V části dnešního Polska, v Kladsku, žili Češi již od 11. století. Teprve na začátku 18. století přestává být Kladsko součástí Čech definitivně, i když určité vazby přetrvaly až do století dvacátého. Kladsko (přestože bylo součástí Polska) bylo až do roku 1972 součástí Pražské arcidiecéze. Tzv. "Český koutek" v Kladsku byl dlouhou dobu místem se specifickou českou kulturou, včetně kynutých knedlíků a buchet. Spisovatel a folklorista Josef Štefan Kubín se zde na začátku 20. století snažil zachytit místní nářečí, písně, zvyky i další starobylé tradice. Dnes už však Český koutek zůstal český jen podle názvu.





Někteří Češi se do Polska ovšem dostali mnohem později než v 11. století za velice pohnutých okolností. Historie českého vystěhovalectví do Polska totiž sahá až do doby po Bílé hoře, kdy muselo opustit Čechy velké množství exulantů – asi nejznámější je osud J. A. Komenského a jeho pobyt v Lešně. Potomci náboženských exulantů zakládali později samostatné české osady, z nichž další Češi později odcházeli do jiných zemí – například do carského Ruska, kde zakládali osady a českobratrské sbory především na území dnešní Ukrajiny na Volyni. Některé z nich se udržely až dodnes.

Dobré vztahy s Polskem začaly dostávat trhliny zejména ve 20. století již po vyhlášení Československé republiky v roce 1918. Ostrý spor o vytýčení československo-polských hranic pokračoval po druhé světové válce a kromě Kladska šlo ještě o oblast Těšínska.
Před druhou světovou válkou v Polsku ještě žilo kolem 6 000 Čechů, z nichž se po válce do Československa vrátilo asi 3 500 osob. Podle odhadů českého ministerstva zahraničí žije v současnosti na území Polska asi 700 Čechů, z nichž nejvíce jich bydlí v Zelově (polsky Zelów), městě v Lodžském vojvodství v Polsku s 8 307 obyvatel (2005).


Deska na památku příchodu českých bratří do Zelova připomíná místním krajanům jejich původ. V Zelově je obliba podobných desek značná, mimo této pamětní na náměstí jsou další desky v kostele, ty jsou pak zaměřeny především na reformátory a významné postavy reformované církve evangelické.


První čeští kolonisté přišli do Zelova v zimě 1. února 1803, ostatní kolonisté dorazili nedlouho po nich a velmi brzo založili i radu nově vznikajícího českobratrského sboru, které slibovali poslušnost nejen ve věcech církevních, ale i světských. V roce 1825 se již podařilo otevřít nový kostel. Mnoho farníků odjelo ve druhé polovině 19. století na Volyň, několik set se jich přestěhovalo ve 20. letech 20. století do Československa. Po druhé světové válce docházelo i v Zelově k takovým nespravedlnostem, které známe u nás z divokých odsunů Sudetských Němců. V Polsku se obětí této nevraživosti kromě Němců stali i Češi, kteří své domovy nedobrovolně opouštěli a stěhovali se do Československa (a obsazovali domy v pohraničí po odsunutých Němcích).


Obří hnědouhelné doly v bývalém Kučově mají smutnou historii, neboť kvůli nim bylo srovnáno se zemí několik českých vesnic včetně obce Kučov, kde byl evangelický kostel, škola a početná skupina českých krajanů. V současnosti dávají doly práci širokému okolí, a pracují tam i někteří krajané. V současném Kleščově žije ještě několik českých rodin, ovšem s Kučovem se již vesnice nedá rovnat.

V Zelově působí evangelický reformovaný sbor, který je dnes součástí Reformované církve v Polsku a úzce spolupracuje s Českobratrskou církví evangelickou. Sbor vedou česky hovořící manželé Jelínkovi, oba potomci českých exulantů. Bohoslužby probíhají v původním evangelickém kostele, ale jsou už většinou v polštině. Naši krajané jsou vnímáni nejen jako Češi, ale hlavně evangelíci – obklopeni polskými katolíky. Ovšem i v evangelickém sboru už nyní najdeme Poláky. Buďto se tam dostali sňatkem s nějakým Čechem, nebo se stali členy sboru z vlastní vůle. Ukazuje se však, že smícháním nacionálního i náboženského vnímání vzniká ještě křehčí a složitější vztah nežli pouze u národnostního hlediska.


Kostel reformované církve evangelické – působí jako stmelující prvek pro Čechy v Zelově, neboť se sdružují v kostele nejen jako věřící, ale také jako potomci Čechů v Polsku. V současné době najdeme i v tomto sboru příslušníky polské národnosti a to zejména díky smíšeným manželstvím mladších krajanů. Evangelický sbor čítá okolo 400 členů, na bohoslužbě jich však bývá okolo padesáti.


Ranní hra v karty - momentka vzniklá z jednoho neplánovaného ranního pohledu z okna. Nejedná se přímo o zábavu praktikovanou širší veřejností, ale týkající se určité sociálně uzavřené skupiny lidí. Většinou jsou to dělníci a lidé na “okraji zelovské společnosti”. Zpočátku hrají v malém počtu, ale postupně přicházejí další, a s nimi přibývají i lahve místní vodky, o kterou se dělí s velkou chutí.

Lidé se tu chtějí věnovat krajanským aktivitám, založit popřípadě spolek a nezapomenout na své české předky, ale přednější je pro ně jejich víra. Pokud by spolek existoval mimo sbor (kde jsou Češi i Poláci), bylo by to opět složitější, protože všichni Češi jsou zároveň členy sboru. Každopádně však zelovští Češi z nejbližší budoucnosti obavu mít nemusí.


Sborový dům evangelický je vskutku majestátní, nicméně nevypovídá příliš mnoho o finančních možnostech Zelovské evangelické církve, ani krajanů. Byl vybudován po požáru staré fary, která stála přímo před ním. Stavba vznikla za přispění mnoha organizací a na základě mezinárodní spolupráce evangelické církve. Mnoho materiálu bylo tímto způsobem věnováno, například podlahy nebo nosníky střechy. V současné době v ní sídlí farář Miroslav Jelínek s rodinou, je zde kancelář a další místnosti, které jsou během roku využívány pro veřejné účely – dětské kroužky, nedělní škola, schůze a podobně.

Autorem textu a fotografií je Tomáš Obruba. Studuje Hospodářská a kulturní studia na Provozně ekonomické fakultě České zemědělské univerzity v Praze. Více o projektu KRAJANÉ: Po stopách Čechů ve východní Evropě, v rámci něhož vznikl tento text, čtěte zde.