Milý Jakube,

přečetl jsem si, jak jsi mi převyprávěl příběh Literárních novin svýma očima. (Pro čtenáře Aktuálně.cz připojuji pod tímto textem.) Připouštím, že z větší části bych jej vyprávěl podobně.

Poslední vývoj událostí okolo Literárních novin mne velmi mrzí. A nic na tom nemění, že noviny vycházejí dál, po kolikáté už změnily redakci a stále si dávají cíle podobně odvážné, jaké sis dával Ty sám.

Opravdu jsem neznal druhé noviny, které by mi byly v analýzách a komentářích tak blízké jako Literárky. Cenil jsem si vždy jejich nezaměnitelného jazyka, citu pro kvalitní umění a kulturu a také vytříbeného smyslu pro formování demokratické a vskutku humanitní společnosti.

Je mi proto upřímně líto, že sociálně demokratické prostředí nedávno neuspělo ve snaze zajistit novinám ekonomickou stabilitu. Zatímco jsme byli vnějšími pozorovateli podezříváni ze snahy názorově, politicky znásilnit list s tradicí Literárních novin, bojovali jsme o každou korunu, která by Literárkám mohla pomoci. Bylo to ale nad naše síly a nezbylo než hledat nového investora.

Zvažovali jsme nejrůznější možnosti, včetně těch, které uvádíš – totiž že by Literární noviny vydávala Masarykova demokratická akademie či rovnou ČSSD. Souhlasím, že by pak probíhalo nastavování vztahů mezi vydavatelem, šéfredaktorem, redakcí a poradními orgány na noviny dohlížejícími klidněji, transparentněji a méně „velkokapitalisticky“. Nakonec jsme tyto varianty museli zavrhnout, protože na takový projekt nemáme dostatek finančních prostředků a zároveň by byla jistě zpochybňována nezávislost podobného týdeníku, který by se nutně ocitl pod nejostřejším tlakem médií a politických konkurentů.

Pak je tu ještě druhý důvod mé lítosti. Vím velmi dobře, jak schopné kolegy jsi do Literárek přivedl. Řadu z nich osobně znám a nedovedu si bez nich budoucnost sociálně demokratického hnutí představit. O to víc mne mrzí překotný běh událostí, který přispěl k jejich rozhodnutí Literární noviny opustit.

Situace, že si nadřízení a podřízení vzájemně nesednou, není ojedinělá. Doufal jsem, že se usadí osobní neshody a že ani střet různých žurnalistických okruhů – toho, který dosud na koleně vydával Literárky, a toho, který donedávna připravoval zajímavě koncipovaný týdeník Ekonom – nebude trvalý. Zmýlil jsem se i v tomto: střet přístupů, mentalit, ale i generací se ukázal být nepřekonatelný.

Přesto si dovolím neplýtvat ostrými slovy na adresu těch, co se čerstvě rozhodli spojit svůj osud s Literárkami. Nemám důvod pochybovat o jejich úmyslech dělat co nejlepší noviny. A pokud jsem nepitval jejich minulost před léty, tím spíš si to netroufám nyní, byť si uvědomuji, že podhoubí Literárních novin je na veškeré morální čmouhy z minulosti právem citlivé.

Připomeňme dilema, které před námi ještě před několika týdny stálo. Buď definitivně zavřít krám a spustit mříž, anebo akceptovat v novinách novou krev, nové osoby, nové peníze.

Ptáš se, lze-li věci nějak napravit. Tebou zmíněnou variantu, že by noviny byly od akciové společnosti Litmedia zpětně vykoupeny, nevidím jako reálnou. Zákonitosti tržního prostředí nezmění ani sociálně demokratické zástupy. Víš snad o někom, kdo by dnes tento bohulibý skutek uskutečnil, když se tak nestalo v předchozích letech? A čím by přesvědčil čerstvého vydavatele, aby mu noviny prodal?

Ujišťuji Tě, Jakube, že jsem se osobně obrátil na řadu úspěšných lidí ze světa byznysu a slyšel jsem opakovaně, že podobné investice jsou pro ně nezajímavé, že podobné časopisy patří minulosti, že tištěný literární týdeník je příkladem staromódního způsobu komunikace. Udělal jsem si z toho závěr, že podobná periodika nepřežijí, nepomůže-li stát. Financování kulturních periodik vyžaduje zásadní reformu, která by měla přijít po příštích volbách. Jsem si jist, že to není nic staromódního. Naopak, pluralitní prostředí titulů soustředěných na dění v kultuře, společnosti a politice nutně potřebujeme. Tvůj námět osobní participace významných osob ze světa politiky a umění je zajímavý, ale nemělo by jít pouze o Literární noviny. Když tohle neuděláme, tak civilizačně, kulturně notně zchudneme.

Když tvrdíš, že sociální demokracie chce Kateřinou Brožovou měnit národní mentalitu, tak to trochu karikuješ po vzoru Lidového Práva Dnes. Určitě přece nejsme jen stranou „popkultury“. Postavili jsme se za Kaplického návrh budovy Národní knihovny, stejně jako za pražská nezisková divadla. Ale také ve městě, kde žiji, připravujeme s primátorem Kajnarem kandidaturu Ostravy na titul Evropské hlavní město kultury 2015.

Na druhou stranu, tímhle nechci zamlouvat to, co se stalo kolem Literárních novin. Záleželo mi především na tom zachovat v maximální míře původní autorské prostředí, které tak dlouho vzdorovalo neúprosným tržním silám. Že se to nepovedlo, je pro mě jasný nezdar. V této chvíli nejsem schopen rozbitou vázu slepit, slíbit nové noviny nebo peníze na ně. Bavme se ale o tom, jak autorský a čtenářský okruh původních Literárek udržet pohromadě, hledejme společně cesty, jak dál. Dobře vím, jak vzácný je každý přítel, jak cenný je každý spojenec. Už žádnou další chybu.

S úctou Tvůj

Luboš Zaorálek


OTEVĚRENÝ DOPIS JAKUBA PATOČKY

Milý Luboši,

Píšu Ti kvůli Literárním novinám, v nichž vývoj bohužel dospěl ke kalamitě. Protože jsme spolu stáli u počátku prodeje novin „lidem blízkým sociální demokracii“, chtěl bych se s Tebou zamyslet nad tím, co se stalo a zda je to možné ještě nějak napravit.

Tento týden noviny vycházejí poprvé bez účasti velké většiny původní redakce a v nouzovém režimu, příští číslo už bude zcela v režii nových lidí. Rozbuškou se stala minulý pátek skutečnost, že tak zvaní profesionálové, jimž jste starost o noviny svěřili, nebyli kromě jiného schopni za čtyři měsíce podepsat smlouvu s vynikajícím, ačkoli velmi levným typografem. Miroslavu Švejdovi, čestnému muži s kořeny v kulturním undergroundu, po čtvrtečním překotném pokoutním prodeji novin mediálnímu velkokapitalistovi s pochybným profilem Miroslavu Pavlovi došla trpělivost a po vyslechnutí způsobu, jímž nový majitel se zástupci redakce jednal, sbalil své tři fixy, jimiž označoval pořadí korektur v asi dvou stech číslech, která nasázel, a prostě odešel s tím, že už se nikdy nevrátí. Na něco takového se ovšem zadělávalo dlouho, přesně řečeno od okamžiku, kdy nové vedení redakci převzalo, a byl bych proto nerad, kdyby poslední bouřlivý vývoj překryl otázky pro pochopení toho, co se stalo v Literárních novinách, mnohem podstatnější.

Kvůli nim Ti píšu. Vidím jich celkem pět:

1. Čím byly Literární noviny do konce roku 2008?
2. Proč jsme je prodávali?
3. Co jsme od prodeje očekávali?
4. Co se ve skutečnosti stalo?
5. Lze věci nějak napravit?

1. Čím byly Literární noviny do konce roku 2008?

Literární noviny vycházely ze dvou zdrojů: jednak se snažily pokračovat v české humanitně demokratické novinářské tradici, která zahrnuje Literárky šedesátých let, ale je mnohem delší, jednak se snažily být českou obdobou světových progresivních tiskovin, jako je The Nation, The Guardian, TAZ či Le Monde Diplomatique. Byly tedy alternativou k českému komerčnímu a čím dál duchaprázdnějšímu mediálnímu provozu, ale alternativou dráždící tím, že se soustavně snažily hlavní proud svou kritikou změnit tak, aby se mohly stát jeho součástí.

Noviny tiskly soustavně mnoho cenných materiálů v rubrikách literatura a umění, vycházely tu obstojné a často i vynikající rozhovory, ale hlavní důvody, proč noviny budily obecnější zájem, spočívaly v rubrikách zahraničí a domov. Zahraničí, které řídil jeden z nejtalentovanějších novinářů mladé generace, Petr Jedlička, dávalo obrázek o světovém dění, jaký si nebylo možné v češtině obstarat nikde jinde. V Domově se psalo z toho hlediska, aby podle našeho psaní bylo možné provádět politiku k lidem mnohem ohleduplnější, než jaká dnes převládá. Posledních několik let jsem ho řídil sám, takže o něm víc psát nechci.
O novinách se v posledních letech mylně hlásalo, že jsou to noviny „socanské“, ve skutečnosti to byly noviny, které pohrdaly všudypřítomným protisociálnědemokratickým třeštěním. V celé řadě otázek však nabízely odlišné cesty a stanoviska nejen vůči pravici či komunistům, ale také vůči v našich očích příliš technokratické a zejména kulturně příliš úzkoprsé sociální demokracii. Byly to noviny občanské, angažované, dosti kritické, s vyhraněným pohledem na svět, přitom velmi otevřené, zásadové a svobodné.

2. Proč jsme je prodávali?

Museli jsme. Nebyla ostuda, že Literárky hospodařily každoročně se ztrátou několika milionů korun. Byla to konečně nižší ztráta, než s jakou vycházel třeba Respekt, než změnil formát na barvotisk. V současné době, kdy světové trendy tisku obecně nepřejí, není ostuda dělat kvalitní tištěný týdeník s několikamilionovou ztrátou. Upřímně řečeno jinak to ani nejde. Tři až čtyři miliony, které nám každý rok chyběly, bylo nutno stlouct z dotací. To nešlo bez dobré vůle, občanské i politické. Ty se ale s příchodem Topolánkovy vlády zcela vyčerpaly.

Jedna z mála věcí, o které Strana zelených usilovala a které se jí skutečně podařily, bylo zlikvidovat podstatnou část ekonomické základny Literárek. Na počátku roku 2008 tak Literárky během několika týdnů přišly o několik milionů. Ačkoli jsem za takřka deset let v novinách pro ně sehnal na dotacích zhruba třicet milionů a byl zvyklý portfolio donátorů proměňovat, v tu chvíli jsem věděl, že vzduch už je příliš řídký i pro tak odolného mediálního živočicha. Navíc dlouholetý hlavní sponzor Literárních novin, Ministerstvo kultury, se ve zjevném úmyslu poškodit je začalo proti novinám organizovat nesmyslné kriminalizační avantýry. Manévrovací prostor Literárek se tedy zúžil, a ani všechny Tvé snahy, díky nimž noviny nezanikly už dříve, nemohly v tu chvíli stačit.

Tak se objevil nápad zajistit novinám silnější ekonomické zázemí a především politické krytí v podobě Masarykovy demokratické akademie, které jsi byl předsedou. Ani sama okolnost, že rozsáhlé občanské sdružení se spoustou vnitřních problémů bylo nahrazeno trojicí lidí, s níž jsi byl srozuměn, se na první pohled nejevila jako vážný problém.

3. Co jsme od prodeje očekávali?

Mnozí jsou mi svědky, že jsem do poslední chvíle hledal vydavatele či strategického partnera, který by do Literáních novin čtyři miliony, anebo raději pět, abychom měli i na postupný rozvoj, každoročně vkládal, a přitom nechtěl ani formálně sahat na autonomii redakce.

To se nepodařilo, a tak jsme noviny prodali. Bylo to v situaci, kdy jim bezprostředně hrozil zánik a naděje na úhradu všech dluhů, které noviny měly především k desítkám lidí, jejichž osobní půjčky oddalovaly kolaps v předcházejících měsících a letech, by pominuly spolu s posledním vydaným číslem. Skončili bychom vloni koncem roku s mnohamilionovým dluhem a hořkostí na mnoha stranách. Takto jsme skoro bez dluhů a ještě nás informovaná část veřejnosti pokládá za oběti podvodu.

Když jsme vám noviny prodávali, očekávali jsme ovšem, i když opatrně, přece jen trochu víc. Od počátku ovšem vyvolával obavu váš striktně formulovaný požadavek výměny šéfredaktora. Mnozí si totiž mysleli, že nejde ani tak o mě, s veškerou mou rázovitostí, jako o nalezení způsobu jak si noviny ochočit. Nechtěl jsem ale, aby se zdálo, že osobní ulpívavostí kazím jinak dobrý plán. A ustoupil jsem v tom tedy. Jednak jsem neměl, jak píšu výše, příliš na vybranou, jednak jste nás ubezpečovali, že to na novinách ze všeho nejcenější je pro vás redakce, protože sami byste žádný takto kvalitní tým sestavit nedokázali.

Slov a slibů, které měly garantovat kontinuitu listu, padlo věru hodně, ostatně závazek nového vydavatele publikovat v každém čísle můj sloupek, jenž vzal za své mezi prvními, byl jednou z takovýchto garancí. Slibovala se redakční rada a poradní sbor, které budou šéfredaktora korigovat: nikdy nevznikly. O Zbyňku Fialovi, jenž měl být mým nástupcem, jsem měl smíšené reference, ale jak redakce, tak já jsme jeho příchod očekávali s dobrou vůlí a vstřícností.

4. Co se ve skutečnosti stalo?

Mí kolegové, kteří se na Zbyňka Fialu původně opravdu těšili, což umocnila okolnost, že spolu s jeho příchodem dostali i několik dlužených platů, dnes soudí, že je to arogantní nešika. To ale skutečnost spíš barvitě označuje, než aby to popsalo vývoj, v mnohém zajímavý. Kdekdo se mě dnes ptá, zda jsem věděl, že je Fiala estébák. Já jsem to sice věděl, ale i od jeho nepřátel jsem byl ujišťován, že nikdy nikomu neublížil. Jako sice průměrného novináře, ale vcelku schopného organizátora jej však doporučovalo více lidí, nejen Ty. Dnes věru nevím, jak na to přišli. Ani nejútlocitnějším redaktorům v Literárkách by nevadilo, že Zbyněk Fiala byl za Husáka estébák, kdyby se v novinách jako estébák nechoval. Můžeme vzít jako kuriozní ilustraci, že estébáky si Fiala do redakce přivedl v roli prvního redaktora (Aleš Bluma), autora (Oskar Krejčí) a nakonec i vydavatele (Miroslav Pavel).

Daleko horší – opravdu horší, nejsme Respekt – ovšem byla směs Fialovy do nebes volající nabubřelosti, s níž urážel své kolegy v redakci, a profesní omezenosti projevující se v základních otázkách týkajících se obsahu Literárních novin (ochotnické znepřehledňující zásahy do grafiky, která sice byla poněkud staromilská, ale byla dílem profesora Ševčíka, žáka Františka Muziky, přes neschopnost rozpoznat kvalitu autorů či textu, přes jeho vlastní plytkou produkci, přes chaotické metání reorganizacemi a koncepcemi, jichž se sám vůbec nedržel, až po zbrklý a nekoncepční zásah do webových stránek, jehož vinou ztratily – a myslím, že nadobro – přes polovinu čtenářů). Dříve jsem si myslel, že by mohl v našich novinách dělat redaktora ekonomické rubriky. Dnes už si to nemyslím, protože by na to prostě profesně nestačil.

Má svobodymilovná redakce se tudíž začala pochopitelně vzpírat a v novinách už po dva měsíce narůstal konflikt, který teď končí likvidací toho, co měl prodej novin podle vašich slov původně zachránit, ba přesněji, likvidací toho, co pro vás podle vašich slov původně mělo vůbec největší cenu: tedy redakce samé!

Stojí za připomenutí, že otevřenou rozbuškou konfliktu se stal můj článek o konfliktu Jiřího Paroubka se Zdeňkem Porybným, v němž jsem bral Paroubka – samozřejmě s jistou rezervou – v ochranu. Fiala článek nepochopil, ale hlavně už dříve odmítl jiný článek na to téma Paroubkovi a bál se, že před ním ztratí otištěním mého článku tvář. Jenomže to, že se můj text nemá tisknout, zapomněl říct jak odpovědnému redaktorovi Eichlerovi (jmenoval ho jako jednoho ze čtyř redaktorů rubirky Domov během čtyř měsíců asi týden předtím), tak mně. Asi se bál, že bychom chtěli vědět proč. To mu ale nebránilo, aby publikovaný článek vzal jako záminku k potrestání Eichlera a k vyvolání směšných veletočů nad mou smlouvou.

Samozřejmě jsem tušil, že Fiala směřuje k rozložení a pacifikaci redakce. Doporučoval jsem jí tedy, aby okamžitě v tu chvíli (bylo to před dvěma měsíci) vyvolala konflikt a odmítla pokračovat v práci, nebude-li splněno šest požadavků (výměna Fialy mezi ně tehdy ještě nepatřila), jež by zásadně omezily možnost noviny zničit způsobem, který bylo možno předvídat a který nyní nastal. Jenomže v redakci se bohužel prosadil názor, že se Fialu podaří zkrotit dalším vyjednáváním… S kým? S vámi, s vlivnými sociálními demokraty. Popisuji to především z toho důvodu, aby nikdo z mých přátel, pokud by se v budoucnosti ocitl v obdobné situaci, neudělal znovu tutéž chybu. Člověk nemá být za každou cenu konfliktní, ale ocitne-li se v konfliktu třebas nedobrovolně, následující pravidlo podle mě platí jako zákon: je-li v konfliktu někdo výrazně slabší a nemá-li naději na příchod posil a nemůže-li se konfliktu rozumně vyhnout, jeho největšími zbraněmi jsou rychlost akce a moment překvapení. Nechci tím ale sahat do svědomí těm, kteří redakci od mého naléhavého doporučení v březnu zradili, sám dobře vím, jak hořce zaplacené bývají některé lekce.

Ostatně soudím, že tragédie to je především pro sociální demokracii. To bylo řečí o nezávislém levicovém intelektuálním týdeníku! A co tu máme? Kapitalistův rodinný podnik bez intelektuálních či profesních kapacit, který bude sociální demokracii vzdálen nejméně tak jako deník Právo. Na pohřebním setkání přátel novin minulý týden v Praze pronesla Eva Kantůrková nebo Alexandr Kliment, že na zpackanou transformaci Literárních novin sociální demokracie doplatí hůř než na CzechTek.

Ale to nejsou jediné újmy. Popíšu, co vím o tom, jak sociální demokrat Jan Mládek, který na celou operaci dozíral po ekonomické a právní stránce a jenž se mi tak dlouho jevil jako korektní muž, s likvidovanou redakcí jednal. Nejprve tento nominální sociální demokrat zpochybňoval legitimitu představitelů odborové organizace s argumenty, za něž by se nestyděl žádný kapitalista devatenáctého století. Ovšem korunu tomu nasadil dnes. Své již nepotřebné zaměstnance v Brně drtil trapnými kličkami ódéesáckých podnikatelů, aby jim nemusel dát slušné odstupné. Nakonec jim v redakci vyměnil zámky, snad aby nemohli připravovat žádnou alternativu k Fialovým Erárkám. Jako by vůbec mohla nevzniknout!

Sociální demokracie měla po intelektuálním a morálně-politickém debaklu Strany zelených velkou šanci začít obracet celkovou hluboce zahnízděnou kulturně-politickou mentalitu soustavně pootáčející českou společnost k ultrakonzervativní pravici. Přesně tímhle způsobem se ta příležitost prohospodařuje. A pokud si sociální demokracie myslí, že k proměně národní mentality ji dopomohou lidé jako Kateřina Brožová, budiž jí přáno, ale můžeme na to vzít jed, že spíš národ sociální demokracii dopřeje ještě nějaké to volební období v opozici, aby si mohla lépe ujasnit, v čem spočívá rozdíl mezi kulturou a šaušpílery. Možná je to přesně ta rozlišovací schopnost, kterou naše sociální demokracie potřebuje, aby se také naučila, v čem spočívá vývojem civilizace krvavě zaplacené vědomí odlišnosti v tom, jak s odboráři a se zaměstnanci zacházívá kapitalista a jak s nimi smí zacházet sociální demokrat.

Možná je to ale všechno jinak a sociální demokracie má mezi mladými intelektuály přátel na rozdávání.

5. Lze věci nějak napravit?

Opravdu velmi těžko. Literární noviny byly - slovy Ludvíka Vaculíka - živá národní kulturní památka, které se nyní dostalo svobody zaniknout. Je to tak a teď jsou skutečně zničené, vytunelované, chceš-li. A myslím, že odpovědnost za to opravdu nese sociální demokracie, která na sebe před námi i před veřejností vzala závazek nezávislost i existenci novin garantovat. Nemělo přece jít o slupku! Mělo jít o tu redakci, o které jste říkali, že má ze všeho největší cenu.
Napravit situaci lze dvojím způsobem.

Buď noviny zpětně vykoupit a dát je do správy nadaci s radou složenou z osobností spjatých s historií novin. Anebo se zavázat, že první příští sociálně demokratický ministr kultury takové noviny i s takovou nadací ustaví. Netřeba říkat, že součástí závazku musí být i financování – ministerstvo kultury případně jiné zdroje musí přispívat částkou nejméně pět milionů korun ročně. V obou případech by měl předseda Vaší strany podepsat prohlášení o obnově Literárních novin či Literárních listů nejlépe s Ludvíkem Vaculíkem, bude-li k tomu ochoten, alternativně se třemi lidmi, kteří k novinám patří a s nimiž se bude do ustavující správní rady nadace počítat.
Podotýkám pro úplnost obrázku, že já sám s případným návratem do novin už nepočítám, neboť svou jednu příležitost jsem již měl.

Přátelsky Tvůj

Jakub Patočka