Když před půl rokem obdržela vláda informace o změnách postoje vlády USA o budování protiraketové obrany, tehdejší ministr Jan Kohout pozval do Černínského paláce zástupce politických stran, aby nás co nejpodrobněji informoval.
V současnosti, co se týče zahraniční a bezpečnostní politiky, se ocitáme v naprostém informačním vakuu. Neznáme postoje České republiky k současné agendě EU, nejsou formulovány, nejsou vytvářeny, nejsou tedy ani diskutovány. Nový ministr zahraničí nikde nevystoupil ani neznáme žádný text, kterým by svou pozici osvětlil.
Teď jsme se z médií dozvěděli, že „USA zapojí ČR do protiraketové obrany“. Tuto informaci nám neposkytl nikdo z vlády, pouze někdo zjistil, že Pentagon požádal Kongres o prostředky na vybudování „centra včasného varování“. Letos by mělo jít o zhruba 2,2 miliónu USD. Další informace jsou kusé a nedostatečné. Pilotní fázi projektu by údajně zaplatily USA. A hned tu máme otázky. Jedná se o projekt, na kterém už je dnes v NATO shoda? Jak se bude financovat další fáze? Jak bude celá spolupráce právně upravena? Informace, že se jedná o systém včasného varování senzorového typu, je nedostatečná. Takovýto systém už dnes USA bezpochyby mají, znamená to, že jde o místo, kam nám budou tato data předávat?
Český premiér sice v průběhu dne pocítil potřebu se k této věci vyjádřit, protože je přece podivné, když se vede debata o zapojení ČR do protiraketové obrany a vláda ji nejen neiniciuje, ale dokonce k ní mlčí. Stejně jako v celé zahraniční politice, kráčí vláda někde za vozem. Nicméně vystoupení premiéra nepřineslo ani špetku informace navíc. Předseda vlády evidentně nevěděl o mnoho více než to málo, co je v médiích. To ovšem nebrání, aby se v médiích nezačala urputně hrát hra, kdo je pro a kdo je proti. V nejbližších dnech nejspíše odstartují ankety, kdo je pro a kdo je proti, protože tady už tak politické debaty holt fungují. Je marné, když řeknete, že skoro nikdo pořádně neví, s čím máme souhlasit. Je asi zbytečné žádat, abychom se nejdříve zeptali na názor sousedů a dalších spojenců v Alianci. Marnost, to je přece fuk, vaše řeč musí být jasná: ano nebo ne.
Rád bych, abychom se pokusili neopakovat hloupé chyby minulosti. Žádám vládu, aby si opatřila všechny informace a předložila je příslušným výborům parlamentu a veřejnosti. Prosím, nedělejme ankety a bavme se vážně, oč se přesně jedná a co se po nás chce. Koalice ve své smlouvě napsala, že chce dělat konsensuální a čitelnou zahraniční politiku. Tak prosím, zkusme to.
V současnosti, co se týče zahraniční a bezpečnostní politiky, se ocitáme v naprostém informačním vakuu. Neznáme postoje České republiky k současné agendě EU, nejsou formulovány, nejsou vytvářeny, nejsou tedy ani diskutovány. Nový ministr zahraničí nikde nevystoupil ani neznáme žádný text, kterým by svou pozici osvětlil.
Teď jsme se z médií dozvěděli, že „USA zapojí ČR do protiraketové obrany“. Tuto informaci nám neposkytl nikdo z vlády, pouze někdo zjistil, že Pentagon požádal Kongres o prostředky na vybudování „centra včasného varování“. Letos by mělo jít o zhruba 2,2 miliónu USD. Další informace jsou kusé a nedostatečné. Pilotní fázi projektu by údajně zaplatily USA. A hned tu máme otázky. Jedná se o projekt, na kterém už je dnes v NATO shoda? Jak se bude financovat další fáze? Jak bude celá spolupráce právně upravena? Informace, že se jedná o systém včasného varování senzorového typu, je nedostatečná. Takovýto systém už dnes USA bezpochyby mají, znamená to, že jde o místo, kam nám budou tato data předávat?
Český premiér sice v průběhu dne pocítil potřebu se k této věci vyjádřit, protože je přece podivné, když se vede debata o zapojení ČR do protiraketové obrany a vláda ji nejen neiniciuje, ale dokonce k ní mlčí. Stejně jako v celé zahraniční politice, kráčí vláda někde za vozem. Nicméně vystoupení premiéra nepřineslo ani špetku informace navíc. Předseda vlády evidentně nevěděl o mnoho více než to málo, co je v médiích. To ovšem nebrání, aby se v médiích nezačala urputně hrát hra, kdo je pro a kdo je proti. V nejbližších dnech nejspíše odstartují ankety, kdo je pro a kdo je proti, protože tady už tak politické debaty holt fungují. Je marné, když řeknete, že skoro nikdo pořádně neví, s čím máme souhlasit. Je asi zbytečné žádat, abychom se nejdříve zeptali na názor sousedů a dalších spojenců v Alianci. Marnost, to je přece fuk, vaše řeč musí být jasná: ano nebo ne.
Rád bych, abychom se pokusili neopakovat hloupé chyby minulosti. Žádám vládu, aby si opatřila všechny informace a předložila je příslušným výborům parlamentu a veřejnosti. Prosím, nedělejme ankety a bavme se vážně, oč se přesně jedná a co se po nás chce. Koalice ve své smlouvě napsala, že chce dělat konsensuální a čitelnou zahraniční politiku. Tak prosím, zkusme to.
Vystoupení na plénu Poslanecké sněmovny PČR, bod Návrh na volbu předsedy PS, 24.6.2010
Dámy a pánové, rozhodl jsem se přijmout nominaci klubu sociální demokracie ne proto, že bych si myslel, že opoziční strana má nějaký automatický nárok na vedení Sněmovny, nebo opozice že má takový nárok. To samozřejmě není žádná notorieta.
Dokonce jsem nominaci nepřijal ani proto, že bych si myslel, že je samozřejmé, že vedení Sněmovny by mělo patřit nejsilnější politické straně po volbách. Ani to není žádné právo a žádný nárok.
Dokonce se tady ani nebudu dovolávat toho, že někteří představitelé ustavující se vládní koalice možná nedlouho po volbách se vyjádřili, že by to místo sociální demokracii nabídli. Dokonce ani toho zřejmě nemá smysl se příliš dovolávat, protože ani z toho tolik neplyne.
Ten důvod, proč jsem tu nominaci přijal, je jiný. Ten je především ten, že naprosto sdílím postoj klubu sociální demokracie, že stojíme o důstojné místo ve spravování a kontrole Sněmovny. A to není jenom proto, že bychom tady chtěli získat co nejvíce funkcí, ale proto, že máme za sebou 1,1 mil. hlasů a máme tady za úkol čtyři roky hájit zájmy voličů, kteří nám hlasy dali. My musíme udělat všechno pro to, aby názor, který reprezentujeme ve Sněmovně, dostatečně významně zněl. To je hlavní důvod, proč jsem se rozhodl kandidaturu přijmout.
Není to úplně jednoduchá situace, protože si uvědomuji, že teď jdeme do volby předsedy Sněmovny, kdy na té volbě vlastně celého vedení Sněmovny dohoda mezi zvolenými parlamentními stranami vlastně neexistuje. Myslím si, že to samozřejmě není dobrá věc, protože pokud si vzpomínám a proč stojí za to mluvit o důstojnosti opozice, to je třeba to, a to bych si tady dovolil připomenout, že pokud mi paměť sahá, to bylo v roce 1996, kdy opozice poprvé v této zemi vlastně získala post předsedy Sněmovny - můžete říci, že to byla samozřejmě jiná situace - ale od roku 1998 vlastně vedení Sněmovny bylo vždy ustaveno tak, že v něm koalice a opozice měly vždy křesla půl na půl. To samo o sobě samozřejmě nezaručovalo důstojnou Sněmovnu, ale je to prostě určitá tradice, která tady byla.
To současné, co je tady navrhováno a co - opakuji - není dohodou učiněnou mezi parlamentními stranami, dohodou koalice s opozicí, ale co je spíše návrhem, který nám předkládají strany vznikající vládní koalice, tak to je poměr, ve kterém má koalice prostě drtivou převahu.
Já z toho nechci činit nějaké dalekosáhlé závěry. Jenom říkám, že to je jeden z důvodů, proč jako sociální demokraté říkáme, že chceme usilovat o tu důstojnou polohu, protože vy si myslíte, že to je možná jenom takový boj sociálních demokratů.
Dovolte mi, abych ještě vaši trpělivost trochu natáhl a sdělil vám, proč si myslím, že to není jenom záležitost sociální demokracie. To, jak se ustavuje, přátelé, Sněmovna, to často rozhoduje o tom, jaká atmosféra ve Sněmovně čtyři roky potom je. Já také nejsem spokojen s tím, jak nízká byla prestiž Sněmovny v posledním období. Nejsem spokojen s tím, že poslanec v této zemi není vážené zaměstnání respektované veřejností. A já také, a říkám vám, že se to týká sociální demokracie a jejího klubu, my také bychom chtěli se tu situaci pokusit změnit.
Teď jde o to, abychom těmi prvními kroky si situaci nezkomplikovali, protože už v roce 2002 to bylo nedlouho na tom ustavování Sněmovny, kdy se začalo mluvit o nulové toleranci. V tom minulém období to byla situace zvlášť špatná. Možná si vzpomenete, že v roce 2006 se vláda nakonec ustavovala pomocí přeběhlíků. Ve Sněmovně se zákony schvalovaly způsobem, jenom připomenu daňový balíček, který předkládal tehdejší premiér Mirek Topolánek ve druhém čtení způsobem, že se významné zákony ani neprojednávaly ve výborech, a nakonec celá Sněmovna končila v atmosféře obstrukcí, protože se ukázalo, jak dva kluby jsou vlastně schopny Sněmovnu paralyzovat a nebyla tady ani elementární shoda na způsobu, jak by Sněmovna měla postupovat.
My jsme zažili toto určité fiasko nedostatku shody, základní shody mezi opozicí a koalicí. Já bych si přál, aby se do podobné situace nedostala tato Sněmovna. Je tady celá řada nových poslanců. Možná není úplně zřejmé, že role opozice není pouze naprosto pasivní. Tady je přece celá řada věcí, které si širší konsensus vyžadují a budou vyžadovat.
Přátelé, tady se mluví o ústavních zákonech, na které je potřeba 120 poslanců, a nejenom Sněmovna, když máte ústavní zákon, tak potřebujete ústavní většinu také v Senátu. A to nevíme, jak dopadnou na podzim volby. Takže vytváření širšího souhlasu na návrhy, které tady zaznívají na téma přímá volba prezidenta, klouzavý mandát, konstruktivní veto a celá řada dalších, tady je přece nutné budovat širší shodu. Dokonce ani 118 hlasů není dost na to, aby takové zákony byly přijaty. Já doufám, že nechcete používat nějakého přetahování poslanců a opět přeběhlíků. To je nedůstojné a takhle se ústavní zákony rozhodně nikde v civilizované společnosti přijímat nemohou.
Pak možná ještě něco, co mi připadá ještě zásadnější. Tato země nutně potřebuje koncepční změny, koncepční reformy v oblasti veřejných financí, penzijního systému, zdravotnictví, školství, potřebuje konsensus k zahraniční politice, dlouhodobý konsensus, který se tady prozatím vytvořit nepodařilo. Víte, nemá velký smysl dělat reformy na čtyři roky. Reformy, o kterých jsem mluvil, budou mít smysl pouze tehdy, pokud budou trvalé a dlouhodobé. Pokud vy do toho zahrnete opozici, tak to možná bude znamenat kompromisy, které nejsou vždy příjemné, ale zároveň, co za to dostanete jako cenu, bude ta trvalost a stabilita reforem.
Vy jste tedy třeba začali mluvit o školném. Mluvíte o odloženém školném, ale odložené školné znamená, že to, jestli to bude, nebo nebude fungovat - a důsledky toho dopadnou na vládu příští, ta bude řešit situace, které budou kolem školného vznikat. V Británii systém odloženého školného vedl k problémům a řešila je až příští vláda. Vy tady činíte rozhodnutí, která rozhodně dopadnou na ty, kteří přijdou po roce 2014, a nemůžete tušit, jaké budou jejich důsledky. Proto jsem přesvědčen, že součinnost s opozicí je něco, co má zásadní smysl. Já si myslím, že představitelé koalice by si to měli ujasnit. Potřebují tuto součinnost s opozicí - ano, či ne?
Důvod mé kandidatury není, že chci teď navzdory koalici proniknout na předsednický post. Ten důvod je ten, že chci tu otázku položit, a proto jsem se rozhodl tu kandidaturu přijmout.
Dámy a pánové, rozhodl jsem se přijmout nominaci klubu sociální demokracie ne proto, že bych si myslel, že opoziční strana má nějaký automatický nárok na vedení Sněmovny, nebo opozice že má takový nárok. To samozřejmě není žádná notorieta.
Dokonce jsem nominaci nepřijal ani proto, že bych si myslel, že je samozřejmé, že vedení Sněmovny by mělo patřit nejsilnější politické straně po volbách. Ani to není žádné právo a žádný nárok.
Dokonce se tady ani nebudu dovolávat toho, že někteří představitelé ustavující se vládní koalice možná nedlouho po volbách se vyjádřili, že by to místo sociální demokracii nabídli. Dokonce ani toho zřejmě nemá smysl se příliš dovolávat, protože ani z toho tolik neplyne.
Ten důvod, proč jsem tu nominaci přijal, je jiný. Ten je především ten, že naprosto sdílím postoj klubu sociální demokracie, že stojíme o důstojné místo ve spravování a kontrole Sněmovny. A to není jenom proto, že bychom tady chtěli získat co nejvíce funkcí, ale proto, že máme za sebou 1,1 mil. hlasů a máme tady za úkol čtyři roky hájit zájmy voličů, kteří nám hlasy dali. My musíme udělat všechno pro to, aby názor, který reprezentujeme ve Sněmovně, dostatečně významně zněl. To je hlavní důvod, proč jsem se rozhodl kandidaturu přijmout.
Není to úplně jednoduchá situace, protože si uvědomuji, že teď jdeme do volby předsedy Sněmovny, kdy na té volbě vlastně celého vedení Sněmovny dohoda mezi zvolenými parlamentními stranami vlastně neexistuje. Myslím si, že to samozřejmě není dobrá věc, protože pokud si vzpomínám a proč stojí za to mluvit o důstojnosti opozice, to je třeba to, a to bych si tady dovolil připomenout, že pokud mi paměť sahá, to bylo v roce 1996, kdy opozice poprvé v této zemi vlastně získala post předsedy Sněmovny - můžete říci, že to byla samozřejmě jiná situace - ale od roku 1998 vlastně vedení Sněmovny bylo vždy ustaveno tak, že v něm koalice a opozice měly vždy křesla půl na půl. To samo o sobě samozřejmě nezaručovalo důstojnou Sněmovnu, ale je to prostě určitá tradice, která tady byla.
To současné, co je tady navrhováno a co - opakuji - není dohodou učiněnou mezi parlamentními stranami, dohodou koalice s opozicí, ale co je spíše návrhem, který nám předkládají strany vznikající vládní koalice, tak to je poměr, ve kterém má koalice prostě drtivou převahu.
Já z toho nechci činit nějaké dalekosáhlé závěry. Jenom říkám, že to je jeden z důvodů, proč jako sociální demokraté říkáme, že chceme usilovat o tu důstojnou polohu, protože vy si myslíte, že to je možná jenom takový boj sociálních demokratů.
Dovolte mi, abych ještě vaši trpělivost trochu natáhl a sdělil vám, proč si myslím, že to není jenom záležitost sociální demokracie. To, jak se ustavuje, přátelé, Sněmovna, to často rozhoduje o tom, jaká atmosféra ve Sněmovně čtyři roky potom je. Já také nejsem spokojen s tím, jak nízká byla prestiž Sněmovny v posledním období. Nejsem spokojen s tím, že poslanec v této zemi není vážené zaměstnání respektované veřejností. A já také, a říkám vám, že se to týká sociální demokracie a jejího klubu, my také bychom chtěli se tu situaci pokusit změnit.
Teď jde o to, abychom těmi prvními kroky si situaci nezkomplikovali, protože už v roce 2002 to bylo nedlouho na tom ustavování Sněmovny, kdy se začalo mluvit o nulové toleranci. V tom minulém období to byla situace zvlášť špatná. Možná si vzpomenete, že v roce 2006 se vláda nakonec ustavovala pomocí přeběhlíků. Ve Sněmovně se zákony schvalovaly způsobem, jenom připomenu daňový balíček, který předkládal tehdejší premiér Mirek Topolánek ve druhém čtení způsobem, že se významné zákony ani neprojednávaly ve výborech, a nakonec celá Sněmovna končila v atmosféře obstrukcí, protože se ukázalo, jak dva kluby jsou vlastně schopny Sněmovnu paralyzovat a nebyla tady ani elementární shoda na způsobu, jak by Sněmovna měla postupovat.
My jsme zažili toto určité fiasko nedostatku shody, základní shody mezi opozicí a koalicí. Já bych si přál, aby se do podobné situace nedostala tato Sněmovna. Je tady celá řada nových poslanců. Možná není úplně zřejmé, že role opozice není pouze naprosto pasivní. Tady je přece celá řada věcí, které si širší konsensus vyžadují a budou vyžadovat.
Přátelé, tady se mluví o ústavních zákonech, na které je potřeba 120 poslanců, a nejenom Sněmovna, když máte ústavní zákon, tak potřebujete ústavní většinu také v Senátu. A to nevíme, jak dopadnou na podzim volby. Takže vytváření širšího souhlasu na návrhy, které tady zaznívají na téma přímá volba prezidenta, klouzavý mandát, konstruktivní veto a celá řada dalších, tady je přece nutné budovat širší shodu. Dokonce ani 118 hlasů není dost na to, aby takové zákony byly přijaty. Já doufám, že nechcete používat nějakého přetahování poslanců a opět přeběhlíků. To je nedůstojné a takhle se ústavní zákony rozhodně nikde v civilizované společnosti přijímat nemohou.
Pak možná ještě něco, co mi připadá ještě zásadnější. Tato země nutně potřebuje koncepční změny, koncepční reformy v oblasti veřejných financí, penzijního systému, zdravotnictví, školství, potřebuje konsensus k zahraniční politice, dlouhodobý konsensus, který se tady prozatím vytvořit nepodařilo. Víte, nemá velký smysl dělat reformy na čtyři roky. Reformy, o kterých jsem mluvil, budou mít smysl pouze tehdy, pokud budou trvalé a dlouhodobé. Pokud vy do toho zahrnete opozici, tak to možná bude znamenat kompromisy, které nejsou vždy příjemné, ale zároveň, co za to dostanete jako cenu, bude ta trvalost a stabilita reforem.
Vy jste tedy třeba začali mluvit o školném. Mluvíte o odloženém školném, ale odložené školné znamená, že to, jestli to bude, nebo nebude fungovat - a důsledky toho dopadnou na vládu příští, ta bude řešit situace, které budou kolem školného vznikat. V Británii systém odloženého školného vedl k problémům a řešila je až příští vláda. Vy tady činíte rozhodnutí, která rozhodně dopadnou na ty, kteří přijdou po roce 2014, a nemůžete tušit, jaké budou jejich důsledky. Proto jsem přesvědčen, že součinnost s opozicí je něco, co má zásadní smysl. Já si myslím, že představitelé koalice by si to měli ujasnit. Potřebují tuto součinnost s opozicí - ano, či ne?
Důvod mé kandidatury není, že chci teď navzdory koalici proniknout na předsednický post. Ten důvod je ten, že chci tu otázku položit, a proto jsem se rozhodl tu kandidaturu přijmout.
09.06: Normální je zadlužit se?
Naše nová vládní koalice proti zadlužení se shodla na první zásadní věci svého programu: zadlužíme celou mladou generaci. Až dosud jsem si myslel, že normální v životě je nežít na dluh, že lidé by se neměli zadlužovat snad s jedinou výjimkou půjček na bydlení. Nová vládní koalice přichází s novým pohledem na svět. Mladý člověk zítra půjde na školu, po 4-5 letech z ní vyjde a bude mít dáreček ke startu do života v podobě dluhu 100 000,- Kč (tj. 10 000,- Kč školné za semestr, 20 000,- Kč za rok.)
Jen si to představte, tisíce mladých dlužníků, kteří ještě dříve, než seženou práci, budou zadluženi. Tisíce mladých, kteří se rozhodnou jít studovat, tak učiní, aniž by dokázali odhadnout, jaké budou po škole jejich možnosti tento dluh splácet.
Připomínám, že světová hospodářská krize začala nezodpovědným půjčováním peněz lidem, kteří neměli na splácení. Tady někdo chce z mladých lidí vytvářet dlužníky ještě dříve, než vstoupí do života. Jak se může zadlužovat někdo, kdo nevydělává? Komu prospěje, že v této zemi bude armáda mladých dlužníků? Jde se vstříc zájmům bankovního sektoru? Líbí se mi, když vidím, novou poslankyni za Věci veřejné paní Kočí, která snad právě ještě zdarma dostudovává, jak pléduje za zavedení školného.
Nová vláda by neměla činit kroky, kterými se chystá zadlužovat budoucí generace. Neměla by posilovat konformitu mladých tím, že jejich život bude už při startu usměrňován splátkovými kalendáři bank.
Jen si to představte, tisíce mladých dlužníků, kteří ještě dříve, než seženou práci, budou zadluženi. Tisíce mladých, kteří se rozhodnou jít studovat, tak učiní, aniž by dokázali odhadnout, jaké budou po škole jejich možnosti tento dluh splácet.
Připomínám, že světová hospodářská krize začala nezodpovědným půjčováním peněz lidem, kteří neměli na splácení. Tady někdo chce z mladých lidí vytvářet dlužníky ještě dříve, než vstoupí do života. Jak se může zadlužovat někdo, kdo nevydělává? Komu prospěje, že v této zemi bude armáda mladých dlužníků? Jde se vstříc zájmům bankovního sektoru? Líbí se mi, když vidím, novou poslankyni za Věci veřejné paní Kočí, která snad právě ještě zdarma dostudovává, jak pléduje za zavedení školného.
Nová vláda by neměla činit kroky, kterými se chystá zadlužovat budoucí generace. Neměla by posilovat konformitu mladých tím, že jejich život bude už při startu usměrňován splátkovými kalendáři bank.
Ústavní soud v pátek rozhodl, že do 30. září roku 2011 se musí v této zemi změnit zákon o důchodovém pojištění. Lidé, kteří měli v minulosti vysoké příjmy, mají prý „nepřiměřeně“ nízké důchody. Dle ústavního soudu je nepřijatelné, aby člověk, který měl příjem například 60-80 tisíc, měl důchod jen o pár tisícovek vyšší než člověk, který bral kupříkladu pouhých 15 tisíc.
Bohatým je třeba zvýšit důchody, říká ústavní soud, ber kde ber. Pokud není dost pro všechny, pak je zřejmě třeba vzít těm chudším podle biblického: Bohatým bude přidáno a chudým odebráno i to málo, co mají.
Až dosud jsem si myslel, že takové věci jako zvyšování daní, důchodová reforma, míra solidarity v sociálním systému .– že tohle vše je práce pro politické strany, odborníky ,prostor pro veřejnou politickou debatu. Nic takového. V Česku to máme jinak. Tady máme ústavní soud, který se dovolí zrušit termín demokratických voleb. U nás se ten stejný ústavní soud shůry snese do předvolební debaty a sdělí politikům a zákonodárcům, jak bude zítra vypadat důchodový systém. Dokonce dá i termín, do kdy musí být jeho zadání splněno. Dlužno podotknout, že termín 3O září 2011 je krajně šibeniční, vezmeme-li v úvahu mimořádné nároky na státní rozpočet, potřebnou dobu přípravy příslušných zákonů a třeba také fakt, že jsme uprostřed světové hospodářské krize, která všude vytvořila hluboké deficity rozpočtů.
Vím, že rozhodnutí ústavního soudu je nutné respektovat. To ale neznamená, že by bylo nekritizovatelné. Tvrdím, že tohle rozhodnutí je nezodpovědné a zasahuje do sféry politického rozhodování, které ústavnímu soudu nepřísluší.
Ústavnímu soudu nepřísluší rozhodovat, že solidarity už bylo dost a že v prvním pilíři důchodového systému bude nyní dominantní zásluhovost. V parlamentní demokracii to jsou zákonodárci , kteří mají právo stanovovat konkrétní podmínky realizace sociálních práv. Takové podmínky pak musí být závislé na sociální dohodě, ekonomické situaci státu a musí být výsledkem určité veřejné politické debaty.
Pochopil bych, kdyby ústavní soud zasáhl v případě, kdy by soudci došli k závěru, že například určitá část důchodců v naší zemi nemá zajištěny nejelementárnější podmínky důstojného života. Pak bych rozuměl odkazu na Listinu práv a požadavek „přiměřeného hmotného zabezpečení ve stáří.“ Jsem přesvědčen , že to, o čem mluví Listina práv občanů, je povinnost zajistit minimální sociální standard všem občanům v důchodu. Listina rozhodně nemluví o „přiměřenosti“ z hlediska představ a nároků jednotlivých občanů.
Onen první „průběhový“ pilíř důchodového systému je v drtivé většině evropských zemí založen na solidárním principu a rozhodně nevychází primárně z požadavků a představ občanů například v návaznosti na životní úroveň, na kterou byli po dosavadní aktivní život zvyklí. Alternativní přístup mají země jako Kanada či Nový Zéland. Ovšem ty chápou důchod spíš jako jakousi minimální sociální dávku , stejnou a rovnou pro všechny bez rozdílu předchozích příjmů
Tím vším se ale ústavní soud zřejmě vůbec nezabýval. Z důvodové zprávy plyne, že se nezabýval ani demografickými aspekty , ani srovnáním s jinými zeměmi, že ho nezajímala příliš ani statistika ani celková ekonomická situace státu. O důchodovém systému tu rozhodl někdo, koho evidentně příliš nezajímala ani bilance výdajů a příjmů důchodového systému.
Ano, jsou věci, o kterých má rozhodovat ústavní soud jako poslední instance. Ale takovou věcí nemůže a nemá být míra solidarity našeho sociálního, potažmo důchodového systému. Něco takového je doménou demokratické politické diskuse a vytváření širokého společenského konsensu. Politici pak musí rozhodnout a nesou za svá rozhodnutí odpovědnost. Musí být připraveni kdykoliv svá rozhodnutí hájit a čelit důsledkům.
Ústavní soud vstoupil znovu do prostoru, který mu nepatří. Je zřejmé, že ústavní soudci nejsou a nebudou odpovídajícím způsobem účastni další politické a odborné debaty kolem reformy důchodového systému Zdůvodnění, které pro svůj zásah poskytli, je přirozeně nedostatečné.. Je zarážející, že rozhodli přesto, že si musí být vědomi toho, že náklady a důsledky jejich rozhodnutí ponesou jiní.
Kdosi přirovnal Baracka Obamu k běžci na dlouhých tratích, který vytrvale a systematicky postupuje kupředu. Nejdříve se pustil do ekonomické krize a vypadá, že má určité výsledky. Pak se pustil do zápasu o zdravotnickou reformu, čelil mimořádně silnému odporu, ale nakonec v Kongresu uspěl a jeho prestiž vzrostla. Zdá se, že nyní si Obama vytvořil prostor i pro zahraniční a bezpečnostní politiku. Co před rokem bylo nazváno Pražskou iniciativou, mohlo leckomu připadat jako sen – pouhá vize budoucího světa bez jaderných zbraní, kterou leckdo pokládal za pouhé rétorické cvičení. Ale i tento sen začal v posledních dnech nabývat překvapivě konkrétní podoby. Ano, Obama byl kritizován, že se mu nedostává v zahraniční politice sil, že se mu nedostává kapacity kontrolovat plnění vlastních záměrů. Teď se i tento vlak konečně rozjel.
Poslední kroky amerického prezidenta představují více než jen smlouvu mezi USA a Ruskem o redukci nukleárních zbraní. Obama nabízí dialog o jaderném odzbrojování, o snižování hrozby zneužití jaderných zbraní, o vytváření pravidel pro bezpečnější svět. Jeho výzva je ale obecnější, je to zároveň výzva ke společnému spravování světa na základě dohodnutých pravidel a principů posilujících vzájemnou důvěru. Nejde jen o to, jak na tuto iniciativu zareaguje Rusko. Rozhodně oslovuje také nás, spojence v EU a NATO.
Jak můžeme reagovat my v Evropě? Odzbrojovací pozice USA dnes zřetelně prosazuje snížení významu jaderných zbraní. V krátkodobé perspektivě se zdá, že hlavní oblastí, kde může Evropa přispět k tomuto úsilí, je souhlas se stažením taktických nukleárních zbraní, které mají USA rozmístěny v Evropě z období studené války. Američané dávají jasně najevo, že by stáli o to, aby se především na půdě NATO vedla v této věci vážná debata. Řada států Evropy přivítala podepsání dohody START, některé už i konstatovaly, že je nyní čas na omezení střel krátkého doletu v Evropě. Naposledy ministři zahraničí Norska a Polska konstatovali, že NATO by mělo taktické jaderné arzenály zahrnout mezi odzbrojovací témata. Očekává se, že přesně o těchto věcech se bude mluvit na zasedání ministrů zahraničí NATO v Tallinu příští týden.
Je zřejmé, že NATO by nemělo užitek z žádného jednostranného kroku, proto se vyzývá k reciprocitě a společně dojednaným opatřením. Nikdo nemá zájem na tom, aby se NATO kvůli těmto otázkám začalo štěpit a začal se kvůli nim vést politický zápas. Ani v ČR bychom neměli k těmto otázkám dávat ostrá politická prohlášení a zahajovat politický boj podle vzoru „radarová základna USA v České republice - ano či ne“.
Proto mi připadá nanejvýš nešťastné vystoupení současného ministr obrany ČR Martina Bartáka v USA, který dříve než celá debat začala, vyhlašuje oficiálně za ČR, že „naše pozice je neměnná a jsme proti stahování jaderných sil USA z Evropy“.
Pan Barták, ministr úřednické vlády několik týdnů před volbami, se po spekulacích o vysílání dalších vojáků do Afghánistánu nyní vyjadřuje k zásadní otázce, která se týká strategické pozice naší země v budoucí debatě. O této otázce dosud nejednala Poslanecká sněmovna ani její výbory. Nebyli jsme s pozicí pana ministra dosud seznámeni. Jeho prohlášení je evidentně v rozporu s pozicí našich nejbližších sousedů. Vzpomeňme třeba programové prohlášení německé vlády nebo aktuální stanovisko polského ministra zahraničí. Za normálních okolností bych žádal pana ministra Bartáka, aby v parlamentu své výroky vysvětlil. V končícím parlamentu se ale prostor pro interpelace zužuje.
Nelze tudíž než vyzvat pana ministra, aby přestal činit za ČR vyhlášení, ke kterým nemá mandát.
Poslední kroky amerického prezidenta představují více než jen smlouvu mezi USA a Ruskem o redukci nukleárních zbraní. Obama nabízí dialog o jaderném odzbrojování, o snižování hrozby zneužití jaderných zbraní, o vytváření pravidel pro bezpečnější svět. Jeho výzva je ale obecnější, je to zároveň výzva ke společnému spravování světa na základě dohodnutých pravidel a principů posilujících vzájemnou důvěru. Nejde jen o to, jak na tuto iniciativu zareaguje Rusko. Rozhodně oslovuje také nás, spojence v EU a NATO.
Jak můžeme reagovat my v Evropě? Odzbrojovací pozice USA dnes zřetelně prosazuje snížení významu jaderných zbraní. V krátkodobé perspektivě se zdá, že hlavní oblastí, kde může Evropa přispět k tomuto úsilí, je souhlas se stažením taktických nukleárních zbraní, které mají USA rozmístěny v Evropě z období studené války. Američané dávají jasně najevo, že by stáli o to, aby se především na půdě NATO vedla v této věci vážná debata. Řada států Evropy přivítala podepsání dohody START, některé už i konstatovaly, že je nyní čas na omezení střel krátkého doletu v Evropě. Naposledy ministři zahraničí Norska a Polska konstatovali, že NATO by mělo taktické jaderné arzenály zahrnout mezi odzbrojovací témata. Očekává se, že přesně o těchto věcech se bude mluvit na zasedání ministrů zahraničí NATO v Tallinu příští týden.
Je zřejmé, že NATO by nemělo užitek z žádného jednostranného kroku, proto se vyzývá k reciprocitě a společně dojednaným opatřením. Nikdo nemá zájem na tom, aby se NATO kvůli těmto otázkám začalo štěpit a začal se kvůli nim vést politický zápas. Ani v ČR bychom neměli k těmto otázkám dávat ostrá politická prohlášení a zahajovat politický boj podle vzoru „radarová základna USA v České republice - ano či ne“.
Proto mi připadá nanejvýš nešťastné vystoupení současného ministr obrany ČR Martina Bartáka v USA, který dříve než celá debat začala, vyhlašuje oficiálně za ČR, že „naše pozice je neměnná a jsme proti stahování jaderných sil USA z Evropy“.
Pan Barták, ministr úřednické vlády několik týdnů před volbami, se po spekulacích o vysílání dalších vojáků do Afghánistánu nyní vyjadřuje k zásadní otázce, která se týká strategické pozice naší země v budoucí debatě. O této otázce dosud nejednala Poslanecká sněmovna ani její výbory. Nebyli jsme s pozicí pana ministra dosud seznámeni. Jeho prohlášení je evidentně v rozporu s pozicí našich nejbližších sousedů. Vzpomeňme třeba programové prohlášení německé vlády nebo aktuální stanovisko polského ministra zahraničí. Za normálních okolností bych žádal pana ministra Bartáka, aby v parlamentu své výroky vysvětlil. V končícím parlamentu se ale prostor pro interpelace zužuje.
Nelze tudíž než vyzvat pana ministra, aby přestal činit za ČR vyhlášení, ke kterým nemá mandát.
O odchodu Mirka Topolánka by se dalo mluvit, kdyby vystoupil na tiskové konferenci a řekl – rezignuji a končím. To se ale nestalo. Viděli jsme zhrzeného Mirka Topolánka, který mluvil o podmíněné rezignaci s tím, že rezignaci musí potvrdit výkonná rada ODS 12. dubna. Pak předá pravomoci Petrovi Nečasovi do volebního kongresu. Takže Petr Nečas bude předsedou ODS z pověření Topolánka a výkonné rady.
Topolánek neodstoupil podle stanov ODS. Údajně Topolánek to zdůvodňuje tím, že je nutné zamezit dvojkolejnému řízení strany Vodrážkou a Nečasem. Pravda je spíše taková, že 1.místopředseda je – a na tom se shodne Topolánek s Nečasem i svými kritiky - pro funkci nepoužitelný. Navíc je reprezentantem velmi nepopulární pražské organizace vedené Pavlem Bémem. Ale moc přehledné toto řešení není. Co to znamená předání pravomocí? Kdo bude podepisovat papíry, aby rozhodnutí byla právoplatná.? Je ODS neschopná napsat pořádné stanovy, vybrat si do čela kompetentní politiky, anebo – to spíš – obojí zároveň?
Ale důležitější je něco jiného. Důležité je, že Topolánek odchází a zároveň neodchází. Jednoznačné odmítl převzít vinu za současný stav ODS, řekl, že odchází ve chvíli, kdy preference strany stoupají a odchází zřejmě právě proto, že by ještě mohl ve volbách vyhrát. Jeho odchod je podle něj gól, který si ODS dává do vlastní branky. Zároveň řekl, že celou situaci znovu okomentuje po volbách. To je jasná hrozba: „až se ukáže, kam jste to beze mne dovedli, tak se vrátím.“ Ukazuje se, že ODS není sehraný tým, tak jak se tváří po kongresech nebo na tiskových konferencích, kde nastupuje v plné sestavě. Topolánek trpí hlubokou nedůvěrou ve zbylé členy vedení. Co tedy doposud ODS integrovalo? Úzké lobbyistické zájmy? Velrybářské sítě? Prvoplánová touha po moci? Pokud ODS ve volbách výrazně neuspěje, není vyloučeno, že Topolánek bude znovu kandidovat na předsedu ODS. Proto se nedá o žádném skutečném odchodu a změně v ODS skutečně mluvit.
Topolánek neodstoupil podle stanov ODS. Údajně Topolánek to zdůvodňuje tím, že je nutné zamezit dvojkolejnému řízení strany Vodrážkou a Nečasem. Pravda je spíše taková, že 1.místopředseda je – a na tom se shodne Topolánek s Nečasem i svými kritiky - pro funkci nepoužitelný. Navíc je reprezentantem velmi nepopulární pražské organizace vedené Pavlem Bémem. Ale moc přehledné toto řešení není. Co to znamená předání pravomocí? Kdo bude podepisovat papíry, aby rozhodnutí byla právoplatná.? Je ODS neschopná napsat pořádné stanovy, vybrat si do čela kompetentní politiky, anebo – to spíš – obojí zároveň?
Ale důležitější je něco jiného. Důležité je, že Topolánek odchází a zároveň neodchází. Jednoznačné odmítl převzít vinu za současný stav ODS, řekl, že odchází ve chvíli, kdy preference strany stoupají a odchází zřejmě právě proto, že by ještě mohl ve volbách vyhrát. Jeho odchod je podle něj gól, který si ODS dává do vlastní branky. Zároveň řekl, že celou situaci znovu okomentuje po volbách. To je jasná hrozba: „až se ukáže, kam jste to beze mne dovedli, tak se vrátím.“ Ukazuje se, že ODS není sehraný tým, tak jak se tváří po kongresech nebo na tiskových konferencích, kde nastupuje v plné sestavě. Topolánek trpí hlubokou nedůvěrou ve zbylé členy vedení. Co tedy doposud ODS integrovalo? Úzké lobbyistické zájmy? Velrybářské sítě? Prvoplánová touha po moci? Pokud ODS ve volbách výrazně neuspěje, není vyloučeno, že Topolánek bude znovu kandidovat na předsedu ODS. Proto se nedá o žádném skutečném odchodu a změně v ODS skutečně mluvit.
28.03: Topolánek obětní beránek
Tak nám obětovali Topolánka. Týden před velikonocemi. Ale proč až nyní? Byly přece skandálnější výroky a větší maléry jako třeba dovolená v Toskánsku,drtivě prohrané krajské volby…
Kdo najednou v ODS řekl „Dost bylo Topolánka!“ A především proč to řekl právě teď dva měsíce před volbami?
Došlo snad ke změně proto, že by někdo řekl: Takhle to dál nejde. ODS se musí změnit.Lidé jako Bém, Langer, Bendl nás už nemohou reprezentovat. Opencard a Kraktice, kmotři a anonymní akcie, propojení politiky s byznysem - musíme s tím něco začít dělat.l Nic takového ale řečeno nebylo. O kmotrech, pokud si dobře vzpomínám, mluvil na kongresu ODS jen samotný Topoolánek. Jinask ani slechu ani vidu na konferencích a partajních grémiích, že ODS by měla být jiná. Vše bylo řečeno a rozhodnuto až na oněch dvou přísně uzavřených grémiích – to druhé dokonce bylo speciálně technicky odrušené - tam se dohodla změna na postu nejvyšším. Proč? No to je přece nasnadě – aby vše ostatní mohlo zůstat tak, jak je.
Je přece jasné, jak se dohodli straničtí bosové ODS. Dva měsíce před volbami lze vytvořit zdání změny efektní rituální popravou samotného předsedy. Voliči chtějí změnu – mají ji mít. Najdeme toho, kdo vypadá, že se nejmíň ušpinil a dostane takový zkusmo mandát nemandát našeho vůdce– vystrčíme ho před ostatní a pokusí se to sehrát. Máme tu jednoho, kdo nebyl v Toskánsku, nemá žádný Viamont ani kamaráda Dalíka a ve sněmovně ještě nevystoupil proti zrušení anonymních akcií. A tak to padlo na Petra Nečase. Kéž by to otočilo špatný vývoj preferencí!
Pokud Nečas uspěje, mohlo by zůstat vše při starém. I Langer by nakonec mohl zůstat a možná přes všechny ty maléry s Mrázkem by nakonec mohl dělat nějakého ministra. Třeba i pro Béma i Bendla by se ještě něco našlo. Prostě jedna pořádná změna na postu předsedy a všichni a všechno ostatní se za ní podaří schovat. Nečas je šance, že by stará ODS mohla krásně přežít.
Sdělení právního zástupce RPG Industries SE, že se stahuje z rozhodčího řízení, které proti ní vede Ministerstvo financí ČR není ničím jiným než přiznáním, že výhrady státu k jejich jednostranné výpovědi k plnění privatizační smlouvy jsou právně podložené a společnost RPG Industries SE nemá šanci v tomto sporu uspět. Stejně tak byla po právu udělena pokuta za porušení smlouvy při převodu majetku ve výši 30 milionů.
Považuji za skandální, že firma RPG Industries SE toto své odstoupení od sporu se státem zdůvodňuje tím, že nevěří ve spravedlivý proces na území našeho státu. V prohlášení společnosti se říká, že „české soudy jsou průkazně ovlivněny usnesením Poslanecké sněmovny“. To je výmysl. Jakékoliv usnesení Poslanecké sněmovny, které nemá charakter obecně platného právního předpisu, není pro soud závazné a vyjadřuje jen a jen většinovou vůli zákonodárců. Nemůže být podnětem pro žádnou podjatost soudů. V žádné civilizované zemi by u soudu neuspěla společnost, která jednostranně vypovídá podmínky smlouvy uzavřené se státem. Poslanecká sněmovna plnila jen svou ústavní funkci vůči vládě, když ji vyzvala, aby důsledně vyžadovala a kontrolovala dodržování smlouvy, která byla mezi státem a RPG Industries SE uzavřena.
Prohlášení společnosti RPG Industries SE obsahuje jeden zásadní rozpor. Tvrdí se v něm, že „si přeje zahájit jednání o smírném vyřešení sporu“ a zároveň prohlášení „vždy jsme důrazně popírali, že bychom měli v úmyslu prodat byty ve vlastnictvím RPG byty“.
Smírné vyřešení sporu s nájemníky je možné pouze za předpokladu, že pan Bakala splní, co nájemníkům veřejně sliboval - totiž že nabídne byty za zvýhodněnou cenu nájemníkům.
Nelze tedy, než vyzvat znovu pana Bakalu, ať splní závazek, který dal veřejně občanům a dodržuje v plném rozsahu smlouvu, kterou se v roce 2004 dobrovolně podepsal.
Nicméně prohlášení pana Amsterdama na dnešní tiskové konferenci RPG Industries SE je rozhodně dobrá zpráva pro nájemníky bytů OKD. Jestliže se společnost RPG Industries stahuje z rozhodčího řízení, znamená to, že Bakalova společnost vzdává svůj boj vypovědět čtvrtou podmínku privatizační smlouvy, která má platit neomezeně pro všechny časy a podle které platí povinnost v případě prodeje kdykoli v budoucnosti nabídnout nejdříve byty nájemníkům za zvýhodněnou cenu.
Společnost v červnu loňského roku učinila pokus se této podmínky definitivně zbavit. V případě, že by stát nezareagoval, podařilo by se RPG privatizační smlouvu prorazit a nic by nebránilo tomu, aby byty se staly normálním zbožím na trhu s byty. Naštěstí po jednání Poslanecké sněmovny se Ministerstvo financí přestalo chovat laxně a začalo hájit dodržování smlouvy a podalo určovací žalobu.
RPG Industries SE si zřejmě provedlo právní analýzu, která musela potvrdit, že není možné jednostranné vypovězení smlouvy u soudu hájit. Něco podobného není možné nikde v civilizovaném světě. To, že stahují svou arbitráž znamená, že se podařilo udržet prodej bytů přednostně nájemníkům za zvýhodněnou cenu. To chápu jako jednoznačný úspěch.
Považuji za skandální, že firma RPG Industries SE toto své odstoupení od sporu se státem zdůvodňuje tím, že nevěří ve spravedlivý proces na území našeho státu. V prohlášení společnosti se říká, že „české soudy jsou průkazně ovlivněny usnesením Poslanecké sněmovny“. To je výmysl. Jakékoliv usnesení Poslanecké sněmovny, které nemá charakter obecně platného právního předpisu, není pro soud závazné a vyjadřuje jen a jen většinovou vůli zákonodárců. Nemůže být podnětem pro žádnou podjatost soudů. V žádné civilizované zemi by u soudu neuspěla společnost, která jednostranně vypovídá podmínky smlouvy uzavřené se státem. Poslanecká sněmovna plnila jen svou ústavní funkci vůči vládě, když ji vyzvala, aby důsledně vyžadovala a kontrolovala dodržování smlouvy, která byla mezi státem a RPG Industries SE uzavřena.
Prohlášení společnosti RPG Industries SE obsahuje jeden zásadní rozpor. Tvrdí se v něm, že „si přeje zahájit jednání o smírném vyřešení sporu“ a zároveň prohlášení „vždy jsme důrazně popírali, že bychom měli v úmyslu prodat byty ve vlastnictvím RPG byty“.
Smírné vyřešení sporu s nájemníky je možné pouze za předpokladu, že pan Bakala splní, co nájemníkům veřejně sliboval - totiž že nabídne byty za zvýhodněnou cenu nájemníkům.
Nelze tedy, než vyzvat znovu pana Bakalu, ať splní závazek, který dal veřejně občanům a dodržuje v plném rozsahu smlouvu, kterou se v roce 2004 dobrovolně podepsal.
Nicméně prohlášení pana Amsterdama na dnešní tiskové konferenci RPG Industries SE je rozhodně dobrá zpráva pro nájemníky bytů OKD. Jestliže se společnost RPG Industries stahuje z rozhodčího řízení, znamená to, že Bakalova společnost vzdává svůj boj vypovědět čtvrtou podmínku privatizační smlouvy, která má platit neomezeně pro všechny časy a podle které platí povinnost v případě prodeje kdykoli v budoucnosti nabídnout nejdříve byty nájemníkům za zvýhodněnou cenu.
Společnost v červnu loňského roku učinila pokus se této podmínky definitivně zbavit. V případě, že by stát nezareagoval, podařilo by se RPG privatizační smlouvu prorazit a nic by nebránilo tomu, aby byty se staly normálním zbožím na trhu s byty. Naštěstí po jednání Poslanecké sněmovny se Ministerstvo financí přestalo chovat laxně a začalo hájit dodržování smlouvy a podalo určovací žalobu.
RPG Industries SE si zřejmě provedlo právní analýzu, která musela potvrdit, že není možné jednostranné vypovězení smlouvy u soudu hájit. Něco podobného není možné nikde v civilizovaném světě. To, že stahují svou arbitráž znamená, že se podařilo udržet prodej bytů přednostně nájemníkům za zvýhodněnou cenu. To chápu jako jednoznačný úspěch.
12.03: Hitler nebyl Napoleon
Nebojím se Němců. Mám v Německu řadu přátel a upřímně si vážím mnoha německých politiků. Přesto se obávám určitého relativizování nacismu. A to dokonce i tady u nás doma. Když vidím v knihkupectvích řady publikací o Hitlerovi a druhé světové válce, tak si nejsem úplně jist, jestli je to jen zájem o studium historie, který vede k tomu, že vydává tolik knih na téma „Hitler a jeho ženy“, „Hitler a jeho muži“ a podobně. Připadá mi to jako jakási fascinace zlem a bojím se, že každou chvíli někdo řekne: „No jo, byla to velká postava, něco jako Napoleon.“
Obdivoval jsem německou politiku za to, že dokázala vytvořit nadstranický konsensus nad zkoumáním období komunistické totality. Nám se to v Česku, jak ukazuje případ nešťastného Ústavu pro studium totalitních režimů, nepovedlo. O to víc mě mrzí, že v případě německého projektu Die Flucht, Vertreibung, Versohnung se už podobně nadstranický přístup nepodařilo prosadit. SPD projevuje čím dál větší znepokojení, zůstává stranou tohoto projektu. Nedivím se, že z něj nakonec vystoupila i česká historička Kristina Kaiserová.
Nic neznamená, že Erika Steinbachová v tomto projektu formálně účastna nebude. Je to stále její projekt. A svým odchodem docílila ztrojnásobení celkové plochy výstavy. To, co se děje, je ústupek těm, kteří minulost nacismu relativizují. Děje se to poměrně rafinovaně. Historie odsunu Němců se traktuje jako součást řady „vyhnání“, které se porovnávají mezi sebou. „Odsun“ se tak vyjme z kontextu historického vývoje.
Také Eriku Steinbachovou nepochopíme, když budeme jen zkoumat, co říká o problematice vyhnání, ale když si připomeneme, i co říká o událostech druhé světové války celkově. Před lety například prohlásila, že „Češi za druhé světové války skoro vůbec netrpěli“. Nebo jindy řekla, že „vypálení Lidic bylo vlastně pomstou za atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha“. Její výrok připomíná článek jiného významného představitele sudetoněmeckého krajanského sdružení Siegfrieda Zogelmana, který napsal už v 90. Letech, že za „Lidice si Češi mohli sami“. Není divu Zogelman se už za druhé světové války podílel v okolí lidí kolem Heydricha na přípravě projektu Rassenmussterung. Podílel se na tom, že byla „rasová neúnosnost českých dětí byla snížena ze čtrnácti na dvanáct let“. Byl to onen projekt, podle kterého Češi, jež byli nositeli dobré rasy a dobrého smýšlení, měli být převychováni, nositelé špatné rasy a dobrého smýšlení nesměli mít děti a špatná rasa-špatné smýšlení měly být popraveny.
Jsou prostě věci, před kterými se uhnout nedá. A nelze přejít to, že v části sudetoněmeckého krajanského sdružení je stále segment lidí, kteří mají tendenci druhou světovou válku interpretovat jako občanskou válku, kde my jsme něco provedli vám a vy jste něco provedli nám. Nikdy nebyla ochota reflektovat žádný rozdíl, že my Češi ani Poláci jsme žádného Hitlera neměli. Není ochota reflektovat, že byla jiná povaha obsazení Česka a Polska, že je nesmysl tvrdit, že my Češi bychom měli chápat, že jsme se měli lépe. Protože konečné řešení „české otázky“ bylo odloženo až po celkovém vítězství. Byl to program zlikvidovat hlavy a zachovat dělnické ruce. Proto se zrušily vysoké školy a dělníkům bylo nařízeno zvýšit příděl margarínu. V určité části sudetského hnutí je neochota vnímat, že němečtí občané jako celek nacismu podlehli. Čest výjimkám a antifašistům. Zlé je, že ani v poválečném období nebyla velká ochota vypořádat se s nacistickou minulostí, s historií národnostního boje, který měl vždy silný rasistický podtext. Bylo to tuším v roce 1998, kdy měl prezident Roman Herzog projev k sudetským Němcům, v němž řekl, že některá území ve střední Evropě patří k německé kultuře, ale nepatří k německému státu. Na to se z auditoria ozval výkřik: „Jsi zrádce!“
Bohužel významná část onoho sudetoněmeckého krajanského sdružení neprošla procesem reflexe, v 70. letech brzdila smlouvu o nulitě Mnichovské dohody, v 90. letech odmítala uznat hranici na Odře a Nise. v roce 1997 nenašla sílu, aby se identifikovala s Česko-německou politickou deklarací. Když jsem se s nimi v jednom panelu na jakési konferenci sešel, dověděl jsem se, že my Češi jsme nikdy nepochopili historickou úlohu Konráda Henleina, a proto jsme nedokázali zabránit vzniku druhé světové války. Nad tím vším nejde jen tak mávnout rukou a akceptovat pózování paní Steinbachové, která nás vyzývá oficiálně se zúčastnit květnových oslav 60. výročí přijetí Charty německých vyhnanců a říci: Jste naši bývalí občané, jste doma v Česku vítáni.
Ve stanovách krajanských sdružení stále zůstává klauzule o navrácení majetku. Nikdy nebyla zrušena.
Máme mimořádný zájem na dobrých sousedských česko-německých vztazích utvrzujících společné směřování k politické integraci Evropy. Máme výbornou zkušenost s řadou předních německých politiků. Ale nad tímhle bolavým místem v našich vztazích se jen tak mávnout rukou nedá a nedá se říci: Co jsme si, to jsme si, zapomeňme.
Obdivoval jsem německou politiku za to, že dokázala vytvořit nadstranický konsensus nad zkoumáním období komunistické totality. Nám se to v Česku, jak ukazuje případ nešťastného Ústavu pro studium totalitních režimů, nepovedlo. O to víc mě mrzí, že v případě německého projektu Die Flucht, Vertreibung, Versohnung se už podobně nadstranický přístup nepodařilo prosadit. SPD projevuje čím dál větší znepokojení, zůstává stranou tohoto projektu. Nedivím se, že z něj nakonec vystoupila i česká historička Kristina Kaiserová.
Nic neznamená, že Erika Steinbachová v tomto projektu formálně účastna nebude. Je to stále její projekt. A svým odchodem docílila ztrojnásobení celkové plochy výstavy. To, co se děje, je ústupek těm, kteří minulost nacismu relativizují. Děje se to poměrně rafinovaně. Historie odsunu Němců se traktuje jako součást řady „vyhnání“, které se porovnávají mezi sebou. „Odsun“ se tak vyjme z kontextu historického vývoje.
Také Eriku Steinbachovou nepochopíme, když budeme jen zkoumat, co říká o problematice vyhnání, ale když si připomeneme, i co říká o událostech druhé světové války celkově. Před lety například prohlásila, že „Češi za druhé světové války skoro vůbec netrpěli“. Nebo jindy řekla, že „vypálení Lidic bylo vlastně pomstou za atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha“. Její výrok připomíná článek jiného významného představitele sudetoněmeckého krajanského sdružení Siegfrieda Zogelmana, který napsal už v 90. Letech, že za „Lidice si Češi mohli sami“. Není divu Zogelman se už za druhé světové války podílel v okolí lidí kolem Heydricha na přípravě projektu Rassenmussterung. Podílel se na tom, že byla „rasová neúnosnost českých dětí byla snížena ze čtrnácti na dvanáct let“. Byl to onen projekt, podle kterého Češi, jež byli nositeli dobré rasy a dobrého smýšlení, měli být převychováni, nositelé špatné rasy a dobrého smýšlení nesměli mít děti a špatná rasa-špatné smýšlení měly být popraveny.
Jsou prostě věci, před kterými se uhnout nedá. A nelze přejít to, že v části sudetoněmeckého krajanského sdružení je stále segment lidí, kteří mají tendenci druhou světovou válku interpretovat jako občanskou válku, kde my jsme něco provedli vám a vy jste něco provedli nám. Nikdy nebyla ochota reflektovat žádný rozdíl, že my Češi ani Poláci jsme žádného Hitlera neměli. Není ochota reflektovat, že byla jiná povaha obsazení Česka a Polska, že je nesmysl tvrdit, že my Češi bychom měli chápat, že jsme se měli lépe. Protože konečné řešení „české otázky“ bylo odloženo až po celkovém vítězství. Byl to program zlikvidovat hlavy a zachovat dělnické ruce. Proto se zrušily vysoké školy a dělníkům bylo nařízeno zvýšit příděl margarínu. V určité části sudetského hnutí je neochota vnímat, že němečtí občané jako celek nacismu podlehli. Čest výjimkám a antifašistům. Zlé je, že ani v poválečném období nebyla velká ochota vypořádat se s nacistickou minulostí, s historií národnostního boje, který měl vždy silný rasistický podtext. Bylo to tuším v roce 1998, kdy měl prezident Roman Herzog projev k sudetským Němcům, v němž řekl, že některá území ve střední Evropě patří k německé kultuře, ale nepatří k německému státu. Na to se z auditoria ozval výkřik: „Jsi zrádce!“
Bohužel významná část onoho sudetoněmeckého krajanského sdružení neprošla procesem reflexe, v 70. letech brzdila smlouvu o nulitě Mnichovské dohody, v 90. letech odmítala uznat hranici na Odře a Nise. v roce 1997 nenašla sílu, aby se identifikovala s Česko-německou politickou deklarací. Když jsem se s nimi v jednom panelu na jakési konferenci sešel, dověděl jsem se, že my Češi jsme nikdy nepochopili historickou úlohu Konráda Henleina, a proto jsme nedokázali zabránit vzniku druhé světové války. Nad tím vším nejde jen tak mávnout rukou a akceptovat pózování paní Steinbachové, která nás vyzývá oficiálně se zúčastnit květnových oslav 60. výročí přijetí Charty německých vyhnanců a říci: Jste naši bývalí občané, jste doma v Česku vítáni.
Ve stanovách krajanských sdružení stále zůstává klauzule o navrácení majetku. Nikdy nebyla zrušena.
Máme mimořádný zájem na dobrých sousedských česko-německých vztazích utvrzujících společné směřování k politické integraci Evropy. Máme výbornou zkušenost s řadou předních německých politiků. Ale nad tímhle bolavým místem v našich vztazích se jen tak mávnout rukou nedá a nedá se říci: Co jsme si, to jsme si, zapomeňme.
Jedná se o doslovný citát Mirka Topolánka: „Kdo chce čerpat z veřejných peněz, musí se svléct do naha.“ Dokonce i sněmovní debata nad společnostmi s „anonymními akciemi“ se dobrala určité shody na postoji, že kdo chce dělat obchod se státem, uzavírat s ním smlouvy, čerpat veřejné peníze, musí být naprosto transparentní.
Máme najednou nějak příliš mnoho kauz, ve kterých stát uzavřel dohodu (a vydal prostředky), s někým, koho dnes neznáme. Je toho tolik, že začínám mít podezření, že se v České republice vyvinula nová metoda, jak tunelovat prostředky státu. Po kupónové privatizaci je tu další způsob, jak stát podojit. Ale tento stát už na to nemá, aby povedené skryté partičky z něj trhaly další a další kusy masa.
Joseph Stiglitz ve své nové knize „Freefall“ píše, že podmínkou cesty z krize je transparentnost na finančních trzích, jasná identifikace vlastníků. Nikdo nesmí mít nezasloužené výhody. Nikdo nesmí mít privilegovaný přístup k finančním prostředkům. Kauzy jako Opencard nebo byty společností pana Bakaly mají společné právě to, že my vlastně pořádně nevíme, kdo je tady partner státu, s kým se má jednat, kdo je skutečný vlastník.
Zdeněk Bakala se dovolává svých práv, ale my nemáme ani právo se dovědět, komu prodal byty OKD. Před městským soudem v Praze před pár dny řekl, že dnes vůbec není většinovým vlastníkem společnosti, které byty patří. Přitom odmítá říct, kdo to je. To je nehorázné. S těmi byty je spojen osud více než sta tisíc lidí. Ve smlouvě se státem byly stanoveny podmínky pro nabyvatele bytů, které vlastník nedodržoval, ani nehodlá dodržovat - a my ani nemáme právo vědět, kdo ten dotyčný je? Pan Bakala porušil už první podmínku smlouvy, že vlastník se nesmí pět let změnit. Výsledek jeho operací je, že dnes netušíme, kde máme vlastníka hledat.
Pan Bakala se v roce 2004 dostal mimo jiné také k majetku 43 tisíc bytů za symbolickou cenu 40 tisíc korun za byt s tím, že stát dal ve smlouvě jasně najevo, že byty se nesmí stát běžným zbožím na trhu. Ve smlouvě je také stanovena podmínka, která má platit navždy: že v případě prodeje bytů mají nájemníci právo získat přednostně za zvýhodněnou cenu, jejímž základem má být cena, za kterou každý byt pořídil pan Bakala. Zdeněk Bakala tuto smlouvu v roce 2004 dobrovolně podepsal, zavázal se, že ji bude dodržovat a pak veřejně v médiích opakovaně slíbil, že do tří let připraví projekt, ve kterém bude stanoveno, jak a za kolik si bude možné byt koupit. Dnes tvrdí, že nikdy nic takového neslíbil. V červnu minulého roku společnost RPG Byty s.r.o. sdělila ministerstvu financí, že onu podmínku předkupního práva nájemníků v případě prodeje za zvýhodněnou cenu jednostranně vypovídá.
Je v civilizovaném státě možné trpět takové zacházení se smlouvou? Když se mi přestane nějaká část smlouvy hodit, tak ji prostě vypovím? Zeptáte se pana Bakaly, jak to, že tehdy onu smlouvu dobrovolně podepsal a závazek na sebe vzal, a on vám odpoví: Ale já tam už stejně nejsem většinový vlastník.
Takhle se vydělávají peníze! Dostat se k něčemu lacino, pak se vyzout ze závazků a inkasovat navíc miliardy. Byty pan Bakala v roce 2004 dostal podle znaleckého posudku za 1,75 miliardy. Po roce si je společnost sama ohodnotila na 7 miliard. Jestliže dnes byty panu Bakalovi nepatří, za kolik je asi prodal? A to ani nemáme právo se dovědět, komu je prodal. Tomu se říká transparentní obchody a zřejmě poctivé podnikání.
Naštěstí privatizační smlouva mluví o tom, že pokud Evropská komise prokáže, že novému vlastníkovi společnosti OKD a jejich bytového fondu byla poskytnuta nedovolená veřejná podpora, tak může stát bez dalšího od privatizační smlouvy z roku 2004 odstoupit. Nelze tedy než podpořit stížnost nájemníků Evropské komisi. Co také mohli jiného dělat, když vláda Mirka Topolánka a Miroslava Kalouska se ke všem jejich stížnostech chovala naprosto macešsky? Co trápilo je, ministerstvo financí vůbec netrápilo. Vláda projevila naprostou laxnost k tomu, že někomu stát poskytl slevu, která byla spojena s určitou povinností, ale ten dotyčný ji nedodržel. Jako by stát vůbec nezajímalo, že někdo neplní závazky plynoucí ze smlouvy se státem a že někdo čerpá nedovolený prospěch.
V březnu minulého roku pan Kalousek jako ministr financí hřímal, že on nebude utrácet peníze daňových poplatníků ve sporu s RPG Industries, protože mu společnost Alan & Overy radí, že nemá dělat nic. Prostě právníci nám nepotvrzují, že by opravdu docházelo k porušování podmínek smlouvy a že bychom žalobou něco docílili. Pak se ukázalo, že společnost Alan & Overy pracuje už léta také pro společnosti pana Bakaly. Tak se nám to vyjasnilo, proč nikdo nic nedělá.
V celé kauze jde o tři věci: ochranu práv nájemníků, ochranu zájmů státu (protože nájemníci mohou zítra žalovat stát o náhradu škody, a to může být v souhrnu ohromná suma) a zároveň o udržení rovných podmínek všech subjektů na trhu. To, že by se měly v této zemi respektovat uzavřené smlouvy, jejichž plnění je zákonnou povinností, by snad mělo platit bez rozdílu, jestli se někdo řadí v politickém spektru víc doleva nebo doprava.
Máme najednou nějak příliš mnoho kauz, ve kterých stát uzavřel dohodu (a vydal prostředky), s někým, koho dnes neznáme. Je toho tolik, že začínám mít podezření, že se v České republice vyvinula nová metoda, jak tunelovat prostředky státu. Po kupónové privatizaci je tu další způsob, jak stát podojit. Ale tento stát už na to nemá, aby povedené skryté partičky z něj trhaly další a další kusy masa.
Joseph Stiglitz ve své nové knize „Freefall“ píše, že podmínkou cesty z krize je transparentnost na finančních trzích, jasná identifikace vlastníků. Nikdo nesmí mít nezasloužené výhody. Nikdo nesmí mít privilegovaný přístup k finančním prostředkům. Kauzy jako Opencard nebo byty společností pana Bakaly mají společné právě to, že my vlastně pořádně nevíme, kdo je tady partner státu, s kým se má jednat, kdo je skutečný vlastník.
Zdeněk Bakala se dovolává svých práv, ale my nemáme ani právo se dovědět, komu prodal byty OKD. Před městským soudem v Praze před pár dny řekl, že dnes vůbec není většinovým vlastníkem společnosti, které byty patří. Přitom odmítá říct, kdo to je. To je nehorázné. S těmi byty je spojen osud více než sta tisíc lidí. Ve smlouvě se státem byly stanoveny podmínky pro nabyvatele bytů, které vlastník nedodržoval, ani nehodlá dodržovat - a my ani nemáme právo vědět, kdo ten dotyčný je? Pan Bakala porušil už první podmínku smlouvy, že vlastník se nesmí pět let změnit. Výsledek jeho operací je, že dnes netušíme, kde máme vlastníka hledat.
Pan Bakala se v roce 2004 dostal mimo jiné také k majetku 43 tisíc bytů za symbolickou cenu 40 tisíc korun za byt s tím, že stát dal ve smlouvě jasně najevo, že byty se nesmí stát běžným zbožím na trhu. Ve smlouvě je také stanovena podmínka, která má platit navždy: že v případě prodeje bytů mají nájemníci právo získat přednostně za zvýhodněnou cenu, jejímž základem má být cena, za kterou každý byt pořídil pan Bakala. Zdeněk Bakala tuto smlouvu v roce 2004 dobrovolně podepsal, zavázal se, že ji bude dodržovat a pak veřejně v médiích opakovaně slíbil, že do tří let připraví projekt, ve kterém bude stanoveno, jak a za kolik si bude možné byt koupit. Dnes tvrdí, že nikdy nic takového neslíbil. V červnu minulého roku společnost RPG Byty s.r.o. sdělila ministerstvu financí, že onu podmínku předkupního práva nájemníků v případě prodeje za zvýhodněnou cenu jednostranně vypovídá.
Je v civilizovaném státě možné trpět takové zacházení se smlouvou? Když se mi přestane nějaká část smlouvy hodit, tak ji prostě vypovím? Zeptáte se pana Bakaly, jak to, že tehdy onu smlouvu dobrovolně podepsal a závazek na sebe vzal, a on vám odpoví: Ale já tam už stejně nejsem většinový vlastník.
Takhle se vydělávají peníze! Dostat se k něčemu lacino, pak se vyzout ze závazků a inkasovat navíc miliardy. Byty pan Bakala v roce 2004 dostal podle znaleckého posudku za 1,75 miliardy. Po roce si je společnost sama ohodnotila na 7 miliard. Jestliže dnes byty panu Bakalovi nepatří, za kolik je asi prodal? A to ani nemáme právo se dovědět, komu je prodal. Tomu se říká transparentní obchody a zřejmě poctivé podnikání.
Naštěstí privatizační smlouva mluví o tom, že pokud Evropská komise prokáže, že novému vlastníkovi společnosti OKD a jejich bytového fondu byla poskytnuta nedovolená veřejná podpora, tak může stát bez dalšího od privatizační smlouvy z roku 2004 odstoupit. Nelze tedy než podpořit stížnost nájemníků Evropské komisi. Co také mohli jiného dělat, když vláda Mirka Topolánka a Miroslava Kalouska se ke všem jejich stížnostech chovala naprosto macešsky? Co trápilo je, ministerstvo financí vůbec netrápilo. Vláda projevila naprostou laxnost k tomu, že někomu stát poskytl slevu, která byla spojena s určitou povinností, ale ten dotyčný ji nedodržel. Jako by stát vůbec nezajímalo, že někdo neplní závazky plynoucí ze smlouvy se státem a že někdo čerpá nedovolený prospěch.
V březnu minulého roku pan Kalousek jako ministr financí hřímal, že on nebude utrácet peníze daňových poplatníků ve sporu s RPG Industries, protože mu společnost Alan & Overy radí, že nemá dělat nic. Prostě právníci nám nepotvrzují, že by opravdu docházelo k porušování podmínek smlouvy a že bychom žalobou něco docílili. Pak se ukázalo, že společnost Alan & Overy pracuje už léta také pro společnosti pana Bakaly. Tak se nám to vyjasnilo, proč nikdo nic nedělá.
V celé kauze jde o tři věci: ochranu práv nájemníků, ochranu zájmů státu (protože nájemníci mohou zítra žalovat stát o náhradu škody, a to může být v souhrnu ohromná suma) a zároveň o udržení rovných podmínek všech subjektů na trhu. To, že by se měly v této zemi respektovat uzavřené smlouvy, jejichž plnění je zákonnou povinností, by snad mělo platit bez rozdílu, jestli se někdo řadí v politickém spektru víc doleva nebo doprava.
