V souvislosti se sněmovní debatou nad Janem Palachem jsem si vzpomněl na zajímavou knihu českého historika Jana Tesaře, která netýká roku 68, nýbrž období protektorátu. Jan Tesař v ní píše o tom, že v názoru na naše české moderní dějiny panuje jeden takový omyl: že existovala ostrá linie mezi kolaborací a odbojem. Tesař ukazuje, že to není pravda. Že pro velkou část českých politiků v té době bylo pravidlem, že byli zároveň členy odboje a zároveň kolaborovali.

Jak je to možné? Protože právě tím odbojem se vysvětlovala ona kolaborace. Já musím kolaborovat, aby se nepřišlo na to, že jsem v odboji. A víte, k čemu to vedlo? Že se takto poměrně stíralo a oslabovalo to, co vlastně chceme. Němci dobře věděli, že Češi se bojí toho, že česká protektorátní vláda bude nahrazena českými fašisty, kteří občas dělali kravál, aby z nich byl strach. A ta česká protektorátní vláda říkala: My tady jsme jako to menší zlo.

Je zajímavé, že úplně stejná historie se nám vrací v roce 1968. Začalo se říkat: Tahle vláda, to je menší zlo, protože jinak by mohla přijít dělnicko-rolnická vláda a ti Rusové mohou přijít s daleko tvrdším režimem. A to jsou důvody ke kolaboraci.

Jan Tesař říká, že je to v něčem národní úpadek, tahle tendence zaměňovat si a prolínat si kolaboraci s odbojem. A zdůvodňovat si kolaboraci tím, že to je jediná cesta, jak přežít.

No a na to přichází právě Jan Palach, který je podle mě takovou v něčem docela bezútěšnou postavou. Palach je příklad někoho, kdo ve skutečnosti vůbec nechtěl umřít. On to chtěl přežít. On si dokonce myslel, že se mu to povede. Vymyslel si skupinu, která jej bude následovat a upalovat se po něm. A říkal: Aby se ten řetěz zastavil, tak musí být splněny mé podmínky. Musí být zastavena cenzura a zastaveno rozšiřování sovětského informačního plátku, který tady kolportovaly spojenecké armády. Palach byl přesvědčen, že pokud se tohle zastaví a lidé budou moci myslet a reflektovat, tak prostě se nenechají zglajchšaltovat.

Palach nechtěl pokračovat v praxi, kdy si kolaborace podává ruku s údajným odbojem. On nechtěl pokračovat ve zbabělosti, která se ustavovala jako národní model přežívání v obdobích protektorátu, v období komunistickém, v období normalizace. A to je pro mě zajímavé: že to byl zoufalý pokus zabránit tomu, abychom spadli do stejného bahna jako jsme padali už v minulosti.

I když ten pokus sám mu vlastně nevyšel, protože mu nikdo jeho podmínky nesplnil. A protože v Čechách se začalo říkat zase: Proboha, jenom to nějak ututlejme, toho Palacha, jinak Rusové přijdou s dělnicko-rolnickou vládou. Reakce na Palacha byla úplně stejná a charakteristická jako vždycky jinde.

V tom je to bezútěšné. Protože Jan Palach bohužel nedokázal ten zbabělý mechanismus zastavit. A on se zase vrátil. Pro mě je ale Palach připomenutím toho, že to takhle prostě nejde. Že není možné touhle metodou reagovat i na těžké chvíle v českých dějinách. Pro mě v tomhle je Palach někdo, kdo jde proti této nebezpečné tendenci moderních dějin. A jestli poslouží připomínání si Palacha tomu, abychom si tohle uvědomili a nedovolili to opakovat, pak má smysl. Proto i já podporuji, aby byl 16. leden významným dnem České republiky.



Z vystoupení na 51.schůzi Poslanecké sněmovny PČR 8.2.2013