Společenstvo obětí
Minulý měsíc rozhodl italský soud, že Alžířan Abdelmalek Bayout bude za vraždu ve vězení osm let a dva měsíce, o rok méně než jak zněl původní rozsudek, neboť po sérii genetických vyšetření vzal soud v potaz špatné geny obviněného.
Celá kauza není náhodná a je součástí dlouhodobého trendu: ze společnosti odpovědných lidí se stáváme společenstvím obětí.
Individuovaní hrdinové minulosti, králové, papežové nebo šlechtici byli často dobří a často zlí, ale svých hříchů si bez výjimky byli vědomi a věděli bez smlouvání, že po smrti je po zásluze čeká nebe nebo peklo. V současnosti nastal důležitý posun: stali jsme se společenstvím lidí, kteří za nic nemohou. Chyby se dějí stále, ale je to jen zřídkakdy naše vina. Moderní biologie tomuto posunu výrazně napomohla.
Dva důležití hráči, kteří ovlivňují naše výsledné chování jsou geny a prostředí, to víme nejméně od roku 1863, kdy Francis Galton poprvé použil termín „nature – nurture“.
U člověka jen nebylo dlouho jasné, zda za vše může výchova, jak hlásal svého času behaviorismus nebo za vše geny, jak hlásá genetický determinismus dnes - nebo tak napůl. Ovšem pokud člověk není nic než průsečík genů a prostředí, pro neměřitelnou odpovědnost, méně hezkou sestru svobody již mnoho prostoru nezbývá.
Pro člověka je tradiční a pochopitelnější omluvit své chyby poukazem na prostředí a v soudních procesech se stal běžným argument, že za vše může neutěšené rodinné zázemí, dětský domov, špatní učitelé, špatné okolí nebo nesprávně nastavená společnost.
Dnes ale argumentujeme stále častěji z opačné strany – pokud soud bere v úvahu narušené rodinné prostředí a zanedbanou výchovu, neměl by podobně brát do úvahy i narušené geny? Poprvé tak bylo argumentováno již v roce 1925, v posledních desetiletích v USA v asi dvou stovkách a v Británii dvou desítkách případů. Je užitečným pokusem zadat do googlu termín „gen pro“ a nezbývá než žasnout, co vše v nás geny způsobují. Geny odpovídají za politickou volbu, religiositu, ateismus, úspěchy v investování, neúspěchy v investování, ženskou nevěru, mužskou nevěru, homosexualitu, alkoholismus, návyk k nikotinu, návyk k heroinu, paměť, inteligenci, a samozřejmě za agresivní a násilnické chování. S trochou nadsázky je možno říct, že po ulicích dnes chodí bezdomovci s geny pro bezdomovectví, jsou zde alkoholici s geny pro alkoholismus, násilníci s geny pro násilnictví, akademici s geny pro inteligenci a depresívní ženy s geny pro depresi.
Závislost na drogách nebo na agresivitě se tak logicky stala nemocí, a pokud lékaři pacienta nejsou schopni vyléčit, nedá se nic dělat, pacient bude nadále agresivní. Za svoji agresivitu však může tak málo, jako může za svoji chřipku či angínu. Na vině je společnost, nebo genetická konstelace. Za geny ani za rodiče ovšem nikdo nemůže. Pokud bychom vzali rozsudek italského soudu vážně, měli bychom s britským genetikem Steve Jonesem žádat snížení trestů pro všechny muže, neboť za 90 % vražd mohou lidé s jinou špatnou konstelací – Y chromosomem. Podobně by nás ale mělo omluvit, pokud jsme byli v mládí sexuálně zneužíváni, šikanováni ve škole nebo se právě teď snažíme odvyknout kouření.
Dochází tak ke zvláštnímu paradoxu: na jedné straně se snažíme natáhnout prostor své svobody na maximum a vyhlašujeme pro sebe stále nová a nová práva, na druhé straně je to v případě nezdaru zřídka kdy naše chyba. Vždy je po ruce někdo odpovědný, chudoba, diskriminace, vzdělávací systém nebo psychologické zneužívání v mládí. V USA může zaměstnanec propuštěný z práce za neustálé pozdní příchody argumentovat chorobou zvanou „chronic lateness syndrom“, propuštěný pracovník může žalovat zaměstnavatele za způsobenou psychickou újmu, stejně jako řidič přistižený při jízdě pod vlivem alkoholu kohokoli, že jej nevaroval, aby přestal před jízdou pít.
Naše zásluhy i naše viny, naše lásky i naše nevěry jsou od nynějška vysvětlitelné sociologií nebo molekulární biologií, jak si kdo vybere. Čte se to hezky, neboť kdo se až do této chvíle trápil nad svými selháními je osvobozen. Za moji nevěru může moje DNA a za to že se nedokážu ovládnout a křičím na své podřízené, mohou neutěšené poměry mého dětství.
Ovšem, pravda, možná to není tak jednoduché.
Biologové sice filosofům připomínají, že nějaká genetická dispozice k alkoholismu, různým návykům, k alespoň nějakým formám homosexuality nepochybně existuje. Jsme limitováni svými geny, svými předky a podobně jsme do jisté míry produkty svého prostředí.
Naopak ale připomínají filosofové biologům, že z oněch 30 milionů známých druhů organismů na Zemi, jeden jediný, ten náš, může jednat ještě i jinak.
Naše společnost, fascinovaná měřitelném, jako by občas zapomněla, že krom DNA a výchovy v nás jako v asi jediných tvorech na Zemi ještě existuje třetí hráč, neměřitelná oblast svobody. Navzdory všemu a přes různou nápovědu našich genů a všech blahých či neblahých vlivů výchovy a školy, my opravdu svobodní jsme, možná jinak než jsme dříve mysleli, ale přece jen. Jsme propuštěnci přírody a byť by bylo úlevné se odpovědnosti definitivně zbavit, budeme si nejspíš muset ještě nějakou chvíli počkat.
Celá kauza není náhodná a je součástí dlouhodobého trendu: ze společnosti odpovědných lidí se stáváme společenstvím obětí.
Individuovaní hrdinové minulosti, králové, papežové nebo šlechtici byli často dobří a často zlí, ale svých hříchů si bez výjimky byli vědomi a věděli bez smlouvání, že po smrti je po zásluze čeká nebe nebo peklo. V současnosti nastal důležitý posun: stali jsme se společenstvím lidí, kteří za nic nemohou. Chyby se dějí stále, ale je to jen zřídkakdy naše vina. Moderní biologie tomuto posunu výrazně napomohla.
Dva důležití hráči, kteří ovlivňují naše výsledné chování jsou geny a prostředí, to víme nejméně od roku 1863, kdy Francis Galton poprvé použil termín „nature – nurture“.
U člověka jen nebylo dlouho jasné, zda za vše může výchova, jak hlásal svého času behaviorismus nebo za vše geny, jak hlásá genetický determinismus dnes - nebo tak napůl. Ovšem pokud člověk není nic než průsečík genů a prostředí, pro neměřitelnou odpovědnost, méně hezkou sestru svobody již mnoho prostoru nezbývá.
Pro člověka je tradiční a pochopitelnější omluvit své chyby poukazem na prostředí a v soudních procesech se stal běžným argument, že za vše může neutěšené rodinné zázemí, dětský domov, špatní učitelé, špatné okolí nebo nesprávně nastavená společnost.
Dnes ale argumentujeme stále častěji z opačné strany – pokud soud bere v úvahu narušené rodinné prostředí a zanedbanou výchovu, neměl by podobně brát do úvahy i narušené geny? Poprvé tak bylo argumentováno již v roce 1925, v posledních desetiletích v USA v asi dvou stovkách a v Británii dvou desítkách případů. Je užitečným pokusem zadat do googlu termín „gen pro“ a nezbývá než žasnout, co vše v nás geny způsobují. Geny odpovídají za politickou volbu, religiositu, ateismus, úspěchy v investování, neúspěchy v investování, ženskou nevěru, mužskou nevěru, homosexualitu, alkoholismus, návyk k nikotinu, návyk k heroinu, paměť, inteligenci, a samozřejmě za agresivní a násilnické chování. S trochou nadsázky je možno říct, že po ulicích dnes chodí bezdomovci s geny pro bezdomovectví, jsou zde alkoholici s geny pro alkoholismus, násilníci s geny pro násilnictví, akademici s geny pro inteligenci a depresívní ženy s geny pro depresi.
Závislost na drogách nebo na agresivitě se tak logicky stala nemocí, a pokud lékaři pacienta nejsou schopni vyléčit, nedá se nic dělat, pacient bude nadále agresivní. Za svoji agresivitu však může tak málo, jako může za svoji chřipku či angínu. Na vině je společnost, nebo genetická konstelace. Za geny ani za rodiče ovšem nikdo nemůže. Pokud bychom vzali rozsudek italského soudu vážně, měli bychom s britským genetikem Steve Jonesem žádat snížení trestů pro všechny muže, neboť za 90 % vražd mohou lidé s jinou špatnou konstelací – Y chromosomem. Podobně by nás ale mělo omluvit, pokud jsme byli v mládí sexuálně zneužíváni, šikanováni ve škole nebo se právě teď snažíme odvyknout kouření.
Dochází tak ke zvláštnímu paradoxu: na jedné straně se snažíme natáhnout prostor své svobody na maximum a vyhlašujeme pro sebe stále nová a nová práva, na druhé straně je to v případě nezdaru zřídka kdy naše chyba. Vždy je po ruce někdo odpovědný, chudoba, diskriminace, vzdělávací systém nebo psychologické zneužívání v mládí. V USA může zaměstnanec propuštěný z práce za neustálé pozdní příchody argumentovat chorobou zvanou „chronic lateness syndrom“, propuštěný pracovník může žalovat zaměstnavatele za způsobenou psychickou újmu, stejně jako řidič přistižený při jízdě pod vlivem alkoholu kohokoli, že jej nevaroval, aby přestal před jízdou pít.
Naše zásluhy i naše viny, naše lásky i naše nevěry jsou od nynějška vysvětlitelné sociologií nebo molekulární biologií, jak si kdo vybere. Čte se to hezky, neboť kdo se až do této chvíle trápil nad svými selháními je osvobozen. Za moji nevěru může moje DNA a za to že se nedokážu ovládnout a křičím na své podřízené, mohou neutěšené poměry mého dětství.
Ovšem, pravda, možná to není tak jednoduché.
Biologové sice filosofům připomínají, že nějaká genetická dispozice k alkoholismu, různým návykům, k alespoň nějakým formám homosexuality nepochybně existuje. Jsme limitováni svými geny, svými předky a podobně jsme do jisté míry produkty svého prostředí.
Naopak ale připomínají filosofové biologům, že z oněch 30 milionů známých druhů organismů na Zemi, jeden jediný, ten náš, může jednat ještě i jinak.
Naše společnost, fascinovaná měřitelném, jako by občas zapomněla, že krom DNA a výchovy v nás jako v asi jediných tvorech na Zemi ještě existuje třetí hráč, neměřitelná oblast svobody. Navzdory všemu a přes různou nápovědu našich genů a všech blahých či neblahých vlivů výchovy a školy, my opravdu svobodní jsme, možná jinak než jsme dříve mysleli, ale přece jen. Jsme propuštěnci přírody a byť by bylo úlevné se odpovědnosti definitivně zbavit, budeme si nejspíš muset ještě nějakou chvíli počkat.
Karel Mueller napsal(a):
mezi blogery jste vstoupil skvěla, gratuluji.
Nač něco hlubokomyslně dodávat? Už klasik napsal, že doba vymknutá z kloubů šílí.