Obléhání Rožmberku - Stará veteš č.3
Končí Rožmberský rok, skončila skvostná rožmberská výstava ve Valdštejnské jízdárně. Neméně důležitá však byla „pobočná“ výstava na hradě Rožmberku. Ta totiž připomněla jednu neznámou epizodu těsně po skonu Petra Voka: možnost, že by se skrze Vokova synovce ujali dědictví chorvatsko-uherští magnáti Zrínští. Jan Zrínský ze Serinu však zemřel hned po Vokovi a jihočeské osudy daly se jinými cestami.
Janův zvěčnělý otec Mikuláš Zrínský byl evropsky proslulým vzorem křesťanského rytířství díky své legendární obraně jihouherské pevnosti Szigetvár proti stonásobné turecké přesile. Tehdy, roku 1566, sice Zrínský u Szigetu i s mužstvem zahynul, ale osmanský nápor na Evropu nadlouho vyčerpal a zdržel. Jeho pravnuk Mikuláš pak o předkově heroismu napsal epos Obléhání Szigetu, „maďarskou Iliadu i Aeneidu“, a Mikulášův bratr Petr vyrobil z eposu chorvatskou verzi (uherské a chorvatské vlastenectví, jak vidno, se v rodině nevylučovalo). Obě díla platí za klíčové výtvory barokního písemnictví svých zemí. Maďarský epos byl ostatně před pár týdny vydán v Americe v anglickém překladu. Překlad je bohužel v próze. Bojí se dnes překladatelé pravidelného verše? Hanba jim, Zrínský se Turků nebál.
Co to má společného s (jiho)českými dějinami? Právě že nic. Rod „uherského Achillea“ se s českým královstvím nepropojil, a tedy ani ony bojovné barokní eposy se s českou kulturou nepotkaly. A možná i to je zdroj jedné velké absence českých dějin: Absence schopnosti umělecky ztvárnit heroismus. Český barok přinesl půvabné zbožné písně, ale žádnou pořádnou epiku. A když pak nalezla se v nových českých dějinách témata, hodná heroického zpracování – a když se o ně čeští tvůrci poctivě pokoušeli (Rudolf Medek o legionářskou epopej, Svěrákové o oslavu českých letců v Anglii), nějak jim ten patos nezněl přirozeně. A asi už nikdy znít nebude. Možná, že i ten český hrdinský patos vymřel s Rožmberky…
(Vyšlo v Lidových novinách 14.září 2011)
Ať žije Benedikt XIV.! - Stará veteš č.2
Ne, to není překlep. To je oslava jedné zapomenuté kapitoly dějin papežství, jejíž protagonista – jaká náhoda! – nesl stejné jméno, jako papež současný. Benedikt XIV. vládl v letech 1740-1758, v éře počínajícího osvícenství. Avšak, on sám nebyl protivníkem osvícenství, jak by se dalo čekat, nýbrž naopak: Byl to papež osvícenec. Papež, který se pokusil vyjít vstříc tématům doby, aniž by popřel svou roli hlavy katolické církve. Benedikt XIV. vyňal Koperníkovo dílo z indexu zakázaných knih; vydal encykliku proti otroctví v Americe; v papežském státě zavedl hospodářské reformy a započal důkladný, v možnostech doby vědecký průzkum antických památek. Papež si dokonce přátelsky korespondoval s Voltairem. Zdaleka ne všechno se mu podařilo. V jistém smyslu však lze vidět v jeho stylu papežství analogii k „aggiornamentu“, „zdnešnění“ katolické církve, které nastalo o dvě stě let později, po druhém vatikánském koncilu.
Benedikt XIV. nebyl sám. I několik dalších papežů před ním a po něm se snažilo o „aggiornamento 18. století“. Celá tato zapomenutá etapa dějin se vynořila letos na výstavě Řím a antika – realita a vize 18. století. Na výstavě v paláci Sciarra na Corsu nešlo prvotně o papežství, ale o připomenutí tehdejšího znovuobjevení antiky. Přece však jako jeden z nejvýraznějších artefaktů vynikla porcelánová soška papeže (v tomto případě Pia VI.) s antickou bustou Perikla. Tyto sošky byly na sklonku 18. století vyráběny na památku objevení oné busty ve vatikánských zahradách, obecněji pak na památku papežské podpory pro moderní archeologii.
Papež, který se nechá pyšně zvěčnit s bustou antického hrdiny… Je to jenom antikvita? Ne: Je to připomenutí, že ta nepříliš otevřená podoba papežství, kterou představuje Benedikt XVI., není jediná možná, není to „papežství samo“. Před ní byly jiné podoby, a jiné zase přijdou.
(Vyšlo v Lidových novinách 7.září 2011)
Antikvity pro otevírání mysli - Stará veteš č.1
Kdekdo se dnes prohlašuje za konzervativce. Žel, často tím lidé chtějí říci: „Novému světu nerozumím a bojím se ho. Chtěl bych ho ovládnout, ale na to nemám. Prohlásím tedy, že minulost byla lepší, že je zdrojem neměnných hodnot. Minulostí míním svoji vysněnou představu. Tu jsem načerpal z několika sobě ideově blízkých příruček. A to mi stačí.“
Takto se ovšem ke konzervatismu může hlásit kdejaký čtvrtvzdělanec; kdokoliv, komu se zamane heslem „konzervatismu“ okrášlit svou uzavřenou mysl. A tím ovšem žene vodu na mlýn pokrokářům, kteří minulostí pohrdají, protože ji neznají a znát nechtějí. Těm, kteří milují všechno nové jen proto, že to je nové. Těm, kteří sotva dostanou do rukou renesanční dům, hned ho běží vylepšit interiérem od nějakého módního designéra, vždyť „pokrok muší bejt“.
Avšak, skutečný konzervatismus, za jehož vzory mohou platit třeba G. K. Chesterton a J. R. R. Tolkien, E. R. Curtius a Johan Huyzinga, Josef Pekař a Karel VI. Schwarzenberg – je něco jiného. Skutečný konzervatismus znamená myšlení o současnosti s vědomím minulosti v zádech – avšak s vědomím, že minulost je stejně mnohotvárná a často nevyzpytatelná, jako současnost. Se starostí o to, uchovat to nejlepší – ale také o to, aby člověk skutečně vybral to nejlepší. S láskou k minulosti ne kvůli minulosti samé - ale kvůli novému světu kolem. Konzervatismus je víra, že minulost ovlivňuje současnost, a proto je třeba minulost neustále znovu poznávat a promýšlet.
Proto tato nová rubrika o „staré veteši“, o „antikvitách“ – z latinského „antiquus“, „starobylý“, přeneseně pak „antický“: O zapomenutých věcech, knihách, jménech, událostech a myšlenkách, které se porůznu vynořují uprostřed nového světa; které komplikují ztuhlé a klišovité představy o minulosti a současnosti; a které ukazují, že myšlení s vědomím minulosti může být úžasné dobrodružství ducha.
(Vyšlo v Lidových novinách 31. srpna 2011)
Média zase ukazovala jen transky...
Média zase v obrazovém zpravodajství z Prague Pride ukazovala téměř výhradně transky a jiné okrajové extravagance. Jádro průvodu, nás několik tisíc lidí v civilu, zůstalo téměř nepovšimnuto. I kdyby přišla jen jedna transka, média nám ji budou cpát horem dolem a znovu sugerovat klišé: Heleďte, to jsou ti homosexuálové.
Proto přetiskuji, co jsem o smyslu gay pride napsal v Lidových novinách pár dní před Pride:
Hrdost, stud a karneval
„Jediný den v roce, kdy se stydím za to, že jsem homosexuál, je den gay hrdosti.“ Tímto výrokem shrnuje americký literární kritik Bruce Bawer pocity mnoha lidí, v jejichž jménu se průvody gay hrdosti (anglicky „gay pride“) konají. Natřásající se transvestité v cirkusových róbách, polonazí kulturisté ověšení řetězy, všudypřítomná sexuální symbolika – toto má být veřejná prezentace niterné identity, k níž se také hlásím...? Jenže, jak pokračuje Bawer ve svém výkladu a jak ukazují hlubší historické souvislosti i konkrétní zkušenost s původními, americkými průvody gay hrdosti – není to tak prosté.
Za prvé, způsob, jakým média o průvodech referují, neodpovídá tomu, jak dny gay hrdosti doopravdy probíhají. Je přirozené, že pro fotografy a kameramany jsou daleko nejatraktivnější právě ony provokativní momenty, ony masky, polonaháči a ostentativně se líbající páry. Jenomže, jak jsem sám v USA zažil – když jsem se šel s velkou nedůvěrou na jeden průvod podívat - a jak potvrzují svědectví dlouholetých účastníků takovýchto akcí, karnevalové elementy tvoří vlastně jen malou část průvodů. Mnohem větší část je zcela civilní, „občanská“. Ulicemi New Yorku či Bostonu pochodují především všemožné gay a lesbické spolky, sdružující různé národní komunity, zaměstnance velkých podniků (včetně nemocnic a škol), seniory či rodiče a samozřejmě také církve. Liberální americké církve i synagogy vysílají do průvodů své delegace, aby daly najevo, že ne všechny náboženské organizace jsou homofobní. Ostatně, k doprovodným programům dnů gay hrdosti patří vedle koncertů, workshopů, výstav, literárních čtení či akcí pro děti také bohoslužby. V průvodu samotném (a rovněž v rozdávaných letácích) se pak objevují i témata, která nesouvisejí přímo s životem homosexuálů, ale s jinými tématy občanského aktivismu – s mírovým hnutím, ekologií či ochranou zvířat. Pokud pak jde o ony masky a polonaháče – ano, někteří homosexuálové se v této podobě předvádějí. Ne protože by tak toužili chodit vymódění každý den a celý život. Proto však, že gay průvod je také karnevalem. A ke karnevalu přece již od středověku patří převlékání, provokování a porušování všech hranic.
Od protestu ke karnevalu
Za druhé, dny gay hrdosti vůbec nezačaly jako karneval. Začaly na sklonku šedesátých let jako výraz hnutí homosexuálů za svobodu a rovnoprávnost. Po staletích pronásledování, upalování, věznění, násilného léčení, policejního vydírání, vyhazovů z práce a z bytu, vytlačování na okraj společnosti či budování kariér jen za cenu lživého dvojího života, po desetiletích zdvořilého aktivismu se homosexuálové vzbouřili a začali hlučně demonstrovat za možnost žít život v pravdě. Inspirací jim bylo hnutí amerických černochů. Vůdce hnutí, „Martin Luther King“, se našel po několika letech v osobě sanfranciského komunálního politika Harveye Milka. A i tento „Martin Luther King“ byl zavražděn - a mimochodem, jeho vrah Dan White byl svědomitý katolík a národovec...
Během necelého půlstoletí dosáhlo gay hnutí v západním světě obrovských úspěchů. Snad ještě více než o všechny zákony o legitimních svazcích jde o proměnu mentality. V západní Evropě už není velkým problémem, aby byl otevřený homosexuál ministrem či primátorem. Průvody gay hrdosti tudíž pozvolna ztrácejí protestní politický náboj a stávají se spíš velkolepou zábavnou akcí, i s oněmi kontroverzními karnevalovými prvky. Současně jsou však připomenutím že tu homosexuálové všude ve společnosti, jako její jindy „neviditelná“ součást, jsou. Jak píše americký publicista Andrew Sullivan: „My JSME vaše armáda, bojovali jsme ve vašich válkách a chránili vaše domovy. My JSME vaši podnikatelé, kteří vybudovali a udrželi tuto ekonomiku, pro homosexuály stejně jako pro heterosexuály. My JSME vaši učitelé; my jsme vybudovali vaše univerzity a školili vaše vědce. My JSME vaši občanští vůdci, vaši kněží a rabíni, vaši spisovatelé a vynálezci, vaše sportovní idoly a vaši baviči. Od ničeho nás neochraňujte, ale jednejte s námi tak, jako s jakýmkoliv heterosexuálem.“
Jenže svět není jen Západ. Docela jinak vypadají pokusy o gay průvody v zemích, které dosud touto změnou mentality neprošly. V Moskvě, Bělehradu či Bratislavě nejde o pokojnou manifestaci, natož o zábavu. Jde obvykle o konfrontaci skupinek gay aktivistů s jejich odpůrci z řad „náboženské“ a „národovecké“ pravice. Když se skupina českých aktivistů rozhodla uspořádat první pražský průvod hrdosti – počítala s tím, že půjde o „západní“ typ, tedy pokojný a zábavný, nekonfliktní a neprotestní. Dění posledních dní však ukazuje, že někteří by Prahu viděli nikoliv po boku New Yorku a Berlína, nýbrž Moskvy a Bělehradu. Tím ovšem první pražská pride nabývá nečekaného politického významu nejen pro homosexuály a jejich přátele, ale pro celou společnost. I přes ty růžové transvestity a ořetězené kulturisty.
Martin C. Putna
Autor je literární historik
(Vyšlo v Lidových novinách 10. srpna 2011)
Knihy plály před Koniášem i po něm
LN Proč se u nás vlastně stala synonymem temna právě postava Antonína Koniáše. Komu nebo čemu za to vděčíme?
Martin Putna: Upřímně řečeno, myslel jsem, že budeme mluvit spíš o současné situaci společenské, v níž je Koniášovo jméno házeno sem a tam. Takto to vypadá, že jsme zase skočili Václavu Klausovi na špek: Klaus něco vypustí a všichni to začnou rozebírat. Problém k diskusi není Koniáš, ale Klaus a jeho nyní již zřetelné napojení na ultrapravici. A ta je samozřejmě mistryní v manipulaci s historií. Vlajka ze třicátých let je takových manipulací plná.
Peter Morée: Mimochodem Koniáš samozřejmě podle našich norem nebyl tolerantní liberální demokrat. Takže lze říci, že k němu vlastně má daleko blíž Václav Klaus než Tomáš Halík.
Ivana Čornejová: Docela s kolegou Putnou souhlasím. I když samozřejmě cítím bezmála jako svou profesní povinnost „osvětlit“ něco o skutečném Antonínu Koniášovi, protože toto příjmení se dávno stalo nadávkou. A nemyslím si přitom, že by pan prezident a obecně lidé věděli nebo spíše toužili vědět, kdo to historický Koniáš byl.
* LN Zrovna proto ale považujeme za zajímavé věnovat dnešní Salon právě téhle historické postavě. A také tomu, jak a proč ji dnes vlastně vnímáme.
Martin Putna: Budiž, vaše volba.
Ivana Čornejová: Inu, Antonín Koniáš byl velmi horlivým misionářem a při misiích pobral (a také zapálil) množství nekatolických knih. A to kolem poloviny 18. století, kdy takové nadměrná horlivost nebyla chválena ani římským jezuitským generálem. A za to, že se stal symbolem „temna“, vděčíme jednak tomu, že je autorem tištěného soupisu „závadných“ knih -proslulé příručky Klíč kacířské bludy k rozeznávání otvírající, k vykořenění zamykající. Hlavně se ale stal negativní postavou v románu Temno Aloise Jiráska a jeho velmi negativní obraz byl vytvořen i jinými autory 19. století. Tato tradice pak úspěšně pokračuje až do dnešní doby.
Jan Regner: Jako jezuita chci sebekriticky přiznat, že Koniáš spolu s některými dalšími členy řádu byli opravdu přespříliš horliví ve vymítání všeho, co pokládali za škodlivé. Ostatně vysloužili si za to kritiku i od svých spolubratří. Přesto mám za to, že se Koniášovi křivdí.
Souhlasím s názorem, že psí hlavu mu nasadil hlavně Jirásek ve svém Temnu. K dokreslení démonickému obrazu pak přispěla i filmová adaptace režiséra Karla Steklého z roku 1950. Ta se stala opravdu působivou komunistickou agitkou. Při hodinách dějin se dětem navíc po dlouhá léta vtloukalo do hlavy, že období rekatolizace bylo obdobím temna a násilné germanizace, což je holý nesmysl. Přesto se to omílalo tak důsledně, že tomu, kdo si to musel chtě nechtě vyslechnout, v hlavě nakonec opravdu temno zůstalo. Obávám se, že mnozí starší pedagogové šíří tyto bludy ve školách dodnes.
Peter Morée: Zajímavé je, že v evangelické literatuře slouží Koniáš především jako šifra, která má dokázat, že po Bílé hoře evangelíci zástupně trpěli za celý český národ. Tedy že evangelíci přes svou nepočetnost tvoří elitu. V tomto výkladu se pak zdůrazňuje, že osud českého národa se rovná osudu evangelíků. Toto paradigma je přítomno dodnes mezi evangelíky, v některých menšinových kruzích až velmi silně, u většiny spíše latentně.
* LN Co dnes o Koniášovi vlastně víme? Přinesly poslední výzkumy nějaké nové informace, které dříve nebyly k dispozici? Něco, co dokáže zásadním způsobem pohled na Koniáše korigovat?
Ivana Čornejová: Možno říci, že o Koniášovi víme skutečně mnoho, výzkumy, především za posledních 20 let, odkryly velké množství nových informací. Za což vděčíme hlavně přístupu do centrálního jezuitského archivu v Římě - Archivum Romanum Societatis Iesu. Největší zásluhy za poznání Koniášova života a díla patří bohemistovi Alexandru Stichovi, který již bohužel zemřel. A pak také Martinu Svatošovi. Jan Regner: Právě historik Martin Svatoš poukázal na to, že Koniáš byl poměrně slušným literátem a psal nejen česky, ale i německy a latinsky. Byl člověkem, který duchovní hodnoty stavěl vysoko nad vlastní pohodlí a prospěch. Pomáhal lidem v nouzi i za cenu vlastního strádání. Co se týče pálení knih, jeho jednání lze pochopit, jen když se pokusíme vcítit do doby, ve které žil. Svatoš v této souvislosti připomíná, že i husité vypalovali kláštery, zabíjeli řeholníky a pálili knihovny plné vzácných rukopisů, často i s knihovníky.
Peter Morée: Tyto nové poznatky rozbourávají škatulkové představy. Vyplývá z nich silné programové přesvědčení jezuitů o úkolu vést církev i společnost v křesťanském duchu. Jejich motivací tedy nebylo mýcení hereze, ale šíření křesťanské kultury. Do té v jejich pojetí nepatřily některé jevy, například „nebezpečné“ čí „zavádějící“ knihy.
Je ale spravedlivé dodat, že podobné příběhy známe i na straně reformačních křesťanů. Nemá velký význam morálně se nad tím pohoršovat, jen by to svědčilo o nepochopení našeho vlastního počínání. V křesťanské - tedy západní - kultuře je silně zakódováno povědomí o nenahraditelném civilizačním poslání. Většinou nám to dochází teprve tehdy, když se protější alternativní pohled dokáže dostatečně silně ozvat.
* LN Byl Koniáš ve své době něčím specifický? Čněl? Nebo se stal symbolem víceméně náhodou?
Jan Regner: Myslím, že svým přemrštěným a upjatým postojem přece jen Koniáš čněl nad jinými jezuity. Ti se ho také nejednou snažili mírnit. Nechci jeho přestřelky bagatelizovat, ale je dobré si uvědomit, že velká část knih, které spálil, byl obyčejný brak. Řadu z nich zabavil, ale neničil, jen je odevzdal katolické vrchnosti nebo cenzuroval, například tak, že některé pasáže začernil. Je pravda, že i tak mnohé spisy vlastně vážně znehodnotil. K jeho zásluhám ale přičtěme to, že obvykle se snažil zachovat od každé knihy, kterou se rozhodl prohnat teatrálně komínem, aspoň jeden exemplář. Bohužel však mezi zabavenými svazky nechyběly náboženské spisy, sepsané bratry evangelíky, buď Koniášovými současníky, nebo i autory ze starší předbělohorské doby. A to jistě z dnešního pohledu ekumenické tolerance nelze hájit.
Ivana Čornejová: Já bych naopak řekla, že Koniáš nebyl specifickou osobností vůbec, byl skutečně horlivým misionářem, ale takoví byli i jiní, nejen v katolické církvi. Seznamy zakázaných knih byly sestavovány ve všech křesťanských církvích a užívány byly až hluboko do 20. století. A budiž řečeno, že „nevhodné“ knihy byly páleny nejen z nařízení církví. Za Koniášovu proslulost může opravdu 19. století - na jedné straně zmíněnými negativními názory, které nalézaly ohlas ve společnosti hledající cestu „Pryč od Říma“, na druhé straně z katolického tábora nešťastnou obranou typu, že Koniáš nespálil 60 tisíc knih, ale „jen“ 30 tisíc.
* LN Jedna z interpretací se pokouší popsat vztah společnosti ke Koniášovi pomocí teze, podle níž se stal personifikací všeho zlého prostě proto, že Češi mají specificky uctivý vztah ke knihám. Souhlasili byste, nebo je to mýtus, kterým si rádi přiživujeme romanticky lichotivou představu?
Ivana Čornejová: To není mýtus, to je blbost.
Jan Regner: Ani já si nemyslím, že bychom byli ke knihám nějak zvlášť uctiví. Ostatně svědčí o tom i fakt, že se v našich zemích ničily v různých dobách a z různých ideologických důvodů. V poslední době jich lehla popelem pěkná řádka při likvidaci klášterů v roce 1950. Navždy zmizely vzácné rukopisy a jiné umělecké památky nedozírné hodnoty. Například při Akci K se komunistům během jediné noci podařilo zničit více knih než jezuitům během 450 let působení v českých zemích.
Peter Morée: Já bych řekl, že taková interpretace vyznívá docela ironicky v době, kdy mluvíme o zvýšení DPH na knihy...
* LN Nevykazují poslední práce o Koniášovi opačný extrém, než který panoval v jeho vnímání někdy od osvícenství -tedy snahu za každou cenu „vyrovnat“ jeho obraz, potažmo obraz Tovaryšstva Ježíšova jako celku?
Ivana Čornejová: Rozhodně ne. Pochopitelně každý autor je zaujatý pro své téma, ale například právě výše zmínění vědci jsou vzorem badatelské věrohodnosti. Díky nim alespoň ti, co se chtěli dozvědět něco o činech historické postavy, pochopili, že Koniáš byl také autorem knih psaných kvalitní češtinou.
Jan Regner: Tady bych naopak řekl, že medvědí službu prokázal Jiří Bílý. Práce podepsaná jeho jménem „Jezuita Antonín Koniáš: osobnost a doba“ se pouští do prvoplánové apologie. Navíc se ukázalo, že jde o plagiát a tento spis pochází od jiného staršího autora. Tuhle „velkou vědeckou loupež“ odhalil právě historik Martin Svatoš.
Peter Morée: Ono každé období má svůj vlastní výklad dějin, pomocí kterého se reflektuje. V praxi se to projevuje i tak, že se vracíme k těm postavám, které byly v předchozím období považovány nějakým způsobem za klíčové. A tak píšeme znovu o Husovi, o Koniášovi, o Habsburcích...
Martin Putna: Abych řekl pravdu, mě spíš děsí, že se ke Koniášovi hlásí ta současná ultrapravice coby ke svému náboženskému vzoru. Kdyby to byla jen taková veselá provokace, pak proč ne. Sám jsem se kdysi účastnil „akce Koniáš“, kdy jsme na Bílé hoře pálili knihy a zpívali o mukách pekelných. Ale to byla legrace, to byla performance. Kdežto ti současní čeští ultras to myslí bohužel vážně. Netolerance, násilí, vnucování údajné jediné pravdy, uniformizace společnosti - to se jim líbí, to opravdu chtějí.
* LN Je akceptovatelné použít slovo Koniáš ve veřejné diskusi jako nadávku? Je to intelektuální handicap, nebo je to prostě přijatelné použití symbolu?
Ivana Čornejová: Mám za to, že je to pouhý automatismus pro označení kulturního barbara. Stejně tak stále zůstávají jezuité symbolem proradnosti a perfidnosti. Alespoň pražská městská knihovna se ale přihlásila v pozitivním smyslu ke Koniášovi jako „zakladateli“ bibliografických soupisů, když nazvala knihovní evidenční systém už před lety právě jeho jménem.
Jan Regner: Koniáš se prostě stal pojmem a začal žít vlastním životem. Pan prezident se trochu zesměšnil tím, že odhalil svou ignoranci a trochu ustrnul ve společenském klišé. I prezident má právo některé věci nevědět. Teď jde o to, aby to věděl i on.
Peter Morée: Co zvláštního by používání takových „nadávek“ mělo říkat o autorovi? Nic, snad jen, že nemá moc velký cit a pochopení pro historické reálie.
Martin Putna: Jest běžný jev, že se některá vlastní jména stávají obecnými pojmy, které už s historickou osobou - nebo s literární předlohou - mají málo společného. Pak je ale opravdu třeba je psát s malými písmeny: jidáš, herodes, donkichot, donchuan, švejk. Proč ne tedy i koniáš? Ale všimněme si: to všechno jsou spíš postavy literární. I to vnímání Koniáše jde prvotně z literatury a z filmu, ne z historie.
* LN Jak byste charakterizovali dobu rekatolizace - či jak se dnes občas v literatuře používá „katolické reformace“ - jako smutné, temné období, historickou nevyhnutelnost, daň za vyhnutí se náboženským válkám, nebo ještě nějak jinak?
Jan Regner: Snad bychom neměli ztratit ze zřetele to dobré, co nám tato doba přinesla. Barokní obrazy, sochy, architekturu, hudbu, literaturu - toho všeho bychom si měli vážit. Naopak poučit bychom se měli z konfesních bojů. Katolíci zejména po Bílé hoře se začali k jinověrcům chovat nebývale krutě. To, že husité předtím nebyli o moc lepší, je samozřejmě neomlouvá.
Ivana Čornejová: Je ale třeba počítat s tím, že tahle otázka vždy bude vyvolávat velkou diskusi. A ta se vede i o samotných termínech: protireformace - rekatolizace -katolická reforma či reformace... Nejde přitom o české specifikum - v celé evropské historiografii se teď hovoří o konfesionalizaci, zkoumá se v návaznosti fenomén reformace a rekatolizace. Jinak samozřejmě obecně platí, že smutné a temné období je každé, během něhož se užívá násilí v jakékoliv době a pod jakýmikoliv hesly.
Peter Morée: Myslím, že je třeba podívat se na věc šířeji. My se lišíme od postav typu Koniáše méně, než si myslíme nebo doufáme. Násilí je hluboce zakořeněné v našem kolektivním sebepojetí. Západní civilizace, formovaná židovsko-křesťanskou tradicí (u nás to ovšem padá především na vrub křesťanství), legitimizuje použití násilí ve jménu dosažení spravedlnosti. To, jak se „spravedlnost“ definuje, se ovšem liší podle toho, kdo má moc to určit a prosazovat.
Tak to funguje v zásadě dodnes, ale naštěstí jsme se naučili akceptovat jistou míru diverzity - dokud se ovšem nemluví o islámu. Pak je zase dovoleno říct nahlas, jak to dělají někteří politici, že islám sem nepatří a že žádná mešita tu nebude. Bohužel se české církve proti této „koniášovské“ intoleranci příliš neozývají, ba některé církevní skupiny takovému novodobému vylučování přímo přitakávají.
Martin Putna: Celá doba náboženských válek byla odporná a zůstává skvrnou na dějinách křesťanstva. A to se nevylučuje s těmi uměleckými skvosty, které nám z té doby zůstaly a které kolega Regner připomněl.
U nás vyhráli katolíci a chovali se jako mocenská hovada, a třeba v Anglii vyhráli anglikáni a nechovali se ani o trochu lépe. Když našli tajného katolického kněze, vykuchali ho, rozčtvrtili a vláčeli městem. Pozitivních příkladů z doby rekatolizací a reprotestantizací je jen málo. Třeba Sedmihradsko, kde existovaly čtyři rovnoprávné a tři tolerované konfese. Jenže to zase bylo možné jen díky té křehké a delikátní situaci - ve specifické autonomii pod tureckou svrchovaností. A právě i reakcí na to konfesní šílení bylo pak osvícenství. A osvícenství vůbec nemuselo být protikřesťanské, viz americké „otce zakladatele“ nebo našeho - pražského - Bolzana.
Ale hlavně: Člověk, který třeba i jen okrajkem zažil dvacáté století s jeho zakazováním a zabavováním knih, musí stát jednoznačně na straně těch, kterým se knihy zakazovaly a zabavovaly. A musí se mít na pozoru před těmi, kteří by rádi různé knihy zakazovali a zabavovali dnes.
(Vyšlo v Lidových novinách 15.3.2011)
Co zbývá z Jakuba Demla
Prý má Jakub Deml 50. výročí úmrtí, a je tedy třeba něco napsat. A mně mysl sklouzla ve vzpomínce k době, kdy měl Jakub Deml 30. výročí úmrtí, ale nikdo si příliš neuvědomoval, že je kvůli tomu třeba něco napsat – protože o Demlovi se psalo. Psalo a mluvilo a vášnivě polemizovalo proto, že česká kulturní obec tehdy vášnivě řešila, kdo vlastně ten Deml ve své pravé podstatě byl.
Léčba maďarskými koledami
Po kolikátý již rok trápí mě, jak řeč o Vánocích – ta mediální, někdy žel i ta církevní – jest již zcela vyprázdněna. A letos nalezl jsem protijed: Přivezl jsem si z Budapešti maďarské koledy. Přesněji: Koledy z barokních Uher. Ještě přesněji: Z barokního uherského Sedmihradska. Hudebně – typické středoevropské koledy barokní, pololidové, idylické, pastorální, zvonečky doprovázené, něžné a dojímavé. Textově – inu, maďarské koledy. Na desce navíc scházejí texty, takže nezbývá než spoléhat na sluch. Sluch však vnímá jen proud tajemných zvuků. Mezi nimi však přece několik slov lze rozeznat:
Isten = Bůh
Ember = Člověk
Király = Král
Máriábol = Z Marie
Bethlehemben = V Betlémě
Pásztorok = Pastýři
A to stačí. To je to jediné podstatné. Všechny ostatní řeči o Vánocích, které se na nás valí, lze vnímat jako proud jakýchsi bezvýznamných zvuků.
Svatomartinská reportáž ze Středoevropského fora
Co že je bratislavské Středoevropské forum? Bratříček pražského Fora 2000: Mladší, subtilnější a pohlednější. Se starším sdílí jeho přednosti: Úmysl svést k vzájemné diskusi intelektuály napříč zeměmi a obory; otevření diskuse pro veřejnost hostitelského města; patronát Václava Havla. Se starším nesdílí jeho slabosti: Příliš abstraktní témata; přílišný důraz na mediálně přitažlivé celebrity; příliš honosnou pozlátkovou formu. V zadání místo pražské řeči o globalitě – bratislavská řeč o konkrétní zkušenosti středoevropského života. Na pódiu místo filosofujících politiků – „doopravdičtí“ filosofové, spisovatelé a novináři, z nichž někteří se shodou okolností stali i celebritami, Zygmunt Bauman najmě. Kolem pódia místo hysterických lovkyň celebrit, jež taktak nechají prostor pro pár studentů – studenti a většinou zase studenti.
Kdo že organizuje Středoevropské forum? Slovenští demokratičtí intelektuálové. Ti, kteří dodnes trochu litují zániku společného státu s Čechy. Ti, kteří se neurazí, když je škádlím, že jsem zase tak rád v Bratislavě – tomto korunovačním městě uherských králů...
Proč že byla Bratislava korunovačním městem uherských králů? Protože původní uherské korunovační město Székesfehérvár čili Stoličný Bělehrad, bylo po bitvě u Moháče obsazeno Turky a korunovace tudíž přeneseny na neobsazený sever – do Pozsonye čili Prešporku. V dómu svatého Martina lze vidět kopii svatoštěpánské koruny uherské a na stěně číst seznam králů zde korunovaných – a jsou to „naše“ známá jména, neboť titíž mužové a tatáž velká žena byli přece též králi českými, od Maxmiliána II. až po Ferdinanda Dobrotivého. Pod klenbou svatého Martina může se Čech cítit ještě více doma než jinde v Bratislavě.
Proč tady vykládám o dávném bratislavském korunování uherských králů? Protože to je přece společná středoevropská historie ve své reálné, naveskrz hmotné a přitom symbolické podobě. Ptala se mě v jedné pauze novinářka Barbara Coudenhove-Kalergi, obětavě „zaskočivší“ za Karla Schwarzenberga, jehož účast na poslední chvíli překazily ministerské povinnosti (a byl to tedy záskok rovnorodý: hraběnka za knížete!) – co bych říkal na jejím místě v jejím panelu? – Kdybych já byl vy, těžko bych mohl začít jinak než: Těžko bych mohla začít jinak, než že jsem Barbara Coudenhove-Kalergi, neteř zakladatele Panevropského hnutí. - Stará dáma mávla rukou: To je minulost, já chci mluvit o budoucnosti. – Já na to, že Střední Evropa je přece především společná minulost a z ní plynoucí zkušenost. – Stará dáma mávla rukou: Vy jste muž minulosti. – Já na to, že má asi pravdu, a fakt, že to říká ona mně – patří také ke středoevropským paradoxům.
Co se tedy na Středoevropském fóru říkalo o budoucnosti? Neveselá řeč se vedla o úspěchu autoritářských a nacionálních sil. Nejneveselejší byli toho času Maďaři. Ne že Bratislava už není korunovačním městem uherských králů – ale naopak, že v Maďarsku toho času vládnou tací, kteří prý plánují osekat demokratické svobody, odvolávajíce se přitom i na ducha těch dávných korunovaných Uher. Subtilní spisovatel László Földényi a impozantní architekt László Rajk jako by chtěli soutěžit navzájem v černé vizi nejbližší budoucnosti své země. Běloruský novinář Andrej Dynko smál by se maďarským steskům, kdyby nebyl sám tak neveselý ze stavu své vlastní země. Slováci jsou rádi své Radičové, ale hlodá je obava z křehkosti koalice a z návratu populistů. A naopak ti z historicky šťastnější části Střední Evropy uklidňují, že jednotlivé země Střední Evropy si střídavě procházejí svými nacionalisticko-autoritářskými výkyvy – ale že každý výkyv se dříve či později zase zvrátí zpět...
Není to pořád ještě příliš abstraktní téma? Bylo i jedno ještě mnohem konkrétnější: Romové ve Střední Evropě. I strhla se rozprava o etnonymech: Mircea Cartarescu vypráví, že Rumuni houfně odmítají název „Romové“, protože se příliš podobá názvu jejich vlastního národa, takže Zápaďané ztotožňují Romy s Rumuny. Slovenská romská blogerka, která se ovšem jmenuje Jeanette Maziniová, naopak říká pyšně: Ja som cigánočka. Jáchym Topol soukromě podotkl: Ona může, ale já bych se nikdy neodvážil ji tak oslovit.
Vedla se na Středoevropském foru pořád jen debata vážná až truchlivá? Kdepak. Prezentace dvou z osmi hrdinů z moskevského Rudého náměstí ze srpna 1968 – těch osmi, kteří šli uprostřed nejhlubší brežněvovské mašinérie demonstrovat proti okupaci Československa – se zvrhla v bizarní divadlo, plné nedorozumění a netrefujících aktualizací. Jediné důstojné bylo řešení, jež zvolila Natalia Gorbaněvskaja: Nijak o světě nemudrovala, ale četla své jemné verše. A tak dobře bylo: Ikony nemají mudrovat, ikony mají stát na čestném místě a vyzařovat sílu svatosti. Ve Slovenské národní galerii na nábřeží se konala na pouhých pár dní výstava Daniela Fischera s názvem Vynořování: Osm sloupů představuje osm statečných. Z dálky jsou to hladké kovové sloupy – a teprve když návštěvník přijde blíže k některému ze sloupů, začne se mu na něm vynořovat tvář jednoho z oněch osmi. Jedné z osmi skutečných ikon našeho věku.
Proč že se tato reportáž nazývá svatomartinská? Protože začala chválou svatomartinského dómu a nyní skončí chválou jiného symbolického kulturního dědictví Střední Evropy, příznačného jak pro místo, tedy pro Bratislavu, tak pro kalendářní čas konání Středoevropského fora: chválou svatomartinské husy. Tedy: Nechť žije husa! Husa!! Husa!!!
Proč že má žít husa, když už je pečená? Protože tím, že byla upečena, splnila své poslání na tomto světě. Kéž bychom všichni plnili své poslání na tomto světě, tak jako ta husa.
K tomu nám dopomáhej svatý Martin, patron Bratislavy.
14. srpen, svátek Osmi set mučedníků z Otranta
Některé liturgické svátky se slaví napůl skrytě. Možná že síla příběhu s nimi spojeného má také zůstávat skryta...? Viz svátek připadající na dnešek, na 14. srpna - svátek Osmi set mučedníků z Otranta.
Otranto je známo tak nejspíše z Walpolova "gotického románu" Otrantský zámek. Ale přitom má naprosto zásadní rozměr duchovní: V závěru pravé lodi zdejší katedrály je kaple „Osmi set mučedníků“, s opravdu vydatnými ostatky: za oltářem tři veliké vestavěné skříně, vyplněné lebkami a kostmi. Historie je taková, že Turci roku 1480 přepadli Otranto, zamordovali biskupa přímo při mši, pobili část obyvatel a zbylé odvlekli na horu za městem, nabízeli jim přestup na islám – a když ti odmítli, pobili je. Odtud Osm set mučedníků.
Zpráva vyděsila Evropu. Bylo po pádu Cařihradu, Turci se tlačili přes Uhry do Střední Evropy – a najednou takto napadli Itálii. Plán byl jasný: Postoupit Itálií a přes jih Francie se spojit s muslimy, kteří ještě tehdy zbývali v Granadě. Osud Evropy se zdál viset na vlásku. Sultán Mehmed II. Dobyvatel prý vyhrožoval papeži: Povečeřím na hrobě svatého Petra! - A pak, nečekaně, se hned příštího roku 1481 Turci zase stáhli zpět na Balkán.
Jistě že to lze zdůvodnit profánně, mocensko-politicky a technicky: Za prvé, 1481 umřel Mehmed II. a nastaly spory o následovnictví a dobytí Itálie bylo odloženo na pozdější dobu. Za druhé, Turci měli mizerné loďstvo, to proto je rhodští rytíři dokázali daleko slabšími silami držet v šachu. Otranto bylo dobré předmostí – ale Turci je nedokázali coby osamocený bod, přístupný jim jen po moři, udržet. Ale my víme, že existují i souvislosti nezjevné, nepolitické. Dle křesťanské tradice nelze to tajemné samozastavení Turků vyložit jinak než jako skryté zapůsobení duchovní síly Osmi set mučedníků z Otranta.
Amen amen pravím vám, že 14. srpen, den Osmi set mučedníků z Otranta, by měl být slaven jakožto jeden z velkých dnů Evropy. Ve své době to sice bylo mnohokrát zobrazováno na obrázcích a rytinách, existoval lokální kult a papež ho oficiálně znovu potvrdil roku 2007. Přesto se nezdá, že by o příběhu někdo - kromě místních - příliš věděl, či vědět chtěl. Jeví se to v současné situaci jaksi politicky nevhodné. A tím spíše: Ať žije Osm set z Otranta!
V poněkud širší perspektivě...
Pracovali jsme tuhle se Zdeňkem Neubauerem na vydání těch dopisů, ve kterých se kdysi pašovaly Havlovi do vězení Neubauerovy filosofické texty. Jen tak mezi řečí optal jsem se ho, zda půjde volit zelené. Opáčil překvapeně: A koho jiného?
Někdo možná neví, kdo je Zdeněk Neubauer. Nuže, Zdeněk Neubauer je opravdu originální český myslitel, který se neobjevuje v médiích, který však ve skrytosti zásadně ovlivnil jiné intelektuální osobnosti, jež se v médiích objevují: Tomáše Halíka, Václava Cílka či Stanislava Komárka. A ovšem - Václava Havla.
Zdeněk Neubauer je filosof a biolog v jedné osobě. Hledí tudíž i na volby v poněkud širší perspektivě: v perspektivě celé země - celého lidstva - celého tvorstva. V perspektivě uchování světa. Z této perspektivy je pak méně podstatné, co komu kdy přesně řekl který politický panáček nebo co zrovna tvrdí který průzkum. Z této perspektivy nelze než opáčit - A koho jiného bych tak asi měl volit, než zelené.
