20ti letý puberťák nebo oáza ?
Po 20ti letech od „S“ revoluce žijeme v zemi, kde životní úroveň je nejlepší ze všech zemí střední a východní Evropy, můžeme svobodně „dýchat“, vyjadřovat své názory, uplatňovat tvůrčí schopnosti, máme-li jaké. Z tohoto pohledu zdá se, žijeme v takové oáze. V naší oáze se za ta léta urodilo spousty nových plodů lidského soužení, v podobě myšlenek a skutků s esencí svěžího vzdoušku, pod stromem zvaným Česká republika, a teď nám tu kvetou. Pokud v naší oáze i v budoucnu vyroste něco kloudného nebude to výsledkem nějakého vykolejení logiky. Ale o to právě jde. Nešlapeme si sami po té naší svobodě a demokracii?
Žijeme v oáze klidu, někdy mám pocit, že až ve stavu určité letargie. Této letargii ale předcházela ona Václavem Havlem kdysi pojmenovaná „blbá nálada“. A co bude následovat? Toť otázka. Jisté je, že to záleží jen na nás! Vedle toho dobrého, co se tu urodilo nám tu kvete korupce, klientelismus a za ta léta nám tu vzniklo pár dalších závažných koulí, které si taháme za nohu, mnohdy o tom ani nevíme.
V důsledku nekompetentního řešení sociálních problémů tu vznikají celé oblasti extrémní lokální chudoby, na spravedlnost dohlíží justiční mafie, média aby se uživila ze dvou zpráv k publikaci si vyberou tu horší (dobré zprávy nejsou prodejné – v Polsku nedávno zkrachovala soukromá TV, která byla postavena na pozitivních zprávách...), no a my se začínáme klonit k tomu, co tu bylo již za normalizace. V důsledku toho, že dobrých zpráv je čím dál tím méně, alespoň dáváme těm horším švejkovsky úsměvná hesla a mnozí se zabalili do ulity a čekají, že všechny společenské problémy vyřeší někdo jiný, ale kdo ? To je jako čekat až „naprší a uschne“. Mají to být lidé?, z nichž někteří si koupili zvolení do PS PČR, někteří nechodili nikdy do regulérní práce, příslušníci jednotky, která je chloubou naší armády nosí na přilbách znaky SS, v učebnicích dějepisu se opět zapomíná na ožehavá témata naší minulosti, a takhle bych mohla pokračovat, ten výčet by byl hodně dlouhý. Kdo tedy ?
Politické strany vytvářejí témata moci, aby si „měly kde hrát“, místo aby problémy řešily, vyhledávají důvody, proč to nejde a nás si berou jako rukojmí. Nedávno jsem na jedné debatě byla svědkem pojmenování celkového stavu a situace, v jaké se nacházíme, jako bismarckizace společnosti. Nástroje politické moci a vládnutí byly u nás po revoluci z důvodu předejití populismu, nastaveny tak, že dnes jsme jen přihlížejícími svědky toho, že každý politik se za své skutky zodpovídá především své straně a nikoli voličům. Na kandidátky se nasazují lidé loajální k vedení politických stran a nikoli na základě výsledků u voličů. Pak tu máme ještě jednoho, který se zodpovídá jen vlastnímu svědomí, toho vynechávám, to by bylo na samostatnou kapitolu.
Z tohoto pohledu nežijeme v žádné oáze, začíná tu být pěkně dusno. Myslím, že jsme se té svobodě a demokracii ještě nenaučili. Po dvaceti letech je naše společné soužití z mého pohledu teprve v jakési pubertě. Ach ta puberta. Dalo by se říci: „Ták a je to tady !“. Puberta je období, kdy i přes dobrý základ a kořen může dojít k vykolejení logiky. Klíčové je pochopení vlastní osobní odpovědnosti. Až tohle se naučíme, třeba se potom i ta Sv. Anežka česká najde..., tak neztrácejme naději! Jak známo, puberta se musí prožít, odžít a tak zase není třeba zoufat, jde o veskrze přirozený proces! Nejde sice „zneškodnit“, žije si v puberťákovi svým vlastním životem. Trocha průvanu by podle mého neuškodila, ale nenechme se otrávit, nebo vytočit, a neházejme „flintu do žita“, můžeme alespoň vlastními skutky toho našeho puberťáka podporovat a milovat a ono se nám to vrátí...
Žijeme v oáze klidu, někdy mám pocit, že až ve stavu určité letargie. Této letargii ale předcházela ona Václavem Havlem kdysi pojmenovaná „blbá nálada“. A co bude následovat? Toť otázka. Jisté je, že to záleží jen na nás! Vedle toho dobrého, co se tu urodilo nám tu kvete korupce, klientelismus a za ta léta nám tu vzniklo pár dalších závažných koulí, které si taháme za nohu, mnohdy o tom ani nevíme.
V důsledku nekompetentního řešení sociálních problémů tu vznikají celé oblasti extrémní lokální chudoby, na spravedlnost dohlíží justiční mafie, média aby se uživila ze dvou zpráv k publikaci si vyberou tu horší (dobré zprávy nejsou prodejné – v Polsku nedávno zkrachovala soukromá TV, která byla postavena na pozitivních zprávách...), no a my se začínáme klonit k tomu, co tu bylo již za normalizace. V důsledku toho, že dobrých zpráv je čím dál tím méně, alespoň dáváme těm horším švejkovsky úsměvná hesla a mnozí se zabalili do ulity a čekají, že všechny společenské problémy vyřeší někdo jiný, ale kdo ? To je jako čekat až „naprší a uschne“. Mají to být lidé?, z nichž někteří si koupili zvolení do PS PČR, někteří nechodili nikdy do regulérní práce, příslušníci jednotky, která je chloubou naší armády nosí na přilbách znaky SS, v učebnicích dějepisu se opět zapomíná na ožehavá témata naší minulosti, a takhle bych mohla pokračovat, ten výčet by byl hodně dlouhý. Kdo tedy ?
Politické strany vytvářejí témata moci, aby si „měly kde hrát“, místo aby problémy řešily, vyhledávají důvody, proč to nejde a nás si berou jako rukojmí. Nedávno jsem na jedné debatě byla svědkem pojmenování celkového stavu a situace, v jaké se nacházíme, jako bismarckizace společnosti. Nástroje politické moci a vládnutí byly u nás po revoluci z důvodu předejití populismu, nastaveny tak, že dnes jsme jen přihlížejícími svědky toho, že každý politik se za své skutky zodpovídá především své straně a nikoli voličům. Na kandidátky se nasazují lidé loajální k vedení politických stran a nikoli na základě výsledků u voličů. Pak tu máme ještě jednoho, který se zodpovídá jen vlastnímu svědomí, toho vynechávám, to by bylo na samostatnou kapitolu.
Z tohoto pohledu nežijeme v žádné oáze, začíná tu být pěkně dusno. Myslím, že jsme se té svobodě a demokracii ještě nenaučili. Po dvaceti letech je naše společné soužití z mého pohledu teprve v jakési pubertě. Ach ta puberta. Dalo by se říci: „Ták a je to tady !“. Puberta je období, kdy i přes dobrý základ a kořen může dojít k vykolejení logiky. Klíčové je pochopení vlastní osobní odpovědnosti. Až tohle se naučíme, třeba se potom i ta Sv. Anežka česká najde..., tak neztrácejme naději! Jak známo, puberta se musí prožít, odžít a tak zase není třeba zoufat, jde o veskrze přirozený proces! Nejde sice „zneškodnit“, žije si v puberťákovi svým vlastním životem. Trocha průvanu by podle mého neuškodila, ale nenechme se otrávit, nebo vytočit, a neházejme „flintu do žita“, můžeme alespoň vlastními skutky toho našeho puberťáka podporovat a milovat a ono se nám to vrátí...