O metodice hodnocení výsledků ve vědě a výzkumu toho bylo již řečeno hodně. Na stránky denního tisku se dostávají především kritici nově ustanoveného systému, kteří jej presentují jako součást dlouho trvajícího ďábelského plánu na likvidaci Akademie věd na úkor univerzitních vědeckých pracovišť či dokonce na úkor jakési blíže nespecifikované podnikatelské lobby. Jako jeden z mála protinázorů doporučuji velmi věcný článek Prof. Petra Zuny, děkana Fakulty strojní ČVUT v Praze.

Obdobně jako Prof.Zuna jsem si i já před několika dny zde dovolil pozastavit se nad způsobem, kterým je tento problém veřejnosti presentován a především nad tím, jak se racionální téma rovnice pro přepočítávání bodů za výsledky dostává do polohy zcela iracionální politické debaty o globální likvidaci vědy v Čechách. Již nechci komentovat vhodnost či nevhodnost toho či onoho prohlášení a spíše se pokusit o analýzu problému jako takového.

Pokud by měla diskuse probíhat racionálně, mělo by se říci, že to celé má dvě roviny. První rovinou je snaha vlády navýšit financování takového výzkumu, jehož výsledky jsou v krátké době využitelné, jakkoli by takový výzkum měl mít v kontextu celosvětové vědy marginální charakter. Vláda říká neobjevujme základní principy fungování přírody, objevujme méně významná vylepšení, kterých lze ihned využít. Je naprosto logické (a v podstatě i správné), že proti této „krátkozraké“ strategii Akademici protestují, neboť jde do jisté míry proti samotnému smyslu existence Akademie věd jako instituce zkoumající základní principy přírody, života a společnosti. Na druhou stranu je však stejně tak málo překvapivé, že vláda, v kontextu toho, co si ekonomika země našich parametrů může či nemůže dovolit, od tohoto politicko-ekonomického rozhodnutí neustoupí.

Současné emoce Akademických pracovníků však patrně nebyly ani tak vyvolány výše uvedenou snahou o přesun k aplikacím, jako něčím jiným. Druhým aspektem celé věci je totiž fakt, že na základě nového hodnocení jsou výsledky Akademie věd v posledních letech implicitně prohlášeny za znatelně (tzn. cca o 20%) méně hodnotné ve srovnání s minulými výsledky vyprodukovanými vysokými školami. Někteří tvrdí, že se jedná o pokus „rozeštvat“ Akademiky a vysokoškolské pracovníky. No, minimálně je to útok na loajální cítění každého, kdo v Akademii věd působí či v minulosti působil s přesvědčením, že právě AV ČR je hlavní tahoun duševního pokroku u nás.

Tak se tedy podívejme, jak je to doopravdy. Odložme stranou kontroverzní a mediálně vděčné oceňování patentů, užitných vzorů, zavedených technologií či software. Podívejme se pouze na publikační činnost, která je uznávaným produktem vědy a výzkumu (minimálně v základním výzkumu to platí absolutně). Do publikační činnosti se zahrnují především impaktované články a dále neimpaktované články a odborné knihy. Podotýkám, že naprostá většina bodů z uvedených třech kategorií (80 – 90%) je přidělována za impaktované články. Zde jsou fakta, která lze vyčíst na základě údajů v databázi výsledků (RIV) za posledních několik let:

1. V oné „královské“ kategorii impaktovaných publikací v posledních 3 letech vyprodukovaly vysoké školy každoročně vždy o cca 50% více článků ve srovnání s Akademií věd.

2. V posledních 3 letech vykazovaly vysoké školy meziroční nárůst počtu impaktovaných publikací v řádu 10%, u Akademie věd byl průměrný meziroční nárůst impaktovaných publikací v řádu 4%

3. Celková pomyslná „hodnota“ impaktovaných článků (měřeno poměrem přidělených bodů ku počtu publikací) je u Akademie věd o cca 15% vyšší než u článků publikovaných vysokoškolskými institucemi.

4. Pomyslná „hodnota“ impaktovaných článků se každoročně o několik procent zvyšuje a to stejnou měrou u Akademie věd i u vysokých škol.

5. V kategorii neimpaktovaných článků (tedy hlavně článků v domácích časopisech) publikují vysoké školy každý rok v souhrnu 3x více příspěvků ve srovnání s Akademií věd.

6. Odborných knih publikují vysoké školy cca 2,5x více než Akademie věd.

Co z toho plyne? Je zřejmé, že Akademici publikují méně článků avšak v kvalitnějších časopisech, příliš nemají zájem o publikace v domácích neimpaktovaných časopisech a nepíší tolik odborných knih.

Jakkoli je samotná hodnota impakt faktoru časopisu při posuzování kvality konkrétního článku diskutabilní, je nesporné, že to vždy jakýsi univerzální parametr byl, je a bude. Pokud ale jde o domácí oponované (neimpaktované) časopisy, tak si myslím, že i ty mají svojí nezaměnitelnou roli. Například v medicíně většina kliniků poctivě pročítá recenzované časopisy vydávané jejich odbornou lékařskou společností, které jim docházejí poštou pravidelně v rámci členství v dané společnosti. Tyto zdroje (mimochodem publikace jsou tam často psané i v anglickém jazyce) jsou přirozeně mnohem přístupnější než placené zahraniční časopisy, které jsou k dispozici v universitních knihovnách či přes stále ještě často komplikovaný on-line přístup. Jejich bodovému ohodnocení na spodní úrovni impaktovaných članků (zhruba kolem miniaturního impakt faktoru IF = 1,4) mi proto připadá správné. Pokud jde o odborné knihy, tam se dá předpokládat, že u vysokoškolských pracovníků to mohou z velké části být česky psané učebnice. Jejich příspěvek k celkovému hodnocení v uvedených kategoriích je méně než 10%.

O tom, zda je "přelití" části financí z Akademie věd do vysokých škol opravdu nespravedlnost si na základě uvedených informací musí každý udělat svůj názor. Možná, že by z pohledu Akademie věd věci pomohlo, pokud by se bodové hodnocení článků s impakt faktorem ještě více zesílilo. Tedy aby vyšší impakt faktory byly zvýhodněny ještě více, než je tomu doposud (pro zajímavost doporučuji již tak roztodivnou rovnici současného přepočtu v Tabulce metodiky na straně 19). Minimálně v některých oborech, o kterých mám přehled (např. klinická genetika nebo klinická onkologie), takové ohodnocení nároky na přijímané publikace celkem věrně odráží.

A na závěr jedna skutečná nespravedlnost vůči Akademii věd. Je jím fakt, na který ve svém posledním a velmi věcně psaném příspěvku upozornil kolega-blogger Prof. Václav Pačes. Jde o to, že vysokým školám jsou připisovány body i za práce, kde autor (či spoluautor) prokazatelně provádí veškerou práci na Akademii a na dané universitě je pouze formálně veden vzhledem ke svému statusu doktoranda. Proč nepřidělovat body pouze jedenkrát a to instituci korespondenčního autora a, v případě, že se jedná o zahraniční angažmá, tak autora prvního?

Výše uvedené návrhy (jakkoli pro někoho možná naivní) představují příklady řešení, o kterých by se, myslím, mělo hovořit, namísto stávkování a sugestivních reportáží v Nature či Science. Smysluplně fungující Akademie věd jako komplement univerzitních pracovišť stále ještě dává smysl.