Po letech mlčení přichází ministerstvo zahraničí pod vedením Karla Schwarzenberga s koncepcí zahraniční politiky ČR. Moc sebevědomí ale ministerští úředníci v dokumentu nepředvedli. Charakteristická je pro celou koncepci tato věta: „ČR představuje v EU 2,1% obyvatel a 1,2% jejího HDP. Tato čísla jsou reálnou základnou pro ambice a možnosti ČR.“ Jaká to malá duše píše budoucí vizi české zahraničí politiky?

Rád bych namítl těm, co to psali - nemá snad Lucembursko mnohonásobně větší vliv v EU, než jsou jeho ekonomické ukazatele? Jsem přesvědčen, že o významu národů a států v Evropě rozhoduje také něco jiného, než jsou syrové ekonomické ukazatele či počet obyvatel – jde přece také o schopnost najít si místo u stolu při významných rozhodnutích, umět komunikovat, vědět, co chci a být srozumitelný a konzistentní. Přesně to nám v posledních letech chybí a přesně to postrádám také v připravované koncepci.

Tato koncepce zahraniční politiky je prvním koncepčním materiálem po roce 2003, který se obsáhleji zabývá zahraniční politikou ČR (koncepce má 22 stran). Pozitivním příspěvkem je konstatování, že česká zahraniční politika musí být založena na širokém vnitropolitickém konsensu a že se „neobejde bez celkové sebereflexe“. Bohužel už se nedozvídáme, jak by mělo být konsensu dosaženo, a v samotném textu žádnou kritickou sebereflexi české zahraniční politiky nenajdeme.

Člověk to čte a napadá ho, jak je těžké se o něco podobného pokusit, pokud se celá léta koncepčně nepracuje. Je chyba, že se autoři ani nepokusili charakterizovat okolní prostředí. V souvislosti s pokračující globalizací dochází k významným změnám ve světové ekonomice a politice. V mezinárodní politice roste role rozhodujících globálních aktérů, nejen USA a EU, ale také skupiny států BRIC. Zároveň v tomto kontextu klesá význam malých a středních států jako samostatných aktérů. V zájmu ČR by proto mělo být posilování EU včetně její hospodářské a měnové unie. O tom všem nenajdeme v dokumentu ani slovo. Autoři koncepce zcela opomíjejí i závazek ČR k přijetí jednotné evropské měny. Co s tím budeme dělat? Co pro nás znamená eurozóna?

Autoři se vůbec nezabývají skutečností, že ČR má dnes v EU stále slábnoucí pozici. Po vstupu do EU se nám nepodařilo vypracovat systém přípravy formulování národních pozic k evropské legislativě. Nepodařilo se propojit přípravu na projednávání nových evropských návrhů s vyhodnocováním potenciálních dopadů na ČR. Nejsou vytvářeny předpoklady pro včasné stanovování strategie před schválením výsledného návrhu a nevytváříme si prostor pro aktivní ovlivňování návrhů ve fázi jejich přípravy ze strany Evropské komise.

Materiál se vůbec nezmiňuje o tom, že pro nás uběhla určitá etapa v EU, která končí úplným odstraněním posledních bariér pracovního trhu v Rakousku a Německu. Po uplynutí přechodného období je ČR plnohodnotným členským státem EU. To je nová situace, začíná nová kapitola, jak se v ní budeme chovat? Koncepce nepřináší žádnou jasnou vizi a témata, ke kterým by se měla ČR v rámci EU přihlásit. Koncepce vůbec nenaznačuje, jak by měla vypadat efektivní obhajoba zájmů ČR v EU ve vztahu k novým velkým tématům, jako je pakt Plus pro Euro, Strategie 2020, finanční rámce pro další sedmileté období. Jaké budou naše priority? Jak se k nim vůbec dostaneme?
Koncepce bude k ničemu, pokud se nedokážeme dobrat širšího národního konsenzu v tom, co vlastně jako republika chceme. Budeme dál dubiózní Češi, jak psal International Herald Tribune? Co hůř, abychom nebyli v Evropě nakonec marginální a směšní!

Autoři si bojí přiznat, že už nestačí si jen opakovat, že žijeme v bezpečném světě díky NATO, který je naší kotvou. NATO už ale není, co bývalo. Dohodli jsme se sice v Lisabonu na strategii, ale dnes to nevypadá, že by nám v Libyii nějak pomáhala. Někde už zaznívá, že žijeme v „postnatoidní“ době. Proto by stálo za to mluvit také o Evropské bezpečnostní a obranné politice. O té však není v koncepci ani slovo. Nemluví se vůbec o Evropské bezpečnostní strategii (2003) kladoucí důraz na efektivní multilateralismus, funkční vládnutí a odstraňování chudoby. Nemluví se o závazcích, které zde má EU vůči západnímu Balkánu – Bosně a Kosovu.

Říká se, že Karel Schwarzenberg nemá rád slovo „ekonomická diplomacie“. Tak v materiálu také není. Škoda. Řada zemí v Evropě přesunula významnou část svého obchodu, investic a hospodářských aktivit do nově se vynořujících a nadějných ekonomik světa. My rušíme ambasády, rušíme zastupitelské úřady a obchodně-ekonomické úseky našich ambasád. Dokonce v tom ministerstvo zahraničí vede s ministerstvem průmyslu skrytou válku. Nic moc koncepčního na této politice nevidím.

Poslední kapitola dokumentu je ovšem nejslabší. Nese název „Zahraniční služba ČR“ a o tom, co s ní bude, se nedozvídáme vůbec nic. Koncepce se nepokouší definovat oblasti přednostního zájmu, ani se nepokouší vymezit roli naši diplomacie vůči „službě vnější akce“ v EU. Před očima se nám rodí Evropská diplomatická služba. Měli bychom si říci, jestli v ní chceme být účastni. Jestli ano, jakou pak zvolíme strategii? Pošleme tam například své nejlepší lidi..? Které oblasti ve světě nás budou nejvíce zajímat? Prozatím tam nemá ČR téměř nikoho. Je to snad úmysl Karla Schwarzenberga, budeme snad tuto příležitost bojkotovat? Nebo nás to prostě nezajímá, protože i zde je Karel Swarzenberg malomyslný a k naší roli v Evropě skeptický?