Fénix z popela?
Jednalo se pouze devět minut, než ODS, TOP 09 a „Peakovci“ v úterý náhle přerušili jednání sněmovny a šlo se domů. Zatímco strany ČSSD a VV bezradně zuřily, zástupci ODS, TOP 09 a Peakovci drželi basu a zajistili, aby se na půdě sněmovny nic podstatného neprojednávalo před pátečním hlasováním o jejich podpoře.
Vláda Petra Nečase se zatím zapsala do dějin tím, že promarnila největší mandát ze všech polistopadových vlád a výrazně povýšila nedůvěru občanů v politiky a politické procesy. Hlavním důvodem byla koalice s Věcmi veřejnými, o kterou od začátku neměli ani usilovat a ani být přijati. Politický program je jedna věc, dělání politiky je věc druhá. Skupina bývalých „véčkařů“ kolem Karolíny Peake to pravděpodobně pochopila. Každopádně se zatím chovají jinak - důkazem může být poměrně klidný způsob jednání a předávání informací při poměrně napjatém procesu, který souvisí se zrodem každé nové strany.
Nyní se nová formace ODS, TOP 09 a peakovci ocitá na prahu zajímavé situace. 101 poslanců, kteří drží basu a dovedou vystupovat jednotně, je mnohem solidnější politická formace a síla než 118 rozhádaných poslanců, které drží dohromady koalice s VV. Pokud budou VV pokračovat ve své podpoře nepodpoře a vyhrožování, ublíží pouze sobě (je to vůbec ještě více možné?) a to bez ohrožení ostatních politických procesů a jednání.
Pokud se 101 poslanců dokáže dohodnout, mohou sami prosadit prakticky všechno, co chtějí. Tím se může poměrně rychle politika na Malé Straně proměnit docela razantním způsobem. Vynoří se z popela staré vlády nový Fénix?
Zkrácená verze článku byla otištěna v Lidových novinách dne 26.4.2012
Pokračování Víta Bárty: konec VV a oslabení české politiky
Po rozsudku z úplatkářství prohlásil Vít Bárta, že neopustí poslanecký mandát. Někteří poslanci a členové jeho strany - zřejmě psychicky závislí na jeho osobě - se pana Bárty stále zastávají a dávají mu možnost, „aby sám rozhodl“, co bude dělat dále.
Pro veřejnost je takovýto postup nejen nesmysl, ale i urážka demokracie. Politici totiž nemají „vlastní právo“ rozhodovat o „svém“ mandátu, ale povinnost respektovat a chovat se dle obecně uznaných obecných společenských a morálních hodnot. Soud potvrdil, že pan Bárta dal, poslanec dostal, tím se vytvořil vztah, který do politiky nepatří. Pan Bárta si totiž popletl představy a funkce poslancování a zaměstnání. Právě proto veřejnost i všechna média komentují rozsudek jako něco, co je „v souladu se zdravým rozumem „ (MF Dnes).
Zpronevěra funkce poslance se týká nejen jeho strany, ale celého politického procesu. Přinejmenším je každý poslanec vázán na každého občana z toho důvodu, že občané platí poslancům jejich mzdu. Setrvání pana Bárty (a pana Škárky) v poslanecké lavici se dotkne převážně strany VV, následně TOP 09, ODS a postupně všech ostatních stran, protože bude působit jako zhoubný a rychle rostoucí nádor v silně oslabeném těle Poslanecké sněmovny.
Pro dotčené aktéry, pocity viny či neviny, vlastní pravdy, otázky nabytí pravomoci a odvolání, to vše nyní padá na úroveň osobní, nikoli na tu veřejnou. Veřejnost neplatí a nedává hlas politikům, aby potvrzovali svou nevinu prostřednictvím mnoholetých procesů a nekonečných odvolání. To vysvětluje, proč ve vyspělých zemích politik odstoupí, jakmile se vyskytne presumpce viny - o hotovém rozsudku nemluvme. Pan Bárta by měl poslechnout Karolínu Peake, která mu ještě před svým odchodem z VV poradila, aby se „stáhnul a odpočinul si“.
VV kdysi dalo více než 10 procent voličů hlas. Někteří se k této straně pochopitelně otočili zády, ale ostatní možná pamatují na duch, naději a na otevřený dialog, které doprovázely její zrod. Tito lidé dlouho doufali, že by něco takového mohlo znovu nastat.
Zde se nabízí možné pozitivum. Domnívám se, že hlavním úkolem politických stran v dnešní době není balancovat rozpočet, ale posilovat důvěru občanů v politiku. Vznik strany s novou tváří s omezenými, ale jasnými prioritami by pro naši domácí politickou scénu mělo mnohem lepší význam než její zánik a přesunutí do popelnice nevydařených pokusů. Těch jsme tu měli dost.
Oznámení pana Bárty, u kterého soudní rozsudek zřejmě odkryl míru jeho politického megalomanství při jeho oznámení, že jako další krok bude kandidovat na plzeňského hejtmana, zajišťuje konec VV, pokud se ho nezbaví.
Oznámení Karolíny Peake, že stranu opouští z naprosto logických důvodů, je možná úder, který stranu naprosto položí.
Autor je lékař, vydavatel, nezařazený zastupitel MČ P1, kandidoval na listině VV
Článek byl otištěn v deníku Právo dne 18.4.2012
Dopis místopředsedovi Senátu Pithartovi (a všem, kteří volili proti přímé volbě prezidenta)
Po dvaadvaceti letech se konečně prosadilo přání lidu - mít přímou volbu prezidenta.
I my dovedeme být šťastnější
Český národ nemá zrovna nejlepší pověst. Závidíme si a nepřejeme si – tak to řekl doslova prezident Klaus v jeho novoročním projevu. Václav Havel zase mluvil o „blbé náladě“. Historicky je národní politický sklon pivně-socialistický - stěžovat si u piva v hospodě na vzdáleného vladaře (Habsburky, Berlín, Moskvu, Brusel), ale celkem úspěšně se naučit nějak vyžít.
Dějiny a osudy, které nedovolily Čechům, aby se naučili nad sebou pořádně vládnout, vedly národ do izolace nejen vůči ostatním, ale i vůči sobě samým. Tato izolace nicméně přispěla k tomu, že Češi vynikají tam, kde „stát“ nemůže zasáhnout – ve sportu, kultuře, ve vědě. Navíc máme, jak řekl i Klaus, spoustu pilných a pracovitých lidí, kterých si nikdo nevšímá.
Nemalý počet sociologů a psychologů upozorňuje na to, že v žádné jiné společnosti se nenajde tak široké množství protikladů. Dovedeme tedy být šťastní? Ano, dovedeme. Takové odpovědi vyplývají z průzkumů, jež pravidelně měří různé aspekty společenské prosperity. Mezi ně patří tzv. Legatum Prosperity Index anebo agentura Gallup, která vloni zveřejnila průzkum, v němž byli osloveni občané 155 států světa. Měli odpovědět, jak hodnotí celkovou kvalitu svého života, včetně mentálního (intelektuální spokojenost) a fyzické (únava při práci). Agentura pak vše zařadila do kategorií „prospívání“, „každodenního boje“ anebo „utrpení“.
Žebříček zemí byl sestaven dle procenta lidí, kteří se cítili jako prospívající. Dánsko, které se umístilo na prvním místě, 82% dotázaných „prospívá“, 17% „bojuje“ a pouhé 1% „trpí“. Česká republika skončila na 40. místě, na konci první čtvrtiny žebříčku.
U naší „skeptické“ populace 39% lidí vyloženě tvrdí, že prospívají, zatímco 52% bojuje a 9% trpí. Možná, že těch, kteří bojují a přežívají, není až tak málo, ale za námi zůstali Španělé (43. místo), Francouzi (44.), Poláci a Jihokorejci (56.), Portugalci (70.), Rusové a Slováci (73.), Maďaři (103.). Podstatnější je, že naše cesta z totality a přes rozpad státu nás dovedla na pozici, že se dnes ze všech evropských postkomunistických zemí cítíme nejlépe.
Ještě šťastnější
Obecně platilo a platí, že v bohatších zemích se lidé cítí šťastněji. Na druhé straně poměrně chudá Kostarika obsadila 8. místo mezi Nizozemskem a Kanadou. Kromě peněz je totiž pocit spokojenosti závislý na tzv. společenském kapitálu, což je produkt vzájemné důvěry a spolupráce uvnitř společnosti. Druhým důležitým faktorem je míra dodržování práv a pořádku.
Co dělat, aby lidé přestali přežívat a začali se cítit šťastni? Zvýšit společenský kapitál. Jak upozornil Klaus, chce to potlačit nedobrou společenskou atmosféru, dát šanci pilným lidem a zkusit být jako oni. Co se týká posílení práv a dodržování pořádku, nestačí pouhé cinkání klíčů nebo naříkání u piva, ale čím dál větší tlak na kmotry v politice a v justici, aby odešli do důchodu nebo do vězení. V obou variantách by sice žili z veřejných peněz, přesto bychom ale pravděpodobně byli ještě šťastnější.
Článek byl dne 16. ledna 2012 otištěn v časopisu Respekt
Rok 2012: Kdo jsou nepřátelé státu?
Česká republia je v mezinárodních arbitrážích v pořadí třetím nejčastěji žalovaným státem na světě. Dosud prohrál český stát v těchto arbitrážích více než 20 miliard korun a další 2 miliardy korun zaplatil právníkům.
V čem se (nejen) Vít Bárta mýlí
V nedávném pořadu Hyde park byl hostem předseda poslaneckého klubu Věcí veřejných pan Vít Bárta. Odpovědi tohoto klíčového aktéra současné politické scény na tři otázky širšího charakteru odhalily nejen jeho chápání politiky a role politika, ale i stav a zralost naší politické scény.
Osud Věcí veřejných
Osud strany Věci veřejné je závislý na třech bodech, které ovlivní současné i budoucí postavení strany a české politiky.
Prvním bodem jsou ministerská křesla. Nárok na počet poslanců je předem určen zákonem dle výsledku voleb. Nárok na ostatní funkce a ministerská křesla je závislý na momentální jednací pozici a na zájmech jednotlivých stran. Pro stranu, která má dnes 3% volební preference, je strategicky nešťastné, že veškerou pozornost kolem ní, jež mohla ovlivnit, soustřeďovala na boj o čtyři ministerská křesla, zvláště proto, že nemá dostatek osobností, které by tyto (nejen) ministerské funkce dobře plnily. Veřejnost to oprávněně vnímá jako chamtivost a touhu po moci. Věci veřejné oponují, že kontrolní funkce (na které cítí nárok z předchozích volebních výsledků) jim umožní lépe bojovat proti korupci. Musí se stát politik ministrem, aby bojoval proti korupci či něčeho dobrého dosáhl? Proč nemohou (nemají) poslanci Věcí veřejných nejen sami upozornit na kauzy, ale i udržovat tlak, dokud se nevyřeší? Nemohl by tohle být mnohem pozoruhodnější krok a vzor nejen pro politiky, ale i pro posílení volebních preferencí?
Cíle VV jsou nejasné a mlhavé, stejně tak jako je identita strany a jejích mediálních zástupců. Změnily se polonahé ženy z kalendáře na schopné političky a matky, které upřednostňují zájmy svobodných žen, rodin a obyčejných pracujících občanů? Prostor pro tuhle transformaci jim zůstává stále otevřený. Dovedou to využít? Jediným silným esem a druhým faktorem, který ovlivní osud VV, je Karolína Peake. Její politická dráha by mohla stranu zachránit.
Tím posledním bodem je Vít Bárta. Z pohledu dosavadní anabáze VV není možné, aby pan Bárta nezůstal spjatý s VV. Z pohledu budoucnosti to tak nemusí být. Osud pana Bárty bude záležet na dvou věcech. Tou první je jeho schopnost vybalancovat jeho hlubokou psychickou závislost na zasahování a kontrolování veškerých procesů spjatých s VV (projekt, do kterého vsadil všechny karty) s nutností jeho alespoň dočasného vymizení z veřejného a politického vědomí. Tou druhou je konečný právní dopad procesu týkající se jeho obvinění za úplatkářství.
Co by strana VV měla dělat? Tato strana má jako jeden z hlavních cílů boj proti korupci. Veřejnost nevnímá VV jako stranu, která by ji v tomto boji reprezentovala tím, že VV nešťastně spojují tento boj s ministerskými křesly. VV by se měla odvrátit od politického handrkování zpět k voličům, kteří ji zvolili. Na stránkách VV je docela zajímavý seznam úspěchů - i těch protikorupčních. Proč o nich veřejnost neví?
Politika je o představách spíše než o faktech. Proto je každá nová mladá strana postavena pod mnohonásobně větší lupu než kterákoliv starší (pamatujete vůbec dobu, ve které by dnešní KSČM prošla tak ostrou medializací jako VV?). VV musí nastavit nejostřejší filtry, které nedopustí další chyby jako prosazení nesmyslných pozic (ombudsmana Českých drah) s nesmyslnými odměnami (270.000 Kč měsíčně), anebo získání mnohamilionových netransparentních zakázek minstrem, který právě má v pracovní náplni maximální zprůhlednění veřejných zakázek.
Strana VV by měla upřednostnit bránění zájmů průměrných občanů a rodin. Jejich tvrdé vystupování proti rozpočtovým škrtům ve školství je dobrým příkladem. Jedná se o negativní dopad nejen na učitele, ale i na budoucnost celého národa.
Vůči původnímu programu, nepřipravenosti a psychologickému stavu strany a jejích členů neměla VV nikdy usilovat o místa ve vládě. Jakožto momentální super minoritní členové vlády zvolili taktiku (podléhání moci?), která k dnešnímu dni silně paralyzovala vládu s nejsilnějším polistopadovým mandátem. Do jaké míry se dokáží stejní aktéři se slabým šéfem kouzelně proměnit do jednoho konzistentně laděného týmu spoluhráčů? Právě z toho důvodu by pozice VV byla o tolik silnější, kdyby ve vládě její členové nebyli nebo z ní vystoupili s tím, že by podporu vlády podmínili schválením konkrétních kroků proti korupci. Kdyby se soustředili na komunální politiku a na posílení demokraticky fungující členské základny - to vše s vědomím, že možný úspěch vede přes více než jedno volební období. Takovou víru strana Věci veřejné kdysi měla.
Bývalý stínový ministr zdravotnictví za stranu Věci veřejné
Škárka a Kočí do první řady!
Podtitul: Vývoj demokracie v Čechách
Demokracie je závislá na tom, jak stará je. Spojeným státům trvalo 150 let od jejich založení, než se vypořádaly s prosáklou korupcí, která ovládala jednotlivé státy i velká města. Není to 70 let, co běloši věšeli černochy kvůli jejich barvě pleti. Poslední takovýto případ se stal dokonce před třinácti lety. Tomáš Garrigue Masaryk to viděl optimističtěji – tvrdil, že bychom se mohli stát skutečně demokratickým státem za 50 let svobody. Nejsme ani v polovině cesty.
Polistopadová propast mezi občanem a politikem - politikou je větší, než kdy jindy. Minulý týden vyrostl na pražské Kampě „hřbitov“ pětadvaceti dnešních politiků. V anketě v MFD prohlásila prozíravá malá holčička, že si přeje návrat krále, „protože je lepší, než když je zmatek a demokracie.“
Dnes sledujeme politiky a oni nás. Máme s nimi něco společného? Co vůbec chápou? K dnešnímu dni Václav Klaus nepoužil slovo „korupce“ ani jednou. Je to asi pod jeho rozlišovací schopnosti. Věřím, že nejen pod jeho. Mezi politikem a občanem totiž není takový rozdíl. Ten první vychází z kotle společnosti. Rozdílem je, že ten první pak začne bojovat o výhru, zatímco ti druzí bojují o pravdu.
Máme o co se opřít? Co se týká slavné tradice první republiky, jak nedávno psal Václav Žák, kromě toho, že TGM nekradl propisky, mezi politikou první republiky a dnešní nebyl žádný rozdíl. Během dvaceti let tam bylo třináct vlád. Můj otec jako poslanec dostal facku ve sněmovně proto, že nedokázal přeskočit lavici během rychle šířící se rvačky. Vše řídil TGM z Hradu mnohem rafinovanější intrikou než současný prezident, možná proto, že používal inteligentnější a kultivovanější poradce. Co se týká dneška, vyhnání elity, ateismus nebo vymlácení morálky komunisty jsou známé fenomény, ze kterých každý přispívá ke krizi.
Prolomili jsme rekord 20 let svobody první republiky, ale problémy se neřeší. Bez jejich řešení nemůžeme řešit sami sebe. Možná proto ta propast a pocity zoufalství.
Na současné křivce demokratického vývoje stojíme před dvěma hlavními překážkami. Ta první je, že neexistují zpětné vazby, pouze zpětné hrozby. Ta druhá je, že nevíme jak popsat a držet se toho, co je správné a co není. V České republice má pravda velice těžký život.
Aby se posílily zpětné vazby, stačí pár zásadních kroků. Tím nejzásadnějším jsou přímé volby. Přímé volby nabízejí vyšší legitimitu a zodpovědnější chování pro zvoleného tím, že zvolený „patří“ lidem a ne politikům. To platí zvlášť u prezidenta, kde jeho přímá volba posílí nejen instituci (prezident nebude zvolen přes politické handrkování a s pomocí komunistů), ale nabídne možnost pro klíčové dirigování správným směrem. Pokud nový prezident začne spojovat a ne rozdělovat, splní nesmírně důležitou a (v současné době) chybějící roli dirigenta vytváření české polistopadové národní identity.
Přímé volby se ale musí zavést i v jiných instancích. Občané by měli rozhodovat o tom, kdo se stane hlavním státním prokurátorem. Krajští šéfové policie, krajští soudci a všichni starostové by měli být přímo voleni lidem, jak je to zvykem v jiných zemích. Tím se oddělí administrativní moc a justice od té politické, což dále posílí přímé vazby a přímou zodpovědnost.
Aby se zpětné vazby dále posílily, musí jich být méně. Dnes nikdo netuší, kdo za něj dělá co a kde. Setrvávající komunisticko-habsburský sklon řešit věci prostřednictvím neustálého rozdávání funkcí a rozdělování nás škrtí k smrti. Když nám EU převzala mnoho z toho „hlavního“, nepotřebujeme přece mít dvojnásobek státních úředníků po přijetí do EU, než před vstupem. Stačí polovina. Ministerstvo vnitra, které bylo od revoluce příčinou ničeho jiného než handrkování, intrik, korupce a nechutné politizace, by se mělo zrušit a proměnit na Ministerstvo pro veřejné záležitosti. Staralo by se o – hádejte - občanství, emigraci/imigraci, práci/pracovní poměry a sociální věci. Bezpečnost by se přesunula na ministerstvo obrany. Ministerstva životního prostředí, dopravy a zemědělství by se sloučila stejně tak jako ministerstvo místního rozvoje a průmyslu s ministerstvem obchodu. Školství a kultura přece také patří k sobě. Vcelku by jich zůstalo osm. A dále žádní vicepremiéři pro boj s korupcí a další nesmysly – nemá to proboha dělat ministerstvo spravedlnosti? Počet senátorů by se zredukoval na dva z každého kraje (bez ohledu na počet občanů), počet poslanců na jednoho na každých 10.000 občanů, tedy na 101. To úplně stačí. Vždyť je nás méně, než žije lidí v Londýně.
Náš současný systém koaličních vlád je cesta do pekla. Je to magický způsob jak odradit každého voliče, když zjistí, že strana, kterou volil, je najednou spjata a závislá na chování odpůrce-partnera. Neúspěchy se přehazují na jiné, zatímco úspěchy se berou za své. Nejmenší strany drží celou vládu jako rukojmí tím, že je jim dán aritmetický klíč (a s ním neuvěřitelně disproporční moc) pro tvoření koaliční většiny ve sněmovně. Ať jedna strana ručí za vše a ať ji ostatní hlídají a s ní soupeří. Takto zacházet s politickou zodpovědností dovede ale pouze několik zemí a to tím, že je u nich přímá volba všech poslanců a senátorů, což zároveň anuluje fenomén „přeběhlíků“.
Aby se rozhodovalo mezi tím, co je správné a co není a na základě toho se postupovalo dál, musí platit to, jak tvrdí Václav Žák, že se budou definovat a dodržovat formální role, vztahy a pravidla. Podívejme se, jak to funguje při současné vládní krizi. Dnes je (již bývalý) ministr Bárta obviněn, že chtěl propojit politiku a podnikání. To je ale ve světě běžné, stejně tak úspěšně činili Rockefeller, starý Kennedy a celá rodina Bush. Jen u Bárty jde tentokrát o bezpečnostní firmu ABL.
Za to, že tvrdili, že se je Bárta pokusil uplatit, byli členové Jaroslav Škárka a Kristýna Kočí za „trest“ a bez řádného procesu vyloučeni z Bártovo strany a sněmovnou posazeni do poslední lavice. Naše osvícená média ihned přidala panu Škárkovi a slečně Kočí nálepku „přeběhlíků,“ a to i přes naprosto zjevný fakt, že to byli oni, kteří upozornili na korupci a byli za to vyhozeni. Naše média totiž dovedou mlžit pravdu mnohem více než politici.
Kauza pana Škárky a slečny Kočí je přesným symbolem toho, co se děje v naší společnosti a politice. Fragmentace faktů, tvoření intrik a mlžení. Právě pro to by měli pan Škárka a slečna Kočí sedět v první řadě poslanecké sněmovny, před celým národem, nikoliv v poslední. Když jsem se pana Škárky ptal, proč bral peníze od pana Bárty, odpověděl mi: „Byl jsem stejný jako on.“ Buď se jeho vyjádření nakonec ukáže jako oprávněné a jeho krok jako čestný, anebo bude vnímáno jako rafinovaný a cynický čin.
Místo toho, aby se všichni soustředili na nalezení pravdy prostřednictvím rychlých a otevřených formálních procesů (tj. funkční justiční systém, podpořen dodržováním morálních pravidel), presumpce neviny se potlačuje, hlavní aktéři se přesazují do zadních lavic a hon na čarodějnice (tentokráte z ABL) pokračuje v plné politické vzteklině. Právě to je důvod, proč v Čechách pravda zatím nevítězí.
Článek byl 13.5.2011 ve zkrácené verzi otištěn v Hospodářských novinách
Prohlášení
Kauza týkající se strany Věci veřejné a dotazy voličů a příznivců vyžadují, abych vydal následující prohlášení:
Události kolem strany Věci veřejné odstartovaly procesy, které stále zatěžují naši politickou scénu: úmyslné zamlžování, handrkování o uvolněné mocenské páky a patetické obhajoby opírající se o nesmyslné komploty a vymyšlené vzpoury. Kromě nečestného chování jednoho ministra tato kauza prozrazuje mnoho o naší politické kultuře.
Strana Věci veřejné začala jako legitimní pokus o změnu. Vím to proto, že jsem pozoroval zrod strany a to z pohledu těch obyčejných lidí, kteří pozorovali se mnou a kteří ve straně spatřili především naději ve skutečnou a otevřenou vnitřní demokracii. Po posledních volbách se rostoucí mezera mezi vedením a členskou základnou rozšířila. Místo toho, aby vedení VV reagovalo tak, jak by si to přáli Ti, kteří je zvolili, vedení se zabarikádovalo a vyloučilo vlastní poslance za to, že poukazují na podivné taktiky pod vlastní střechou. Takovéto postupy patří do repertoáru totalitní strany, ale nikoliv demokratické.
I když jsem vděčný za podporu strany VV, musím se co nejvíce distancovat od současných postupů a prohlášení jejího vedení. Nikdy jsem nebyl členem VV, takže fakticky nemám z čeho vystupovat. Musím ale dát svůj odpor a nesouhlas najevo.
Ze všeho nejvíce je ale tragédie celé kauzy smutným důkazem toho, jak ti, kteří jsou zvoleni do pozice moci, opakovaně zmaří jak důvěru, tak i jakoukoliv zbývající naději obyčejného občana ve změnu v politickém procesu. Věřím, že nejsem jediný, koho to mrzí.
MUDr. Martin Jan Stránský
Bez politické příslušnosti
Zastupitel MČ Praha 1
Předseda Výboru pro zdravotnictví MČ Praha 1
Stínový ministr zdravotnictví za VV
