Nejhorší je, když dostanete úkol jako hrdina Werichovy pohádky: najít a přinést něco, o čem nikdo - ani zadavatel úkolu - neví, co to vlastně je. Ve Werichově pohádce šlo o to hrdinu znemožnit. Stejně asi máme dopadnout my, kteří se máme snažit splnit nejčerstvější přání Václava Klause. Nevíme přesně, co po nás prezident chce. Nevíme, o jaké dvě věty mu jde. Nevíme, jak si představuje jejich schválení. Nevíme, jestli se s námi bude vůbec někdo bavit. A nevíme, jestli, když se s něčím vrátíme, nám prezident neřekne, že chtěl něco úplně jiného.

Prezident Václav Klaus vyhlásil úkol a své podmínky a teď čeká, jestli se někomu podaří je splnit. Navíc je pro něj výhodné vyhlásit podmínky co nejnesmyslnější, protože vlastně nemá zájem na splnění úkolu, nemá zájem na přijetí Lisabonské smlouvy. No a my bychom nyní měli začít všichni běhat a snažit se bojovat za něco, čemu sami nevěříme, hledat Fimfárum, o kterém nevíme, jak vypadá, ani jestli vůbec existuje.

Nesouhlasím totiž s Václavem Klausem v tom úplně zásadním. Václav Klaus chce garanci naší suverenity a svobody získat nějakou deklarací. Jsem naopak přesvědčeni, že nejlepší zárukou naší seberealizace a bezpečí je integrovaná Evropa. V Evropské unii se drtivá většina zemí dnes shoduje na tom, že zlí duchové, kteří způsobili kataklyzmata 20.století, musí být pod kontrolou a nesmíme je vyvolávat zpátky. Proto spolupracujeme, společně zasedáme a společně rozhodujeme.Václav Klaus dlouhodobě postupuje jako sabotér evropského projektu. Ale právě Evropa, která se bude rozpadat a v níž se budou prosazovat pouze ti největší, je opravdovou hrozbou pro státy, jako je Česká republika.

Václav Klaus má jiné pojetí suverenity. Ano, má na to rozhodně právo. Ale v této zemi jasná většina občanů a stejně tak většina poslanců a senátorů v obou komorách parlamentu daly jasně najevo, že jsme ochotni se vzdát kousku vlastní suverenity, abychom získali hlas a vliv v daleko větším prostoru Evropy. Václav Klaus má strach, že se v Evropě rozpustíme jako kostka cukru v kávě. To je legitimní obava. Ale v této zemi demokratická většina rozhodla v referendu o vstupu do EU, že se tohoto rizika nebojíme a přijímáme je jako výzvu, která nám nabízí větší možnosti.

Vzpomínám si, že Václav Klaus byl kdysi politik, který říkal, že Česká republika nemá chtít ani víc ani míň než být standardní demokracií. Zároveň opakovaně odmítal třetí cesty. Divím se, kam se dnešní Václav Klaus posunul. Dnes je jeho politická filozofie hlásáním jakési zvláštní cesty pro Českou republiku. Všude zajímá extravagantní a extrémní pozice. Václav Klaus věří, že finanční krize byla způsobena přeregulací, popírá klimatické změny, vystupuje proti postoji dvaceti šesti partnerských zemí v EU a pokouší se zmařit rozhodnutí, které bylo odsouhlaseno dvěma komorami českého parlamentu. Pamatuji si jeho článek v lednovém čísle Financial Times, ve kterém napsal, že nejlepší způsob, jak bojovat s hospodářskou krizí je dočasně suspendovat ony nesmyslně vysoké standardy, které jsme v Evropě vytvořili v oblasti sociální, zdravotní, ekologické. Nepamatuji, že by si někdo v evropském tisku dovolil něco tak extrémního napsat. Není divu, že dnes útočí právě na Listinu základních práv a svobod a její závaznost pro Českou republiku. Možná mu ani tak nejde o dekrety prezidenta Beneše, ale spíš právě o to, aby si občané naší země nemohli stěžovat na nerespektovaní jejich práv například v sociální oblasti, v pracovním právu nebo ve zdravotnictví.

Václavu Klausovi už dnes jako prezidentovi vůbec nevadí, pokud se Česká republika nechová jako standardní demokracie. Zřejmě si vůbec nemyslí, že bychom měli být čitelní a předvídatelní – ani naše země, ani on sám. Obávám se, že nás prezident Klaus poslal hledat Fimfárum a ani moc nečeká, s čím se vrátíme, protože mu nejde o žádné řešení nebo dohodu, ale má jediný zájem – prosazovat za každou cenu a všemi prostředky své extrémní politické názory.