Ke kampani Stop genocidě
Co se nevešlo do pořadu 168 hodin
Kampaň Stop genocidě je nepochybně silně agresivní. Naneštěstí žijeme v dosti agresivní době a naneštěstí agresivní kampaně fungují.
Žijeme v agresivní společnosti a ve výtvarném i hudebním světě je vidět, jak je stále obtížnější zívajícího občana překvapit, pohoršit či šokovat.
Kampaň Stop genocidě byla agresivní, a byla dokonce tak účinná, že se dostala 5. února 2012 do pořadu 168 hodin. Agentura, která ji vytvořila tedy může být velmi spokojena - za předpokladu, že kritériem lidského konání je úspěšnost. Část věty po pomlčce chci podtrhnout.
Žijeme, jak známo, v pluralitní společnosti, ve které různé skupiny dávají hlasitě najevo svou existenci či svoje názory. Máme zde nejrůznější ekologické iniciativy, od zelených aktivistů proti kácení na Šumavě po duhovou Gay Pride, máme zde rozmanité skupiny a spolky, máme zde pro-choice a pro-life a máme zde i Stop genocidě. Veřejné projevování těchto skupin se nám může nebo nemusí líbit, jejich prezentace je však rysem svobodné občanské společnosti.
Zastávám názor, že potrat je vražda. Zastávám tento názor nikoli proto, že jsem věřící, nýbrž proto, že nelze odargumentovat, že tříměsíční plod ještě jaksi člověkem není a jen čeká na jakousi magickou transformaci aby se v jednu chvíli člověkem stal. Neexistuje žádné zaklínadlo, kterým se nezávazný shluk buněk promění v člověka.
Řekněme to nahlas, ze zorného úhlu dítěte je vraždou i potrat v případě incestu nebo znásilnění. Dítě, každí dítě, přistává na světě jak astronaut z nějakého neznámého koutu vesmíru, nevybírá si své rodiče, dobu, stát a ani okolnosti svého početí.
Připadá mi čestnější, aby ti, kteří experimentují s lidskými embryi a ti, kteří provádějí potraty připustili, že se jedná o zabití osoby člověka, než aby vymýšleli nejrůznější verbální piruety a větnou ekvilibristiku pro názor, že se vlastně ještě o člověka nejedná.
Jakožto lékařský etik (a neméně jako kněz) vidím ovšem ostrý rozdíl mezi potratem v případě znásilnění a potratem ženy, která chce těhotenství odložit až po skončení lyžařské sezóny. Skutek je stejný, okolnosti výrazně odlišné. Dvakrát v životě se mi stalo, že za mnou přišla 16 či 17ti letí dívka v dosti děsivém stavu, těsně po potratu. Byl jsem v tu chvíli rád, že šla do nemocnice a ne za bylinkářkou. Obě ty dívky byly rozhodnuty na potrat jít.
Jsem poslední člověk, který by si troufl někoho odsoudit, ať si o tom kdokoli z laskavých čtenářů myslí cokoliv. Sám si nesu v životě břemeno svých vlastních selhání a chyb. Určitému druhu katolíků bych rád připomněl, že slova „ani já Tě neodsuzuji“ pronesla dosti důležitá postava Nového Zákona, pravda, i s oním dovětkem.
Mám za to, že úkolem všech lidí dobré vůle je zajistit, aby k potratům nedocházelo. Pokud se na něčem pro-choice a pro-life shodnou, tak v názoru, že potrat je nějak špatně, a že zdravotní stav ženy spíše zhorší než zlepší. Jedná se tedy o nejrůznější aktivity v škále od vzdělání v oblasti plánování rodiny po baby boxy a domy pro matky s dětmi.
Kampaň Stop genocidě je nepochybně silně agresivní. Naneštěstí žijeme v dosti agresivní době a naneštěstí agresivní kampaně fungují.
Žijeme v agresivní společnosti a ve výtvarném i hudebním světě je vidět, jak je stále obtížnější zívajícího občana překvapit, pohoršit či šokovat.
Kampaň Stop genocidě byla agresivní, a byla dokonce tak účinná, že se dostala 5. února 2012 do pořadu 168 hodin. Agentura, která ji vytvořila tedy může být velmi spokojena - za předpokladu, že kritériem lidského konání je úspěšnost. Část věty po pomlčce chci podtrhnout.
Žijeme, jak známo, v pluralitní společnosti, ve které různé skupiny dávají hlasitě najevo svou existenci či svoje názory. Máme zde nejrůznější ekologické iniciativy, od zelených aktivistů proti kácení na Šumavě po duhovou Gay Pride, máme zde rozmanité skupiny a spolky, máme zde pro-choice a pro-life a máme zde i Stop genocidě. Veřejné projevování těchto skupin se nám může nebo nemusí líbit, jejich prezentace je však rysem svobodné občanské společnosti.
Zastávám názor, že potrat je vražda. Zastávám tento názor nikoli proto, že jsem věřící, nýbrž proto, že nelze odargumentovat, že tříměsíční plod ještě jaksi člověkem není a jen čeká na jakousi magickou transformaci aby se v jednu chvíli člověkem stal. Neexistuje žádné zaklínadlo, kterým se nezávazný shluk buněk promění v člověka.
Řekněme to nahlas, ze zorného úhlu dítěte je vraždou i potrat v případě incestu nebo znásilnění. Dítě, každí dítě, přistává na světě jak astronaut z nějakého neznámého koutu vesmíru, nevybírá si své rodiče, dobu, stát a ani okolnosti svého početí.
Připadá mi čestnější, aby ti, kteří experimentují s lidskými embryi a ti, kteří provádějí potraty připustili, že se jedná o zabití osoby člověka, než aby vymýšleli nejrůznější verbální piruety a větnou ekvilibristiku pro názor, že se vlastně ještě o člověka nejedná.
Jakožto lékařský etik (a neméně jako kněz) vidím ovšem ostrý rozdíl mezi potratem v případě znásilnění a potratem ženy, která chce těhotenství odložit až po skončení lyžařské sezóny. Skutek je stejný, okolnosti výrazně odlišné. Dvakrát v životě se mi stalo, že za mnou přišla 16 či 17ti letí dívka v dosti děsivém stavu, těsně po potratu. Byl jsem v tu chvíli rád, že šla do nemocnice a ne za bylinkářkou. Obě ty dívky byly rozhodnuty na potrat jít.
Jsem poslední člověk, který by si troufl někoho odsoudit, ať si o tom kdokoli z laskavých čtenářů myslí cokoliv. Sám si nesu v životě břemeno svých vlastních selhání a chyb. Určitému druhu katolíků bych rád připomněl, že slova „ani já Tě neodsuzuji“ pronesla dosti důležitá postava Nového Zákona, pravda, i s oním dovětkem.
Mám za to, že úkolem všech lidí dobré vůle je zajistit, aby k potratům nedocházelo. Pokud se na něčem pro-choice a pro-life shodnou, tak v názoru, že potrat je nějak špatně, a že zdravotní stav ženy spíše zhorší než zlepší. Jedná se tedy o nejrůznější aktivity v škále od vzdělání v oblasti plánování rodiny po baby boxy a domy pro matky s dětmi.