ve Sněmovně zopakoval svou nejoblíbenější tezi, že je „hluboce přesvědčen“. Povšimněte si, že tento výraz používá Miroslav Kalousek ustavičně a neustále. O stejně „hlubokém přesvědčení“ nás opakovaně ujišťoval v případu své souputnice Vlasty Parkanové. Tehdy za všechno mohl zlý policejní prezident Lessy. Také byl nedlouho poté „po zásluze“ odvolán. Policejního prezidenta má nyní vláda nového, ale policie je znovu obviněna z komplotu a kriminalizace politiků. Podivné. Vláda chytila býka za rohy, ale ten ji stále kope do zadku.
Aby bylo jasné: Vůbec nepochybuji o tom, že je podivné, že se vážně nevyšetřuje kauza Opencard tak jak vznikla, od roku 2006. Vůbec se mi nelíbí, jak si partička kolem bývalého primátora Béma mne ruce. Ale na druhé straně, to, co provedla městská rada primátora Svobody, mohl provést jen blázen. Místo toho, aby udělali vše pro vyšetření kauzy Opencard, tak do těch shnilých kolejí vjeli s novým vozíkem – s novou smlouvou. A tato nová smlouva, kterou uzavřela ona nová skvělá protikorupční koalice TOP09 a ODS, byla předražená a ve sporu se zákonem. Dokonce na to byli v dubnu loňského roku upozorněni Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže. Paní radní Vorlíčková ve svém vystoupení v televizi připomíná střídavě Vlastu Parkanovou a ministryni kultury Alenu Hanákovou. Jednak působí dojmem, že dosud vůbec nechápe, která bije, jednak půdorys situace je překvapivě podobný kauze letounů CASA. Opět se jedná o porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže a porušení povinností při správě cizího majetku. Jednoduše není jak hájit to, že se radnice vyhnula soutěži a postupovala bez výběrového řízení. Jak chce teď dokázat, že nedošlo k předražení? Jak chce dokázat, že si nenechali cenu z venku někým nadiktovat? A koruna všeho: Novou smlouvu uzavřeli s anonymní společností se sídlem v Nizozemí. Prostě paráda! Jestli to neudělali úmyslně, tak fungují pro někoho jako bílé koně. Těžko říct, co je horší varianta.
Do téhle těžko hajitelné situace vystupují Nečas a Kalousek, kteří nemají pochyb o bezúhonnosti svých politických souputníků. Tváří v tvář poměrně srozumitelnému obvinění tu jistotu těžko chápat. Navíc obvinění policie z komplotu je obvinění policie, za kterou nesou zodpovědnost - a tudíž obvinění vlastní vlády. Pokud je policie účelově zneužívána k vnitřnímu boji mezi jednotlivými skupinami, například v ODS, pak je vláda v rozvalu.
Tiskové konference vládních stran pořádané za účelem kritiky policie tohoto státu, to je něco, co musí vyvolávat notně depresivní pocity ve veřejnosti. Vláda, místo aby za výkon policie ručila a hájila ji, tak ji naopak napadá. Dokonale absurdní. Když jsme dnes jako opozice ve Sněmovně navrhli bod ve kterém by ministr vnitra na útoky premiéra a nejvyšších představitelů státu reagoval, tak ODS a TOP 09 – tedy obě strany, které mají v této kauze na pražské radnici obviněné - zařazení tohoto bodu do programu schůze zavetovaly.
Vyšetřete si hlavu, kdo chcete válčit v Sýrii
Pamatujete si ještě, jak nedávno bývalý ministr obrany USA Robert Gates prohlásil krátce před odstoupením z funkce, že by si měl nechat vyšetřit hlavu každý, kdo bude navrhovat angažmá USA v další vojenské akci?
Ovšem neuplynulo mnoho vody a velitel sil NATO v Evropě americký generál James Stavridis se nechá slyšet v branném výboru amerického Senátu, že některé země NATO zvažují vojenskou akci, která by pomohla ukončit syrský občanský konflikt.
Otázka zní, jak lze ukončit občanský konflikt vojenskou akcí zvenčí? Komu se to zdá být jednoduché, ať si připomene, jak dopadají naše vojenské akce v Íráku, Afghánistánu, Libyi. Nakonec přesně dnes máme desáté výročí zahájení vojenské akce „koalice ochotných“ v Íráku. Náklady byly vždy obrovské a výsledky velmi sporné. Připomínám sto padesát tisíc mrtvých Íráčanů a odhadované náklady celé akce jeden bilión dolarů. Kdo tady řekne, co je moc a co je už příliš? Hodnotit nakonec můžeme jen podle toho, zda tyto vojenské akce mají nějaké výsledky. Mluvilo se o boji s Al Kajdou a terorismem, mluvilo se o tom, že cílem je budování demokracie a „agenda svobody“. Jak jsme dopadli s demokracií, už nyní víme. Dlouho jsem už neslyšel o ní mluvit.
Chce-li dnes někdo vojensky vtrhnout do Sýrie, měl by si ujasnit, jaký úkol a cíl si taková akce stanoví. Pouze nějaký pozitivní výsledek by mohl ospravedlnit lidské i hmotné náklady takové akce. Obávám se, že nikdo neví, co by takovým pozitivním cílem mohlo být. Chceme dělat v Sýrii soudce nebo chceme některé ze stran konfliktu pomoci? Komu? Assadovi, který se zkompromitoval? To sotva. No a mezi skupinami rebelů na druhé straně máme také takové, které figurují na seznamu teroristických organizací. Tak babo raď, kdo je tady lepším partnerem.
Na podobnou akci bychom sotva získali rezoluci Rady bezpečnosti OSN. Nemusím být Číňan ani Rus, abych našel celou řadu argumentů proti. Intervence v Sýrii by vytvořila další velké pnutí v Íráku, mohla by posílit tendence k vytvoření Kurdistánu. Z toho by Turecko opravdu nemělo radost. Stejně jako z vážného nebezpečí další vlny uprchlíků. Nepochybně by se dále destabilizovala situace v Libanonu, mezi Palestinci a vlastně v celém regionu.
Stačí připomenout, jak občanská válka v Libyi vyvolala vlnu pašování zbraní a pohybu teroristů do afrického Sahelu, až pomohla vytvořit vážný konflikt v Mali. Tak kdo se hlásí do dalšího dobrodružství s takovými riziky?
Situace v Sýrii je sice zoufalá a občanská válka se neúnosně protahuje. Nicméně předpoklady k vojenské intervenci splněny nejsou. Nedochází k přímému napadení a ohrožení dalších států regionu, nedochází ke genocidě. Za této situace se mezinárodní společenství na vojenském zásahu neshodne. Nevěřím, že za současných podmínek evropští politici obhájí před veřejností válečnou akci v Sýrii.
Česká zahraniční politika v poslední době žádná výraznější stanoviska nezaujímá. Náš velvyslanec při NATO Jiří Šedivý říká, že o žádné české pozici vůči Sýrii neví. Tak já si dovoluji navrhnout, aby Česká republika myšlenku vojenské akce v Sýrii odmítla.
Nulová sebereflexe Václava Klause
Včerejší televizní rozhovor Jakuba Železného s Václavem Klausem přinesl konečné rozuzlení problému novoroční amnestie. Kdo ještě nechápal, pochopil dokonale.
Václav Klaus vše mimoděk vysvětlil. Klíčová je jediná věta. Když se Jakub Železný ptal na nezvládnutou privatizaci 90. let – podvody bank, kampeliček a fondů, které připravily o peníze tisíce střadatelů, Klaus odmítl kriminalizaci těchto dějů a událostí.
„Vše jsme se učili, všichni jsme se tehdy učili – nedělejme z toho kriminalizaci.“ Podle Klause dnes kriminalizujeme lidi, kteří se pouze učili zbohatnout a protože jsme byli všichni začátečníci, chybička se holt vloudila.
Proto přišel s amnestií. Pouze naplno projevil, co si celou dobu myslí. Proto omilostnil nejtěžší hospodářskou kriminalitu. Ne kvůli milosrdenství, jak občas nepřesně a podivně tvrdil. Milosrdenství je přece možné cítit vůči jednotlivému člověku a ne vůči celé skupině delikventů, kteří páchali hospodářské trestné činy, za které jim hrozilo až 10 let vězení. Klíč je v tom, že Klaus tyto skutky za trestné činy nepovažuje. Klaus nesouhlasí s trestní politikou našeho státu. Jako nezná špinavé peníze, tak neuznává hospodářskou kriminalitu. Prostě když někteří vychytralí jedinci oblafnou své „pomalejší a méně bystré“ spoluobčany, tak jim ty výnosy patří. Podle Klause je to přirozené a normální. Nesouhlasí s tím, aby tito naši obratní spoluobčané končili ve vězení.
Ve světě Václava Klause je umění zbohatnout tím nejvyšším uměním. A pokud se někdo tomuto umění teprve učí a klopýtne, tak si zaslouží milost či amnestii.
Aby to tedy bylo všem jasné - ve skutečnosti Václavu Klausovi nevadilo, že trestní stíhání bylo rozvleklé a trvalo příliš dlouho. On ve skutečnosti nesouhlasí s tím, že se jedná o trestný čin. Proto ve svém televizním vystoupení řekl o amnestii: „Deset let jsme na tom pracovali.“ Navzdory tomu, že před volbou veřejně slíbil, že amnestii nikdy neudělí, teď přiznává, že na ní celých deset let pracoval. Pěkná lekce. Ano. Deset let jeho utajený tým pracoval na tom, jak překazit odsouzení těch, kteří podle jeho vlastního hodnotového řebříčku nic špatného nespáchali. Klaus má jiný systém morálních hodnot. A jestli je právo minimum morálky, tak v případě hospodářských trestných činů se Václav Klaus ani s tímto minimem neztotožňuje.
Nepochybuji o tom, že přesvědčení Václava Klause je naprosto skálopevné. Václav Klaus ví s naprostou jistotou, že když si někdo nakrade, je to jeho chytrost, patří mu to a basta. Nikdo z nás s ním v tomhle nehne. Správně řekl: „Jsem odolnější než všichni další politikové v této zemi.“
A to byl náš prezident po celých deset let.
Vláda skončí jako kůl v plotě
Respektuji právo vlády prosadit si ve Sněmovně zákon o majetkovém narovnání s církvemi.
Stejně by ale mělo být respektováno právo opozice mít jiný názor. A nejenže máme jiný názor, máme také velké pochyby o ústavní čistotě zákona, který si vláda v této věci prosadila. Zformulovali jsme své výhrady pečlivě a podali jsme je k Ústavnímu soudu. Jediný, kdo může tento spor rozhodnout, je právě on. Slušná vláda by dřív, než začne jednat, vyčkala stanoviska Ústavního soudu jako nejvyšší autority.
Vláda Petra Nečase se ale rozhodla nečekat. Nepostupuje jako zodpovědná vláda. Chová se jako některé nesolidní firmy, které se snaží předběhnout stanovisko soudu a učinit nezvratná rozhodnutí. Prostě prosadíme si své za každou cenu, ať to stojí, co to stojí! A škody v tomto případě, kde jde o finanční vyrovnání s církvemi ve výši 59 miliard, mohou být opravdu značné.
Vláda, která se urychleně snaží podepsat smlouvy s jednotlivými církvemi, může vytvořit velmi nepříjemnou situaci. Může být, že budeme mít stanovisko Ústavního soudu, které doporučí některé články příslušného zákona zrušit a peníze do doby, než dojde k úpravě zákona, nevyplácet, a zároveň budeme mít uzavřenou obchodní smlouvu mezi státem a příslušnou církví, která bude zavazovat stát k výplatě.
Změna takové smlouvy bez dohody obou stran je pak nemožná. Hrozí arbitráže a škody na konto státu – všech občanů.
Stejnou situaci máme u tzv. sKarty. Vláda v tomto případě začala činit kroky, ke kterým nebyl zákonný podklad, a ona je přesto udělala. Nyní vláda nutí občany k něčemu, co jim zákon neukládá, a pokračuje v tom přesto, že porušuje jejich základní práva. Činí tak proto, že je vázána obchodní smlouvou s konkrétní bankou, a váhá ji vypovědět či najít jinou dohodu. Takovéto postupy ale hrozí ztrátami a vláda nepostupuje s péčí řádného hospodáře.
To, co se děje v této zemi, to, jak se vláda Petra Nečase chová, není normální stav. Není normální, že podáváme další a další stížnosti k Ústavnímu soudu. Není normální, že se u Ústavního soudu vyhrocuje politický spor. Normální je nesoudit se. Normální je, že vláda dodržuje pravidla a zákony.
Neštěstím naší politiky je, že chybí jakékoli sebeomezení vítěze. Náš vítěz chce brát všechno. Ale žádný smysl a logiku toto chování nemá. Jestli někdo chce dobře spravovat zemi, tak musí dělat věci, které přetrvají. Krátkodobý úspěch je k ničemu.
V zásadních věcech je v kultivované společnosti nutné vládnout s konsenzem. Předcházet jakýmkoli soudním sporům. Opačná politika naopak vede k rozvratu státu. Toho jsme svědky. Máme prezidenta, který nám amnestií dává najevo, že si může dovolit cokoliv – suspendovat lidská práva a demokratický řád způsobem, který v civilizovaném světě nemá obdoby. Máme vládu, která u sKaret dále nutí lidem něco, co podle zákonů nemá právo žádat. Máme vládu, která při vyrovnání s církvemi předbíhá rozhodnutí soudu a dělá na nás dlouhý nos.
Je nepochopitelné, jak vláda, která ztrácí poslední podporu veřejnosti, stále pokračuje v pohrdání jakýmkoli kompromisem a dohodou. Nejednat s opozicí znamená nebrat vážně veřejnost, neschopnost konsenzu vede logicky ke ztrátě podpory a důvěry veřejnosti. Vláda, která svou podporu raději nakupuje trafikami, než získává argumenty, končí zákonitě jako Jakešův kůl v plotě.
