25.10.2007: Bostonský deník I: Proč?
Proč že jsem se já, zatvrzelý Evropan a reakcionář, proklínač všeho pokroku a moderní civilizace, vydal do země, která v obecném povědomí platí za synonymum pokroku a moderní civilizace?
Za prvé proto, že mě stále více štvou řeči tolika spoluevropských spoluintelektuálů o tom, jak je Amerika zlotřilá a jak se Evropa má raději spojit s Ruskem (!!) a Čínou (!!!!), aby vytvořila vůči Americe protiváhu. V okamžiku, kdy se mi antiamerikanismus začal jevit jako intelektuální MÓDA, zvláště móda jisté části české intelektuální mládeže, rozhodl jsem se jednat ignaciánsky, „agere contra“, jít proti – tak, jako jsem vždycky šel proti všem intelektuálním módám, které právě pluly českým světem, a vždycky za to sklízel očekávatelné spílání od těch, kdo si připadali „pokrokoví“. Jistě nehodlám otáčet na obrtlíku a začít tvrdit, že je Amerika skvělá a že ji máme začít horempádem napodobovat. Chci si však učinit vlastní úsudek.
Za druhé proto, že mě ke stejnému bodu přivedlo přemítání o vztahu mezi křesťanstvím a (post)moderním světem, náboženstvím a literaturou, katolicismem a uměním (včetně umění žít), starými cestami tradic a tajemnými novými cestami spasení, zkrátka o TOM tématu, o kterém koneckonců píšu všechny svoje knihy, ať už je konkrétní látka jakákoliv, ruská exilová nebo pozdně antická nebo česká katolická nebo německá romantická. Minulost evropského křesťanstva je velkolepá, jeho budoucnost jeví se velmi skepticky. Avšak to, co jsem dosud přečetl o křesťanstvu americkém, zní o poznání optimističtěji (neboť nevěřím, že by export polských kněží do Evropy mohl zachránit to, co se nedá zachránit z přirozených zdrojů). Jistě, jsou tu hordy fundamentalistů i blouznilů všeho druhu, je tu proslulá „náboženská pravice“. Jistě, jsou tu neméně proslulé pedofilní skandály katolického kléru. Avšak, celková pozice náboženství ve společnosti je jiná. Nebere se tu jako jakási soukromá bizarní záliba, o které se ve slušné společnosti mlčí. Nebere se jako něco, co už máme za sebou jako jakousi dětskou nemoc. Tak alespoň praví – v různých tonalitách – religionisté, sociologové či církevní historikové jako Jay P. Dolan (In Search of American Catholicism), Stephen Prothero (American Jesus), Alan Wolfe (The Transformation of American Religion), ale (byť z velmi odlišného zorného úhlu) třeba i nedávno zesnulý český exulant Rio Preisner ve svých Americanách. A co ještě podstatnějšího pro literárního historika, žije a píše tu řada spisovatelů a intelektuálů křesťanské orientace (katolíků i protestantů), kteří však nejsou bráni jako součást nějakého křesťanského ghetta. V českém království o nich samozřejmě nevíme nic. A opět: Jistě si nemyslím, že by americké křesťanství samo o sobě zachránilo křesťanství evropské. Jen se chci pokusit dát o něm doma vědět více a hlavně JINAK. Na tomto místě vzdávám tedy díky Fulbrightově nadaci, která usoudila, že toto téma není úplná pitomost.
Za třetí proto, že už jsem prostě byl z českého akademického (a mediálního a vůbec veřejného) provozu vyčerpán. Na tomto místě vzdávám tedy díky Fakultě humanitních studií, která mi poskytla sabbatical, tu „velkou sobotu“.
O čem na stránkách tohoto Bostonského deníku psát nebudu: O ničem z toho, o čem se tak obvykle z Ameriky píše. Nebudu psát ani o kultuře úsměvu (jakkoliv mě ve srovnání se studenými čumáky ze Střední Evropy okouzluje); ani o bezbrannosti osoby nevlastnící auto (jakkoliv mě děsí); ani o mých komických příhodách s podobnými, ale přece jen v nějakém detailu se lišícími věcmi každodenního života, od domovních klíčů po sirky (jakkoliv by tyto příhody jistě pobavily zvláště mé přátele, znalé mé absolutní technické neschopnosti); ani o instituci univerzitního kampusu (jakkoliv bych na to téma rád vedl na dálku rozpravu třeba se slovinským esejistou Alešem Debeljakem a jeho knihou Temné nebe Ameriky). Budu psát jen o tom, co se přímo či nepřímo týká mého tématu: o náboženství v současné Americe.
Za prvé proto, že mě stále více štvou řeči tolika spoluevropských spoluintelektuálů o tom, jak je Amerika zlotřilá a jak se Evropa má raději spojit s Ruskem (!!) a Čínou (!!!!), aby vytvořila vůči Americe protiváhu. V okamžiku, kdy se mi antiamerikanismus začal jevit jako intelektuální MÓDA, zvláště móda jisté části české intelektuální mládeže, rozhodl jsem se jednat ignaciánsky, „agere contra“, jít proti – tak, jako jsem vždycky šel proti všem intelektuálním módám, které právě pluly českým světem, a vždycky za to sklízel očekávatelné spílání od těch, kdo si připadali „pokrokoví“. Jistě nehodlám otáčet na obrtlíku a začít tvrdit, že je Amerika skvělá a že ji máme začít horempádem napodobovat. Chci si však učinit vlastní úsudek.
Za druhé proto, že mě ke stejnému bodu přivedlo přemítání o vztahu mezi křesťanstvím a (post)moderním světem, náboženstvím a literaturou, katolicismem a uměním (včetně umění žít), starými cestami tradic a tajemnými novými cestami spasení, zkrátka o TOM tématu, o kterém koneckonců píšu všechny svoje knihy, ať už je konkrétní látka jakákoliv, ruská exilová nebo pozdně antická nebo česká katolická nebo německá romantická. Minulost evropského křesťanstva je velkolepá, jeho budoucnost jeví se velmi skepticky. Avšak to, co jsem dosud přečetl o křesťanstvu americkém, zní o poznání optimističtěji (neboť nevěřím, že by export polských kněží do Evropy mohl zachránit to, co se nedá zachránit z přirozených zdrojů). Jistě, jsou tu hordy fundamentalistů i blouznilů všeho druhu, je tu proslulá „náboženská pravice“. Jistě, jsou tu neméně proslulé pedofilní skandály katolického kléru. Avšak, celková pozice náboženství ve společnosti je jiná. Nebere se tu jako jakási soukromá bizarní záliba, o které se ve slušné společnosti mlčí. Nebere se jako něco, co už máme za sebou jako jakousi dětskou nemoc. Tak alespoň praví – v různých tonalitách – religionisté, sociologové či církevní historikové jako Jay P. Dolan (In Search of American Catholicism), Stephen Prothero (American Jesus), Alan Wolfe (The Transformation of American Religion), ale (byť z velmi odlišného zorného úhlu) třeba i nedávno zesnulý český exulant Rio Preisner ve svých Americanách. A co ještě podstatnějšího pro literárního historika, žije a píše tu řada spisovatelů a intelektuálů křesťanské orientace (katolíků i protestantů), kteří však nejsou bráni jako součást nějakého křesťanského ghetta. V českém království o nich samozřejmě nevíme nic. A opět: Jistě si nemyslím, že by americké křesťanství samo o sobě zachránilo křesťanství evropské. Jen se chci pokusit dát o něm doma vědět více a hlavně JINAK. Na tomto místě vzdávám tedy díky Fulbrightově nadaci, která usoudila, že toto téma není úplná pitomost.
Za třetí proto, že už jsem prostě byl z českého akademického (a mediálního a vůbec veřejného) provozu vyčerpán. Na tomto místě vzdávám tedy díky Fakultě humanitních studií, která mi poskytla sabbatical, tu „velkou sobotu“.
O čem na stránkách tohoto Bostonského deníku psát nebudu: O ničem z toho, o čem se tak obvykle z Ameriky píše. Nebudu psát ani o kultuře úsměvu (jakkoliv mě ve srovnání se studenými čumáky ze Střední Evropy okouzluje); ani o bezbrannosti osoby nevlastnící auto (jakkoliv mě děsí); ani o mých komických příhodách s podobnými, ale přece jen v nějakém detailu se lišícími věcmi každodenního života, od domovních klíčů po sirky (jakkoliv by tyto příhody jistě pobavily zvláště mé přátele, znalé mé absolutní technické neschopnosti); ani o instituci univerzitního kampusu (jakkoliv bych na to téma rád vedl na dálku rozpravu třeba se slovinským esejistou Alešem Debeljakem a jeho knihou Temné nebe Ameriky). Budu psát jen o tom, co se přímo či nepřímo týká mého tématu: o náboženství v současné Americe.
alena-m napsal(a):