Pražská Galerie Millenium vystavuje díla výtvarníků, jejichž životy poznamenala zkušenost s duševním onemocněním.

Výstava nazvaná Outsider art – tři osudy představuje obrazy Ivety Horváthové, Silvie Vurcfeldové a Borise Šikla. V pražské Galerii Millenium (Tržiště 5, Praha 1 – nedaleko Malostranského náměstí) si je můžete prohlédnout denně mimo pondělí od 12.00 do 18.00 hodin. Výstava se koná na podporu Světového dne duševního zdraví a je otevřena až do 7. října 2012.

Do škatulky outsider art řadí teoretici umění a kurátoři výstav nezávislé a rebelující autory, kteří nejsou zatíženi žádnou uměleckou školou a k vlastní téměř tajné tvorbě je vede jejich mimořádný osud. Kromě psychiatrických pacientů mezi ně patří různí excentrici, vyděděnci (například vězni) a životní ztroskotanci. Často tvoří z materiálů, které najdou doslova na ulici. Nemívají malířské stojany a plátna, používají noviny, školní sešity a klidně i plechovky nebo toaletní papír.Vymykají se běžným společenským i uměleckým konvencím a vytvářejí si svůj svět podle vlastního vnitřního řádu a často záhadné logiky.

U mnoha autorů se jejich díla objevila až po jejich smrti. Nedávno jsem navštívil museum Art Brut v Lausanne a viděl jsem tam nádherné sochy, o jejichž existenci během autorova života neměl nikdo ani tušení. Na uzavřeném území, kam nikdo jiný neměl přístup, vytvořil asi 500 špičkových soch. Nikomu je nechtěl ukazovat, tvořil si pro sebe. O jejich existenci se okolní svět dozvěděl, až když umřel a přišli exekutoři. Nestál o publikum, tvořil z vnitřního přetlaku a dával viditelný výraz svému duševnímu stavu.

Outsider art je novější pojmenování umělecké tvorby neškolených autorů, kteří žijí stranou hlavních proudů společenského dění a tvoří nikoliv pro slávu a pro peníze, ale z naléhavé vnitřní potřeby. Starší a poněkud užší označení Art Brut pro výtvarnou tvorbu pacientů psychiatrických léčeben jako první použil francouzský malíř Jean Dubuffet (1901 – 1985). Cenil si především autentičnosti a opravdovosti tvorby, která se řídila pouze naléhavostí vnitřní vize, bez ohledu na vládnoucí trendy a styly.

Ne vždycky najde šílenství pozitivní podobu v umělecké tvorbě ať výtvarné, literární, hudební nebo dramatické. Vnitřní přetlak a potřeba sebevyjádření se mohou projevovat i jinak. Minulý měsíc jeden můj pacient rozmontoval laciný nábytek, který mu dali rodiče a vyhodil ho ze třetího patra i s jízdním kolem za třicet tisíc. Také měl v sobě přetlak a také šlo o nějaké vyjádření, kterým dával rodičům něco najevo.
Mnoho lidí začne během duševního onemocnění kouřit marihuanu, aby alespoň na nějaký čas snížili napětí ve svém nitru. Umělecká tvorba je z tohoto pohledu nejbezpečnější forma, jak dát něco najevo, jak se uvolnit, jak se vyjádřit.

Lidé trpící schizofrenií často malují sebe. Jako by se hledali. Samozřejmě jejich duševní stav se do tohoto procesu musí promítat. Jedna z mých pacientek přemalovala plátno podle toho, jak se měnil její duševní stav, třeba padesátkrát, takže některé její obrazy jsou centimetr tlusté.

Nejtypičtějším prvkem na obrazech, které vytvořili lidé trpící psychotickým onemocněním, jsou oči. Vyjadřují pocit všichni se na mě dívají. Spousta mnohdy i nenápadných, skrytých očí na obrazu svědčí o vztahovačnosti, paranoidních stavech.

Charakteristická je odvaha s jakou se lidé tvořící pod vlivem duševního onemocnění odchylují od zavedených schémat, třeba proporcí lidské postavy. I v tom bývá viditelný schizofrenní obsah. Někdy je to zřejmé na první pohled, například když autor namaluje rozpůlenou hlavu. Jednu polovinu tvoří hezká tvář, druhá polovina má temný šílený výraz. Ani takové jednoznačné obrazy však nevznikají na základě kalkulu, vynořují se spontánně, téměř automaticky a vypovídají o realitě v duši člověka.

Výtvarné umění otevírá myslím nejnázornější cestu do světa duševní nemoci, který je pro zdravé lidi jinak velmi obtížně pochopitelný. Zviditelňuje věci, které všichni někdy zažíváme ve snech, ale většina z nás se jich bojí a nechce s nimi mít nic společného. Možná také proto společnost zavírá šílence na kopec do blázince. Je to starý obranný mechanismus – vy k nám nepatříte. A výtvarné umění má šanci ukázat, že duševně nemocní lidé k nám patří, že základní stavební kameny naší psychiky jsou stejné, jenom se někdy vlivem onemocnění sestaví do trochu jiné mozaiky.

Před pár dny ke mně přišel Marek. Po lécích váží 150 kilo a vlastně nic nechce. Napadlo mě, abych se ho zeptal, jestli v dětství kreslil. Celý se rozzářil a začal popisovat, jak kreslil komiksy a strašně ho to bavilo. Domluvili jsme se, že příště přinese nějaký nový komiks.

Znám mnoho pacientů, kteří s pomocí arteterapie začali zaplňovat poušť svého života lidmi a barvami. V optimálním případě se totéž může odehrát i v jejich životě.